Když umíráš (Lower your eyelid to die the sun)

 

miluj bez příkras

miluj bez ptaní

miluj ať jiskra

miluj ať nezraní

miluj se životem

miluj se dál a víc

miluj za plotem

miluj si sníc

miluj pořádně

miluj bez dechu

miluj posvátně

miluj i útěchu

miluj nastokrát

miluj srdce své

miluj za mokra

miluj se a chvěj

miluj lásko má

miluj pro Boha

miluj a jediná

miluj nebohá

miluj světlem

miluj i tmou

miluj během

miluj jak jdou

miluj v ústraní

miluj velice

miluj bez ptaní

miluj za tisíce

Michal Zachar

--------------------------------------------------------------------------

Markétě

Člověk miluje, protože miluje. Není k tomu žádný důvod.

Ztratil jsem sám sebe (I've lost myself)

čím více milujeme, tím víc roste láska v nás

láska je sice požehnání, ale taky nebezpečí

nepředvídatelná síla svobody, když roste čas

každý, kdo chce milovat otevírá ho ve výsečích

čím více milujeme tím blíž jsme k tomu růst

když někdo milujeme stáváme se tím vším

a nemusíme rozumět třeba dotyku tvých úst

v ten moment se začne dít to, o čem sním
ve chvíli, kdy se dáme cestou hledání lásky
i láska nám vychází vstříc a zve náš hlas
mlčící k hrám, boříce světy bez masky
přichází slova okamžik a zachrání nás

Michal Zachar

Melodrama mysli (Melodramma)

co je to, co přijímá?
kdo je to, co vnímá?
mám rád, že pojímá

kříž rozumu se snímá

jsi stále mojí melodií

hlasem z mého nitra

smysl, co druzí využijí

aby i jim duše špitla

nemáš tu žádný tvar

ty, co přijímáš to vše

sedící u domu jak car

bereš dobré nebo zlé

a návštěvníci chodící

na mši tvých vjemů

ty poslední z věřících

vnímáš cit ke všemu

Michal Zachar
...........................................................................................
foto: Lucie Van Koten

Když přijdete na návštěvu, přijme vás majitel domu. On je ten, kdo přijímá návštěvníky. Když vašimi smysly vstoupí smyslové vjemy, kdo přijímá je? Co je to, co vnímá? Opravdu si myslíte, že je to mozek? A je tedy mozek majitelem vašeho domu? Nebo je to melodie duše? Drama vztahů mezi ní a myslí. Melodramma...

Nejtemnější hodina (Darkest Hour)

dnes ráno přišel mráz

přišel až do morku kostí

proměnit se můžeš v ráz

já křehké srdce hostím

k čemu ho jen přirovnat

zářící podstatu nekonečna

stačíš si větu urovnat

láska, že je i nebezpečná

a mluvit o té podstatě

klam je tajemství forem

kde jedno končí klikatě
a druhá začíná chorem
na všechny strany světa
trčící prázdnota, co zbývá?
a zpívám si dál popleta

můj zvon se ještě kývá

Michal Zachar

.............................................................................

Jednoho dne, až světla pohasnou, jen víra zůstane, víra že se světlo vrátí. Jednou, až temnota zavládne, jen naděje zůstane. Naděje, že znovu přijde den.

Do slávy (To Glory)

odešla i poslední myšlenka

přede mnou chvěje se celek

svit měsíce je má vstupenka

do prázdna srdečních délek

zrcadlo mé duše oproštěné

svět pronikající vodní lázní

jsou zázraky stále neviděné

oči mého domu, co blázní

mám-li hlad, najím se nyní

pohledem samoty naplnění

co vnáší až sem do jeskyní

neklid z toho, co je vyústění

přes hlavu hážu své roucho

a najednou se ztiší ten svět

do slávy mnicha z hor dlouho

bude mé srdce se chvět

Michal Zachar

.......................................................................................

Největším uměním je ve štěstí neztratit rozvahu a v neštěstí klid.

