Pohádka pro nejmenší…

Sedí na střeše dvě děvčátka.

Jedno dobré a druhé zlé.

A plivají na kolemjdoucí.

Zlé děvčátko se strefilo 2x a dobré 4x.

A tak zase jednou dobro zvítězilo nad zlem...

Citát Marka Twaina

„Držte se stranou lidí, kteří znevažují vaše ambice. To malí lidé to dělají,
ale opravdu velcí lidé ve vás vyvolají pocit, že i vy se můžete stát velkými.“
-- Mark Twain 1835-1910, spisovatl a humorista

"Keep away from small people who try to belittle your ambitions. Small people always do that,
but the really great make you feel that you, too, can become great."
-- Mark Twain 1835-1910, Writer and Humorist

4 královny

Kdysi dávno žil jeden král, který měl čtyři manželky. Nejvíc miloval svou čtvrtou královnu a zahrnoval ji bohatstvím. Také měl velice rád svou třetí ženu a často ji sebou brával na návštěvy do sousedního království. Měl však vždycky strach, že ho jednou opustí. Jeho druhá žena byla laskavá, radila mu v obtížných situacích a mohl se jí vždy svěřit. První žena mu byla velice oddaná a loajální a ačkoliv ho velmi milovala, nezajímal se o ni a spíše ji ignoroval.

Jednoho dne král těžce onemocněl a tušil, že dny jeho života se chýlí ke konci. V myšlenkách se procházel svým bohatým životem a měl strach, že bude sám, až umře. Zeptal se tedy své čtvrté královny: „Miloval jsem tě ze všech nejvíce, dával jsem ti nejlepší šaty a zahrnul nejlepší péčí. Teď, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Na to zapomeň!“ odpověděla a bez loučení odešla.

Smutný král se zeptal své třetí ženy: „Miloval jsem tě z celého srdce. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Ne!“ odpověděla. „Život je příliš krásný! Až umřeš, znovu se provdám.“

Pak se zeptal své druhé manželky: „Celý život jsem tě miloval. Nyní, když umírám, budeš mě následovat a budeš mou věčnou společnicí?“ „Lituji, ale tentokrát Ti nemohu pomoci,“ odpověděla. „Mohu ti však uspořádat pohřeb.“ V tom sklíčený král zaslechl hlas: „Já s tebou zůstanu a budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ Král zvedl hlavu a uviděl svou první manželku. Byla hubená a zanedbaná. S velkou lítostí odpověděl: „Měl jsem se o tebe starat mnohem víc, dokud jsem mohl!“

Všichni ve skutečnosti máme čtyři partnery ve svých životech. Naším čtvrtým partnerem je naše tělo. Bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložíme na to, aby vypadalo dobře, budeme se muset odloučit, když umřeme. Náš třetí partner je náš majetek, náš status, naše bohatství. Když umřeme, vše odejde za ostatními. Náš druhý partner je naše rodina a příbuzenstvo. Bez ohledu na to, co pro nás během života udělali, nejdále, kam za námi mohou jít po našem boku, je hrob. A náš první partner je naše duše, která je často zanedbávána v honbě za majetkem, mocí a požitky ega. Ale pouze duše nás bude následovat všude, kam jdeme.

Ponaučení:
Starejte se o své tělo a udržujte ho zdravé, abyste mohli žít plným životem. Užívejte si svého majetku a pohodlí, které vám poskytuje. Těšte se ze společnosti, lásky a přátelství svých bližních. Ale nezapomeňte se starat o svou duši – je zdrojem veškerého života a je vaším nejvěrnějším přítelem.

Hvězdy jsou od noci rozmazané...

Hvězdy jsou od noci rozmazané, probudit světlo je truchlohra. 

Sklenka a desky jsou obehrané, pastička na myš, co nesklapla. 

Vyběhla do noci co ránem není, smrt vztahu rychle přiběhla. 

Jsem stavbou kámen na kameni, jsem osudná jízdenka do pekla. 

Když světlo probudí svět kolem, ten tvůj už bude spát. 

