Jak hrajeme divadlo života...

Celý život hrajeme role, které nám přisoudil někdo jiný. Už od narození jsme vychováváni, jak se stavět k životním situacím, jak jednat, na co si dávat pozor. Rodiče se nás snaží připravit na pouť životem a jsou rádi, když plníme jejich představy.
Stále totiž plníme něčí představy, je v pořádku pokud se ožením, založím rodinu, budu mít děti, dodělám školu. Nad tím se nikdo nepozastaví, očekává se to, vždyť se tak přece chová každý.
A když si najdeme životního partnera, nasazujeme si další masku, aby nás viděl přes růžové brýle, co kdyby nás za naše nedostatky přestal mít rád?

A tak zase hrajeme další z rolí, kterou jsme si vytvořili, stále dokola, celý život. Na konci života pak máme pocit, že jsme to ani nebyli my. To jsme nebyli my, to byly jenom naše masky, a představy druhých lidí. Když opustím svou práci a odjedu na delší čas do úplně jiné země, poznávat jiné lidi, zvyky a také sám sebe, to uslyším keců od různých lidí, kteří se mi to budou snažit vymluvit. Proč?

Scházíme se s přáteli u čaje, povídáme, mlčíme, smějeme se, prostě podle nálady. Minule jsem si uvědomil zvláštní věc, nemusím před nimi hrát role a ani od nikoho nic neočekávám. Nejenom před nimi, hrajeme je i před sebou. Co si popovídat se stromem, zpívat si jenom tak do větru? Ani to nemůžeme, co když nás někdo potká a bude si myslet, že jsme se zbláznili? A zase si hlídáme masku spořádaného a rozumného člověka.

Každý jsme něčím, každému vyhovuje jiná role. Někdo je mnichem, buddhistou, mágem, mudrcem, filozofem nebo elektrikářem. Ale proč být někým??? Proč prostě nezůstat člověkem, který vnímá tenhle krásný svět, dívá se, pozoruje, cítí, dýchá a raduje se. Pokud se cítím mnichem, říkám tím kdo jsem a tak trochu i to čím nejsem. Být někým je jako omezení. Pokud jsem jenom tím co je TEĎ, zůstává jenom mé vědomí, vědomí v nekonečném prostoru, ve spojení se světlem, vesmírem, bohem.

Často máme v oblibě říkat čím jsme: "Narodil jsem se ve znamení vah, střelce, ryb nebo lva. Chtěl bych se stát dokonalým lvem". Ale k čemu se stávat lvem nebo já nevím čím, stejně tím jenom říkám čím nejsem a tak se stávám jenom dvanáctinou celku. Proč nebýt vším dohromady? Obsáhnou všechna znamení, všechny energie, celý zvěrokruh, celý život, celý vesmír...
Další otázka, kterou si můžeme položit: Kdo chce být někým? Já, nebo moje ego se chce něčím stát, potřebuje něčím být. Potřebuje se zařadit, vymezit, aby se neztratilo v nekonečném oceánu vědomí a energie, aby nezemřelo...

Není co řešit..

Celý život něco řešíme, přitom není co řešit.Není co řešit? To zní blbě co?Teď bych zase řešil, jestli něco zní blbě nebo ne. Ale vždyť na tom nezáleží.Nezáleží? Na čem tady záleží? Na tom jestli vydělám hodně peněz, vybuduju kariéru, nebo se budu dívat na padající podzimní listí? Co mi zůstane?Připadá mi to všechno stejné, proto jsem včera pozoroval listy unášené větrem, poslední listy dolétající k zemi, každý rok stejně, stejný koloběh, stejný kolotoč. Lidé možná rádi rozebírají stále stejné problémy, pořád dokola, celý život.

Odpoledne jdu z práce domů, po lesní cestě, někdy si tak prodlužuju cestu domů, stejně tak jako si lidé cesty zkracují, jenom tak, je cítit zima - listy opadaly - jenom tak. Z práce domů, dnes jsem dělal jednu blbost za druhou, nic se mi nedařilo, samý problémy. Přemýšlím nad tím skoro celou cestu, dokud se nezastavím a mé myšlenky zůstanou stát spolu se mnou. Asi se všichni lidé rádi motají dokola a myslí si že se nemůžou zastavit, tak jako problémy, které přicházejí stále a my je stále řešíme.Není co řešit? To už tu jednou bylo...