Srdce (Heart)

stojím mezi nebem a zemí

do modré dálky odplouvá loď

usmívající se a dobře je mi

v srdci mém letí vzducholoď

rudými listy javory pláčou

a podzimní rosu vloček v okolí

závratně tančí, když skáčou

odvezla´s píseň, mé city nikoli

zafoukal vzhůru do kopců

vítr a měsíční svit ve tmě studí
poutník jde k horám ledovců
v srdci mám smutek po vyplutí
zlato na tělech soch obrůstá
mechem a z prachu slz proletí
že já jsem tebou přerůstán
to padají z hor mé slzy dojetí

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------

Moudrý si zajisté sám utváří šťastný osud.

Černý den (Black day)

jsem tulákem po hvězdách

smějící se světu z mostu

kontinent odkud jsem plách

mě škrtnul ze svých hostů

proud vody probuzení zpívá

a listy na stromech tančí

jsi chtivá, mstivá, lživá, čtivá

nosíš sebou touhy samčí

k tomu skrývanému v dešti

dosud nepronikly svatí

tisíce křídel andělů, co leští

jsoucí a předpojatí

dnes nocí zní výkřik zvonů
bloudím tě i dosahuji
nevím, co nevím až z tónů

černý den si zabarvuji

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------

Vše, co považujeme za barvu je odrazem naší vlastní duše. 

A jak si my zbarvíme svůj svět, tak takovým i bude.

Černá díra (Black Hole)

básním za jasné noci

až přilézá ke mně i mráz

vítr skučí bez pomoci
rostou si husté lesy v nás


noční vzduch rozpaluje
až děsivý cinkot nespavců
k branám snů doputuje
nelidský řev těch všežravců


osaměle zívající vírou
hledám tě ještě doutnající
prázdnou a taky čirou
jsem černou dírou cestující

Michal Zachar
--------------------------------------

Je tu cosi beztvaré a úplné, co se zrodilo mezi nebem a zemí, jak podivné a nehmotné! Stojí to samo neměnné, působí všude a na vše a není ohrožováno ničím. A tak mu říkáme TAO.

Devátá brána (Nine gate)

po čem večer toužívá vítr?

spočinout v nalézání klidu?

kam ukládá hlavu strom?

když přijímáš svou bídu

a všichni spojeni dechem

po cestách bílý ženem svit

já stalo se mých echem

bolesti pln jdu vyslovit

svá obvinění srdcím těm

co odrážejí lásku do oblak

když prší jen na poli mém

kde není žádný mrak

zpívajíc rty, okem jen bdím
kdo rozhodí my před zraky
roj ptáků táhne láskou tím
že uvěří v zázraky
srdcí našich přízrak je tmou

co zpívá hříva koním? dost?
zkoušen jsi, jak roky jdou
byls ten zvaný host?
ostrůvek písku tlukoucího
nitku bílou jsem teď objevil
a před zraky nevěřícího
ten pohár odstrčil
zas tiše bez rozdílů třepetá
se listí, jak ptáci sem a tam
to lidská kletba odkvétá
že bojíš se být sám

v deváté z bran...
věnováno tvůrcům filmu Nine gate

Michal Zachar

Zatím s bohem (Goodbye For Now)

když hlavu položíš na zdroj

kde život láskou se míchá

narodíš se a propukne boj

nenávist a radost je pýcha

a čím víc bojujem za něco

tím víc seberem vlastností

rebela, co jak to děcko

tyrana od sebe vyhostí

a když se zbavíme tyranů

a stáváme se sami vůdci

sami s pevností viklanů

snažíme si nebýt škůdci

čemu vzdorujeme to trvá
protože sílí i naše zloba
a tím je pevnější i ta prvá
myšlenka krátkodobá