Cos miloval, odešlo, sbohem, a ráno vítáš slunce zase sám. 

mé sestře Blance

Náčelnická...

Takhle se jeden cestovatel v amazonském pralese octne uprostřed kruhu divochů s napřaženými oštěpy. Jejich náčelník stojí přímo před ním.
Rozhlédne se kolem a povzdechne si:„ Bože, tak a teď jsem v prdeli.“
Na obloze se rozzáří jasné světlo a mocný hlas zahřmí: „Ne, nejseš! Vezmi do ruky ten kámen co leží u tvých nohou a rozbij náčelníkovi lebku!“
Cestovatel se sehne, popadne kámen a vší sílu s ním praští náčelníka. Náčelník padne k zemi mrtev.
A z nebe se zase ozve silný hlas:„ A teď jsi v prdeli!!!“

když pršelo...

Zrovna hustě pršelo, když mistr Jošida vyprávěl žákům tento příběh:

Mistr meče a zenový mnich se v chýši ukryli před bouří. Rozhodli se, že zkusí odseknout déšť pomocí své dovednosti. Když si dali tento úkol, šermíř řekl: “Vytáhnu svůj meč, vyjdu, odseknu déšť, obejdu kolem, kde jsem seknul a nebudu mokrý.” Šel ven, běžel v kruhu, učinil svůj slavný sek a vrátil se. Mnich ho prozkoumal a řekl: “Zde je jedna kapka deště na tvém rukávu. Tvá magie nestačila.” Pak šel ven mnich, usadil se do zazenu a vrátil se po chvíli zpět. “Jsi zcela promočený!” vykřikl šermíř. “Nejsem však promočený v mé mysli,” byla mnichova odpověď.

V tomto bodě Jošida vysvětlil, že oba muži byli posedlí připoutaností. Šermíř chtěl být nejlepší ze všech šermířů, kteří kdy žili, a mnich chtěl dosáhnout osvícení (satori). Oba byli připoutáni ke svým ambicím. Tehdy se mistra Jošidy otázal jeden žák.: “Co byste udělal vy, mistře?”
Jošida beze slova vstal, otevřel svůj deštník a vyšel ven do deště.

OKA mžik...

Tvá křídla dýchnou vlahým ránem
rosou co stéká z okapu na obrubník.
Jsem stejně napnut, prasknu málem,
když uvidím tvůj oka mžik.

Krásná jsou rána ve tvých očích
a bělma pálí do běla.
Tu hloubku nenahmatáš
a víš, žes potkal anděla...

Michal Zachar

Podzim mouřenínek...

Mouřenínek světem táhne dlaň
a jeho prsty umazané,
pomalu tisknou naši stráň
do role ušmudlané.
To podzim přichází
až všechno listí sedne,
jen tvoje krása zůstává,
jak tvoje oči ve dne.

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------------
Miluji vůni nerozvité růže, vůni francouzského venkova z jara
a vůni ženského podpaží na podzim.

Krásná nebo ošklivá - Anthony de Mello

Chcete-li se dotknout skutečnosti nějaké věci, je ze všeho nejdříve pochopit že každá představa skutečnost narušuje a je překážkou ve vidění skutečnosti.
Představa není skutečnost, představa vína není víno a představa ženy není nějaká konkrétní žena. Pokud chci skutečně vnímat nějakou ženu, musím odhodit své představy a vejít ve styk s její jedinečností a prožít ji v její konkrétnosti. Většina z nás si nedává tu práci vidět tu konkrétní, živoucí a jedinečnou věc, ale vidí je poletujícího vrabce. Nikdy nevidí ten nádherný zázrak jedinečné lidské bytosti před sebou, vidí jen nějakou indickou venkovanku. Představa je překážkou ve vnímání skutečnosti.

