Andělské zločiny

umírám a ještě než zemřu

a spolu s tím všechny věci

když anděl odejde k čertu

tma přítomnosti a rozsvěcí

hloubkou noci vyléčí rána

zdrávas to, co se tam stalo

z podstaty bytí slov ptána

nehledá klid, co nezůstalo

stávat se světlem světa

čert je ten realitu kupující

anděl slovem a zbylá věta

že někdo zůstal nevěřící

zůstaly andělské zločiny

z nebe padat ve vývrtce

vím, že já nejsem jediný

kdo ví, kde je tvé srdce

Poprchává

zas hledám cestu k tvojí duši

a po úspěchu následuje pád

netuším, co teď srdcím sluší

nejsem všech blázen kamarád

pomalu stoupá balonek plynu

kterému říkáváme hlas světa

křičící touhou po rozmarýnu

a z kapek lásky je jedna věta

chtěl jsem být jen tvořící klid

a obnovit v rukách jejich cit

jazykem sváru neumím klít

tak jako tma nedávám ti svit

nejsi mým odrazem očí nebe

každičká bytost je ta pravá

milovat tady a teď jen tebe

slyšíš Bože? už zas poprchává

Dýchá

jsme z lásky zatracené děti

co pýchou posedli se do němoty

 bez pokory sobě bez paměti

a stvoříme zřídla snů pro despoty

a kdo napije se je v pohádce

ustanou lži, spory, bolesti a hádky

každý je bez srdce a za zrádce

a všichni jdoucí vpřed, jdou zpátky

z údolí slz je náhle skutečnost

domy z hradeb u osamělých tvrzí

krom majestátu je zbytečnost

a chlad není to, co mě lásko mrzí?

že nepromění už nikdo vodu

nejtěžší ze všech o-sudů je pýcha

milovat tě bez všech důvodů

a když nemůžu, tak za mě dýchá

z hrdosti plná duše, co bez těla

si náhle spojila ruce a tiše poklekla

je možná naděje, i když nechtěla

a láska není to, co nás vede do pekla

No war no more

byla jsi moje tma tmoucí

a já jsem vystupoval z lůna

bod spásy srdce pro tonoucí

okamžik, co praskla struna

výčitka zrozená hříchem

že milovat není povinnost

jsi přenádherným smíchem

toho, že lásky není dost

objevila jsi se jako slzy

tryskající ze známého zdroje

že žít láskou není nikdy brzy

a má duše je stejná jako tvoje

Tvůj dotyk

když vyjdeš ze světla mlčící vděčností

stejně jak měsíc nemá svůj vlastní svit

odrážíš i ty lásko má, jak slunce věčností

radost, že síla okamžiku jde mne políbit

koho že zajímá světlo mrtvé milionů let

úsvitů galaxií, když se mihne bez stínění

to tvoje srdce bije mi láskou tady a teď

a já jdu za ním po světlu krve rozechvění

malinkou chodbičkou, až slyším se hřmít

dokud každou z těch kapek smrt nevymění

přiběhne pohladit tvou duši a ne ji jen mít

takhle tě miluje úsvit od noci do rozednění

משה

když kráčíš k mým horám

co tě možná výškou pokoří

každičké srdce zavrávorá

v představách svých pohoří

úzkost tlačí do země drtící

silou chceme podat ti ruku

stisku silou bolesti a věřící

že ty poznáváš po přízvuku

to z výkřiků prázdných slov

netíží mě nic víc než ozvěna

každý krok je tvé dobro i zlo

stopujíc duši Boha vtištěná

do země skal, elfů a skřítků

v pohádkách žijící sestoupí

jsi chléb ve víně do přípitku

krok za krokem předstoupí

než se stane zázrak a zmizí

možná, že to bude hořící keř

nevím proč, jen, že nejsi cizí

 a srdce mi tluče a říká mi věř

Teardop

pokaždé, když vyháníme ze stínu

dupající ježek a okovanou botou

tak ještě víc se ti k srdci přivinu

 a vnímám, co hraje mou hmotou

nikdo neví, jak blízko a jak daleko

kam se vydávají stíny za světlem

odvahu vyměnit dudlík za mléko

když ráj shořel těsně před peklem

vítězové a poražení hrající mnoho

byl jsem tam teď a už budu navždy

všechny pocity vpluli do jednoho

vážně jsem já to, že jsem každý?

