v setkáních stopy udržuje pláč
ptá se, cos nepochopil, co jsi zač
míváme sny, co dají sílu vstát
když z prachu smyt je součet ztrát?
miluje potají a nezřetelně bdí
láska v okrajích srdce, kde jsme zlí
jsme jako sníh, když taje žárem
v co promění se smích tvým tvarem?
v životě pro život přicházívá tedy
každý je lodivod, jen někdo naposledy
zasáhneš plnou dlaní a srdce puká
a nebylo to po snídani a nebyla to ruka?
a vločky nikdy neklesají v přímkách
ptáš se když vznikly, zda letí v linkách?
zrození smrt jsou jenom dva body
běžící chrt zašlápl vločku do svobody?
to padá na chvíli darovaná radost
a v tíze bílí a vloček černých bylo dost
nevím, proč hraje se tahleta sudba
až dopadne poslední, tak končí hudba
„Lidská zloba vždy chválí minulé a s pohrdáním hledí na současné.“
– Publius Cornelius Tacitus