A existuje ještě jedna překážka ve vnímání skutečnosti - HODNOCENÍ. Tato věc či osoba je dobrá či špatná, ošklivá či krásná. Překážkou je už jen to, že mám představu Indky nebo venkovanky nebo ženy když se dívám na konkrétní bytost. Ale já k tomu přidám i hodnocení. A řeknu: "Je hodná," nebo "Je zlá," nebo"Je krásná a přitažlivá," nebo "Je nepřitažlivá a škaredá."
To mi ještě více brání ji vidět, protože ona není ani hodná ani zlá. Ona je "ONA" v celé své jedinečnosti. Krokodýl nebo tygr není ani hodný ani zlý, jsou to jen krokodýl a tygr.

Hodní nebo zlí jsou jen ve vztahu k něčemu vně nich. To já je nazývám hodnými či zlými podle toho, do jaké míry vyhovují mému účelu, těší mé oči, pomáhají mi nebo mi hrozí.

Teď si vzpomeňte na sebe, když vás někdo nazval přitažlivými nebo krásnými či snad úžasnými. Buď jste se zatvrdili, protože jste si řekli sami o sobě, že jste ve skutečnosti oškliví a nechápete, jak na to ten člověk přišel. Nebo jste se slovům onoho člověka otevřeli, protože jste si o sobě mysleli, že jste krásní, a nechali jste se pohnout lichotkou. V obou případech jste se zachovali nesprávně, protože vy nejste ani ošklivá ani krásní. VY jste VY.

Když se chytíte do sítí hodnocení lidí kolem vás, živíte plody nervózního napětí, nejistoty a strachu; protože když vás dnes nazvou krásnými, povznese vás to. Ale až vás zítra nazvou škaredými, budete z toho sklíčeni.
Náležitě správná reakce je: "Tento člověk mě vidí za svého současného vnímání jako krásného, ale to nic nevypovídá o MNĚ. Na jeho místě by mě mohl někdo jiný z jiného prostředí, v jiné náladě a s odlišným vnímáním vidět jako škaredého. Ale to by o MNĚ také nic nevypovědělo."

Jak snadno jsme pohlceni hodnocením druhých a pak si vytváříme obraz o sobě samých, který na těch hodnoceních stojí. Abyste se opravdu dobrali k jádru je potřeba vyslechnout to tzv. dobré i to špatné co o nás říkají, ale citově se neangažovat íce než počítač při vkládání dat. neboť to, co o vás říkají, vypovídá víc o nich než o vás.

Pokud hodnotíte, odsuzujete, chvalujete, vidíte vůbec skutečnost? Díváme-li se na věci a lidi skrz hodnocení, schválení či zavržení, není to ta největší překážka chápat a pozorovat věci takové jaké jsou? Dávejte si pozor, když vám někdo řekne, že pro něj znamenáte mnoho. Když ten kompliment přijmete - otevřete se napětí. PROČ byste chtěli pro někoho hodně znamenat a podrobit se jeho uznání a hodnocení? Proč byste neměli být spokojeni sami se sebou tak, jak jste?

Když vám někdo řekne, jak jste užasní, nemužete udělat chybu, když si řeknete: "Na základě jeho vkusu, potřeb, tužeb, chyb a projekcí jsem tomuto člověku obzvláště libý. To však o mne jako o bytosti nic nevypovídá. Tedy v okamžiku, kdy kompliment přijmete a necháte se jim unést, předáváte vládu nad sebou samým do rukou toho člověka. A pak budete schopni udělat všechno, abyste pro něj byli úžasní i nadále. udete žít v neustálém strachu, abyste nepotkali někoho, kdo se pro něho stane jedinečnějším, neboť tak byste mohli přijít o jedinečné postavení, kterému se v životě toho člověka těšíte. A budete pořád jen tančit, jak on píská, žít podle jeho představ a ztratíte tak svobodu. Stali jste se na něm z hlediska svého štěstí zavislí, neboť jste dovolili, aby se vaše štěstí stalo závislým na jeho hodnocení!

A pak to můžete dál pokazit tím, že začnete vyhledávat další lidi, pro které byste byli jedineční, a vložíte do toho spoustu času a energie do ujištění se, že o vás tento obraz nikdo neztratí. Jak je takový život únavný...
A pak se najednou dostaví strach. Strach, že se ten obraz rozbije.