Listy opadaly, zaniknou - co kdybych teď umřel? Teď, já tu nejsem, už nikdo nevolá, nikdo nejde. Co problém? Kde je? Kam se ztratil? Cesta po které jsem ještě před malou chvilkou šel je posetá barevnými listy. Najednou není žádný problém, ani na té cestě, ani nikde jinde, starosti a mizerná nálada umřela spolu se mnou. Svět jde dál, není nikdo kdo by něco vytvářel a přemýšlel nad tím. Co chcete pořád řešit? Už tady nikdo není; stromy znovu na jaře obrostou a na podzim opadají. Když tu nebudu, svět se nepohne ani o kousek, život půjde dál, voda v řece poteče i bez nás a bez našich problémů, tak jako už tekla od nepaměti. Problémy máme v hlavě, kdybych tu teď nešel, nic bych neřešil.

O čem to všechno je? O čem jsme my, tenhle prapodivný svět? Žijeme uzavřeni ve vlastních myšlenkách, které už ani nevnímáme, otupěni spíme ve vlastních světech, stále přemýšlíme o tom co jsme udělali, co jsme řekli a co jsme nestihli udělat. Stěžujeme si, obhajujeme se - za oknem padá první sníh - nadáváme. Na jaře rozkvétají stromy - a neseme si další příběhy, celý život, proč to nepustit?Všechno pustit. Nejde to?Proč?

Vždyť všechno se děje samo, i bez nás. Stromy shazují listy, nepotřebují je. Díval jsem se dlouho, jak poletují a pustil starosti, myšlenky na to co musím, co bych měl, co se sluší, co se ode mě očekává. Nic z toho nepotřebuju, to nejsem já a hned se mi jde lépe, tady není co řešit - ale to už jsem někde slyšel...

Bajka ze života jednoho muže...

Když Bůh stvořil svět, postavil si nové tvory do řady a nalajnoval jim život:

"Ty, osle, budeš od úsvitu do soumraku pracovat a tahat těžké náklady na svých zádech. Budeš jíst trávu a budeš hloupý. Budeš žít padesát let." Osel Bohu odpověděl: "Stvořiteli, žít takhle padesát let je moc.Nedávej mi víc než dvacet let." A Bůh pravil: "ať se stane," a tak se také stalo.

Psovi Bůh řekl: "Ty jsi pes. Budeš hlídat lidská obydlí, dělat člověku přítele.Budeš jíst, co zbude po člověku a budeš žít třicet let." Psovi se třicet let zdálo moc a usmlouval to na patnáct. Tak se stalo.

K opici Bůh pravil: "Ty jsi opice. Budeš se houpat a skákat ze stromu na strom a chovat se jako idiot. Budeš směšná a budeš žít dvacet let." Opice uprosila Boha, aby ji takového života nedával víc než deset let. Také se tak stalo.

A k člověku Bůh pronesl: "Ty jsi muž, jediná myslící bytost na zemi, která bude ovládat jiné bytosti. Budeš zemi vládnout a žít dvacet let." A muž povídá: "Pane Bože,dvacet let je málo.Dej mi těch třicet, co nechtěl osel, a těch patnáct od psa a deset od opice..." A Bůh tak učinil.

No, a proto chlap žije dvacet let jako muž, potom třicet let pracuje od rána do noci a tahá náklady na zádech jako osel, pak patnáct let hlídá vlastní dům a jí, co zbude po ostatních jako pes, a nakonec stráví deset let jako opice, když dělá šaška vnoučatům.

Andělská já...

Rána jsou křiklavě šedá a já se ptám, kde je můj anděl?
Kde jsou ty oči, co smějou se až běda?
Zpěv usíná hlukem motorů, doléhá až sem až nahoru.
Kdo odmyká slunce zář a beránků houf vypouští na oblohu?
Sám čekám, kdo najde v poušti vodu.
Klid chvěje se před energií dne a noc nenávratně mizí.
Jsi tu anděli ?
Jsi můj nebo jsi cizí?
Život spěchá ven vstříc životu, kolotá tím ránem.Jak nebýt andělem?
Říkalo se skoč a dopadneš, kam a jak určí osud.
Řítím se dolů celý věk až dosud.
Skočil jsem já a to byla chyba, skočil jsem jen JÁ a zaplatím sebe.
Po skutku přijde rozhodnout, kam dopadne můj anděl, kde bude mít svůj kout?
Proč neskočil jsem pro tebe?
Je těžké mít rád víc, než jen sám sebe …


Michal Zachar

Požehnání přátelství...

Kéž jsi požehnán dobrými přáteli.
Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému.
Kéž se ti podaří dojít až na místo ve své duši, kde přebývá hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění.
Kéž jsi tím proměněn.
Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a chlad.
Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spízněnosti a sounáležitosti s druhými lidmi.
Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu.
Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi ochotný jim pomoci.
Kéž jsou ti tato přátelství zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu.
Kež nejsi nikdy sám.
Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam cara nikdy nepřeruší.

Požehnaná touha...