Žije

milovat se dá i hezky potichu

když strach nedovolí projevit

tu hravě snivou touhu kalichu

kus srdce dotykem si zvelebit

deštěm jdou kapky jako vojáci

a jak tak dopadají na dno křičí

to v kalichu ze mě víno burácí

střely slz Boha spadnou a zničí

andělskou zář vyřčených přání

i temnotu slz, pro či nevidoucí

a kdo tady vlastně koho chrání

když i Bůh je jen kolemjdoucí?

hrající bez not prší za klavírem

slyšíš, jak každá kapka praská?

zázrak je, co plní srdce smírem

 svoboda, když v tobě žije láska

Zajíc

píšu, když se v rukách nedá vydržet

do poslední slzy sbíhají se atomy vody

srdce skáče, zajíc soudného dne do strže

potrhaný, potlučený, skáče do svobody

ve svých představách objímám les

každý den přijde poslední krok do ticha

a neskočíš jednou a zemřeš právě dnes

a dřevo všech křížů silně zavzdychá

hra nekonečna věcí ho překračuje

letící naděje, že v každém kroku je cíl

neprchá, před něčím, čemu se nedá ujet

vykročil, aby se nadechl a dál žil

a tak si sčítám své roky pod nebem

a říkám sobě pravdivé lži pro důvody

ukážu svůj vlastní krok, první za sebe

jsem zajíc, co skáče do svobody

Splněný sen

splněný sen jsou ústa plná polibků

splněný sen je hrot šípu od amora

splněný sen je vzduch pro rybku

splněný sen je opilec, co štěstím zavrávorá

splněný sen jsou broskve plné medu

splněný sen jsou v pokeru jen áčka

splněný sen je vše, co už nedovedu

splněný sen je ruka, co tu druhou mačká

splněný sen je srdce plné naší lásky

splněný sen jsou dětské oči, co vidí

splněný sen jsou první drobné vrásky

splněný sen jsou radosti, že jsme pořád lidi

splněný sen je život bez pravítka

splněný sen jsou duše v úsměvu

splněný sen je láska bez rovnítka

splněný sen je, má-li Adam srdce pro Evu

Korouhvičky

že sedíme potichu, když srdce křičí?

zuby jdou trhat a skrz oči svítí tma

pyšní na to, že nejsme my nás ničí

ze stínu rytmem tance stoupá prach

je to představa, že o sobě něco víme

a zatímco tančíme smyslnými kroky

stín je, když zálohou platíme přímé

daně z pocitů sobectví hry na otroky

že začínáme nebýt za prahem vědomí?

a že pohrdáme druhými a jejich citem

samotní tvrďáci hysterie srdce lakomí

korouhvičky sympatií vrtících svitem

poskládat kroky, zatančit si společně?

ve stínu tančíme podle sebe, ven hluší

šedavé šmouhy duše tvářící se netečně

tušíce, kdo je si nepřítelem ve své duši

Z čeho Stín vzniká a co zahrnuje? Nevědomé kolektivní obsahy (předsudky a resentimenty vůči jiným pospolitostem, lidským typům, činnostem apod.), které zakrývají naši vlastní „nedostatečnost“, pýchu, nadřazenost atd.; především však vytěsněné stránky osobnosti, které jsou třeba hůře slučitelné s jinými rozvinutějšími stránkami naší duše; potlačené stránky vlastní povahy např. v důsledku rodinné tradice; rubovou stránku našich rozvinutých dispozic či vloh (např. pečující vlohy mohou být nevědomě „tyranské“, skvělé vystupování může být nevědomě sebestředné atd.); neprobuzené vlohy, které „závidíme“ čí „nepřejeme“ druhým (ale svou závist si neuvědomujeme, a tak se druzí stávají objekty naší kritiky); atd. atd.

„Zpravidla potlačujeme ty sklony, které v psychické struktuře člověka představují úhrn antisociálních prvků – já je nazývám „statistickým zločincem“ v každém z nás…“ (Jung, 182)

Děkuji

možná mi zbylo pár kapek krve

a tak si je pouštím žilou

od poslední chvěju se až k té prvé

za to, žes byla mou milou

co na tom, že už tě asi neuvidím

a nevím jestli chodíš spát

mají v nebi lásko z hvězd vlnobití?

a z mlhy jiter krásný šat?

