Lucifeři prachu

padají vločky do srdcí, jak do otevřených bran

a poletujíc vzduchem, hrají si spolu o život

každičký okamžik, kdy letí, je vzpomínkou z ran

které na sebe vzal ten, co se mu říká lodivod

který zazvoní, když už potkali jsme plno sněhu

na srdce, které puká od bolesti jenom dýchá

vzpomínka z hlubin počátku, že zapomněli něhu

lidé, kteří se stali tvory, které osedlala pýcha

jak jemně poletují, aby dotkli se našeho strachu 

a umírají všechny do jedné, kde neprozradíš 

padají z nebe do země, z nicoty lucifeři prachu 

myšlenkou sevřenou pěstí srdce nepohladíš

Vaše výsosti

Image by Arkin54 from Pixabay

a někdy je krok závaží cestou do pekla

když, co dáš si, neváží ruka, co utekla

na schodech do krypt nevědomí smrti

jít bojovat ne krýt to, co pádí jak chrti

a dává krokům styl tance od pasu dolů

když jsi smyl z rukou krev ze symbolů

nad úbočím ramen kroutí se síla bolest

každičký pramen, kterým jdeš prolézt

jak vzlykáš modlitby zavřenými víčky

a do kalicha vylity z dlaní srdeční říčky

naplníš se proměnlivo, že láska je víra

láska je víra, že život, je to, co neumírá

věnováno ZAHRADĚ KLADNO

Dveře

objevit klid v pohybu

zříci se slova mlčením

obléci nahá pochybuj

tak tě lásko odměním

modlím se za šerosvit

aby se zastavila krása

abych chvíli mohl být

v tom, co je naše spása

a můžeš kývat hlavou

a říkat ano či ne Bohu

tak jako sny si plavou

šeptám jen, i já mohu?

okem tajemna chápaví

dotykem snít o důvěře

to jak všechny lásky ví

je otevřít srdcem dveře

Nechte rozsvícené světlo

znáte ty chvíle, co nejdou odtrhnout

ze života, co provádí veletoče smrti

radost utekla, smutek chci přetrhnout

pěstmi z ocele, co všechno zlé zdrtí

pěstmi nepohladíš srdce bez zranění

co asi tak vyjde z potrhaných svalů

a tak jako se láska s mocí nezamění

hledáme jen slovo v příbězích králů

to láska ví, jak je to s dotekem moci

a lidem se to hlavou samo popletlo

a tak, když ve dne vkročím do noci

říkám, jen nechte rozsvícené světlo

Růženka

nedělám jen to, co mi řeknou

ani když srdcem lomcovala zlost

slovem se dá nejen seknout

taky zakřičet tiše dost

možná, že to špunty v uších

tos po mě chtěla lásku bez lásky

dostali zásah a k sobě hluší

přestali si dávat otázky

tak po každém slovu vybuchla

pravda rozhořčených očí bez lesku

to iluze světa celá zatuchlá

zůstala sama bez blesku

prochází se Růženka prokletá

k věčnému spánku souzená sebou

princ zbytky růží zametá

a studené dlaně zebou

Vosk

skrýváme v sobě světlo sfér

snad aby z něj nic neuteklo?

