A pleas to the heart of gold...

když kdysi říkala s mi

že brečí jenom počasí

teď nějak divně je mi

vidím padá z pod řasy

slza, co s ulízla jí hrot

když po tváři přebíhala

vždycky s byla lodivod

a teď si´s sama ubíhala

kam padají slzy kulaté

do dlaní se nevejdou

když zítřek chystá tě

soužit cestou slzavou

láska ta se zapisuje

křivkou srdce-třesení

ze zlata srdce zas bije

usměj se, ať dobře je mi

Michal Zachar

.....................................................................................

Srdce je v každém člověku staré statisíce let, zatímco rozum sotva tisíc.

ODKAZ na HUDBU ZDE

UPEKKHÁ (Vyrovnanost)

když se vracím zpátky na nohy

a nejsem vyrovnaný

zas chytit kousky oblohy

a říct chyběla s mi

když se dívám na včerejší den

a  tomu dávám smích

vnímám rozpomínající se sen

schovaný byl v nich

když zpívám abyste neslyšeli

to splývám s nebem

dotknout se jen svými čely

a říct, že to svedem

když  před sebou kus oblohy

mám a zase jen jsem

tak vrátil jsem se na nohy

pojď lásko, jdem

Michal Zachar

-------------------------------------------------------

Nespouštěj své oči z hvězd a své nohy ze země.

Upekkhá (pálí) nebo upekṣā (sanskrt, v písmu dévanágarí उपेक्षा) je buddhistický termín pro vyrovnanou, nestrannou mysl. Tato vyrovnanost je zakotvena ve vhledu do zákonitostí karmy, dopomíjivosti a neuspokojivosti všech jevů a do nepřítomnosti „já“ (anattá).

Upekkhá je vyrovnaný stav mysli charakterizovaný nepřítomností výrazného ulpívání - nepřítomností přitažlivosti (žádostivosti) ani odporu („dósa“). Stav „nestranné mysli“ vůbec neznamená, že by se člověk v něm nezajímal o dění okolo sebe, nebo že by byl pasivní. Někdy se upekkhá překládá jako „lhostejnost“. Opět však v žádném případě nejde o lhostejnost k vnějšímu dění, ale o lhostejnost k vlastním příjemným i nepříjemným pocitům, k zisku i ztrátě, ke kráse i ošklivosti, ke štěstí i k bolesti. Občas se používá přirovnání k „oku bouře“. Je to také nestranný přístup ke všem bytostem, dobrým i zlým, milovaným i nemilovaným.

Upekkhá je jednou z théravádových páramit (dokonalostí) a uvádí se také jako jeden ze „Čtyř vznešených příbytků“ (brahmavihára), kde ostatní jsou mettá (milující laskavost), karuná (soucit ke všem bytostem bez rozdílu a úsilí být užitečný sám sobě i ostatním) a muditá (chápavá nesobecká radost).

Stejným výrazem se také označují neutrální (ani příjemné ani nepříjemné) tělesné i mentální pocity.

Mirror fate - zrcadlo osudu

k území stínů

docházíme pravidelně

taky mám trochu splínu

na rtech a vycházejí ze mně

jsme odsouzení

k hledání světla i stínu

možná jen stačí políbení

a padnout srdcem na kovadlinu

když jsme tím

do konce tvořícím

svým objetím vidíme stín

a co pak se srdcem bouřícím?

poznáním v objetí 

sebe si hrajeme v divadle

můžeme zalhat strach i dojetí

jen, co je v nás spatříme v zrcadle

Michal Zachar

-----------------------------------------------------

Martině

Strom neodepře svůj stín ani tomu, kdo ho přichází porazit.

Stavidla

stavidla snů otvíráme

hlavně k ránu, kdy se zdává

že sem tam duši zhasínáme

když slunce nocí vstává

stavidla znamenají plány

co vytahujeme dál do hlav

spouštíme dobré i zlé krámy

stoupni si tamhle pod splav

valící řeky snů naše i cizí

jedno nám však nabídla

otázku, kam vlastně zmizí

když otevřeme stavidla?

Michal Zachar

...........................................................................

mé sestře Blance

Není vítězem, kdo bojoval a zvítězil.
Ale ten, kdo miloval, zrazen byl a odpustil.

Pro růže

zas hledám pocit

že láska neumírá

když jsi pro cit

žil, že zbyla díra

v srdci už svítá

a měj ráda dál

jak vlastně říkáš

kdo by o to stál

přejme si lidi

i hezké počasí

dokázat, že svítí

slunci nemusíš

vstávám teď ráno

s růži na stole

mám odestláno

jdu do boje

 s tím, co je v nás

co tvoří náš stín

tak platíme zas

láskou trápením

my tvoříme sny

co nutí nás jít

slunci dát dny

a pro růže žít

Michal Zachar

...............................................................................

Pro ženu, která je tou růží mého života.
Která pochopila, že i přes své trny nemusí čekat na to, až ji uchopím.

Sadness of love

spálila jsi most

a já si teď říkám

kdy už bude dost

těm vyleštěným klikám

zabila se láska

mezi stěnami v nás

a když srdce praská

nezahoří už v nich zas

nedokážeš žít

s pocitem selhání

hledáš, co obvinit

bez možnosti setkání

jak zachránit mráz

aby nepálil, ale hřál?

když neslyšíš srdce hlas

ozvěnou lásku bych ti přál

Michal Zachar

......................................................................................

Láska, nepřiměřená svému protějšku, se mění v nenávist.