tu nejkrásnější chvíli jsi mi dala

a mou krví rozlehl se zpěv

o lásce beze slov cos mi povídala

ano vím, bylo to miluj mně

možná mi zbylo pár kapek krve

a já tu žiju a ty tam taky

v každé jsi zažehla to boží trvej

láska je zázrak nad zázraky

Vitráž

utírám prach ze starých fotek

co uvízli mi v síních srdce zpaměti

a zase vnímám ten tvůj dotek

když lásce slzy spouští pusa v objetí

poslepu cestuji si krajinou sebe

každou chvíli do nich hlavou narážím

život a smrt se střídá, že zebe

 když hledám cestu ke svým vitrážím

chci křičet silou veškerého ticha

že život se žije všude a ne jen přežívá

nalámej chléb a kapka do kalicha

spadne vždy, dokud se srdce zachvívá

Stojící srdce

s pravdou přicházívá bolest

všech našich prošlých životů

jde o to skrze srdce prolézt

a hledat kroky všech despotů

co ti pošlapali dětská přání

ty křičíš stojící s křídly anděla

možná, že jen před ní sklání

se ta tvá maska, vtisklá do těla

svoboda z lásky dává naději

že stojící se vydá cestou v klus

co s pravdu, co nikde nechtějí

dotknout se srdcem srdce zkus

mé sestře Blance

🎹 Odjezd do života

padáme jako noty do piána

co rozezvučela boží ruka

radost a bolest prodýchána

srdce mi ráno jen tiše ťuká

stáváme se tónem klavíru

který se sám od sebe hrál

pýcha je to z nás nadmíru

čeho bych se ještě bože bál

a tak se modlím životem

to aby byla jiná srdce rána

aby nikdo nikdy za plotem

neřekl píseň je odevzdána

zpíváme každé ráno světu

a i když je zle až to praská

stojí to za to, znít do květu

v němž ještě spí tvá láska

Nebeskej klid

kdy začínáš žít se ptám

a nevím jestli se mi to nezdá

proč jen sám pospíchám

co spadlo z hvězd na cestách

když prší prý hledej duhu

ale potmě je déšť slaný od tmy

a věrný svému zvěrokruhu

neptám se a nemyslím na kdy

když je tma hledám hvězdy

a žádná z nich není perfektní cíl

jdeš tiše pod nohama nezní

ani jedna z lásek cos srdcem ctil

když vidíš balet nebeskej

a odečítám ze rtů rány do hrudí

na konci srdce zatleskej

a možná, že se někdo probudí

Svatební víno z Galileje

foto Dream of Angel

když můžeš mlčet

slova se řinou jako vodopád

to ticho může crčet

jak sázkař, co sází na propad

jdu vyměnit sobectví

krutopřísně vzhlížející k nebi

jen já jsem svědectví

kterého tam bude zapotřebí

tak stojím jako strom

a neříkám nic, co bylo včera

život odehraje v tom

kdo ví, šach mat za partnera

když můžeš mlčet

tak mlč, ale ať ti srdce křičí

oceán snů nezamlčet

co láska beze slov ti zničí

potápím se do ticha

ty hluboké vody zřídka bouří

rozpouštím z kalicha

víru, že láska byla, je a hoří

Podle světel

jsem životem v poušti nejistot

a bloudím od člověka k člověku

řekli ať hledám jen správný kód

a došel jsem k srdcím v útěku

hledám si podle second handu

obcházím zdi, co tvoříme si sami

důvěra v lásku s minimem fandů

jdeme od soumraku do svítání

jsem vlastním žákem života

a ne jen toho, co tu nějak zbylo

poušť je skvělá proto prázdnota

že neříká, tys idiot a tys milou

a tak jdu v písku beze stop

protože, co miluji, to si stvořím

místo, kde není sklep ani strop

v pouští stop, co v nich shořím

En bon foy (V dobré víře)

někdy si říkám, kdo nás stvořil

že tak dobře dýchám vzduch

kdo ze zákonů stavěl či bořil

byl to ten, co mu říkáme Duch?

každý pohyb dotyků z lásky

co s ní modeloval tisíce věci

vše dokonalé a žádné sázky

kdo může sebe z kůže svléci?

zanechávám otisk v každém

dělit sebe na triliony atomů

nikomu neříkal slovy važte

když dáte své srdce jednomu?

tak si trhám ve zdejším chléb

a do vína znak, že je vyleptán
a i když zbyl z lásky jen střep

věř, já ti to někdy pošeptám

The House of the Rising Sun

hledáme v dějinách místo

oheň je třeba šířit pomalu

aby vzplál a v duši čisto

shořelo zlo včetně obalů

a každým krokem rázem

na konec cesty, kde se platí

to někdo chce být odrazem

ale všichni chtějí být svatí

a tak jsem se sebral a jdu

vím, že na opačnou stranu

že docházím k svému dnu

shoří to tmavé srdce snů

a tak se vzdaluji do pekla

a lidi křičí na mě, slepá je

já usmívám se bez reklam

jdu nejkratší cestou do ráje