Jezíšku

Ar intch lav er (Před začátkem)

budící ze sna, pro svou velikost

tlukoucí vesna, přivádí nemilost

vidím znovu a znovu přivádět

tvé rty k slovu, co ze tmy nevidět

spojení beroucí, tvé srdce Bože

my tonoucí, na ostří tvého nože

vášeň pro život, putující světem

a vlnolam nakřivo, píše jen bděte

pohledy očí nepřijdou, učím je být

tou modlitbou, cos chtěl projevit

když ji tak skládáš, srdce tlukou

sám sebe vkládáš, do našich rukou

OTÁZKY XVIII.

lásko spadla jsi z hříchu do neznáma

když tahali tě za vlasy, a když jsi byla sama

lásko jsi bývalou stálicí na cestě vpřed

když opustil tě v krůpějích, krve slovosled

lásko jsi temnou bohyní, co chtěla dál

když srdce dělíš do síní, v které jsem to stál?

lásko sdílená bez hlasu, jen šepotem slz

když dvě srdce v souhlasu, našli si cestu skrz

Hrdina vašeho srdce

splýváš v polibku noci

a čekáš snadné zázraky

světlo světlu nejsou soci

všichni jsou tvými rodáky

a tak prohlížím si sám

tu sbírku vlastních stínů

každý chtěl, k čemu dán

bít, život, srdce pro hrdinu

dál otevřít náruč slz

chutná nasládle trpce

když krev jde krví skrz

a ty, hrdina vašeho srdce

SPIRITUAL IMAGE - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: SÍLA PROLOMIT LEDY ♥.

SPIRITUAL IMAGE - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: SÍLA PROLOMIT LEDY ♥.: Tak jako Bůh nepřijde na zapískání, ale může se vám zjevit darem, tak i láska druhého člověka k vám je darem. Lásku si nelze zasloužit. ...

JSI

Kdyby tě každé moje slovo

mohlo lásko rozesmát

tak budu mluvit na věky

natřel bych kámen na růžovo

i když je to věc otřesná

jsi ženo, můj problém odvěký.

Kdyby tě každý kousek básně

mohl jen trochu rozehřát

tak budu psát je navždy

a krom ruky, zanítím i dásně

když si to budeš přát

protože tos chtěla ty, ne každý.

Kdyby tě každý pohyb úst

mohl krásou oslovit

tak proměním se v kámen

abych srdci, co dělá srdci půst

řekl, co je pro nás žít

JSI lásko mou láskou, amen.

Jsme

Jsme oheň a led

Co se láskou rozpouští

A chceme všechno hned

Třeba vodu na poušti

Jsme labuť a drak

Zpíváme si oheň chrlící

Milovat můžeš teď, ne pak

Skutečnost, co je žijící

Jsme nocí i dnem

Spojeni chlebem i vínem

Hmota, žijící si svým snem

Příčina, následek splyne

 Jsme žena a muž 

Uprostřed všeho světa

K tomu, co nedokončil nůž

Nám stačí jedna věta

Jsme slovem, co smí

Vteřinu srdce nad osudem

Říct, můžeš být poslední...

Jaké to tvoje bude ?

Malými dotyky

zas mi ubíháš

myšlenko na lásku

co v sobě máš

můj myší ocásku

hledám dospělost

vzdálený jsem život

když říkáš dost

nejsem tvůj lodivod

jak slova spolu

celí a srostlí srdcem

že nejde dolů

inkoust ani škrtem

popsaní křídly

malými dotyky per

staly se zřídly

lásky hry, dávej a ber

Zbytky z poesie

do dlaní přidávám

tvou lásku z rozmarýn

a do vzduchu pěnkavám

si kreslím symbol prastarý

co je z duše láska?

tělo vstane, hra svalů

to když ti srdce praská

abys uvolnil bolesti skálu

té poslední milost

jdeš zabít svého vraha

že myšlenky nemají dost

síly, zničit, kam paměť sahá

z dotyků prstoklad

odkud se má krev lije?

