Srdce kamenná II.

chodíme si světem nepodobní šutrům

často se ptám, co to všechno znamená

když moje srdce prožije těžký útlum

a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem

v myšlenkách letíme si až do oblak

sen dokola kolem kamene si hnětem

ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo

kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?

tak pomalu jdeme, aby to za to stálo

i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

Probuzení

našel jsem tvou láhev sprchového gelu

a v ní posledních pár kapek tebe

vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu

namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo

co bylo pevné, jsou teď destičky

zase běží tělem, jak husté rudé oběživo

místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže

proto se nezamilujeme do krásy

jsi už dávno pryč a já vím, co se může

tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou

jsou jako tehdy všechny slzy

nespěchej ze snu do života za atrapou

možná, že se budíme moc brzy

Do sebe

jsem oceánem vzpomínek a představ

do kterých tvé vlny naráží

přicházíš do mozaiky střípků sestav

mé tělo je tvé boží zápraží

a tak sedím v oceánu sama a vnímám

když hladina je výš a níž

vlna za vlnou, cestuje klínem přímá

a ty se neptáš ani neslyšíš

a tak prolínáme bez cti jen rozumem

bez slůvek lásky děkuji

křič, jak chceš, je srdcem přitlumen

tohle si všechno slibuji

a tak vlévám se teď srdcem do sebe

do tmy lásky bez obětí

 nevěřím na nic, jen že ze mě na nebe

jsem otázkou i odpovědí

Tlumočník

někdy už jen tiše pozoruješ

co se vlastně děje kolem

a s míčky slov si nadhazuješ

kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu

pocit odpojený bez těla

zažitý zážitek čí? bez ohledu

zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu

chráníme se odpojením

bohužel však srdečního svalu

a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu

a jak dotkne se mne silně

tak možná se jenom víc třesu

a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet

už neumíme ani řvát

za to však dokážeme klečet

hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno

když se v nás skryl strach

kdy už si řekli, že když přáno

uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost

dotekem bez srdce, co má

sílu jako pravzor a povinnost

nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští

bojíš se, co z nich vyskočí?

srdce je tvou a morovou spouští

láska se žije, ne tlumočí

Bůh ví, že jsem se snažil (God Knows I Tried)

mě stačí i malý kousek tebe

když vím, jak moc se bojím odmítnutí

bojujíc se svým tělem, co zebe

takovým ledem se ten koktejl nedochutí

a pohár života, co si říká grál

bráním tomu pnutí, prst míchá po zradě

napětí po boji, už jsem ochutnal

bolest, co jsem prožil, je znovu na řadě

je odskočit si od svých pocitů

vstupenkou do pekla či ráje prázdnoty?

Bůh ví, že sem se snažil, upitu

napít se z číše je jen bránou do Golgoty

se strachem, že mě opustíš

se těžko žije, když umíráš z nenaplnění

i malý kousek, když upustíš

dostaneš zpátky z lásky bez obvinění

a tak drobím srdce do poháru

tak tělo, co se teď stalo v tichu chlebem

jak se láska jí a pije, nemám páru

ale vím, že mi stačí i malý kousek tebe

Velký obraz

obrazy z vyhřátého vzduchu

stoupají výš, když se srdce zalyká

zalité pláčem, touží po suchu

na hlad krve si láska těžko přivyká

hudba je stejná cesta k duším

jak přicházení a odchod ročních dob

rozměr prostoru a času tuším

dříve než si mé srdce řeklo samo stop

nacházet cestu skrze kouzla

k tomu nemusíš být žádný čaroděj

i když ti ruka náhle sklouzla

člověk je vždy v obraze, ne mimo něj

Na konci tratě

hledáme scénáře našeho klidu v bytí

a místa, která nás dovedou až k pláži

možná je důvodem příchylnost k mytí

vlakem z hříchů, ke kterým nás sváží

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

chci tě vzít sebou až tam, tam na konec

na místa, v kterých ucítíš všechna zrnka

na pláží v písku nejeden z hříchu utone

když vlnka za vlnkou, na palce brnká

ryby tu nemají oči, jen plaché úsměvy

vezmu ten úsvit do tvých noci soumraků

nikdo sem nechodí na žádné návštěvy

žít tady, kde končí trať plná zázraků

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

Halo

létáme v oblacích a hlavami u země

šíleně hledáme kudy vedou naše zdi

bavit se dovedem jen ne o naší ceně

a nevím, kdo překročit je vlastně smí

chodíme jako ty malé obrněné hrady

s příkopy, na stráži u dveří dva draci

z hradeb si rychle na skok do zahrady

dáváme rande s tím, kdo se sem vrací

stavíme slova a nespouštíme mosty

až kolem se z vody slz mlha zvedá

 tak slepý naráží další člověk už po stý

do srdce se stejnou barvou, co je šedá

chodíme obtíženi vším, co neumíme

 a přitom chceme, aby slunce hřálo

a my neviděli, co vlastně vymodlíme

do ticha stromů, šeptáme své haló?

