Kamínek

FOTO

PO PROUDU VZPOMÍNEK

TEČE SI K TOBĚ VODA ŽIVÁ

JÁ JSEM BLÁZEN KAMÍNEK

CO SE JÍ DOTKNE, NEZAHŘÍVÁ

A TAK KOLEM JDE TVÉ BYTÍ

NEJPRVE JSI VODA A OHEŇ

SPALUJEŠ V SOBĚ KRUPOBITÍ

ALE JEN V HLAVĚ A PO SVÉM

AŽ I LÁSKA MŮŽE ZAČÍT HNÍT

CHCEŠ HNED A NE DO ROKA

VŠICHNI SE TAK BOJÍME SNÍT

TAKY KOUSNOUT DO JABLKA

JSME PROUDY VZPOMÍNEK
KAŽDÝ SE RADĚJ ZAPOMÍNÁ
STAČÍ VZÍT SVŮJ KAMÍNEK
SRDCE BEZ NÁS NEZHASÍNÁ

Hurts Like Hell

jak balonky s nenaplněným plynem

žijem si svou iluzorní realitu

neptal se čí je kdo a jakým synem

a sklenici zanechal nedopitu

z krajů bouřících hněvů odešel úsvit
přišli jsme si potmě utrhnout
že Adam si chtěl Evu jen tak půjčit
tomu se dá těžko podlehnout

možná, že byla sklem ze soumraků
v konci sečte, co se kde řeklo
napít se, je dát srdce do zazraků
bolí to, jak mé vlastní peklo

Neytiri

nehledám lásku pro potvrzení světa

co vzal si můj život na úvěrový list

 jen se tak dotknout bez práva veta

až po sobě řádky psané budeme si číst

chceme dobývat, jak útočící býci

já se ptám všech lidských srdcí

namísto orla do znaku holubici

proč kreslíme si v hrubých náčrtcích?

milovat člověka není tak mnoho

ale kde brát, když nejsou lidi?

svléknout si tělo pro kdekoho

a nebo pro toho, co tvoji duši vidí?

žijeme v otroctví života, co uspává

vnímáme se bez dotyku z lásky

naše láska bývá jenom lákavá

nikdo si nechce milovat své vrásky

my herci života a milovníci rolí

chceme se vetřít Bohu, laskavý

milujeme víc to, co nás bolí

a nevěříme srdci, že jeho láska ví!

a tak si znovu klopýtáme světem

vzrušuje nás nic, ta prázdná víra

bez lásky srdce k Bohu, bděte

pro život se žije a v lásce neumírá

PEI

zápasil jsi s Bohem i s lidmi

a teď jsi tulák po hvězdách

jménem koho jsi tu a jsi vlídný

když jsi v prachu na cestách?

a každou šlápotu stírá vítr

co nikdo na světě nezahodí?

slzy, co jich vyplakal litr?

slovo, co srdce osvobodí ?

tváří tvář hlubinám jistoty

odkud se dýchá jen stěží

kdo dělá srdeční bankroty?

"já jsem", na tom ti nezáleží

úsvit úsměvem rozkvétá

hledám, jak došel jsem tobě

každá z tvých cest je zakletá

a teď už běž jenom k sobě

Málo chladné srdce

málo srdce chladné mám

odmítám všechny škůdce

ale stejně už zase otvírám

pomalu a bije mi prudce

kolikrát kolibřík uchopí

kapky medu do zobáčku?

úder za úderem pochopí

šumění větru na obláčku

ve dne mám v srdci vrátka

jsou malá, jen pro skřítka

let slunce krví je splátka

co nefunguje na pravítka

málo chladné srdce mám

a taky mi docházejí síly

někdo čeká, že to vzdám

ale kdo tu věří na apríly

bosá noha v trávě jde dál

má žízeň po dotyku země

a každým úderem je grál

nabírán světlem ve tmě

mé sestře Blance

Dlouhé schody

autorem obrazu je Gabriela Flimmelova

v záplavě modrých světel

rodíme v bolestech svoje sny

a potom už jen nádech a jděte

že kamkoliv kdokoliv jde, spí

my hledáme okamžik tmy

a minulost přestane existovat

a nikdo z nás neví, co se smí

a nic z toho už nejde schovat

srdce se napíná ke skoku

a odpouští z řádu cti a krve

všechny, co chtějí do kroku

milovat jenom tak napoprvé

a když pláču jsem kapkou

to stáváme se součástí vody
možná jen pohladit tlapkou
láska jsou dlouhé schody

Extreme Ways

láska je rubem temnoty

v srdci, které poznalo své jméno

platíme svými bonmoty

za život vše, co mu bylo ukradeno

cihla prý ztvrdne v kámen

a nebo rozdrobí se pod tlakem meče

v pravdě srdce říkám ámen

když do něj vodu nabíráme vkleče

jsme živé duše pátého dne

a ani láska nepřináší vytoužený mír

pořádně máchni nežli tne

ozvěna prvního v žilách ještě hřmí

OTÁZKY XXI.