že tělo je lásky vodopád

a někdy zas zbytky z poesie

Tak jak

tak jak s každým dotykem
usíná má zloba

jsme sami sobě rizikem
každý den znova

tak, jak dýcháš hrudníkem
a v něm srdce bije
jsme posledním mezníkem
uchopit lásku poezie

tak, jak ztrácíme se se zvykem
co někdy pálí a zebe
jsme v naší lásce praktikem
a to mě k tobě vede

Mramor

po hlavě do hlubin běžící

srdce, co tluče, jak o závod

když kapky krve zvonící

tiše vyťukají životní kód

jsme silou jader z atomů

kam Bůh uložil si tajemství

všichni vším a kdekomu

vyjádřit si svá hájemství

když je srdce hladové

po lásce a touží po dotyku

berme ho, jak je takové

pevnost úderů okamžiku

všechno, co rozpustíš

to napiš vodou, bez amorů

lásku těžko přehlušíš

žít je tesat do mramoru

po hlavě do hlubin běžící

srdce, co tluče, jak o závod

když kapky krve zvonící

tiše vyťukají životní kód

mé sestře Blance

Zapalte

zapalte srdce srdcem

ať nikdo nikdy nezhasne

ať to, co chutná trpce

zesládne chuti překrásné

zapalte srdce srdcem

jsi lásko tmou, co svítí

dejme si chleba s vínem

jsme všichni srdcem bytí

a kdo nespí a jen dříme

jsi lásko tmou, co svítí

až když jsme vešli

svit chrámu úplné tmy

spálil i ty, co neodešly

pochopíme, co láska smí

až když jsme vešli

Bruncvík

láska mě bolí za konečky prstů

když řeka přináší ti nové duše

kdy zas s tebou v jedno srostu?

lva srdce den za dnem kluše

láska mě bolí za konečky prstů

a stíny srdcí z hladin opadají

šepot na uvítanou být Bohem

meč drží jen v starých bájích

ti, co mají srdce v mnohém

a stíny srdcí z hladin opadají

holubi hřející na pilíři mostu

v paprscích svá pírka šedivá

a srdce země, čeká, že srostu

mrtvolu lva zvolna zahřívá

holubi hřející na pilíři mostu

už zítra, přijdou hosti na víno

a my netoužíme po přestřelce

a jak tehdy ptám se: družino?

štít ctitelce a meč na vetřelce

už zítra, přijdou hosti na víno

WIKI - BRUNCVÍK

Po lžičkách

pít slávu po lžičkách

když dotýkám se Boha

a když ti něha na víčkách

zhasíná podobenství mnohá

jsi temná jako slunce

co rozzářilo tmou sebe

kdyby tě byl aspoň tucet

zapálíte svým srdcem nebe

jsme předurčeni láskou

a když boříme své vzdory

než obětujem role s maskou

"v láske, že život už nie je skorý"

Si Tú No Vuelves

zas rozbila se váza

z andělských vzpomínek

kde zaschla zkáza

a kde shořel plamínek

jsme jenom ze lží

a nebo zrnkem pravdy

když slzy tiše mží

modlíš se, aby navždy

odletěla vzpomínka

která vzdorovala času

a slova zlehýnka

vyskakují z tvých vlasů

nevidíme všechno

tam, co bije pod hrudí

když se to sečtlo

někdy i láska zastudí

Craigie Hill

sedím a přemítám

kolikrát se srdce sejdou

a kolikrát je čas načas rozdělí?

slovem ďábla vymítám

když se zimou hory přejdou

a my sníme život, ještě nesmělí

sedím a nevím kam

mohu položit svou nohu

plynulé proudy zatím plynou

život jde proti nám

šeptám z tvých vlasů mohu?

že tak trochu voníš rozmarýnou

šlápnout do kroku a jít

když ještě nevím, kudy kam

spolu začíná tím prvním krokem

do poslední kapky vlit

jsem v tobě, proto nejsem sám

jsi láska, a tvé kapky jsou potokem

Příběhy

jsem vidět? už a nebo ještě?

a čím, jakýma očima?

přijetí kapek velkého deště

ze slov se kouřit začíná

záchvaty vzteku bez přijetí

jsem dobrá a bohyně?

a můj prst ticho nezpečetí

zranitelná jsem ve vině

dívám se, mám osvobodit?

tu touhu stvořit den

nevím, jak noci neuškodit

ve svém snu bolavém

já bojím se, že tě ztratím

zklamaná z reality

nevím, jak lásku splatím

poháry byly nedopity

mám zrazovat sebe samu

když moje srdce bije

já jeho tlukot neoklamu

tvé světelné melodie

vidím, co chci a to mě děsí

namísto sebe tebe

ale když vím o příbězích

jdu, ať mě láska vede

Uchazeč

drží tě v temnotě a tak všechno začalo

pusť ven všechny své kostlivce

a zpívej tak, ať jejich kosti jdou

pohřbené hluboko se mé srdce toulalo

tajemství blázna a blouznivce

je, že přestaneš zpívat jen svou

jsem kapka vody nekonečně rotující

ten starý příběh byl už pryč

nejsem jedno z andělských per

nikdy se nevzdám, a i když chybující

časem z nevyřčené duše klíč

jsem nepotištěnou stránku her

co když řeknu, že nejsem jako ostatní?