Jenom moudrým to lze říci...
Davy, ty nechápou nic...
Chtěl bych chválit to, co plane...
Co je věčně živoucí...

Když utichnou lásky noci...
V nichžs tvořil a tvořen byl...
Tajemný a zvláštní pocit...
Překvapí tě v světle svic...

Svoboden jsi od té chvíle...
Dáváš sbohem soužení...
Víří v tobě nový život...
Máváš křídly tvoření...

Okouzlen se vydáš k světlu...
Ve své touze podoben...
Motýlu, jenž nedbá toho...
Že se spálí na uhel...

Dosud nepoznals, že zemřít...
Znamená být obnoven...
Nezbývá ti než brát zavděk...
Bídným, smutným životem...

Požehnání...

Když těžké břímě ohne tvá záda a klopýtneš -

kéž se zem roztančí, podepře nohy tvé,

a ty vykročíš dál.

A když šeď za oknem vezme tvým očím jas,

když ti srdce sevřou obavy, že cenné ztrácíš zas-

kéž všechny barvy pak, indigo, červená, zelená, nebeská,

příjdou zas probudit v tvé duši radost krás.

Když loďce tvých myšlenek plachta se třepí

a hloubky pod tebou temně tě děsí -

kéž světlo měsíce po cestě zářivé vede tě domů.

Kéž ti vždy země dá potravu, kéž ti dá světlo svůj jas,

moře pak daruje ladnost vln, a předkové chrání tvůj čas.

Má slova ať vánek k tobě odnese a plášť z nich utká,

plášť chránící žití tvé, plášť neviditelný, milosti lásky plný.

Michal Zachar

Cena úspěchu...

Když jsem chtěl být úspěšný
a chtěl jsem se zapsat do paměti lidí,
bezohledně jsem se prosazoval
a využíval řadu lidí, abych dosáhl svého cíle.

Když tížilo mě svědomí, říkal jsem si:
"Až dosáhnu cíle, vše bude ospravedlněno."

Teď, když jsem úspěchu dosáhl
a netoužím, aby si mě lidé pamatovali,
chci být jen čistý a žít v souladu se světem.

Nevidím žádný rozdíl mezi činem a jeho cílem:
Čin je cílem a cílem je čin.
"Vše musí být ospravedlnitelné tady a teď."

Michal Zachar

Divoký kůň...

Mé srdce je jako divoký kůň.
Takový kůň chvíli klidně stojí,
a z ničeho nic začne vyhazovat všemi čtyřmi.
V mém srdci chvíli vládne pokoj,
ale pak mne ovládne neklidná touha.

Dobrý jezdec dokáže divokého koně zkrotit,
aby vždy poslušně plnil jeho příkazy.
Mým úkolem je krotit srdce,
aby poslušně plnilo příkazy vůle.

Jazyk...

Jak snadné je zranit člověka jazykem -
jako bičem, který rozetne kůži,
jako bodcem, který pronikne do srdce,
jako mlýnskými kameny, které drtí hlavu.

Nechci jazyk používat ke zlému účelu,
ale zlé a temné stránky duše
se mi derou na rty, aniž bych si to přál.
Kéž je má duše ušlechtilejší, aby můj jazyk rány hojil.

Stopa člověka...

Můžeš mít naleštěné boty,
ale stopa tvé nohy není o nic důležitější
než stopa člověka, který chodí bos.

Můžeš mít plášť z jemné vlny,
ale tvé nahé tělo se neliší
od těla člověka, který chodí v hadrech.

Bůh stvořil nohu, člověk botu.
Bůh stvořil tělo, člověk plášť
Miluj více to, co pochází od Boha,
než to, co pochází od člověka.

Píseň o lásce - Josef Trnka (můj pradědeček) z 1.1.1902

Žádný neuvěří, věřit nemůže, jak mně srdce bolí, to víš jen ty Bože.
Není každý vesel, kdo víská a skáče, však on si v koutečku častokrát zapláče.

Zdálo sa mně zdálo, za jedné krásné noci, co bych asi dělal, kdybych měl svět v moci?
Všecko bych voželel, i to krásné nebe, jen bych si ponechal, drahá milko Tebe.

Nejsou ústa k jídlu, sou též ku líbání, nejsou ruce k dílu, sou též k obímání.
Jestli jsem hřešil milováním tebe, odpusť mě milenko, odpusť mě to nebe.

Komu si souzená, ten Tě dostane, však Tě mé srdéčko milovat nepřestane.
počkej jen až budeš spát v tichounkém hrobě, bude se mě zdáti, milenko o tobě.

Žádný tak jako já tebe nemiloval, Ty jsi byla moje, jak jsem sám spatřoval.
Snad Tě mě nepřálo ani to krásné nebe, abych si mohl vzít, drahá milko tebe.