Theomachia

v každém koutě mé duše

stojí oltář jiného boha

a bušící srdce silně kluše

raz a dva, píseň strohá

a tak se zvedám z popela

jak Fénix z bájí věku

snad, že syna jsi nechtěla

křičela duše na útěku

kdo vstává ze země a letí

a letí jen dál do nebe

to, že k lásce je třeba třetí

nešetřil´s solí, chlebem

tvé světlo zapálilo tmu

a duše byla pokřtěna

došel sem tam, kam jdu

léčí mě tvá proměna

a tak, kdo hledá najde

klid síní srdečních

učit se, dřív než zajde

život je lásky tanečník

↕↕↕↕↕↕↕↕↕↕↕

"Tak jako sluneční světlo dopadající na mořskou hladinu ozáří a prosvětlí jen horní vrstvy vody, zatímco hlubší vrstvy zůstávají zahaleny v temnotě, dokáže pomyslné světlo makrokosmu representované Sluncem v přírodě osvětlit pouze horní vrstvy substance, z níž je utkána lidská existence. Její hlubší vrstvy setrvávají ve tmě, podobně jako je tomu v moři. Na místě, kam světlo dosáhne, však vzniká paradoxně stav ohrožení, protože se zde odehrává pokračující proces Stvoření: zde se setkává světlo s temnotou, věčnost s časností, profánní s posvátným. Ve starozákonní době, kdy lidé byli dosud bohabojní, žádali Izraelité Mojžíše, aby za ně jednal s Hospodinem: „Mluv s námi ty, a my budeme naslouchat. Bůh ať s námi nemluví, abychom nezemřeli.“ Ti, kteří jsou s to toto světlo přijmout a integrovat je v rámci své individuální osobnosti, dostávají darem přemíru tvůrčí energie. Ti, kteří nejsou schopni tento příval světla zvládnout, onemocní „svatou nemocí“ – neurózou." - Hans Blüher

PS: To, co se odehrává v našem nitru, je theomachia – zápas bohů a obrů, střízlivě jungovsky řečeno, zápas archetypových psychických mocností. Vyplývá z toho, že naše nepatrné individuální Já zápasí o přežití a sebeprosazení ve světě obrů, ať už je označujeme tradičně jako bohy, démony, duchy, draky, čaroděje atd., nebo jim v jazyce soudobé psychologie říkáme archetypy, psychické faktory, dominanty apod. Když se individuálního Já zmocní některá z těchto psychických mocností, a když je takových jedinců ve společnosti většina, vznikají společenské jevy, jako byl německý nacismus, italský fašismus, ruský bolševismus, nebo soudobý islámský fundamentalismus atd.

Je třeba mít na zřeteli, že posedlý davový člověk je skutečným obrem, jemuž kultivované a diferencované individuální Já, jakkoli skvěle technicky vybavené, nedokáže čelit, pokud se mu nedostane podpory ze strany stejně mocných vnitřních, duchovních a psychických faktorů. Největší problém současné západní civilizace spočívá pravděpodobně v tom, že v případě budoucího střetnutí s obří silou nepřátelské davové ideové posedlosti nebude již umět oslovit ty nadosobní síly, bez jejichž pomoci se jí nedokáže ubránit.  - Rudolf Starý

Bílá voda (Wiped out)

tak jako na splavu bílá voda

jak stesky bušíš mi do prsou

když v tobě cosi lásku hlodá

a já srovnávám tě s oblohou

vše si splývá, jak vlny splavu

kdo z nás je tu měsíc a slunce

jen nápěv andělů pro zástavu

jsem život na hluboké strunce

v dálce, jak město dělá shon

a u mě v srdci broukáš stesk

kde rozléhá se v dálce zvon?

něha z tvých tváří, dává lesk

OTÁZKY XVI. - Vzpomínka

vzpomínka bílá navštívila

mou černočernou tmu

a chvíli v ní sama hašteřila

propadla se až do mých dnů

pod jejím šumem nevnímám

jako bych dopsal knihu

chce se mi brečet, přijímám

hru, když hledám tu tvou pihu

jen naslinit prst, otočit stránku

jen, aby zas rostlo slovo

co byl život? dechem vánku

vykročit prsty do tmy je hovor

opouštět známé pro neznámé
je bolest bez velikosti
ztracený v srdci Boha samém
nalezený v lásce, co nemá dosti

někdy zas zazní tichá černobílá

bolest bez radosti trpce
nikdy nepřichází jen, aby byla
a přece se musí vejít do jeho srdce

KROK

Ve vědomí každého kroku

tě pane Bože prosím
udělej zázrak a ne jen tehdy na konci roku
ať nejde kudykam srdce, které nosím

ve vědomí každého dechu
si nastavujeme tvář
život se aplikuje láskou, ne injekcí cracku
to ve snění ztrácíme svou svatozář

ve vědomí vibrujících chrámů
proběhlo hlasem ticha

zas voní srdcem slovo, co rozednilo k ránu

to, co na počátku každý slýchal

ve vědomí lásky je zdroj naší duše
to, co spojuje, to rozdělené
to ty jsi Bože jednotou srdce, které kluše
co zá-roveň ne-dělí, to ne-sdělené

