❄️ KDYŽ TAJÍ LEDY 💙

chodíme po světě oblečení nazí

a dáváme mezi sebe slovy trní

hledáme lásku až z toho mrazí

pohladit, dotknout se až vrní

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

chci mít všechno hned i lásku

zaklínám svět dorty i televizí

ale obětovat jedinou vrásku?

hlad po všem, ten nevymizí

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

modlit se tvá vůle se pane staň

pomáhá jenom na chvilenku

natáhnout musíš srdce i dlaň

a dostaneš život za milenku

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

Hovořit 🧡

když duše hovořila s Bohem
zůstal jsem sám a bez vína
a tak se nezabývám slohem
slovo Adamovo, růže Evina

peču se, jak chleba bez kůrky
to, když čekám, až tu nebudu
slunce hupslo někam za hůrky
a tma se stala svědkem Osudu

točíme kola štěstí nekonečna
a tahle práce nás moc nebaví

krom toho, že je nebezpečná
čekáme okamžik, co je zastaví

a tak spolu našli tuhle svíčku
uhořívá, ale nikdy nezhasne
a i když slzy někdy na krajíčku
svítí jen to, co samo hořet chce

Psi 🧡

co je to člověk bez lásky?

hlas bez naděje vyslechnutí?

sudba za všechny otázky?

že k smrti vcházíme nesehnutí

jizvy se časem nezahojí

jsou protestem proti utrpení

zapomenout v lásce svojí

protože z ní nikdy nepramení

hledáme oddanost slepí

nevidíme ty, co jdou v duši

a i když se pravda třepí

i když nevíme, co komu sluší

pořád jdou bez odměny

a nehledají si pohodlí a úkryt

srdečním mrazem ojíněny

hřeje je váš úsměv, jako úsvit

co je to člověk bez lásky?

to není srdce, co bije samo 

to svět bez objetí otázky 

zhasl a víc nám není známo

věnováno panu Františku Koukolíkovi

Amor zmetek

jsme všichni jedné krve

co neumějí sami sobě lhát

umíráme hned napoprvé

i když vlastně nadvakrát

jednou zabíjí nás láska

když z očí studna bezedná

po druhé srdce si praská

tma je už celá průhledná

největší přesvědčení je žít

touhou největší je se milovat

amor zmetek vyndal šíp

a bude navždy kralovat

máme svoje rozumy a sny

tvoříme dotykem, co nezdá se

všechna ta srdce, to jsme my

láska je tvá touha po kráse

V NAŠÍ TOUZE MODLIT SE, JEN ODRÁŽÍME TOUHU PŘIVÉST BOHA SEM NA ZEM
ANIŽ SI UVĚDOMUJEME, ŽE JEDNA POLOVINA KRUHU SICE PŘESNĚ ZRCADLÍ
TU DRUHOU, AVŠAK VŽDY V OPAČNÉM SMĚRU.

Najít cestu

Marie Brožová - MAB

zapletená v pavučinách sítě

spletá si ve mě tma své hry

soukáme slovní hry, jak nítě

proskočit srdcem, jedno kdy

andílci snů opatrných svíček

a mnoho květů barví červená

měsíc, není vždy jen míček

očima koček srdcem svedená

tak jsem strom, co opadává

a netopýr letící vstříc gestu

kořením, otvírám červenavá

řekl, slibuju, že najdu cestu

splýváme ze dvou polovin

a nikdo neví, co se má stát

ďábelská je chuť mlhovin

andělská, že nebudeš lhát
................
autorem obrazu Magie novoluní
je Marie Brožová

To the stars

dívám se lásko, kam jsi odešla

dívám se do hvězd, která je ta tvoje

někdy je život setba, která nevzešla

někdy je život bolest bez závoje

co ze spadnutých slz se tkají

rád bych ti zpíval, abys dobře spala

ale že radost a smutek se z cest znají

v divadle život ses dlouho neohřála

smutným se dlouhé zdají hodiny

a proklínají čas, ty vzpoury okamžiků

když z hor se stanou náhle holé roviny

a jméno boží z ticha do výkřiků

křikne, že čekat bude na shledání

já teď ve tmách hledám světlo z hvězd

láska je úsvit, cesta k sobě bez přestání

a ty jsi vzplála, abys mohla vést

Lásko ...