nejsem další duše na prodej!

co na tom, že jsme dočasní?

ten hlas, v tvé hlavě šeptá: "úchvatní"

ty to odmítáš a říkáš bodej

jsem co zbylo, tak mě nezhasni!

jsem ta tvář, které se musíš postavit

zrcadlící se v tvém pohledu

když víš, že všichni předstírají

že láskou z bolesti se můžeš pohladit

nic než milovat tě nesvedu

ale už to nechci šeptat potají

Vypalují

a noční stíny namleli kávu stínů

a ze zavřených očí odešel svit

okamžik noci skápnul do odstínů

z šedavých barev, jen se objevit

a já chci míchat rychle schnoucí

ty usychají pod přívalem slov

barvy jsou slzy bytí pro tonoucí

a z očí koní zatím stříká kov

a to všechno smíchat pro radosti

barevnou kávu až do dna vypít

tvé zrcadlení tu zlobu nevyprostí

když slyšíš zlověstné vlčí vytí

jediná skutečnost, co mění jména

je na konci tvých bosých nohou

ty kapky kovu z očí do červena

jdou vypalujíc, že milovat mohou

SLABOST ČLOVĚKA

Ptají se mne lidé, co v nás dělá archetyp, když spustí nějaký obraz, situaci. Pak odejde, ne? Bohužel ne...

Archetyp, který je jádrem tohoto měnícího se obrazu, zůstává jako vrozený „psychický orgán duše“ stále tentýž. V psychologickém ohledu si proto člověk své bohy sám nevytváří, i když si o nich může spřádat nejroztodivnější představy, nýbrž vždy si je pouze VOLÁ. „Bohem“ ve smyslu aktuálního a platného „obrazu Božího“ se tedy může stát kterýkoli numinózní předmět, osoba nebo instituce, dokonce i naše „břicho“, jak s odvoláním na apoštola Pavla (Fil 3,19) uvádí Jung. Dovedeme-li tuto pitoreskní myšlenku do důsledku, můžeme říci, že zamění-li se jemné pletivo metafyzických hodnot za systém konkretisticky pojatých humanistických ideálů všeobecného blahobytu a rovnostářství čili za vidinu neustále se zvyšující míry uspokojování všestranných potřeb člověka, pak se výstižným symbolem takového ideálu skutečně stává „břicho“, povolující si po skončení každého výrobního období svůj opasek o několik dírek dopředu.

Na základě věčného zákona psychické projekce pak všechna individuální břicha vytvoří jedno veliké břicho souhrnné, kolektivní a reprezentativní, a takto vzniklý obraz novodobého MOLOCHA pak zaujme přirozenou cestou Nietzschem uprázdněný trůn tradičního křesťanského božstva. Protože však každý bůh bez výjimky vyžaduje četné oběti a vyžaduje i poslušnost až k sebezapření (vzpomeňme jen biblického příběhu Abraháma a Izáka!), učiní si Moloch dříve nebo později ze svých věrných vyznavačů NEVOLNÍKY, kteří hnáni VIDINOU (ILUZÍ) vlastního naplněného břicha stanou se každodenní žertvou svého nového boha. A prosím pozor - oním naplněným břichem se mohou myslet i ty naše tzv. esoterní potřeby, ne jen hmota do něj vpravená, že?

Molochově štědrosti, jak se časem nutně ukáže, bude chybět právě ta božská tvořivost a produktivnost, která zřejmě zůstává věčnou výsadou biblického Stvořitele. Ať už se však nejvyšší současný bůh Moloch bude lišit sebevíc od svého biblického protějšku, v jedné, a to velmi podstatné vlastnosti ho bude schopen ZASTOUPIT beze zbytku: jestliže se mu totiž někdo oddá tělem i duší, dokáže ho Moloch na oplátku utvářet přesně podle svého vlastního obrazu. Takže pokládal-li se tradiční evropský člověk za „stvoření podle obrazu Božího“, je soudobý „NOVÝ ČLOVĚK“ vskutku věrným OBRAZEM svého nového Tvůrce.