Not afraid

možná, že teď zas někde pláče

srdcem dítěte, co mívá shon

tak prapodivné ptáče

schovat na potom

možná, že jsem někde slyšel

ty zvuky smysl dávající 

kdo z nás, kdy vyšel

úsměvem hledající

tak hledáme srdcem dítěte

co tluče si dál i v tobě

a že nás nesmete

ani smrt v hrobě

dávej ať se nikdo nebojí

vidět život s tím, co je

 a v tvém pokoji

srdce bez boje

Michal Zachar

---------------------------------------------------

Markétě

Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří.

Love The Way You

Milovat je snadné
Když je co a proč
Milujte si rybu na dně
Nebo dětský kolotoč

Milujte klidnou oblohu
I toho, co nechce
Všechna milování nemohu
Popsat tak lehce

Milujte chvíli rozednění
Když zapadají sny
Srdcem toho, co to neocení
I takhle jdou tvé dny

Milovat jde i bez důvodu
A může každý den
Mít chuť hořkých plodů?
Milovat je nebýt zatracen...

Michal Zachar

......................................................................................
Andree a Michalovi + a mnoha dalším

Láska je jako voda. Někdy chybí a někdy je jí moc.
Ale láska ti nikdy nemůže ublížit..
Ubližujeme si sami svými představami o ní.

Podáváme

podáváme ruce

lehce zmrzačené

hledáme kupce

lásky naznačené

vytváříme zdání

že jsme ti milí

nevídanou zbraní

naše ruce byly

potkáváme, kdo ví

sotva vzrostlé

ve stisku mrtví

možná dnes po 100

Michal Zachar

............................................................

Charakter je to, co děláme, to co říkáme a to co říkáme, že děláme.

Vážená radost

vážíme si radostí?

a kdo je zachová?

bolest s hloupostí?

tvá srdeční komora?

přízraky představ

myslí jsou planoucí

bušících snů stav

trápením tekoucí

malinké obavy lží

co ovládají city

říct svobodně smíš

láska jsem já i ty...

Michal Zachar

--------------------------------------------

Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina z nás obává.

Touha je...

touha je hradba

co nás odděluje

věž, co spadla

tvá, pamatuješ?

jak bez touhy?

chlebem bez vody?

okamžikem pouhým

pocitem svobody

spletitá cesta

srdečních cest

obnošená vesta

vést a ne splést...

Michal Zachar

..................................................................

Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mne odpoví?
Ale odpovídám-li jen sám za sebe, jsem to ještě já?

Větev

praskla zas větev záchranná

jen jeden pas a visíš bez lana

dostat přes hloubky spálenišť

skáčeme do sopek mravenišť

po kterých ti běhává zarudlá

tvá tepající krev, pod kůží tvá

tak bezmocné jsou i pohledy

a nemocné srdeční prodlevy

jsme svými zajatci dne i noci

svědky němými bez pomoci

co dělat, snad naše srdce ví

posečkat, s možností prodlevy

to když bolest ti sbírá slova

a srdce tvý je bez domova

Michal Zachar

------------------------------------------------

Věrnosti a stálosti lidské lásky dosahujeme, když překonáváme své setrvávání
na vlastních citových potřebách a obětavě se oddáváme bližnímu.

The language of sound

dotekem hloubíme duše

když posloucháme zcela

i když je to možná klišé

ptám se, jak jsi se měla?

když zpíváme si tělem

a to nechce poslechnout

nemusíš vědět, co se děje

hlavní je si vydechnout

jak trápíme si svoje těla

když sáhneme si do duší

nevíme zda tohle chtěla

a děláme, že nic netuší

kdo z nás čeká rozuzlení

spletených teď v tebe

dík za tvoje pohlazení

co bylo darem z nebe

Michal Zachar

--------------------------

Je možné potkat se tisíckrát a nenajít se.
A je těžké, potkat se jen jednou a najít se navždy.

Láska je smůla...

láska je smůla

co se přilepí

když se hnula

síla k síle dní

přitažlivost snů

ti jenom násobí

doufáš, že tmu

světlem pokropí

tvořící obrazy

nehne se dál

až tě zamrazí

kdo o to stál ?

uvidět všechno

co už není snem

žijem jen jednou

každičkým dnem

a ten, kdo závidí

že drží se tě zas

co jsme to za lidi ?

smůla lásky je v nás

Michal Zachar

................................................................

Míše

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.

Polibek

uléhám do tvých polibků

tak jako duše do peřin

nechávám se bez zbytků

zakousnout do tvých slin

a tak večeřívám skvěle

a díku bohu za milost

polibků rty rozechvělé

těch nikdy není dost

a možná taky ke snídani

když je, co zakousnout

tak pusu dej mi za ní

ať tě slyším vydechnout

ty okamžiky ticha rtů

co spojilo se tuším

štěstí v sobě opatruj 

a dávej lásku duším

Michal Zachar
---------------------------------------

Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům.

Pekli spolu lásku...

říkám si hned

otevřít chci

ďábelskou pěst

andělské sny

kolikrát chtěl

a každý z nás

vrátit se směl

do smyslů krás

jsme možná psi

hledající pána

a v nás tiše spí

síla tvá dávná

pookřát pohledem

i barvou světla

a získat svou zem

aby jsi vzhlédla

poprosit o milost

nikdy už neříkej

své lásce dost

své lásky dej

--------------------------------------------

Cesta do nebe je úzká, s Bohem ale není kluzká.
Ve dvou pak jde se lépe, ale musíte se pevně držet, 

jste teď jen jedno kuře slepé, ale s Bohem je to med.
Jeden za druhého zodpovědnost nesou, kdo samoty se zřekli,
za druhého duši neposednou, kdo spolu lásku pekli.