Na konci tratě

hledáme scénáře našeho klidu v bytí

a místa, která nás dovedou až k pláži

možná je důvodem příchylnost k mytí

vlakem z hříchů, ke kterým nás sváží

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

chci tě vzít sebou až tam, tam na konec

na místa, v kterých ucítíš všechna zrnka

na pláží v písku nejeden z hříchu utone

když vlnka za vlnkou, na palce brnká

ryby tu nemají oči, jen plaché úsměvy

vezmu ten úsvit do tvých noci soumraků

nikdo sem nechodí na žádné návštěvy

žít tady, kde končí trať plná zázraků

umíráme obklopeni plnými zdmi věcí

a nevíš, kolik si za ně, kdo chce účtovat

na písku prázdna ti své srdce rozsvěcím

když nevidíš to své a chceš milovat

Halo

létáme v oblacích a hlavami u země

šíleně hledáme kudy vedou naše zdi

bavit se dovedem jen ne o naší ceně

a nevím, kdo překročit je vlastně smí

chodíme jako ty malé obrněné hrady

s příkopy, na stráži u dveří dva draci

z hradeb si rychle na skok do zahrady

dáváme rande s tím, kdo se sem vrací

stavíme slova a nespouštíme mosty

až kolem se z vody slz mlha zvedá

 tak slepý naráží další člověk už po stý

do srdce se stejnou barvou, co je šedá

chodíme obtíženi vším, co neumíme

 a přitom chceme, aby slunce hřálo

a my neviděli, co vlastně vymodlíme

do ticha stromů, šeptáme své haló?

Nightcall

netuším kolikrát spojeni silou světa

do zrnek prachu, co se naučila sama žít

až pak stačilo slovo ani ne jedna věta

a co se mi zdálo nemožné, začalo snít

vstup do tmy po splynutí času prostoru
uvedl v běh pohyb srdce srdcem k bytí
vy směřujete vlevo vpravo dolů nahoru
 vy jste můj chrám, co se v něm ještě svítí

světlo byl záblesk ohně, co hřeje zimu
 a z kostek ledu stal se náhle lidský pláč
odkapával na rozžhavenou zem k tisícímu
který se usmál, pohlédl do očí a řekl nač?

to bylo dávno, že mě to pranic neleká
a nevidím, co se tehdy stalo mezi nima
otázkou ani Bůh neunese bolest člověka
a ty bys mě nezahřál, když je mi zima?

Když sama spíš

Když sama spíš a mě se stýská.

Tak stovky plamínků rozsvěcím.

Čarovnou lampou, co se blýská.

Jsou naše duše, kočí snů odvěcí.

Přeji si spočinout v tvých rukou.

Jak světlo, co nás vedlo v poušti.

A stovky hříbat mi srdcem dupou.

Ztratit všechno, co se neopouští.

Uprostřed hor jsi v pustině plání.

Slzy ti klidně smáčí suchou zem.

Oči jsou hranice zdi a co je za ní.

Chrání před tím druhým obrazem.

Jsme oba jednou polovinou Boha.

Když spíme svůj sen každý sám.

V tvých dlaních rozkvetla mnohá.

Naděje lásky, abych byl dokonán.

Pro to, má lásko ...

bylo to tenkrát, když zavřeli nebe

a nevím už ani na kolik, to bylo západů

byla jsi mým kamenem a teď jsi chlebem

princezna pohádek půlnočních obřadů

málem jsme vzlétli, tak blízko nebi

a klidně si uleť a předstírej mi, že jsi pírko

křičíš srdci svým tichem, že nejsi zapotřebí

jako každá láska byla´s i ty, své dílko

jen tak si stát a kolem nás nic není

a vždycky, když přicházíš jde mnou mráz

síla sil, co nenechá ani kámen na kameni

přestaň lhát si sobě, že jde něco snáz

kráčíme světy po lanech nekonečna

každá chvíle toho dotyku vzpomíná navždy

a všechno co je, je risk, láska je nebezpečná

 pro to, má lásko, nemůže milovat každý

Přines nám slunce

je těžké říct sám sobě, mám duši

když oči vidí, jenom stínů splín

přines mi slunce, to náramně sluší

když se lehounce mrazí z jeřabin

koukám na tramvaj, kudy si jede

a říkám jí, si klidně teď dýchej

a je mi fakt jedno, že to nedovede

kouzla jsou v srdci, jen je smíchej

přítomnost duše znamená pohyb

a já jsem, jak ta stará tramvaj

co se tu courá, jako mě bolí nohy

a i když nepojede, je mi do laskava

od výšek do hloubky, skáču si sám

mráčky nahoře, jak troleje plout

vidím, že přijíždí, má nejeden šrám

tak, ať mi ty vole, nedojde proud

a dole koleje, nastoupím, jedeme
najednou vidím, že nezahýbá
zašeptej do ucha, ty můj goleme
přines nám slunce, rukulíbám ...