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------

Pochopit, že to proti čemu bojujeme už je dávno naší vlastní součástí a rozpoznat to. Zavři oči a dovol si doplout na místo času, kde jsi se poznal jako ten, kdo měl tutéž vlastnost. V důsledku toho, že jsi měl o sobě nějaké přesvědčení, které jsi potlačil, sis přirozeně v životě stvořil někoho, kdo tuto konkrétní vlastnost vyjadřuje. A jsi to ty. A čím víc proti té vlastnosti bojuješ, tím víc se ona v rámci tvého života tlačí do popředí. Vrať se k sobě. Vezmi se do náručí, poskytni si bezpečí a usmiřte se. Spolu v jednotě se držte dokud nedospěje až do tvého současného těla a pak otevři oči. A zjistíš, jak tvůj odpor, co zuřil mimo tebe, právě pomalu mizí.

Melodie (Vocalise)

jak moc pro tebe znamená...

jak žije se ti bez jména...

jen proto, že je vzdálená...

a nevíš, zda je ztrápená...

i když jí láska byla vrozená...

a v ní nebyla tajená...

snad proto byla červená...

jen asi trochu mlčená...

ta slova nejsou volená...

i když odejdeš smířená...

až rukou smrti vztažená...

teď hledáš, kde je snášená...

a že dál nebude znavená...

tvá máma, žena milená...

Michal Zachar

-----------------------------------------------------

zemřelé mamince mého přítele

Vocalise je vokální (zvukové) cvičení beze slov,
u které se melodie zpívá jednou nebo více samohláskami.

Vlastníme nebe (We Own the Sky)

jedno světlo, jeden stín

když nebe vzlétlo, kam teď s ním?

vrháme sami největší stíny

nebo největší světlo do našich snů

odrážíme se jak světla splíny

láskou dát ze mě nebe, objevujíce tmu

v každém okamžiku je zázrak

úsměvem svitlo, ukážeš oknem tváře

a srdce je doma, kampak?

vlastníme nebe a nemáme čas na snáře

vstupuješ k sobě svýma očima 

světlo v tunelu je vlak, co jede proti tobě

myšlenka, která končí, která začíná

čím světlo jasnější, tím jsi i větším hrobem

jedno světlo, jeden stín

když nebe vhlédlo, kam teď s mým?

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Utopení duše (chanson de toile)

vcházíš do vln

jak loď na obzoru

já života pln

i s trochou vzdoru

dávám vlnám

touhu rozpálenou

čeho jsi plná?

tebe sny nedoženou

nahá vcházíš

a dojdeš k ponoření 

duši tu vsázíš

s mořem k utopení

Michal Zachar

-----------------------------------------------

Ženy nikdy nedokáží být jen dočasnými hosty, neumějí to. Všechny se v skrytu duše usídlují natrvalo, s tupou, pudovou úporností budují domovy za potop a válek, v předvečer vpádů, v dobách, kdy se hroutí státy. - Johann Wolgang Goethe

Naše dny (The Mystery of Feminine Power)

svádivá hra mlhy se stíny

jako mrak, když opakuješ

let po nebi lásky s odstíny

toho čím sebe dosahuješ

učím se objímat srdečním

krokem tepoucích krve žil

a nejsem dost svátečním

hráčem, abych se uchopil

dotyky tvořící to, co vím

i tak hledat sjednocení

tajemnou tichou jsi vším

pro lásky představení

Michal Zachar

--------------------------------------------------------

Nikdo z nás netuší, že naše dny jsou naši Bohové.

Tanec pod měsícem (Dancing Under The Moon)

otvíráš sebe jako květinu?

kdy rosa kápne na okraj?

okvětní lístek, když rozvinu

vzrušením jsi až do mokra

krása je věc, co nechápu

a kolik ji teď opět začíná?

neřeší tolik si dá mejkapu

ani za kolik je tedy laciná


slova jsou nerovná zrcadla
pokoušející se tu zachytit
z myšlenek, co nás napadla
tu hustou smyslu lásky síť

a pod leskem povrchu slov

ticho i tma, co jsou si rovni

jako měsíční úplněk i nov

my díváme se ven i dovnitř

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------

Podlehneme-li závislosti na vnějším světě, naše niternost nás bude stále znepokojovat. Začneme být hladoví. A náš hlad neuspokojí žádná myšlenka, úsilí, osoba a ani čin. Máme-li být celiství, musíme zůstat věrní své vnitřní složitosti, která nás činí tolik zranitelnými.

