Nauč mě jak být milován (Teach Me How to Be Loved)

s přesností jedné vteřiny

když jsem byl křižován

bez anděla z lásky odvrácené zločiny

nauč mě, jak být milován

pohledem otevíráš vesmír

všechno je teď dokořán

prosím tě já, který neví, co se nesmí

nauč mě, jak být milován

na dosah ruky utržená hadem

do života i smrti jdu sám

přeju si, ať tvá země neleží ladem

nauč mě, jak být milován

když nechtíc hrudník otevřeš

a chceš abys byl zachován

na chvíli v ruce krvavé srdce sevřeš

nauč mě, jak být milován

srdce bezbranné a bez zátěží
lidská láska už je taková
bez písně, bez veršů, bez úžasu tu leží

nauč mě, jak být milován

Milovat sex

https://www.facebook.com/pages/Lisac/189885184438 + http://www.lisa-c.fr/

chodící síly snů

se pokládají za svaté

když v očích zavíráš tmu

tak někdy o půl deváté

jen z lásky svit

vybělí v srdci z noci kus

všichni chceme jenom být

tím klíčem, co zná plus

odemykám šance

aby láska bylo milování

ze sexu nedělalo než psance

když sexujem bez přestání

Pád (Trust In Your Love)

v srdci nejsou výztuže!

a jen jednou v nás zastudí!

utrpení mnohá, Bohu-žel...

až v rukou Boha, Bohu-dík...

nic se neděje, špitla!

když oddáváme se mozku!

jen ztrácíme svá křídla...

slepená kapičkami z vosku...

letět dál, chtít nejvyšší!

jak stahy stěn vedou vzruch!

cit srdce je bytí nejbližší...

naposled tu pohneš vzduch...

já v zajetí dětské duše!

v srdci život mi něco křesá!

slzy z vosku padají hluše...

zas jedna hvězda z nebe klesá...

..................................

„Člověk má sklon k destruktivnímu a sadistickému násilí právě proto, že je člověkem, že není věcí, a že se tedy musí pokusit život aspoň zničit, nemůže-li jej vytvářet.“ - Erich Fromm

Neuměli

mám rád ten hlučící svět

a všechny jeho směšné věci

člověka, trávu, potok, strom

a nad hlavou slyším hřmět

když láska letí, jak šneci

a do mého srdce bije hrom

život je jak lampa svítící

co dává tvary ránům nocím

chvíle, tak krátké věčnosti

my mraky na čele chodící

milujeme se do bezmoci

ale nikdy ne až do sytosti

jako všichni jsem mnohým

co žili tak, jak museli žít

a vydali všechno, co měli

z bolestí stínem pouhým

ve tmě srdcem lásku chtít

jinak jsme to ani neuměli

Objetí srdcem

nikdy jsem nechtěl jen tak letět

ale záviděl všem, co někam letí

asi jen chtěl si dát v srdci vědět

jak já sám taky toužím po objetí

převracíme svět dokud nezkamení

zůstane slovo, to co kámen puká

my všichni můžeme být poražení

my co lpěli a život v srdci ťuká

má milá, jak je ti s mým stínem?

až zeptám se tě jednou s úžasem

na hrudi držím tě srdce v objetí

a už vím, proč tu vlastně jsem

Mlčení

zase jsem spadl z větve stromu

života, co lákal k sobě šeptajíc

a já na třešně jsem dostal chuť

volným pádem letím zase domů

můj hlad po lásce si had líbajíc

kousnul do všech ochraných lhůt

polibek země postříkaný blátem

a z dlaní místo třešní teče krev

tvá ruka konejší tu bolest, pane

lidi trhaj ovoce zakázané pádem

stoupnou si k tomu třeba na rakev

kdo padl, když nekradl, zas vstane

Vítejte (Feel so different)

Bůh mi dal klid a já se snažím jít

i když svět nemohu změnit

jen plamínkem svíčky mohu být

nade mnou hledající zenit

nejsem už to, čím jsem býval

srdce tvrdé jako kámen

odlitý v hlubinách, kam ses díval

až řeknu v pravdě ámen

lásko nenech mě zapomenout

kvůli všem zkušenostem

míhající se ruka na zamračenou

tvář políbenou tělem po sté

co bylo bylo a tím už teď nejsi

zbavuji prokletí tě slovem

hoďte si kamenem ostřejším

a vítejte v království novém
.........................

