Fallen XI.

s křídly jako potrhaná slunečnice

po hrách na to, kdy a kam jdeš

odpykáváš si trest Boha hřmíce

že ho jako člověk nikdy nenajdeš

andělem bez milosti zrozený tmou

lásku, cos dal a byla převeliká

proč jsi dal život pro duši mou?

vklouzneš do duše a ta neuniká

jsme my ty bublinky na vodě sfér?

to, co zbylo z Boha po výbuchu?

čekáme až v nás zhasne Lucifer?

a nebo se Bůh zabil pro předtuchu?

mé sestře Blance

Cibulář

pomalu se dotýkám

ochranných slupek

a strach si zatýkám

když tak tiše křupe

loupu tě na syrovo

a bez srdce tlaku

i když není hotovo

mám poruchu zraku

do očí jde slzí pár

přeci nejsem lhář

loupání ne, bolí žár

říkám si cibulář

jen posvátných věcí

a bez pláče logika

v lásce, té člověčí

stojí za to se tě dotýkat

V náručí anděla

zas se ti dívám do očí

nevadí, že jsou zavřené

oblouky tmavých obočí

jsou už dávno smířené

pohledu v nitro života

ožívá a umírá smyslem

láska je první šlápota

nula je prvním číslem

srdce je anděl zakletý

v těle a hudba neznělá

stahuje tvé i mé rolety

usínat v náručí anděla

Čaruji

čaruji, čaruji pro krásu

písně větru co vlál

pro dívku s vlasy do pasu

víš, co bude dál?

čaruji, čaruji pro bolest

když srdce zpívá

zvolna kvetoucí ratolest

lístky se přiodívá

čaruji, čaruji pro soucit

bolesti s láskou

to, aby šlo jen odloučit

otazník za otázkou

Večerní jablko (Let's go out tonight)

kolik místa má svět pro tvůj dech

říkám si v modlitbě k tobě Bože

kdo z nás odfukujíce na zádech

vnímá tvé radosti a rány nožem

kterým krájíš na kila vzpomínek

nás cestáře ze tvých křižovatek

odhazující štěrk, potu pramínek

toho tu přece není nedostatek

kolik nádechů vezme světu zlo

je to boží vůle stvořit k zániku?

vydechnutí nutí nepoužívat slov

jen srdce zastavila boží logiku

Rozechvíváš (You Look So Fine)

rozechvíváš mou podstatu

pohledem, úsměvem rtů

vypadáš dobře v návratu

na zem, žena všech snů

rozechvíváš ty svaly bytí

co nechávají stopy moře

srdce je sval, co se třpytí

příliv a odliv, zlé i dobře

rozechvíváš svět tancem

my ho slyšíme i teď spící

nerodíme se štvancem

jsme všichni jen milující

Nenoste mě dál (Don't Bring Me Down)

jsi jediná, na které mi záleží

a to na celém světě

když tu však žijeme krádeží

srdce už v první větě?

jsi jediná, co vidí kam jdem

očima jdoucí za obzor

říkáš si lvice a já jsem lvem

nesoucí se bez opor

jsi jediná, co tváří kameny
vždy dotykem extáze
čekáš na mámino znamení
zda v tobě pozná se

jsi jediná, co miluje i sebe

tak nenoste mě dál

to křenové máslo s chlebem

jo, o to bych taky stál

Jiné ze-mě (Solitary Ground)

jsme malé země
jen hlína a prach
od muže k ženě
jde hlavně strach

jsme hrnky z hlíny
uplácané na úsvitě
a každý jsme jiný
tváříc se použitě

jsme tváří prachu
a byl rudý dechem
když dal si odvahu
jakým jsme echem

jsme jiné ze-mě
spojující mnohá
kráčíc jdu němě
mé stopy Boha

Tři století

jako jsme našli pravdu

když nás připravila iluze

vždy, když si s ní začnu

je potom zralá na infuze

cos lásko dělala zavřená?

tři století v tomhle domě

ááá, nadechnou se ramena

ten dech zní povědomě

bolesti plná ztrápená jsi

ke všemu kolem hluchá

jen prosím nekřič, ale řvi

vždyť já chci vzbudit ducha

neznal jsem tě až do dnes

asi jsem nikdy nemiloval

a než jsem tě z půdy snes

proč jsem se tě tolik bál?