nikdo nežebrá o kousek per

když pár andělů se rozuteklo

dáváme na hladinu dnů stíny

zapomínáme se rozpomenout

upevnit pírka z boha do hlíny

jak snadné je tak zapomenout

každý plujeme vzpomínkami

asi aby z nich podle pravidel

zbyla jen ta zář, co chvilkami

hledá vosk z Ikarových křídel

Andělské zločiny

umírám a ještě než zemřu

a spolu s tím všechny věci

když anděl odejde k čertu

tma přítomnosti a rozsvěcí

hloubkou noci vyléčí rána

zdrávas to, co se tam stalo

z podstaty bytí slov ptána

nehledá klid, co nezůstalo

stávat se světlem světa

čert je ten realitu kupující

anděl slovem a zbylá věta

že někdo zůstal nevěřící

zůstaly andělské zločiny

z nebe padat ve vývrtce

vím, že já nejsem jediný

kdo ví, kde je tvé srdce

Poprchává

zas hledám cestu k tvojí duši

a po úspěchu následuje pád

netuším, co teď srdcím sluší

nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu

kterému říkáváme hlas světa

křičící touhou po rozmarýnu

a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid

a obnovit v rukách jejich cit

jazykem sváru neumím klít

tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe

každičká bytost je ta pravá

milovat tady a teď jen tebe

slyšíš Bože? už zas poprchává

Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Tvůj dotyk

když vyjdeš ze světla mlčící vděčností

stejně jak měsíc nemá svůj vlastní svit

odrážíš i ty lásko má, jak slunce věčností

radost, že síla okamžiku jde mne políbit

koho že zajímá světlo mrtvé milionů let

úsvitů galaxií, když se mihne bez stínění

to tvoje srdce bije mi láskou tady a teď

a já jdu za ním po světlu krve rozechvění

malinkou chodbičkou, až slyším se hřmít

dokud každou z těch kapek smrt nevymění

přiběhne pohladit tvou duši a ne ji jen mít

takhle tě miluje úsvit od noci do rozednění

משה

když kráčíš k mým horám

co tě možná výškou pokoří

každičké srdce zavrávorá

v představách svých pohoří

úzkost tlačí do země drtící

silou chceme podat ti ruku

stisku silou bolesti a věřící

že ty poznáváš po přízvuku

to z výkřiků prázdných slov

netíží mě nic víc než ozvěna

každý krok je tvé dobro i zlo

stopujíc duši Boha vtištěná

do země skal, elfů a skřítků

v pohádkách žijící sestoupí

jsi chléb ve víně do přípitku

krok za krokem předstoupí

než se stane zázrak a zmizí

možná, že to bude hořící keř

nevím proč, jen, že nejsi cizí

 a srdce mi tluče a říká mi věř

Teardop

pokaždé, když vyháníme ze stínu

dupající ježek a okovanou botou

tak ještě víc se ti k srdci přivinu

 a vnímám, co hraje mou hmotou

nikdo neví, jak blízko a jak daleko

kam se vydávají stíny za světlem

odvahu vyměnit dudlík za mléko

když ráj shořel těsně před peklem

vítězové a poražení hrající mnoho

byl jsem tam teď a už budu navždy

všechny pocity vpluli do jednoho

vážně jsem já to, že jsem každý?

Žije

milovat se dá i hezky potichu

když strach nedovolí projevit

tu hravě snivou touhu kalichu

kus srdce dotykem si zvelebit

deštěm jdou kapky jako vojáci

a jak tak dopadají na dno křičí

to v kalichu ze mě víno burácí

střely slz Boha spadnou a zničí

andělskou zář vyřčených přání

i temnotu slz, pro či nevidoucí

a kdo tady vlastně koho chrání

když i Bůh je jen kolemjdoucí?

hrající bez not prší za klavírem

slyšíš, jak každá kapka praská?

zázrak je, co plní srdce smírem

 svoboda, když v tobě žije láska

Zajíc

píšu, když se v rukách nedá vydržet

do poslední slzy sbíhají se atomy vody

srdce skáče, zajíc soudného dne do strže

potrhaný, potlučený, skáče do svobody

ve svých představách objímám les

každý den přijde poslední krok do ticha

a neskočíš jednou a zemřeš právě dnes

a dřevo všech křížů silně zavzdychá

hra nekonečna věcí ho překračuje

letící naděje, že v každém kroku je cíl

neprchá, před něčím, čemu se nedá ujet

vykročil, aby se nadechl a dál žil

a tak si sčítám své roky pod nebem

a říkám sobě pravdivé lži pro důvody

ukážu svůj vlastní krok, první za sebe

jsem zajíc, co skáče do svobody

Splněný sen

splněný sen jsou ústa plná polibků

splněný sen je hrot šípu od amora

splněný sen je vzduch pro rybku

splněný sen je opilec, co štěstím zavrávorá

splněný sen jsou broskve plné medu

splněný sen jsou v pokeru jen áčka

splněný sen je vše, co už nedovedu

splněný sen je ruka, co tu druhou mačká

splněný sen je srdce plné naší lásky

splněný sen jsou dětské oči, co vidí

splněný sen jsou první drobné vrásky

splněný sen jsou radosti, že jsme pořád lidi

splněný sen je život bez pravítka

splněný sen jsou duše v úsměvu

splněný sen je láska bez rovnítka

splněný sen je, má-li Adam srdce pro Evu

Korouhvičky

že sedíme potichu, když srdce křičí?