Nightcall

netuším kolikrát spojeni silou světa

do zrnek prachu, co se naučila sama žít

až pak stačilo slovo ani ne jedna věta

a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

Když sama spíš

Když sama spíš a mě se stýská.

Tak stovky plamínků rozsvěcím.

Čarovnou lampou, co se blýská.

Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.

Jak světlo, co nás vedlo v poušti.

A stovky hříbat mi srdcem dupou.

Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.

Slzy ti klidně smáčí suchou zem.

Oči jsou hranice zdi a co je za ní.

Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.

Když spíme svůj sen každý sám.

V tvých dlaních rozkvetla mnohá.

Naděje lásky, abych byl dokonán.

Pro to, má lásko ...

bylo to tenkrát, když zavřeli nebe

a nevím už ani na kolik, to bylo západů

byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem

princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi

a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko

křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí

jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není

a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz

síla sil, co nenechá ani kámen na kameni

přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna

každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy

a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná

 pro to, má lásko, nemůže milovat každý

Přines nám slunce

je těžké říct sám sobě, mám duši

když oči vidí, jenom stínů splín

přines mi slunce, to náramně sluší

když se lehounce mrazí z jeřabin

koukám na tramvaj, kudy si jede

a říkám jí, si klidně teď dýchej

a je mi fakt jedno, že to nedovede

kouzla jsou v srdci, jen je smíchej

přítomnost duše znamená pohyb

a já jsem, jak ta stará tramvaj

co se tu courá, jako mě bolí nohy

a i když nepojede, je mi do laskava

od výšek do hloubky, skáču si sám

mráčky nahoře, jak troleje plout

vidím, že přijíždí, má nejeden šrám

tak, ať mi ty vole, nedojde proud

a dole koleje, nastoupím, jedeme
najednou vidím, že nezahýbá
zašeptej do ucha, ty můj goleme
přines nám slunce, rukulíbám ...

Řekni mi, že mě miluješ (Say You Love Me)

říkal jsi, že mě miluješ

a já jsem teď sama v sobě

dlouho pryč a přesto listuješ

provázky loutky, visím na skobě

cítím jak se mě dotýkáš

a taky, jak se bojíš táhnout

odpusť mi osla, když nehýkáš

cítím, jak chceš do sebe sáhnout

vnímám radosti, i visící

a teď už jsou všechny pryč

že na tebe zbyly všichni křičící

to já, sebrala jsem ti, od srdce klíč

říkal jsi, že mě miluješ

a když já loutkou pouhou 

jsem tím, komu srdce věnuješ 

jsme tím, čím chceme být, touhou

Když dýcháš do mých snů (Breathe you In My Dreams)

foto

vystupuješ ze sna do mé země

přicházíš sám do mé reality

a i když srdcem říkáš neměj

strach jen, že budou zneužity

teď vidím tvé konečky vlasů

křičívám ve snu do tvých uší

já už nechci pro svou spásu

být někým, kdo je aniž to tuší

mou zem smáčí slzavé deště

a vnímám taky jejich  chuť

má vlastní hrdost říká ještě

pod nohama křupe už jen suť

a tak rozbíjím okna a pláču

a když odcházíš, volám stůj

ty poslední, jsi první ze všech hráčů

když dýcháš do mých snů ...