Jestliže v životě hledáte NEOHROŽENOST a SVOBODU, rozhodně tomu přestaňte věnovat pozornost. jak? tak, že odmítnete lidi brát vážně, až vám budou říkat, že jste jedineční. Ta slova jsou zkátka jen výpovědí o mém rozpoložení, vkusu a současném stavu mysli a vývoje. Nic jiného. Přijměte to jako fakt, ale NETĚŠTE SE Z TOHO. Těšit se můžete z mé společnosti, nikoliv z mých komplimentů. Tešit se můžete z rozhovorů se mnou, nikoliv z mé chvály. A jste-li moudří, budete mne podněcovat k tomu, abych si našel spoustu dalších jedinečných lidí, to abyste náhodou někdy nepřišli do pokušení udržet si obraz, který o vás mám. Ten už vás takto nemůže těšit, protože dobře víte, že se může kdykoliv změnit. Těšíte se tedy z přítomného okamžiku.

Podívejte se nyní na obrazy, které o vás lidé mají. Říkají vám, že jste geniální, moudří, hodní nebo svatí, vy z toho máte radost a v tom okamžiku ztrácíte svobodu, teď se už jen budete bez ustání snažit udržet si jejich dobré mínění. Budete se bát udělat chybu, být sami se sebou nebo říct či udělat cokoli, co by ten obraz pokazilo. Přišli jste tak o možnost udělat ze sebe hlupáka, zesměšnit se, stát se terčem posměchu, dělat a říkat to, co se vám zdá správné; spíše než co zapadá do obrazu, který si lidé o vás vytvořili.

Jak to otočit? Mnoho hodin trpělivé práce. Pozorujte se! Poznávejte a pozorujte a buďte si vědomi svého hloupého obrazu a toho co vám přináší. Nabízí totiž jen vzrušení kombinované s notnou dávkou nejistoty, nesvobody a trápené. Pochopíte-li to, ztratíte zájem být pro někoho jedineční či být někým velmi ceněni.

Buďte sví; mluvte, chovejte se a jednejte podle svého - nezávisle na tom co si o vás myslí lidé. Budete něco jako ptáci nebo květiny, které si tak absolutně nejsou vědomy vlastního JÁ; které jsou natolik zaměstnány úkolem ŽÍT, že se ani v nejmenším nestarají o to, co si o nich ostatní myslí a zda jsou pro někoho jednineční či nikoliv.

PAK BUDETE KONEČNĚ NEOHROŽENÍ A SVOBODNÍ . . . . .

Ráno

Na co myslíš, když ráno vstáváš?
Na jídlo a pití, na potěšení, která tě čekají?
Na práci, kterou musíš vykonat, na námahu, která tě čeká?
Na úskalí a nebezpečí, kterým budeš muset čelit?
Na to, čeho můžeš dosáhnout, na úspěch?

Jen nechej všechny světské myšlenky, ať se ti honí hlavou;
pak je nechej odplynout jako špínu v řece.
Vyprázdni od nich hlavu, ať v tvé mysli zavládne pokoj.
Tiše a pokojně čekej, co den přinese...

Dívka

Tanzan a Ekido jednou putovali blátivou cestou. Padal těžký liják.
Když došli na křižovatku, uviděli dívku v krásném kimonu, jak se marně snaží přejít přes rozblácenou cestu.
Tanzan vzal dívku do náruče a přenesl ji na druhou stranu.
Ekido neříkal nic, dokud je nezastihla noc v klášteře. Pak už se nemohl udržet.
"My mniši se nemáme přibližovat k ženám," vyčítal Tanzanovi, "a zvláště ne k těm hezkým.
Je to přece nebezpečné. Proč jsi to udělal?"
"Nechal jsem dívku tam," řekl Tanzan. "Ty ji s sebou pořád nosíš?"

Až tu nikdo nebude...