Např. nastolení filosofických modelů "východních" náboženství jako nové modly, jenž je v hrubých rysech zase jen obměnou mýtického Molocha, není záležitostí naší vědomé volby, jak se domníváme. Každá psychická projekce se děje nevědomě, a pokud jsou pocity provázející tuto psychickou operaci dostatečně silné a sugestivní, je hlas skeptického rozumu ve srovnání s nimi nepatrný, ba téměř neslyšitelný. Nemají-li se však introjektované a neabsorbované – protože jsou námi neabsorbovatelné – psychické obsahy stát psychosomatickými nemocemi a nemají-li svým nesnesitelným napětím vyvést naši psýchu zcela z rovnováhy, a způsobit její ROZPOLCENOST(„schísis“), je nezbytně nutné, aby se tyto obsahy znovu promítly, tentokrát však do takové soustavy symbolů, která by z hlediska dobově platných hodnotových kritérií, byla co nejdůvěryhodnější a nejpřesvědčivější. A proto se dnes západ obrací na východ. Namísto, aby hledal vchod k sobě. Odvrací se tím od sebe.

Nové, sekularizované symboly musí tedy být, na rozdíl od tradičních, zásadně nemetafyzické a jejich divinální atributy, zejména všemocnost, vševědoucnost a všudypřítomnost, co nejočividnější a nejprůkaznější. V mysli jejich nositelů. A totalitní stát, který takto díky těmto nevědomým projekcím vzniká, je právě s to všem uvedeným požadavkům vyhovět. A my jsme dnes esoterně s-vedeni především k soucitu a lásce bez hranic, že? Takže, i když nás bude někdo tlačit do něčeho nevýhodného z pozice jednotlivce, ale výhodného pro stát, co uděláme? Sklapneme hubu a budeme držet krok. A vysvětlíme si to svým soucitem. Komunisti nás drželi v této pozici matu a šachu zase násilím.

Potlačovatelská funkce státu je pro něj nejen politicky, ale i psychologicky prvořadá a nepostradatelná. Protože naše přirozená vnitřní polarita psýchy, tvořící základ všech energetických procesů, jež se v ní odehrávají, nabývá v důsledku naší vnitřní inflace = (vzdáváme se sami sebe a svých hodnot, pro které stojí za to žít = láska); na intenzitě a vytváří trýznivé napětí, které je třeba násilným centralistickým (monistickým, egotistickým) zásahem odstranit. A vzniká zas jen boj o moc. Nikoliv mír. Všechny naše vnější meditace vedou k válce. Zde má své příčiny naše neodolatelné vnitřní tíhnutí k jednotě, nerozlišenosti a celistvosti, jež se stávají základními životními hodnotami takto se rodící „totalitní psýchy“. Přirozená rozpornost všeho jsoucího, musí být ve skutečnosti za každou cenu utlumena. Pryč s egem jsou hesla, nikoliv skutečnost. Člověk bez ega se nemůže proti těmto vlivům sám ubránit.

A tak vznikající nový, DAVOVÝ člověk, VZKVÉTAJÍCÍ v lůně totalitní společnosti, si utváří své specifické dějinné vlastnosti v těsné souvztažnosti s totalitním státem: na jedné straně jej pomáhá svými nevědomými represivními potřebami vytvářet a udržovat při životě, na druhé straně od něj vyžaduje četné zaopatřovací služby, kterým tento stát není s to nakonec nikdy v plné míře vyhovět, protože naděje do něj vkládané mají příliš transcendentní charakter.

Autentické životní projevy, které jsou možné jen za předpokladu, že všechny rozporné vnitřní dispozice člověka se ve vnějším, stejně tak rozporném světě svobodně projeví, ohrožují inflační psýchu moderního člověka natolik, že nezbývá, než aby byly UMRTVENY a PACIFIKOVÁNY, a to ve stylu totalitní „nerozborné jednoty“ (pevné semknutosti, jednomyslnosti atd.). V rámci této amorfní jednoty se s konečnou platností ruší rozpor mezi individuálním zájmem a zájmem státu – ten je nyní jen jeden, a to přirozeně státní (tzv. celospolečenský), jednotný a objektivní. Ruší se rozpor mezi individuálním mravním hodnocením a oficiálním stanoviskem mocenských orgánů – takže již nemůže docházet k něčemu tak zpozdilému a trapnému, jako je střetnutí SVĚDOMÍ jedince s mocnými tohoto světa. Není již třeba snášet NAPĚTÍ OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – ta se nyní cele přesouvá na autoritu státu a jeho orgánů. RUŠÍ se jednou provždy odvěký zápas mezi dvěma základními kosmogonickými činiteli, duchem a hmotou – jedinou objektivní skutečností je nyní hmota, tj. vše, co je hmatatelné, viditelné a empiricky průkazné. Skoro by se dalo říci, že reálné je veškeré jsoucí, které je z nějakých praktických důvodů UŽITEČNÉ, a které je proto SCHVÁLENO a PŘIPUŠTĚNO k existenci (bohužel né námi), a to včetně skutečností historiografických a uměleckých, zatímco ještě u filosofa Hegera bylo skutečné vše, co bylo alespoň rozumné.