když sem zaklepal a přišlas otevřít

a každá vteřina byla tak dlouhá

nemusíš hned všemu srdcem uvěřit

to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci

otevíráš mě, jak zašlé skříňky

skřítek, co prskal "nechcu pomoci"

a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám

oči ve chvílích smutku a zla

o radost se dělím, smutek nesu sám

jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí

dáváš i přesto, že jsem blázen

smutek, jak holubi tlesknutím mizí

miluju, když snášíš mě na zem

Soul roads

nekdy se duše schovávají

třebas na písku

a jak vítr se zrnky rozehrají

hry o to, kdo spadne na misku

někdy se duše taky potápějí

třebas na hlubině

když cesta dál než za nadějí

kdo polyká bublinky o nevině?

někdy jdou duše jen světem

třebas na zrození

a očima říkají lidem, bděte

srdcem se jen tak nepramení

někdy se sejdou v jednom

třebas ani kolik tuší

život je dát všem všechno

láska je stavem našich duší

Do dna chrámu

spěcháme soudit pro vlastní pocit viny

nevinnost nejde nikomu dokázat

pro vlastní pocit bezpečí odůvodním činy

všechny ty sliby bez zásad

k zločinu najdeš ochránce, většinou duo

nevinnost srdce v krvi nepropiješ

k vraždě člověka najdeme vždycky důvod

jak ospravedlníš to, že žiješ?

bez dobré vůle, u mě se požehnání nedává

neprozřetelný krok, prostě se sčítá

jste zpustlík, cynik, pederat, snaha těkavá

tma ve tmě pomalu si svítá

hledáme svatý grál, doufajíc v dokonalost

zoufalé náboženství moc, v nás žije

nevinna není v poháru jako ta pozůstalost

vina je vždy na tom, kdo pije

„Slova "míti se" neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy a někdo pořád. Mít se to není stav peněženky, nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten - to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas, ne. A vždycky jen svou vinou.“ - Miroslav Horníček

Do konce času

někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách

navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

Srdce kamenná II.

chodíme si světem nepodobní šutrům

často se ptám, co to všechno znamená

když moje srdce prožije těžký útlum

a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem

v myšlenkách letíme si až do oblak

sen dokola kolem kamene si hnětem

ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo

kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?

tak pomalu jdeme, aby to za to stálo

i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

Probuzení

našel jsem tvou láhev sprchového gelu

a v ní posledních pár kapek tebe

vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu

namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo

co bylo pevné, jsou teď destičky

zase běží tělem, jak husté rudé oběživo

místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže

proto se nezamilujeme do krásy

jsi už dávno pryč a já vím, co se může

tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou

jsou jako tehdy všechny slzy

nespěchej ze snu do života za atrapou

možná, že se budíme moc brzy

Do sebe

jsem oceánem vzpomínek a představ

do kterých tvé vlny naráží

přicházíš do mozaiky střípků sestav

mé tělo je tvé boží zápraží

a tak sedím v oceánu sama a vnímám

když hladina je výš a níž

vlna za vlnou, cestuje klínem přímá

a ty se neptáš ani neslyšíš

a tak prolínáme bez cti jen rozumem

bez slůvek lásky děkuji

křič, jak chceš, je srdcem přitlumen

tohle si všechno slibuji

a tak vlévám se teď srdcem do sebe

do tmy lásky bez obětí

 nevěřím na nic, jen že ze mě na nebe

jsem otázkou i odpovědí

Tlumočník

někdy už jen tiše pozoruješ

co se vlastně děje kolem

a s míčky slov si nadhazuješ

kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu

pocit odpojený bez těla

zažitý zážitek čí? bez ohledu

zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu

chráníme se odpojením

bohužel však srdečního svalu

a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu

a jak dotkne se mne silně

tak možná se jenom víc třesu

a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet

už neumíme ani řvát

za to však dokážeme klečet

hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno

když se v nás skryl strach

kdy už si řekli, že když přáno

uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost

dotekem bez srdce, co má

sílu jako pravzor a povinnost

nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští

bojíš se, co z nich vyskočí?