Když byl mistr Tsui-wei otázán, jaký je smysl buddhismu, odpověděl žákovi:
"Počkej, až tu nikdo nebude, pak se to dozvíš."
Po chvíli žák opět přišel s toutéž otázkou. "Říkal jsem ti - až tu nikdo nebude, nestačí ti to?"
"Ale vždyť už všichni žáci odešli!" Mistr mlčel a sledoval, jak žák stále nechápe.
Vyzval proto žáka, aby s ním šel k bambusovému háji.
Tam ukázal: "Tohle je dlouhý bambus a tohle je krátký."

Jak se sprchuje muž...

Svlékne se už v ložnici a nechá věci rozházené na zemi u postele. Do koupelny jde nahý. Potká-li cestou svoji přítelkyni, vybafne na ni a zamává svým „mackem“. Podívá se na sebe do zrcadla, zatne biceps, zkontroluje velikost penisu a poškrábne se v rozkroku. Teprve pak vleze do sprchy. Nezabývá se tím, že by hledal žínku. Stejně ji nepoužije. Stačí mýdlo, je-li zrovna k dispozici. Umyje si nohy. Umyje si rozkrok. Umyje si podpaží. Přitom se vymočí do odpadu. Taky si nahlas uleví, aby věděl, jako to ve sprše zní a ozvěně se zasměje. Našamponuje si vlasy, vytvaruje účes pankáče, odhrne závěs a pohlédne na sebe do zrcadla. Pří té příležitosti si zopakuje grimasy, které dělal na děvčata už v základní škole. Nakonec si vlasy lehce spláchne. Když vyleze ze sprchy, zjistí, že na podlaze je spousta vody, protože zapomněl zahrnout závěs. S myšlenkou, že to dříve či později uschne, se zběžně utře, mokrý ručník přehodí přes tyčku závěsu. Ještě než vyjde z koupelny, kde nechá svítit světlo, pohlédne na sebe do zrcadla a zkontroluje velikost penisu. Potká-li svoji přítelkyni cestou do ložnice, odhrne si ručník a pochlubí se, jak je „voňavý“. Za celé dvě minuty je oblečený a připraven na všechno. I na to, aby se zase svlékl a mohl se milovat ve sprše.

Jak se sprchuje žena...

Svlékne se a svršky hodí do koše na prádlo, předtím je roztřídí podle barev. Do sprchy jde oblečena v dlouhém županu. Pokud se cestou potká s „mužem svých snů“, zčervená a do koupelny doběhne. Zkontroluje si postavu v zrcadle a v duchu si postěžuje, jak zase přibrala. Vleze do sprchy a nejprve si obličej otře žínkou. Jednu speciální houbu neboli lufu má na tělo, další na nohy. Na paty použije pemzu. Hlavu si umyje nejnovějším rostlinným šamponem z televizní reklamy, který zaručeně obsahuje osmdesát tři vitamínů. Na vlasy si žena pak nanese regenerační kondicioner a nechá ho alespoň patnáct minut působit. Během té doby si dobrých deset minut myje obličej broskvovým peelingem. Kondicionér si z vlasů smývá nejméně deset minut. Chce mít jistotu, že je všechen pryč. Oholí se podpaží a celé nohy, okolí bikin se rozhodne po chvíli usilovného přemýšlení nechat odstranit voskem. Hystericky zařve, když někdo spláchne o patro výš záchod a ve sprše se sníží tlak. Ještě jednou se osprchuje a následovně pečlivě setře orosené stěny sprchy žínkou. Nakonec sprchu vystříká savem proti plísni. Utře se osuškou a zkontroluje si kůži po celém těle. Dalších dvacet minut jí trvá, než si ostříhá nehty. Do ložnice se vrací v županu a s ručníkem omotaným kolem hlavy. Potká-li cestou přítele, zčervená studem a zrychlí. Následující půl hodiny se bude oblékat.

Každá katastrofa má svůj význam...