"Keren hipuch" je korunování protikladů. Je koncem neboli hruškou meče, který hlídal Východ Edenu; slovem míhající se je míněn hipuch = dvě ostří jednoho meče, slovo keren znamená roh - jeho sjednocenou špičku, složenou z obou ostří.  Jeden bod. A jen ten je hoden poznání, kdo v něm vládne svou MOCÍ, plně dobytou mocí, schopnou sebe sama uchopit. Indové jí říkají advaita. A my ji musíme dát ještě svou lásku, abysme naši moc mohli i pochopit. A pak protože jsme dozráli jako ovoce stromu Poznání, uchopíme svůj meč a můžeme jít sklízet plody stromu Života. V ráji byla přeci dva stromy, pamatujete?

S nadějí úsvitu

z kořenů stromů protéká pot, co miloval

milenku zem v noci totiž políbilo nebe

a aby láska nespálila svět, chladný vítr vál

když jsem v tvých očích uviděl sebe

ten pohled mi sedí, jak motýl na rameni

jako když tichým splavem plavu

srdcem k srdci jsme sami sobě naklonění

oči jsou lodě ze ze-mě do přístavu

smutné trochou něhy, rosou vlahých cest

zalité vodou a nejsou všechny z ryb

a dejte se mezi oběma břehy láskou vést

ale nečtěte svou lásku ze starých chyb

možná, že život není jen o slovu medituj

ve sněhu touhy ze zmrzlých závějí

planoucí srdce nespí od úsvitu k úsvitu

nosí ho oči žen, co milují s nadějí

Je mi zima

copak chci tak moc?

žít, kde srdce dřímá

plamínek Bůh volá o pomoc

a říká: "je mi zima..."

tak pramení láska?

a kolik ji mohu dát?

když krev tiše zmrzlá praská

a je mráz už napořád?

snad zapálit sirkou?

ale z ledu je i škrtátko

kudy chodí, kterou dirkou?

nespálíš se na krátko?

chodím dál podél vás

v košili měsíce stříbrné

a čekám, kdo podpálí čas

 a popel srdcem rozhrne

foto: http://pavelcibulka.blog.idnes.cz/c/175996/Fotoblog-8-detailu-ze-zabijacky-hadanka.html

Strenght (Síla)

noční tmou odlétá ranní sen

co strhává mi bolest z ran

po probuzení je zase den

kde do srdcí prý budeš brán?

poháry zvedáme vždy výše

ale kolik jde až proti proudu?

bez srdcí krutí ve své pýše

bez jména, bez hrdosti k rodu

vzpomínky Boha v nekonečnu

jsme lidé posledního soudu

vycházíme vstříc nebezpečnu

domněnky necháváme bloudům

posedlí touhou po přesnosti

každý z nás v hubě onanuje

jsme sytí psi, co nemaj dosti

a je nám jedno, koho si Bůh 

vlastně pamatuje...

Ratolest

link na foto ZDE

když všechna slova rozplynou se
v bolesti
a pohyb vzduchu pálí, jak rozžhavená
pec
tak jako kdysi, když jsem se chytal
pelesti
a mým cílem bylo dojít jen na
konec

tak potkávám v sobě všechen ten
strach
co vede hluboko do krve
k nadechnutí
pramínky krve tečou tiše
v peřinách
každému, kdo ho dal, tak dýchají
nesehnutí

oči neslyšně pláčou a ne jen pro
bolest
vzpomínám na tu holubici, co letí
s nadějí
a to, co nese není jen tak malá
ratolest
je to kus světa, kam půjdem, ne však
raději

mé sestře Blance

Chvět

link FOTO

jak voda a oheň spojení jsme

a zapšklí jenom svou touhou

pouští je každý, kdo nemá vše

že život je jen stínu šmouhou?

bolí to, když shazujem křídla

jako když se strom začne chvět

a v srdcích nenacházím zřídla

ale dodnes vím, jak jsi zbledl

jak meč chvěje se sukní ženy

to když si vítr hraje a zmítá

my v církví, kde nejsme členy

hrajem, že láska je sudba vžitá

bolí to, když shazujem křídla

jako když se strom začne chvět

a v srdcích nenacházím zřídla

ale dodnes vím, jak jsi zbledl

v těle, kde slova nejsou hostem

doufáme, že dávno zrezivěly

jsme týmž a jedním ostnem

jsi nebo nejsi lásko na příděly?