Třísky

▼

bolí mě srdce, lásko moje

bolí mě tak, že se sám bojím

z cizích bolestí má zdroje

a nevím, jestli se ještě zhojí

▼▼

bolí mě hlava od špatností

při tom se prý stačí jen otevřít

bez tebe se nic nepřemostí

a kdo nezvoní, může odeznít

▼▼▼

bolí mě oči od pohledů zla

to když zpívám do dlaní dechu

k obrazům božím láska šla

a teď tu leží jen tak v mechu

▼▼▼▼

bolí mě každé nadechnutí

to, které nevedlo mě do krásy

já rád, že jdeme nesehnutí

tím božím lesem do spásy

▼▼▼▼▼

Království nebeské není vždy to, čeho se dočkáme. 

Nespočívá v žádném posmrtném ráji.

Je to místo, kde lze už nyní být tím, 

kým jsme se narodili. 

MZZ

Ozývá se

chtěl pohladit srdce pro neznámé

a osud se usmál jenom jednou

v dobré víře, že co uděláme

že za to klasy naše setnou

co byl tvůj život? ozvěna ticha?

jako ty dopsal poslední knihu

a vzpomínáš, kdo tu dýchá?

a není v ní stopy hříchu

a ty dveře přibouchlé dokořán

říkají mi, kroky svoje povol

jsi v srdci Boha uchován

to, aby rostlo slovo

jsme jen svoje stopy v temnotě

bolesti, lásky, radosti i zlosti

a to, co děláme si v životě

to ozývá se ve věčnosti

CHCI SI TĚ VZÍT...

Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

„Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…“

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

ONE MAN'S DREAM

protože v tichu slyšíš srdce bytí

když uslyšíš svůj OTČENÁŠ

a ptát se srdce, JAK JE TO, že svítí?

INDICKÉ INSPIRACE nehledáš

protože PLAMENEM VODY dýchá

a ty slyšíš boží výzvy

padající HVĚZDA je lidská pýcha?

že tvé svědomí má JIZVY?

protože časem nerosteš planě

s láskou už nehraješ mat

my UVIDÍME SE NA DRUHÉ STRANĚ
kde jsme se nepřestali bát

protože tohle vše JE NA DOSAH

když ti nic nebrání

život wamp už dávno nespí na řasách

když odhodíš své ČEKÁNÍ

ČEKÁNÍ (WAIT)

když mrzí mě v hrudi svět celý

místa, kde jsem se nezastavil

cesty, když jsme procházeli

bez něhy písně vyplavil

a zničte tu krásu svoji

tu, kterou z darů i bozi ctí

a dychtivost srdce na pokoji

nenechá nic z vašich vzácností

když dotknu tam, co hněv plane

vy šílení, já touha nezkrotná

rozum mě hnát nepřestane

láska je vždy svobodná

láska věrná v spleti trav

a v hloubi lesa, kdo se bojí

z přeplněných měst prchá dav

hlas ukrutný, je němý a rány hojí

Bůh jen dotekem v duši porozumí

jedním polibkem rty božskými

že láska sděluje a neumí

žít s ústy zavřenými

Přemýšlím nahlas (Thinking Out Loud)

než přítomnost, co rozechvívá

jsou někdy stará trápení víc 

kdo ve snu spásu hledá či skrývá

slzami z krve sebe křtíc

srdce dotýká se mých úst chtíce

neptám se jaká je tvá víra

když nemůžeš usnout kouzelnice

to při lásce duše neumírá

i nejkratší den s láskou je víc

když sama sebe neuspíš

víc než ty věčné stíny se mstíc

kdy čekáš, že se rozsvítíš?

Tvůj

bez lásky stále hladovím

rozplynout se v kouři pohledů

kdo byl srdcem kamenným

který z nich mohl být ten tvůj?

čekáte lásku v jednom dni

nemáme soucit srdce nešťastná

že na lásku musíte být tři

jinak touha zestárne do prázdna

měníš se něhou nevšední

i když se strach s obavou chvěly

možná, že se jen rozední

a v žilách vzpomínky potemněly

v každé radosti se rodí žal

svíce zhasíná, zbude trochu kouře

jsem tím, čím jsem se stal

tvůj polibek to byla lásky bouře

Nikdy nezklamat (Never Let You Down)

každý, kdo se narodil

tak já jdu jen s sním

a každý z nás, kdo odhodil

tomu zas odpouštím

kdo chce na pozlátku
ať čáru Boha hledá 
do srdcí vrytý jsi na počátku
vzkaz osudu ti předá

a těmi kameny osudu
tryská láska naděje
do poslední kapky vsáknutu
i moje ti přispěje

cíl krve je pár chvil
tvých zklamání lituji
a přeci ti díky, že jsem žil

a mohl říci miluji

NEZAŽIJEM?