Rozesláno

zapadala jsi do mě jak víčko do krabice

šla jsi davem samotná a já se podíval

a ty oči, to byla slova do pranice

lásko, když sem si tě odíval

protože jsi v tu chvíli byla celá nahá

a kdyby nebylo všude těch lidí

jsem rád, že to nebyla snaha

o to, kdo z nás dvou vidí

tak si tě ráno dávám, jak horký kafe

ty neumyté oči s číslem na tričku

podívej, kdo v tobě teď plave

zbytek včerejších chlebíčků

potkáváme se ráno v tu samou chvíli

a konec konců je to horká chvíle

jak to ten blbec Amor zas střílí

všechno zpívá, a je rozpustilé

a já jsem tu poprvé dnes úplně cizí
tak jako je to skoro každé ráno
možná, že nejsme úplně ryzí
ale láska má rozestláno

Modlitba II.

jsi teplo světa v podzimu

kterou si na rány přikládám

podléhajíc snění dennímu

ve tmě studeným náladám

spěcháme do spánku moci

opouštím tvou ruku, co vede

kam chodí srdce spát v noci?

a vidí oči vlastně taky šedě?

blízci kamínci a květ růže

jsme k sobě na jeden nádech

a každý z nás dýchat může

lásku dát ve všech pádech

a hodit žabku a sny hvězd

odrazit vlny a nebýt mrzcí

tichý příliv bolesti snést

ať teplo je v našich srdcích

Jen já a ona

zdroj FOTO

ze srdce pomalu odťuká kapek pár

krev zhoustne na normální kapalinu

to mi duše řekla, že čas je jít zase dál

láska a smrt jednají vždy na rovinu

v poslední vteřinách zhasínám sebe

a podávám ti zase tu voňavou růži

a jak bude vlastně vypadat, to nebe?

okno otvírám, oči už neznělé sluší

v pohybu života spíme, jak motýli

stačí nadechnout s láskou vzduch

počtem slz jsme tělo tělem pokryli

když zrodí se i zemře lidský duch

jsme cestující mezi dvěma světy

až když bubny na pochod zazvoní

zastavíme, jak slovo na konci věty

jablko Evino, růže Adamova zavoní

smrt je poslední zastávka na cestě

od teď jsi mami už navždycky doma

Bůh jde k tobě, jak ke své nevěstě

dotykem to všechno víme jen já a ona

Kamínek

FOTO

PO PROUDU VZPOMÍNEK

TEČE SI K TOBĚ VODA ŽIVÁ

JÁ JSEM BLÁZEN KAMÍNEK

CO SE JÍ DOTKNE, NEZAHŘÍVÁ

A TAK KOLEM JDE TVÉ BYTÍ

NEJPRVE JSI VODA A OHEŇ

SPALUJEŠ V SOBĚ KRUPOBITÍ

ALE JEN V HLAVĚ A PO SVÉM

AŽ I LÁSKA MŮŽE ZAČÍT HNÍT

CHCEŠ HNED A NE DO ROKA

VŠICHNI SE TAK BOJÍME SNÍT

TAKY KOUSNOUT DO JABLKA

JSME PROUDY VZPOMÍNEK
KAŽDÝ SE RADĚJ ZAPOMÍNÁ
STAČÍ VZÍT SVŮJ KAMÍNEK
SRDCE BEZ NÁS NEZHASÍNÁ

Hurts Like Hell

jak balonky s nenaplněným plynem

žijem si svou iluzorní realitu

neptal se čí je kdo a jakým synem

a sklenici zanechal nedopitu

z krajů bouřících hněvů odešel úsvit
přišli jsme si potmě utrhnout
že Adam si chtěl Evu jen tak půjčit
tomu se dá těžko podlehnout

možná, že byla sklem ze soumraků
v konci sečte, co se kde řeklo
napít se, je dát srdce do zazraků
bolí to, jak mé vlastní peklo

Neytiri

nehledám lásku pro potvrzení světa

co vzal si můj život na úvěrový list

 jen se tak dotknout bez práva veta

až po sobě řádky psané budeme si číst

chceme dobývat, jak útočící býci

já se ptám všech lidských srdcí

namísto orla do znaku holubici

proč kreslíme si v hrubých náčrtcích?

milovat člověka není tak mnoho

ale kde brát, když nejsou lidi?

svléknout si tělo pro kdekoho

a nebo pro toho, co tvoji duši vidí?

žijeme v otroctví života, co uspává

vnímáme se bez dotyku z lásky

naše láska bývá jenom lákavá

nikdo si nechce milovat své vrásky

my herci života a milovníci rolí

chceme se vetřít Bohu, laskavý

milujeme víc to, co nás bolí

a nevěříme srdci, že jeho láska ví!

a tak si znovu klopýtáme světem

vzrušuje nás nic, ta prázdná víra

bez lásky srdce k Bohu, bděte

pro život se žije a v lásce neumírá