FOTO MARTIN ČECH

blaženě si tancuji a smíchem pláču

jsem jak šílená a pak z ničeho nic

klečím na kolenou a cítím strašný smutek

svět se mi smrskne jen na pár rváčů

těch amorů, co ulomili ze svých špic

ostří, kterými tě bodají jen pro zármutek

k uzoufání šťastní, nevděčné obrazy

a jde si s námi pohrát taky gilotina

když hlavy padají do košů pod popravištěm

to mrtvoly z ledu v srdci nic nemrazí

a my se jen hádáme čí, že je to vina

nikdo z nás se nestal pro druhé útočištěm

v chrámu andělských srdcí je noc

deště se zaplétají do sítí z pavučin

a místo polibků se tu jen slzy tiše splácí

kdo požádá srdce srdcem o pomoc

když každý učitel tě něčemu naučí

ale tvé lásce tě naučí jen tví vlastní žáci

V tobě

hrajeme svoje hry, které jdou do ztracena

a tam k nim nedoléhá hluk velkoměst

radost i strach míchá se a nejsou odečtena

na miskách, na vahách, se provonět

s houfem prstů mávnu a tak letíme nyní

možná zblednu, ztmavnu do krve

jdu po světě nevidouc kroky, co dobrodiní

a přece je každý můj krok poprvé

zlehka si nese kamikadze lásky samostříl

kam dech jde sám, jak motýlí křídla

tak i ty své srdce v lásce sám rozprostři

možná, že pomalu či prudce svitla

dopadám na zem každým dotekem tebe

když jsou ty sny v nás na pořád

a zase hlouběji jsem v tobě, když nebe

spustí svých kapek vodopád

FOTO

Křižovatky z cest

a zase stojí na křižovatce a povídám si se zdí

kolena jdou sama vratce a vržou, že to nezní

komu dáme svoje dny, když noci jsou a budou

vteřinu za vteřinou spí, svědomí hrazené nudou

za peníze nekoupíme lásku nebo spásu pro Boha

k ránu snad trochu chrápu, nespí mé duše výloha

proutníci povážlivých stezek, upletli si pomlázku

kam si zajíc vleze, do křoví, do košíku? pro lásku?

stojíme na prahu svého srdce a není dobré žít kříž

krom těch, co nevěří smrtce a nejdou k dobru níž

křižovatky srdcí vždy táhnou, kam? to je nasnadě

možná, že jen navždy, nepřestanu vnímat beznaděj

Ještě?

FOTOZDROJ

♥

orgasmus žene nám prý barvu do tváří

a kdekdo se při něm tváří jako imitace

milování už vyšlo z mody, my lichváři

umíme tak pouštět vzdechy do matrace

♥

a vznešená slova plná břitkých nástrah

už nedopadnou srdcem do vymazlení

místo prosím chci, to je teď tvůj zásah

 a meditace jako bonus nebo přilepšení
♥

co chodí kolem tvého srdce jak pes?

co asi dáváš za kosti svým démonům?

den za dnem, stejný včera jako dnes

podléháme všichni stejným zákonům

♥

copak to jde zatratit lásku? a jak snadno

když potom za nocí ženou se slzy deště

pomalu utichá tlukot, zamrzá, je chladno

a ty se tu ptáš Boha, jestli já chci ještě?

♥

ZKRESLENÍ ANDĚLÉ

všude tam, kde jsem doma, něco začíná

v těch chvílích okamžiků síly

moc lásky je stálá, jak hurikán a jediná

dívám se na život a jeho díly

a tak popadám dech, když šlapu schody

najednou se to vše prodlužuje

život má smysl, když chci dát do svobody

všechno, co ho tady nebuduje

veliký medvěd mávající velkými tlapami

jak ptáci, co odlétají na podzim

to dobré, za co stojí být ještě není za námi

a tak ti to dávám, to neuprosím

člověk není nic jiného než to, čím se udělá

objevili jsme všechno, jen ne, jak žít

a tak říkávám ji, své duši, nebuď zbabělá

do pravé ruky meč a levá bude štít

Ember

foto: www.jeanie-marie.dk

klepu se zimou u své klávesnice

písmenka padají, jak z nebe kousky ledu

a popelem ze snů, co hořely ponejvíce

já už znovu zatopit nedovedu

poskládáme denně střípky osudů

když dlaněmi prošly bez všech zastávek

co ti budu lásko zpívat, až tu nebudu?