Laboratoř Thomase Edisona v prosinci 1914 prakticky zničil oheň. I když škoda přesáhla dva miliony dolarů, budovy byly pojištěné pouze na 238 000 dolarů, protože bylypostavené z betonu a mělo se za to, že jsou ohnivzdorné. Té prosincové noci většina Edisonovy celoživotní práce vzala za své v efektních plamenech.
V největších plamenech Charles, Edisonův čtyřiadvacetiletý syn, zoufale hledal svého otce mezi kouřem a ohořelými zbytky. Nakonec ho našel, jak s chladnou hlavou pozoruje scénu, obličej mu ozařovaly plameny, bílé vlasy mu vlály ve větru.
,,Srdce mi pukalo žalem," řekl Charles. „Bylo mu šedesát sedm - už to nebyl žádný mladík - a plameny všechno pohltily. Když mě zahlédl, zakřičel: .Charlesi, kde je tvá matka?' Když jsem mu odpověděl, že nevím, řekl: ,Najdi ji. Přiveď ji sem. Už nikdy nic podobného neuvidí."
Následujícího rána si Edison prohlédl trosky a pronesl:
„V katastrofě se skrývá velký význam. Všechny naše chyby shořely. Díky Bohu, že můžeme začít nanovo."
O tři měsíce později se Edisonovi podařilo zkonstruovat první fonograf.

Nevstupovat do děje...

foto by © Ron Shoshani

Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na břehu moře. Uvnitř seděli dva lidé. "Vždycky jsem chtěl mít osobní řidičku," rozesmál se na ni. Přesně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než holý obsah slov, a tak řekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla: "Přesně za tři dny musím odjet." Opět se rozesmál. Hlasitě a upřímně. V její tváři se objevil výraz zmatení, překvapení a odhodlání se bránit se a bojovat. Dobře ho znal. „Každý den je tím posledním dnem před koncem světa,“ řekl.„Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla klíčky od motoru a vystoupila. „Chtěl jsem jenom říct, že nikdy nevím, co budu dělat příští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit být.“

Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je mostem na druhý břeh, napadlo ho. Pak taky vystoupil a došel za ní na břeh moře. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich a slunce je hřálo.„Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se. Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce přikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tři věci na světě nejsou skryté, nýbrž zjevné všem a zářící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem.

„Učení koho?“ zeptala se.„Buddhy,“ odpověděl. A co učil?“ zeptala se znovu. „Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Překvapeně na něj pohlédla. Spatřila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého a jeho tvář připravenou vybuchnout smíchem. „Chi“, uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upřímného dlouhotrvajícího smíchu. „Kdo by si to byl pomyslel,“ řekla nakonec. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moře. Slaná voda jim prosákla šaty a okolo bylo slyšet jen ticho vln a mořské ptáky.

„A co ještě učil?“ přerušila ticho.„Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponořil ji pod vodu. Když se její hlava vynořila, dodal: „A když už v něm jseš, tak jednej řádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke břehu a volal: „Když ses ptala, musel jsem odpovědět.“V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku.

„A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala. „Když jsi stále jako tygr připravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ řekl a po chvilce zamyšlení dodal: „Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně stále padáš nebo letíš.“„Já to stejně nechápu,“ řekla po chvilce.„Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“Jejich oči se střetly. On pohledem ukázal na Slunce: „Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky září každou vteřinu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“

Převrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze řekla: „Nerozumím řeči slunce, měsíce, moře a větru, a přesto chci znát pravdu.“„Je to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhé, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neřekne, neukáže, přesto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po břehu moře k útesům na obzoru. Kráčel přesně v dosahu vln. První vlna zrušila přesný tvar stop. Když přešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Třetí vlna zahladila vše, jako by tam nikdy nikdo nešel.

Když se vrátil, obloha se již šeřila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř, přioblékl se, vzal si deku a vrátil se zpět na břeh. Naslouchal příboji, ptákům a její hře. Dlouho. Dlouho. Dlouho. Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky mířící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé.„Co to k nám v noci přichází?“ řekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Třeba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světla?“ Ztichla a pátrala v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“ On bez hlasu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát. Vstala a odešla si lehnout do domu.

Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji mořský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už byla připravena snídaně. „To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ řekla. „Tak tady zůstaň“ Zatvářila se vážně a zodpovědně: „Víš dobře, že pozítří musím odjet.“ „Ne,“ řekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvářit se, že o tom nevíš.“ Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozřejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu, která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti dospělí a důležití lidé, kteří tvrdí, že život je vážná věc a že k němu musíš přistupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měřítek něco v životě dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí přímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich. “Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“

„Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobře víš, jen se to bojíš říct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“„A co ty?“ vyjela: „Odjedeš si na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“ „Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu prázdný, plně pochopím řeč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“„Já v tom nevidím rozdíl,“ řekla nepřesvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“ „Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na břehu moře. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna mě unáší po mé cestě dál a dál a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak být.“„Jasně, já vím,“ řekla ironicky: „Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš.“ Rozesmál se: „Přesně tak.“ Pak k ní přistoupil, vzal ji za ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano. Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal.

Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Připravil oběd a prostřel ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevřenou podala. Byla to kniha o životě Buddhy s jeho kázáními. Kniha byla otevřena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“„To je moc pěkný,“ řekla jedovatě. Přečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to nepodívala a knihu zavřela. Pousmál se a pravil: “Představ si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl třeba hrát na piano, nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moři, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu, opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru ?” Rozesmála se a pomohla mu: “Poslouchat Rou Leeda, kouřit listí z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.” V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi. Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. “Víš, že je zítra zatmění slunce?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad mořem. Vyšli na břeh a sedli si. “Stejně je zatmění Slunce divná věc,” řekla.“Je,” přitakal.

Nebe rychle zšeřelo, jak docházelo k zatmění. Po chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moře a poděšený křik ptáků. Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili přítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný paprsek. Vzal ji za ruku řekl: “Pojď dovnitř, vypadá to, že někdo zhasl.” Po paměti zamířili k domu. Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: “Co teď?”“Čekat, až zas někdo rožne,” odpověděl. Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: “Co se to jen stalo!” Jak může slunce naráz přestat svítit…hvězda z helia a vodíku…” Zastavil ji a tiše pronesl: “Třeba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale třeba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.” Rozplakala se.

Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal její hlavu do dlaní a řekl: “Když jsem přišel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neřeklo: Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to přijal. Svět pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a překvapení, kde bych si mohl říct: tyto tři dny strávím u moře a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věřit, že své plány uskutečním.” Pomalu přestala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně přikývla a zeptala se: “Co budeme dělat?” “Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení se nehnul ani o kousek.” Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak pronesla do ticha: “A z mých plánů nezbylo vůbec nic.”

Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen svíce připomínal Slunce. Když skončil, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba přikryla.Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: “Co budeme dělat?” “Nevstupovat do děje!” odpověděl s úsměvem. Rozesmála se a dodala: “Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.” A pak dodala: “Myslela jsem, že bychom se mohli někam podívat autem” Zavrtěl hlavou: “Ne. Buď ráda, že jsme zde sami."

Opět se pousmál: “Pamatuješ si, jak si říkala, že v noci hyne vše slabé a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?” Mlčky přikývla. Pak se její tvář rozjasnila a řekla: “Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.” Rozesmál se a pomohl jí donést dříví.“Ještě papír na podpálení,” oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku překvapeně se po něm podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: “Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.” Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: “Těším se ze života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.”

Přečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou přiložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, přitulila se k němu a pošeptala: “Třeba někdo zhasl, abych se probudila.” Rozesmál se a pohladil ji.“Myslíš, že zas budou báje pravda?” zeptala se. “Copak někdy nebyly?” odpověděl. Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně.

Na obloze se objevil náznak rozednívání. Když vyšli ven, po moři nebylo nikde ani památky. Stáli uprostřed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly a zpěv.