zuby jdou trhat a skrz oči svítí tma

pyšní na to, že nejsme my nás ničí

ze stínu rytmem tance stoupá prach

je to představa, že o sobě něco víme

a zatímco tančíme smyslnými kroky

stín je, když zálohou platíme přímé

daně z pocitů sobectví hry na otroky

že začínáme nebýt za prahem vědomí?

a že pohrdáme druhými a jejich citem

samotní tvrďáci hysterie srdce lakomí

korouhvičky sympatií vrtících svitem

poskládat kroky, zatančit si společně?

ve stínu tančíme podle sebe, ven hluší

šedavé šmouhy duše tvářící se netečně

tušíce, kdo je si nepřítelem ve své duši

Z čeho Stín vzniká a co zahrnuje? Nevědomé kolektivní obsahy (předsudky a resentimenty vůči jiným pospolitostem, lidským typům, činnostem apod.), které zakrývají naši vlastní „nedostatečnost“, pýchu, nadřazenost atd.; především však vytěsněné stránky osobnosti, které jsou třeba hůře slučitelné s jinými rozvinutějšími stránkami naší duše; potlačené stránky vlastní povahy např. v důsledku rodinné tradice; rubovou stránku našich rozvinutých dispozic či vloh (např. pečující vlohy mohou být nevědomě „tyranské“, skvělé vystupování může být nevědomě sebestředné atd.); neprobuzené vlohy, které „závidíme“ čí „nepřejeme“ druhým (ale svou závist si neuvědomujeme, a tak se druzí stávají objekty naší kritiky); atd. atd.

„Zpravidla potlačujeme ty sklony, které v psychické struktuře člověka představují úhrn antisociálních prvků – já je nazývám „statistickým zločincem“ v každém z nás…“ (Jung, 182)

Děkuji

možná mi zbylo pár kapek krve

a tak si je pouštím žilou

od poslední chvěju se až k té prvé

za to, žes byla mou milou

co na tom, že už tě asi neuvidím

a nevím jestli chodíš spát

mají v nebi lásko z hvězd vlnobití?

a z mlhy jiter krásný šat?

tu nejkrásnější chvíli jsi mi dala

a mou krví rozlehl se zpěv

o lásce beze slov cos mi povídala

ano vím, bylo to miluj mně

možná mi zbylo pár kapek krve

a já tu žiju a ty tam taky

v každé jsi zažehla to boží trvej

láska je zázrak nad zázraky

Vitráž

utírám prach ze starých fotek

co uvízli mi v síních srdce zpaměti

a zase vnímám ten tvůj dotek

když lásce slzy spouští pusa v objetí

poslepu cestuji si krajinou sebe

každou chvíli do nich hlavou narážím

život a smrt se střídá, že zebe

 když hledám cestu ke svým vitrážím

chci křičet silou veškerého ticha

že život se žije všude a ne jen přežívá

nalámej chléb a kapka do kalicha

spadne vždy, dokud se srdce zachvívá

Stojící srdce

s pravdou přicházívá bolest

všech našich prošlých životů

jde o to skrze srdce prolézt

a hledat kroky všech despotů

co ti pošlapali dětská přání

ty křičíš stojící s křídly anděla

možná, že jen před ní sklání

se ta tvá maska, vtisklá do těla

svoboda z lásky dává naději

že stojící se vydá cestou v klus

co s pravdu, co nikde nechtějí

dotknout se srdcem srdce zkus

mé sestře Blance