Řekni mi, že mě miluješ (Say You Love Me)

říkal jsi, že mě miluješ

a já jsem teď sama v sobě

dlouho pryč a přesto listuješ

provázky loutky, visím na skobě

cítím jak se mě dotýkáš

a taky, jak se bojíš táhnout

odpusť mi osla, když nehýkáš

cítím, jak chceš do sebe sáhnout

vnímám radosti, i visící

a teď už jsou všechny pryč

že na tebe zbyly všichni křičící

to já, sebrala jsem ti, od srdce klíč

říkal jsi, že mě miluješ

a když já loutkou pouhou 

jsem tím, komu srdce věnuješ 

jsme tím, čím chceme být, touhou

Když dýcháš do mých snů (Breathe you In My Dreams)

foto

vystupuješ ze sna do mé země

přicházíš sám do mé reality

a i když srdcem říkáš neměj

strach jen, že budou zneužity

teď vidím tvé konečky vlasů

křičívám ve snu do tvých uší

já už nechci pro svou spásu

být někým, kdo je aniž to tuší

mou zem smáčí slzavé deště

a vnímám taky jejich  chuť

má vlastní hrdost říká ještě

pod nohama křupe už jen suť

a tak rozbíjím okna a pláču

a když odcházíš, volám stůj

ty poslední, jsi první ze všech hráčů

když dýcháš do mých snů ...

Rozesláno

zapadala jsi do mě jak víčko do krabice

šla jsi davem samotná a já se podíval

a ty oči, to byla slova do pranice

lásko, když sem si tě odíval

protože jsi v tu chvíli byla celá nahá

a kdyby nebylo všude těch lidí

jsem rád, že to nebyla snaha

o to, kdo z nás dvou vidí

tak si tě ráno dávám, jak horký kafe

ty neumyté oči s číslem na tričku

podívej, kdo v tobě teď plave

zbytek včerejších chlebíčků

potkáváme se ráno v tu samou chvíli

a konec konců je to horká chvíle

jak to ten blbec Amor zas střílí

všechno zpívá, a je rozpustilé

a já jsem tu poprvé dnes úplně cizí
tak jako je to skoro každé ráno
možná, že nejsme úplně ryzí
ale láska má rozestláno

Modlitba II.

jsi teplo světa v podzimu

kterou si na rány přikládám

podléhajíc snění dennímu

ve tmě studeným náladám

spěcháme do spánku moci

opouštím tvou ruku, co vede

kam chodí srdce spát v noci?

a vidí oči vlastně taky šedě?

blízci kamínci a květ růže

jsme k sobě na jeden nádech

a každý z nás dýchat může

lásku dát ve všech pádech

a hodit žabku a sny hvězd

odrazit vlny a nebýt mrzcí

tichý příliv bolesti snést

ať teplo je v našich srdcích

Jen já a ona

zdroj FOTO

ze srdce pomalu odťuká kapek pár

krev zhoustne na normální kapalinu

to mi duše řekla, že čas je jít zase dál

láska a smrt jednají vždy na rovinu

v poslední vteřinách zhasínám sebe

a podávám ti zase tu voňavou růži

a jak bude vlastně vypadat, to nebe?

okno otvírám, oči už neznělé sluší

v pohybu života spíme, jak motýli

stačí nadechnout s láskou vzduch

počtem slz jsme tělo tělem pokryli

když zrodí se i zemře lidský duch

jsme cestující mezi dvěma světy

až když bubny na pochod zazvoní

zastavíme, jak slovo na konci věty

jablko Evino, růže Adamova zavoní

smrt je poslední zastávka na cestě

od teď jsi mami už navždycky doma

Bůh jde k tobě, jak ke své nevěstě

dotykem to všechno víme jen já a ona

Kamínek

FOTO

PO PROUDU VZPOMÍNEK

TEČE SI K TOBĚ VODA ŽIVÁ

JÁ JSEM BLÁZEN KAMÍNEK

CO SE JÍ DOTKNE, NEZAHŘÍVÁ

A TAK KOLEM JDE TVÉ BYTÍ

NEJPRVE JSI VODA A OHEŇ

SPALUJEŠ V SOBĚ KRUPOBITÍ

ALE JEN V HLAVĚ A PO SVÉM

AŽ I LÁSKA MŮŽE ZAČÍT HNÍT

CHCEŠ HNED A NE DO ROKA

VŠICHNI SE TAK BOJÍME SNÍT

TAKY KOUSNOUT DO JABLKA

JSME PROUDY VZPOMÍNEK
KAŽDÝ SE RADĚJ ZAPOMÍNÁ
STAČÍ VZÍT SVŮJ KAMÍNEK
SRDCE BEZ NÁS NEZHASÍNÁ

Hurts Like Hell

jak balonky s nenaplněným plynem

žijem si svou iluzorní realitu

neptal se čí je kdo a jakým synem

a sklenici zanechal nedopitu

z krajů bouřících hněvů odešel úsvit
přišli jsme si potmě utrhnout
že Adam si chtěl Evu jen tak půjčit
tomu se dá těžko podlehnout

možná, že byla sklem ze soumraků
v konci sečte, co se kde řeklo
napít se, je dát srdce do zazraků
bolí to, jak mé vlastní peklo

Neytiri

nehledám lásku pro potvrzení světa

co vzal si můj život na úvěrový list

 jen se tak dotknout bez práva veta

až po sobě řádky psané budeme si číst

chceme dobývat, jak útočící býci

já se ptám všech lidských srdcí

namísto orla do znaku holubici

proč kreslíme si v hrubých náčrtcích?

milovat člověka není tak mnoho

ale kde brát, když nejsou lidi?

svléknout si tělo pro kdekoho

a nebo pro toho, co tvoji duši vidí?