čekáme, že život řekne: přídavek?

všechny mraky vesmíru se skryly

když před úsvitem vyšla tvoje hvězda

máme jen svoje srdce na azyly

a to je to, co se ti lásko nezdá

Najdu si tě

někdy je podat ruku víc než láska

zvláště, když nevíš, koho vlastně držíš

co člověk, jsme jen bídná cháska

a jako Jidáš se ptáš, kolik stříbra stržíš

tvrdíme, že chceme vládnout světu

ale neumíme podat ani ruku své lásce

prodáme se za nedokončenou větu

dáváme srdce do rukou nejmenší sázce

že tvoříme svůj osud svými výkony?

otoč se a uvidíš mě, pro pohled do pekla

svět je teď, jsme sami sobě démony

není už místo, kudy by tvá duše utekla

v té chvíli, kam ani světlo nedosáhne
se tobě budu dívat tvýma vlastníma očima
do tmy Boha, jsouc kapkou i oceánem
dívám se ti do duše, víš ty, co je nevina?

Prázdná srdce

nejhorší je vstávat do bolesti

když zvoní bez mobilu hrana

když na posteli bez pelesti

počítáš ta opuštěná rána

všechno nezahojí nikdy čas

a rány bolí tak nějak znova

to vše je už navždy v nás

zhaslá lásky supernova

a vymetáš popel z ohniště

plamenem umírat své děti

viděl jsi cizí lidí pro příště

první krok jít bez paměti

že bolest prý nutí lidi lhát
a to, co bylo ještě nevinné
prázdná srdce nejde brát
a i tohle jednou pomine

Time lapse (Okamžik dne)

rodíme se z popela rán

a kdy rosou zavlaží se zem

každý z nás bude zván

na místo, kde říkáme: jsem

každý den se rodíme zas

když spadne po výbuchu tma

střípky zrcadel, co z nás

udělala fénixem ta boží hra

střídáme koloběh života

spějeme do smrti okamžiku

krev Boha v nás kolotá

tak díky Bože, za tu erotiku

každý den začíná zrodem

láskou jsi v srdci zachován

a není to jen mimochodem

láska boží už je taková

Dotkni se ♥

dotkni se srdce svého

položíš si na hruď ruku

uprostřed všeho zlého

hledej podle jeho zvuku

dotykem hladit trápení

taky přidat trochu lásky

nebát se, že zuby vycení

či zamručí samohlásky

někdy jdem bez naděje

v nás zbylo málo z citu

uspěje láska? neuspěje?

stopy Boha ve sgrafitu

že dotknutí jsou strohá?

kroky toho pocestného?

když slyšíš zpívat Boha

dotkni se srdce svého

Mono - Pure As Snow

YARA

Po větvích vítr se v sadu honí.
Ještě brzo k dozrávání otrhat.
A Adam s Evou pod jabloní.
Neměli by si, kde s hady hrát.

Potichu se plazící trochu líně.
Na to, že zasadí do srdce Boha.
Svár a neuvidíš v žádném kině.
Jak hadi rychle berou roha.

Jsme jsoucí mračna tří bodů.
Milovat, dotýkat se srdcem včas.
Odhodit meče a bez návodů.
Být tím, čím jsem už byl, zas.
Láskou...

Hurts Like Hell (bolí to, jak peklo)

v srdci bolí to, jak peklo

když se rozhodneš jít dál

a kdyby na kolena kleklo

není nikdo, kdo by se smál

slza je tam, kde byla láska

prázdné se ti ozývá tichem

co žilo v napětí jen praská

já, království sudé a liché

za branou tichých dnů jsem
dveře lásky tavilo a speklo

cos řekla, bylo zlým křtem

v srdci to bolí, jak peklo

Bílá maska

foto: Karel Zakar

bezpočet křídel zlomil jsem

od vážek až po anděly

a všechny prosil jsem

jen, aby nemlčely

ale s jedním křídlem neletí

a tak jsem noční můrou

kdo spí v srdce zajetí?

já s drsnou kůrou

v těch rozechvělých tónech

jakoby ďábel stisk mi ruku

a ronil dokud neutone

slzy čistého zvuku

dopustit smutek v obrysech

zla srdce člověka a dost

nejsi hoden, aby ses 

dělil o jeho radost