bolí to, když shazujem křídla

jako když se strom začne chvět

a v srdcích nenacházím zřídla

ale dodnes vím, jak jsi zbledl

Můj vlak

já vracím se zpátky každou vteřinou

co pluje časem do minula

mé ruce klidně spočinou

na srdci, tam, kdes mě slovy ovinula

před lety prý přinesl mě z nebe čáp

já přišel na svět z ničeho

a teď v srdci slova dráp

vyrývá mi ranou věty z Nietzscheho

vtisknutý tak, že nejde ani vylomit

bodá a ráno falšuje smích

a jen tak dá se ochromit

pláču bez příčiny a nevím, co je hřích

a tak šel můj život se smrtí na dohodu

můj vlak já slyšel odjíždět

směju se takhle bez důvodů

na tenhle lidmi času znetvořený svět

Kaštany

a tak se znovu modlím

nořím se do toho, co je za námi

jsem slupkou plnou bodlin

když vidím tyhle srdeční kaštany

vzpomínám na ty chvíle

kterých nikdy nebude a není dost

láskou se z černé do bílé

dostala na chvíli boží nevinnost

a tak se znovu modlím

aby ty tóny byly srdcem zpívány

kolikrát jsme slovem bodli

jako teď v dlani pálí tyhle kaštany

V bodě nula

jsme v sobě k srdci blíž

když vnímám tvé doteky
a ty ještě k ránu sníš
o tom, že obzor je příliš daleký?

kam až jde, co zaskočí
cos dalo nebi, země se ptá
chci se ti dívat do očí
odkud sem vlastně přichází tma?

láska zvěst srdce stálá
nikdy už neodejdi do minula
jen tečka světla malá
dala jsi se, jak tehdy, v bodě nula
.....................
Naučte se koncentrovat na lásku. Bez ní je vše ostatní zbytečné.

Do bran

vždy, když se sami zabíjíme

ve jménu bezpodmínečné lásky

naviják s příchutí zla zastavíme

a na tváří kontrolujem vrásky

to jsou pravdy, které nás zabíjí

někdy se prostě jen vzbudíš

vzruch nad tím, co teď pomíjí

a někdy to plácne a ty studíš

tak dík za všechny ty chvíle

chvíle, kdy se ty sám střetneš

vkročíš zas do bran smrti bílé

a někdy, když padáš, vzlétneš

Tref

jen smrt je bez otázek

poznání není ani vidět

a pro bolest umíráme

schováváš za obrázek

klíček od nenávidět

až poznáme, co máme

jdou jen trochu spát

až vzbudí i ty poslední

ruch posledního soudu

budem o to vlastně stát?

chvíle, co jsou vzkříšení

zaspíme, jak pár bloudů

odkud se věčně vracíš?

zatím slyším svou krev

je moje duše chromá?

až prý všechny spasíš

tak se duše moje tref

a budeme zase doma

Dává

šeptáš mi o tom, že jsi

branou k branám ráje

já jdu sloužit pane mši

co vyvolává staré báje

ti, co přemohli touhu

chtějí hluší být a slepí

pahýl po rampouchu

lížou, závislí na šedích

dávám klíč lásky času

co ukolíbá dětí nářek

když ne v sobě spásu

najdu tě v hloubi tváře

když zkouším hledět

vstříc tomu, co už bylo

můžeš chtít vše vědět
když nejsi srdce silou

tou silou, která vyvolává
růžový květ z poupěte
láska je ta, co život dává
i když ten život odkvete

Desire Of Freedom

modlím se touhou po spojení

v nitru rozdělených částí

ten, kdo tu byl, tu zase není

chycený v jedné ze svých pastí

modlím se láskou nebývalou

co stoupá z řeky v oparu

kapka s kapkou za spirálou

kde my skládáme se do páru

modlím se za to ráno času

když úsměvem jdeš dál

otevírat se srdcem pro krásu

to je všechno, co jsem si přál
................................
Nenechte si v životě převládnout sklon k vážnosti.
Vážnost a zamračenost navozují napětí.
To dobrý pocit z lásky se projevuje úsměvem.

Neuměli

láska je krátká písnička

ani se nenaděješ a už tu končí

chvíle, co byla kratičká

když zhasínáš a s dnem se loučíš

co bylo se ti už nevrací

i slunce, co pomalu jde už spát

blíženec dvojče s rotací

z východu dojdeš jenom na západ

když jdeš nemůžeš spát

jsou chvíle, co tě všechno bolí

přemýšlíš, jsem tady rád?

jakou jsem hrál a komu tuhle roli?

jeden z těch mnoha lidí

co vydali v sobě všechno, co měli

srdce, co nikdo neutřídí

protože jinak lásko jsme žít neuměli