žijeme v otroctví života, co uspává

vnímáme se bez dotyku z lásky

naše láska bývá jenom lákavá

nikdo si nechce milovat své vrásky

my herci života a milovníci rolí

chceme se vetřít Bohu, laskavý

milujeme víc to, co nás bolí

a nevěříme srdci, že jeho láska ví!

a tak si znovu klopýtáme světem

vzrušuje nás nic, ta prázdná víra

bez lásky srdce k Bohu, bděte

pro život se žije a v lásce neumírá

PEI

zápasil jsi s Bohem i s lidmi

a teď jsi tulák po hvězdách

jménem koho jsi tu a jsi vlídný

když jsi v prachu na cestách?

a každou šlápotu stírá vítr

co nikdo na světě nezahodí?

slzy, co jich vyplakal litr?

slovo, co srdce osvobodí ?

tváří tvář hlubinám jistoty

odkud se dýchá jen stěží

kdo dělá srdeční bankroty?

"já jsem", na tom ti nezáleží

úsvit úsměvem rozkvétá

hledám, jak došel jsem tobě

každá z tvých cest je zakletá

a teď už běž jenom k sobě

Málo chladné srdce

málo srdce chladné mám

odmítám všechny škůdce

ale stejně už zase otvírám

pomalu a bije mi prudce

kolikrát kolibřík uchopí

kapky medu do zobáčku?

úder za úderem pochopí

šumění větru na obláčku

ve dne mám v srdci vrátka

jsou malá, jen pro skřítka

let slunce krví je splátka

co nefunguje na pravítka

málo chladné srdce mám

a taky mi docházejí síly

někdo čeká, že to vzdám

ale kdo tu věří na apríly

bosá noha v trávě jde dál

má žízeň po dotyku země

a každým úderem je grál

nabírán světlem ve tmě

mé sestře Blance

Dlouhé schody

autorem obrazu je Gabriela Flimmelova

v záplavě modrých světel

rodíme v bolestech svoje sny

a potom už jen nádech a jděte

že kamkoliv kdokoliv jde, spí

my hledáme okamžik tmy

a minulost přestane existovat

a nikdo z nás neví, co se smí

a nic z toho už nejde schovat

srdce se napíná ke skoku

a odpouští z řádu cti a krve

všechny, co chtějí do kroku

milovat jenom tak napoprvé

a když pláču jsem kapkou

to stáváme se součástí vody
možná jen pohladit tlapkou
láska jsou dlouhé schody

Extreme Ways

láska je rubem temnoty

v srdci, které poznalo své jméno

platíme svými bonmoty

za život vše, co mu bylo ukradeno

cihla prý ztvrdne v kámen

a nebo rozdrobí se pod tlakem meče

v pravdě srdce říkám ámen

když do něj vodu nabíráme vkleče

jsme živé duše pátého dne

a ani láska nepřináší vytoužený mír

pořádně máchni nežli tne

ozvěna prvního v žilách ještě hřmí

OTÁZKY XXI.

FOTO MARTIN ČECH

blaženě si tancuji a smíchem pláču

jsem jak šílená a pak z ničeho nic

klečím na kolenou a cítím strašný smutek

svět se mi smrskne jen na pár rváčů

těch amorů, co ulomili ze svých špic

ostří, kterými tě bodají jen pro zármutek

k uzoufání šťastní, nevděčné obrazy

a jde si s námi pohrát taky gilotina

když hlavy padají do košů pod popravištěm

to mrtvoly z ledu v srdci nic nemrazí

a my se jen hádáme čí, že je to vina

nikdo z nás se nestal pro druhé útočištěm

v chrámu andělských srdcí je noc

deště se zaplétají do sítí z pavučin

a místo polibků se tu jen slzy tiše splácí

kdo požádá srdce srdcem o pomoc

když každý učitel tě něčemu naučí

ale tvé lásce tě naučí jen tví vlastní žáci

V tobě

hrajeme svoje hry, které jdou do ztracena

a tam k nim nedoléhá hluk velkoměst

radost i strach míchá se a nejsou odečtena

na miskách, na vahách, se provonět

s houfem prstů mávnu a tak letíme nyní

možná zblednu, ztmavnu do krve

jdu po světě nevidouc kroky, co dobrodiní

a přece je každý můj krok poprvé

zlehka si nese kamikadze lásky samostříl

kam dech jde sám, jak motýlí křídla

tak i ty své srdce v lásce sám rozprostři

možná, že pomalu či prudce svitla

dopadám na zem každým dotekem tebe

když jsou ty sny v nás na pořád

a zase hlouběji jsem v tobě, když nebe

spustí svých kapek vodopád

FOTO