žiju z tvých doteků

někdy praská kůže

jsme srdce na útěku

čekáme, co zmůžem

prostor tě obejmul

ty ruce jsou krásné

kdo bolest odejmul

ví v srdci, že zhasne

a ztichla ty slova

jen srdce tiše bije

chci znova a znova

dotknout se fantazie

zažít, co nezažijem

Hrot (Heartless)

mlčenlivější a smutnější

díváš se jen tak opodál

z toho, co bylo dřívější

jsem se ti se už doprodal

já paprskem stínu střech

jakoby sám odplouval

zval ke mně na nocleh

srdcem srdci domlouval

jen schoulení a mlčení

úsměv není spropitným

odkud to vše pramení?

jsem či nejsem bezcitný?

jsem mlčenlivý uvnitř

nejsem však už němý

sloh ze všech mluvnic

to v míru ticha ševelení

a vzdechům tajemným

nebesa i země zasténají

krve a vody nájemným

se mi v srdci rozlévají

nacházím hmotu hmot

i ty se svíjíš bože náš

co bolestný máš hrot

když chléb svůj dobýváš

Návrat

jen tvůj pohled obléká

tvé srdce ví, zda do krásy

jak krev srdcem protéká

jak směřujeme se do spásy

to duše žene do květů

proudem jít až k pramenům

z přísudků k podnětům

slovy lásky žít k písmenům

plout a nikdy nevyplout

bojíme se v životě zakotvit

má se svět rozplynout?

prázdnotou tě vede jemnocit

láskou prostá, poupě růže

pohyb nekonečna jdu spřádat

kdo chce uvidět, ten může

pomýšlet stále na návrat

Bez lásky

jsou noci, kdy se sám sobě ošklivím

kdy nespočine srdce v tvé moci

kdy neřeknu, už všechno dávno vím

jsou noci, kam se nedostane světlo

kdy tlučeš já pěstí do bezmoci

kdy zlomená křídla chtějí vzlétnout

jsou noci rozpálené chladem do běla
kdy lhostejnost krve bez pomoci
kdy se bojím, že jsem zabil anděla

jsou noci zjitřené rozředěnou krví
kdy jedno před či po půlnoci
kdy si své hříchy zaplatíme smrtí

jsou noci, a nevím, jak se zachovat
kdy vidím, v zhasnutých očích
kdy může mě aspoň smrt milovat?

Síně slávy

všechno, co mě potkalo, si píšu

to zlé prstem do písku pro pokoru

to dobré bezpočtu rydlem hryžu

v srdečních síních jen do mramoru

všechno se dotýká, chrání a vítá

láska je, když dvě samoty navzájem

proniknou tmou, že třeskem svítá

kouř vzpomínek, na to tu nehrajem

a tak sypu mandalu při otázce

je intenzita stínovou iluzí krásy?

co neprobouzí spáče k lásce

pískové probuzení marné spásy

síň slávy podléhá dobru a zlobě

jsou tady vytesané všechny dluhy

když nejsi prospěšný sám sobě

jak můžeš být prospěšný druhým?

Čtvrtý znak

ve tvých šlépějích

kráčím a stříhám nitky

každou chvíli probuzení

chci zas slyšet smích

jak nůžky ostrý, břitký

krájíš bílou tmu zahalení

čekal jsem tisíce let

povzdech smrti člověka

z inspirace do beznaděje

život nejde přebolet

žije ten, co už nic nečeká

jen malá radost čaroděje

a bolest není trestem

a potěšení není odměnou

zoufalství vede k pokoře

pojď, říkáš mi gestem

já žasnu nad tou proměnou

co bylo dole, je teď nahoře

malí i velcí zároveň

člověk nerodí se k trestu

a čtvrtým znakem je mír

když srdcem obnoven

slyším tichem po šelestu

jak pro tvou lásku hřmí

SEVEN DEVILS

pro pocit trysku
uštveme koně
křičíme riskuj
kdo bude po mě?

tiše se smějící
světem zase letí
my nově běžící
zlo bez prokletí

posedlí bez sedla
a nic tě neovládá
láska ti vybledla
a koho máš ráda?

svoboda je už pryč
sedm ďáblů jede
a místo cukru bič
chceš, ať tě popožene?

Lék

někdy stačí slovo
abys umřel zaživa
povídáním já o tom
když se láska nedívá

 a my ležíme nazí
bez dek a přikrývek
po něm zbylo pár sazí
po tom, co jsi řekl

vstáváme z popela
shořelo, co přiodívá
možná ne veselá
jsou tvá slova živá

z hloubky tmy se noří
zas další počinek
tím, co tvoří, boří?
láska v slovech je lék