Až (Tchaikovsky Overture 1812)

až zazvoní zvony, co nikdo neslyší

až dokážeme bez opony, mít se za nejbližší

až naše písně začneme si zpívat

až pustíme tísně, zavřené do nor, do liščích

až dvakrát tři se mu vrátí ozvěnou

až v nás zaznějí zvony na počest člověka

až uvidíme krást tmu duší blázněnou

až na naději bez úhony už nikdo nečeká
až obejmeme srdce jeho velikosti

až poznáme, jak málo stačí k tomu klidu
až nakrmíme se už do sytosti
až rozdáme lásku aniž chceme bídu

Michal Zachar
...................................................................................

Byli jsme společně zrozeni a spolu zůstaneme na věky. Jsme tichá vzpomínka Boha, co se překřikuje tak, že zapomněla, že umí zpívat tak, že by nám to snad záviděli i sami andělé.

Snadná srdce (Easy heart)

je těžké uchopit snadná srdce?

možná když sedím v naprostém tichu?

a usmívat se dál tomu, tož trpme

když všechno, co mám je teď k smíchu

podstatou života je tělo a mysl?

a proč jsou domy v řadě a ne jen tak?

že duch plácá energii na nesmysl

a tak se vznáším jak ryba nebo pták

chci být tvým večerem a dnem?

a kolik z nás dostává darem tajemství?

tak si oblohou prolétneš a lem

života zachytí tvého ticha vzbouření

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------------

Pohlédněte na oblohu; mění se z hodiny na hodinu, po celých 365 dní, ale Polárka se přesto nikdy nepohne. A stejná je i naše mysl.

HUDBA je ZDE

Černý draku (No)

procitáš černý draku

kolikrát tě budu k snům klást

zase chci létat v oblaku

kde budu nudu andělům krást

zkoušíme novými názvy

najít to, co je v nás doma furt

jeden se z toho zblázní

tak máme na rok teď jeden kult

a tak pluj světlem vědomí

v nebi si slunce sedne na měsíc

a že se mi z duše odlomí

kousek podstaty životem kolujíc

Michal Zachar

..............................................................................

Když se smysly rozbíhají ven, je to oheň. 
Když se smysly navracejí do nitra, je to voda.

Když (Anna Maria)

když v nás všechno praská

když v napětí se srdce láme

když to, co potřebuji je láska

to abys nebyla jen epigramem

když ty slétáváš se s tmou

když světlo nepatřící nikomu
když lampu duše tělem zvou
to ty jsi součást božího genomu
když svíčka mysli rozsvítí tě
když ti nejde jen o viditelnost
když plamen lásky pohladí tě
to taková je naše nesmrtelnost

Michal Zachar
-----------------------------------------------------
Zářící světlo je funkcí mysli, prázdné ticho je podstatou mysli.
Je-li ticho bez zářícího světla, pak ticho není opravdovým tichem.
Pak jsme jen jeskyněmi duchů.

V zámezí (Amadeus on the Nile)

neobjevujíc myšlenky

sedím si na měsíci

a srdce výklenky

zaplavující

nedávám možnosti

jen tak se houpá

slabost radosti

je skoupá

bdělosti zrozená

čirá pozornost

jsi bez jména

osobnost

nestavím protiklady

vody v nebesích

láska je tady

v zámezí

Michal Zachar

............................................................................................

Žádost vychází z předpokladu, že věci existují a z vlastnického postoje vůči nim. Tento vztah nikam nevede, protože činnost je vždy poznamenána vedlejším a skrytým motivem.