Paprsek světla se na ně pousmál, aby si uvědomili, kde jsme co ztratili a pak si vzpomenuli na dávný úsměv nevěsty, která zapomněla, kdy přichází noc. Ano až v těchto dávných oblacích, kde jednou bude svítit slunce. Tam, kde dnes kdesi daleko, tak daleko někdo rozžal svíci.

Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatřili zlatý kočár tažený koňmi.

Modlitba TAO - pro štěstí

V čem je největší žár?
V nenasytnosti.
V čem je největší zločin?
V nenávisti.
Co je nejhlubší smutek?
Odloučení.
A nejvážnější nemoc?
Prázdnota srdce.
Co je nejradostnější?
Radost z uvolnění.
Uvolnění z touhy.
Uvolnění z žízně.
Uvolnění z chtíče a připoutání.
Kde vzniká utrpení?
V honbě za štěstím.
Jednej a mluv z čistého srdce a vyprázdněné mysli
a štěstí tě bude následovat neochvějně jako stín...

TAO - Lao-c´...

Jakmile všechni uznali krásné krásným,
už tu bylo ošklivé.
Jakmile všichni uznali dobré dobrým,
už tu bylo, i co bylo nedobré.

Tak se rodí bytí z nebytí,
tak nemožné se snadným se doplňuje.
Tak srovnává se dlouhé s krátkým,
k sobě se kloní vysoké s nízkým.
K sobě se druží zpěv a doprovod.
Tak po sobě jde to vpředu s tím, co je vzadu...

Voda mezi prsty...

Vodu neudržíš v dlaních, unikne ti mezi prsty.

Pravdu neudržíš v mysli, unikne ti mezi myšlenkami.

Vody se zmocníš jen tak, že ji vypiješ a stane se součástí tvého těla.

Pravdy se zmocníš jen tak, že ji budeš žít a stane se součástí tvého srdce...

Chtít změnu... - Anthony de Mello

"Co musím dělat, abych se změnil/a?" - Překvapení! Nemusíte dělat nic. Čím více toho děláte, tím je to horší a horší. Stačí jen pochopit...
Pokuste si vzpomenout na někoho, kdo ve vás vzbuzuje negativní pocity. Nejdříve je třeba pochopit, že veškeré negativní pocity jsou ve vás. Vy jste za ně zodpovědní, ne ti druzí. Řekněte tomu člověku: "Nemám právo od tebe něco požadovat." To jde špatně, co? A pozorujte co se stane. Najednou z vás vyjde malý velký diktátor, který by chtěl řídit váš život. Chtěl by vám říkat, jaký máte být, jak se máte chovat a pozor, raději se chovejte tak, jak jsem se rozhodl. Nebo se potrestám tím, že budu mít negativní pocity, a tebe tím taky potrestám.

"Prosím tě bud sám sebou, to je v naprostém pořádku, ale já se budu chránit, i já budu sám sebou." Jinými slovy, pane diktátore, nedovolím vám, abyste se mnou manipuloval. Budu si žít svůj život. 


Půjdu svou cestou. Dopřeju si tu svobodu mít vlastní myšlenky a uspokojovat vlastní záliby.

Součást probuzení je i to, že žijeme svůj život, jak to uznáme za vhodné. To není sobecké! Sobecké je požadovat po druhých, aby žili svůj život tak, jak VY to uznáváte za vhodné. To je sobecké. Není sobecké žít vlastní život, tak, jak uznáváte za vhodné.
Sobeckost pramení z toho, že požadujeme po druhých, aby žili tak, jak se to líbí nám, jak to chce naše pýcha, náš profit nebo naše potěšení! To je skutečně sobecké! Nebudu cítit povinnost s tebou být, nebudu cítit povinnost říct ti na všechno ano. Pokud mi bude v tvé společnosti dobře, tak si ji budu UŽÍVAT, aniž bych na ní LPĚL.



Takže začněte si být vědomi svého současného stavu, ať už je tento stav jakýkoli. Přestaňte být diktátory. Přestaňte se do něčeho tlačit. Jednoho dne uvidíte, že pouhou BDĚLOSTÍ jste dosáhli toho, do čeho jste se dřív tolik tlačili...