srdce je tvou a morovou spouští

láska se žije, ne tlumočí

Bůh ví, že jsem se snažil (God Knows I Tried)

mě stačí i malý kousek tebe

když vím, jak moc se bojím odmítnutí

bojujíc se svým tělem, co zebe

takovým ledem se ten koktejl nedochutí

a pohár života, co si říká grál

bráním tomu pnutí, prst míchá po zradě

napětí po boji, už jsem ochutnal

bolest, co jsem prožil, je znovu na řadě

je odskočit si od svých pocitů

vstupenkou do pekla či ráje prázdnoty?

Bůh ví, že sem se snažil, upitu

napít se z číše je jen bránou do Golgoty

se strachem, že mě opustíš

se těžko žije, když umíráš z nenaplnění

i malý kousek, když upustíš

dostaneš zpátky z lásky bez obvinění

a tak drobím srdce do poháru

tak tělo, co se teď stalo v tichu chlebem

jak se láska jí a pije, nemám páru

ale vím, že mi stačí i malý kousek tebe

Velký obraz

obrazy z vyhřátého vzduchu

stoupají výš, když se srdce zalyká

zalité pláčem, touží po suchu

na hlad krve si láska těžko přivyká

hudba je stejná cesta k duším

jak přicházení a odchod ročních dob

rozměr prostoru a času tuším

dříve než si mé srdce řeklo samo stop

nacházet cestu skrze kouzla

k tomu nemusíš být žádný čaroděj

i když ti ruka náhle sklouzla

člověk je vždy v obraze, ne mimo něj

Na konci tratě

hledáme scénáře našeho klidu v bytí

a místa, která nás dovedou až k pláži

možná je důvodem příchylnost k mytí

vlakem z hříchů, ke kterým nás sváží

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

chci tě vzít sebou až tam, tam na konec

na místa, v kterých ucítíš všechna zrnka

na pláží v písku nejeden z hříchu utone

když vlnka za vlnkou, na palce brnká

ryby tu nemají oči, jen plaché úsměvy

vezmu ten úsvit do tvých noci soumraků

nikdo sem nechodí na žádné návštěvy

žít tady, kde končí trať plná zázraků

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

Halo

létáme v oblacích a hlavami u země

šíleně hledáme kudy vedou naše zdi

bavit se dovedem jen ne o naší ceně

a nevím, kdo překročit je vlastně smí

chodíme jako ty malé obrněné hrady

s příkopy, na stráži u dveří dva draci

z hradeb si rychle na skok do zahrady

dáváme rande s tím, kdo se sem vrací

stavíme slova a nespouštíme mosty

až kolem se z vody slz mlha zvedá

 tak slepý naráží další člověk už po stý

do srdce se stejnou barvou, co je šedá

chodíme obtíženi vším, co neumíme

 a přitom chceme, aby slunce hřálo

a my neviděli, co vlastně vymodlíme

do ticha stromů, šeptáme své haló?

Nightcall

netuším kolikrát spojeni silou světa

do zrnek prachu, co se naučila sama žít

až pak stačilo slovo ani ne jedna věta

a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

Když sama spíš

Když sama spíš a mě se stýská.

Tak stovky plamínků rozsvěcím.

Čarovnou lampou, co se blýská.

Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.

Jak světlo, co nás vedlo v poušti.

A stovky hříbat mi srdcem dupou.

Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.

Slzy ti klidně smáčí suchou zem.

Oči jsou hranice zdi a co je za ní.

Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.

Když spíme svůj sen každý sám.

V tvých dlaních rozkvetla mnohá.

Naděje lásky, abych byl dokonán.