Duch je prohlášen za vedlejší produkt hmoty, a to navíc jen v podobě vědeckého rozumu, takže vše duchovní lze takto mít pod bezpečnou kontrolou a účinně bránit tomu, aby čímkoli RUŠILO bezduchou materiální realitu. Odvěké SPORY mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd. byly „v podstatě“ vítězně završeny, a to v tom nejhorším manichejském stylu: veškerá pravda a dobro jsme nyní my sami (tj. naše malé individuální a vedle toho veliké, totalitní Ego), zatímco zlo a lež, které, jak víme, tvoří náš neoddělitelný Stín, nyní ztělesňuje náš vnitřní nebo zahraniční protivník. V souladu s principem totality se odstraňuje hospodářská konkurence a volební boj, v němž jednotlivé politické strany usilují o moc – neboť takový boj by se z hlediska „totalitní psýchy“ rovnal propuknutí nezkrotného polyteismu, který by hrozil, že ji roztříští na tisíce kusů.

A protože POLYTEISMUS, jak je patrné na jeho antickém řeckém příkladě, bylo možné ovládat z Olympu nejlépe formou DESPOTICKÉ vlády Krona nebo Úrana, je třeba matce zemi Gai zabránit, aby vůbec porodila božské potomstvo. I proto se tolik dnes bojuje za ženy, i když se tím od ženství ve skutečnosti odvádí. Jak známo, Uranos je násilím držel v mateřském lůně, zatímco Kronos byl vládcem již natolik tolerantním, že dovolil své manželce Rhei, aby božské syny a dcery porodila a teprve pak je po pořádku spolykal. Je to typ vlády, který by bylo možné označit jako senexokracii (Uranos, Kronos, příp. Saturn jsou typické postavy zlého Senexe-Starce). Pacifikující metody vlády tohoto druhu mají buď „zadružující“ (Uranos), nebo „polykající“ (Kronos, Saturn) charakter. Zeus je naproti tomu typ vládce, který je sice absolutním monarchou, nicméně dovolí svým bratrům (Hádovi a Poseidonovi), svým dětem (Athéně, Apollonovi, Artemidě ad.), dokonce i své choti Héře, aby se každý z nich na svůj archetypový způsob podíleli na vládě, takže při uplatňování jejich mocenských nároků dochází často k interferencím, a to mnohdy i ve prospěch obyčejných smrtelníků.

Daleko nejhorší však je, a tady nám hlubinná psychologie působí opravdu značné potíže, že totalitní stát uplatňováním své despotické senexokracie dělá v podstatě jen to, co po něm inflací ohrožená a úzkostlivá psýcha „nového člověka“ nevědomě POŽADUJE, totiž aby represivními prostředky znevolnil všechny nebezpečné běsy, které tento člověk vymýtil ze světa jako POVĚRU a „spolykal“ svým rozumem. Bez tohoto znevolnění by se nejenom v individuální psýše, ale i v celém sociálním organismu rozpoutala anarchie dravých a destruktivních individualistických a skupinových zájmů, takže „samoděržaví“ v některé z přijatelnějších soudobých forem se v tomto horizontu jeví jako jediná záruka alespoň nouzového sociální konsensu a poměrně normálního fungování společenského života. Demokratická forma společnosti, která je svými neviditelnými duchovními kořeny nerozlučně spjata s „imitatione Civitatis Dei“, zůstává za těchto okolností již jen toužebnou vidinou zpozdilých romantických duší.

Bylo by proto příliš krátkozraké dívat se na totalitní stát jako na výsledek pouze vnějších, tzv. reálných faktorů. U jeho zrodu je psýcha novověkého člověka, usilující z OBAVY o VLASTNÍ ROVNOVÁHU o znevolnění svých autonomně působících psychických sil, a to pomocí VNĚJŠÍCH (např. rozvoj sadismu a sexuálních výchylek) omezujících a donucujících (např. poškozování obalu těla - tetování) prostředků, a požadující náhradou za to ze strany státu zaopatřující, kvazirodičovskou péči a ochranu.

Je to tedy ve skutečnosti jedna velmi prostá a všeobecně rozšířená lidská vlastnost, která je někde na samém počátku bludného kruhu totalitarismu, a tou je existenciální SLABOST člověka, zahrnující v sobě vše, co mu chybí do samostatné, odpovědné a duchovně pevně ZAKOTVENÉ INDIVIDUALITY.

Tak co, budete dneska svým ♥ zase jen vlát a nebo zkusíte kotvit?

MZZ na motivy esejí Rudolfa Starého