Chceme?

chceme poznat svou bolest?

chceme poznat svou rozkoš?

utíkat před ní je má i tvá lest

naše ulpívání v hodu na koš

chceme poznat svoji ztrátu?

chceme poznat i svůj zisk?

rozumím a bez smyslů chápu

to Bůh mi dlaň dlaní stisk

chceme blízko hrad z písku?

chceme se poznat, dát i dar?

až příliv zpečetí tvé riskuj

na břehu zbylo mušlí pár...

Sázím

co vlastně potřebujem?

kolikrát jdem si číst z tváře?

a bez citu přehrabujem

když vedle brečíš do polštáře

čím stala se nám láska?

je smetištěm mých myšlenek

tak jako váza praskla

letící k tobě za počty milenek

nikdo zde není rád doma

zima na úpatí hor přede mnou

do propasti noha chromá

a já sázím svůj kříž nás dvou

Nejhezčí věcí je úsměv (November Rain)

nejhezčí věcí na světě

je úsměv šťastné ženy

každé písmeno ve větě

a jste všechny čteny

a tak si jen říkám

když se tak usmíváš

že života se zříkám

za úsměv, co mi dáš

Na ničem jiném nezáleží (Nothing else matters)

chceme být dokonalí

zapomínající na věčné

před očima si pozůstalí

chovající se nevděčně

a vidíme své nedostatky

hledáme únikový východ

stačí najít jen křižovatky

a strach ze života pýcho

já, kůň vyhazující ze sedla

i přesto tě mohu milovat

žít je být láskou posedlá

žít znamená znovu umírat

Komu?

jsme prázdným chrámem

co stvořil sám Bůh

pomodlil se tu své Ámen

a láska je můj dluh

možná, že v prázdnotě zní

hudba sfér prostě líp

já, ty, on, jsme láska nás tří

voda, kterou jsi slit

to ticho v prázdném domu

ozvěna srdce slyší

svůj svět jsi prodal komu?

tomu, kdo cenu zvýší?

Patřím k tobě (I Belong To You)

jak se vlastně dotýkáme?

ústy, srdcem a rukama?

co z toho vlastně máme?

hledání svého neznáma?

jak se tě mohu dotknout?

abych srdce rozechvěl?

když se láskou protknou

ty dny jdoucí do neděl

to, aby náš čas odezněl

sladko-hořce do minula

všechno, co nezní líbezně

začalo zas v bodě nula

Tvá láska byla jen lež (Your Love Is A Lie)

tvá láska byla jen lež

použitá skutečně a naživo

to než jsi řekla běž

když zavřela jsi tu vábivou

jsme hráči partií šachu

a táhne ten, kdo to nečeká

zvednout se z prachu

a společně stvořit člověka

jen jedna půlka žije

předstírat můžeš, co chceš

jsi jen víno bez hostie

a tvá láska byla jen tvá lež

Neopouštěj mě (Ne me quitte pas)

život pochopíme tehdy

když najdeme druhou část

ta opravdová láme ledy

nedává času možnost krást

chceš milovat pro lásku

ve hře je příliš mnoho věcí

konci věty malou otázku

jsi pravdou, která rozsvěcí?

láska náš šíří za obzor

a vidíme, co je mimo nás

letící srdcem bez opor

k jednotě, kde smrt není čas

Zhasínáme

zhasínáme duše svými sny

když je pokrýváme medem

a vřískot davu sirén zní

rozléhají se do široka jedem

a krom toho pekla z krás

co Dante popsal v komedii

paprsek světla láme vlas

andělé vstupující do legií

komu z nás zvoní hrana?

odpadkem v duši bývá i láska

ta hra je dávno rozehraná

a ďábel slintá, prská, mlaská

Smíchem Boha

jsme nezralé švestky

znějící silnou touhou

kostky házející šestky

i když na vteřinu pouhou

milujem nezralé hosty

do křídel motýlů dýcháš

stavící očím své mosty

kaší života teď mícháš

stvoříme sebe i splíny

slyším tě dýchat v tichu

dechu všech světů hlíny

zářící ozvěno smíchu

Jen

vždycky, když oči zavíráš

si říkám, kam odcházíš

jak se tam uvnitř asi máš

a jestli ti nic neschází

možná, že slyšíš ty zvony

co máme uvnitř sebe

možná, že máme clony

a že nás to i zazebe

a jak se zlehka dotýkáš

srdcem bez hranic

a nikoho se tu nezříkáš

všechny nás chráníc