Smrti

bavím se s ní o lidském srdci

říká, jak tiše tepe kroky času

i o lidech, jako o záprdcích

co nevnímají lidskou krásu

tmavá moc se dívá do srdce

zdálo se mi, že jde o jabloň

a ty nevíš, jaké bude ovoce

a tak se před ní prostě skloň

někdy je v horkých srdcích

k smrti zima, že se z ledu sněží

to, když jsme k sobě trpcí

a to je to, oč tu lásko běží

Dernière Danse

objevujeme vesmír

tím, že ukážeme pravdu

těžíme z vlastního srdce viny

křičíme, co vše se tu nesmí

a z ráje jdi až na zahradu

přehlídkou pro hrdiny

všechno je krásné

dokud se nedotkneme

v srdci vší vlídností lásky

to když představa zhasne

a hvězdy nad Betlémem

nesejmou své masky

chytáme na háčky

malé rybky ze strachu

že tak začínáme dospívat

a věčné děti žijeme plačky

láska otlačená od hrachu

co se nám může stát?

Korida

jak si sama s tmou uléhám

počasí hledá díry v mracích

říkáš mi jen ať se podívám

na to, jak srdce bolest zvrací

před námi měsíční zvraty

kolikrát vypnout jde Bůh?

a kde za nás kdo je sťaty?

cítíš jak já, rostoucí dluh

mlhou spát v myšlenkách

kolikrát přivřeme si prsty

v oknech čas v písmenkách

proletí snem jako brzdy

a tak se ptám pro sebe

v nitru jak po koridě

kdo jednou uviděl nebe

nemůže lásku nevidět

Modrý samet

šla jsi oblečená v modrém sametu

a bylo to, jak když voda zpívá

jako když poupě do květu

vyrostla žena přitažlivá

a v krbu hořel oheň, co já vím

ze srdce je šedý okamžik

se sklenkou vyprávím

po víně romantik

co může stát se nekonečnem?

vznešená, krásná a zářivá

láska v ohni skutečném

ta pravdu neskrývá

Figurky z tuše

vídám tě ve snách

když Jitřenka už stěží dospat může

polibek ve snu po tobě sáh

před tím, než spadli jsme oba do kaluže

dostávám radost rtů

obtisknul jsem na tvůj vyznání muže

než rozmočí nás v tom snu

voda všech slz, co smývá črty tuše

figurky malované tuší

že lidi jsou bezpodmínečně zaprdění sráči

že hádají se, co komu sluší

a nevidí, že i černá tuš ke světlu stačí

že bez lásky jsem nic

a tak se spoutávám, vším čím si pohrává

moudří v kapkách tuší chtíc

polibek života, jsi můj duch, jsi láska má

Proč IV.? (Why)

ptáš se, co mě rozechvěje?

pohled do očí milované ženy?

jaká prý je láska čaroděje?

lze si ji koupit třeba za prsteny?

dojdeš pro ticho poutníka

kde už se ani hrom neroztočí

brána se večer zamyká

pro ty, kdo tam chtějí vkročit

když se srdce polámalo

vidíš mě jako to zvíře proklaté

je konec srdce natrvalo

vy mi své vlastní nikdo nedáte

děsím se vašich zrcadel

pro někoho odrážející jen viny

nejmenší z lidských divadel

ověšen krásou pláču bez příčiny

jaká prý je láska čaroděje?
kletbou zasažen v masce plivníka
jsou lidé z rodu beznaděje?
přiveďte další, ať tu svou lež odříká

Vůně rozmarýnu

štěstí je někdy vůně rozmarýnu

co v trávě vášní slastně zavoní

jsi a nebo nejsi z mého splínu

jsi svůj stín, s kterým závodíš?

když na luční květy usedají vosy

pod běláskem se chvěje pomněnka

slunce je ostřič, co naklepává kosy

láska je dotyk srdce, ne domněnka

přivedla jsi mne loukou k řece

a teď jsme v těla touze ti, co zešílí

na všechny strany zvoní koniklece

tak jsme se lásko z lásky napili

Vyslyšená

foto Robert Saltzman

jsme jak tančící hory

co vtrhly do tykadel světel

tak někdy lidská láska bolí

to když mečem říkáš, jděte

a ve tmě, co se neusměje

před tebou kdybych klečel

prosil o křídla beznaděje

spuštěné ruce stmívaj večer

andělé křídly zlámou zář

podoby srdce tisknu v dlani

svá ústa polož na mou tvář

polibek dlouhý, až do svítání

láska je modlitba vyslyšená

a svět se mi ztratil aniž tuší

když se jak žena začervená

tak v rozkoší i Bůh ztratil duši

Čelem

foto Robert Saltzman

plující po moři života

jsme toužící lidské lodě

a i když ovládá nás nicota

jsme narozeni ke svobodě

hledáme ji v srdci svém

za toulavých nocí z mrazu

až kam dohlédly oči žen

k úsvitu v tichém vzkazu

tak sbohem, asi řekly by

oblohy plné spadlých hvězd

láska nehraje na kdyby

chce si tě držet, líbat, vplést

z mraku koupajíc červánky

v nebi, kde si postel stelem

tam budou naše líbánky

až lehneme si k sobě čelem

HOD (LESK)

vím, že se díváš
a říkám neboj se
sám sobě dávám
naději ze strachu
když mě stmíváš
jsem ve výbojce
chuť světla k ranám
vzpomínku po blahu

otázky neznělé
v zrcadle věčnosti
vynoří se utonulí?
budou mít svatozář?
jsme sobě andělé
na křídlech od zlosti
co v zrcadle uhranuli
si svou vlastní tvář

a v odrazu bytí
jsi stínem Boha
stvořený ke kráse
je v srdci mém
voda svádí k pití
na přání mnohá
o tom, že zdá se
bude patřit všem?

8. Hod -- vznešenost boží. Necach a Hod tvoří pravou a levou nohu boží. Jsou také zdrojem proroctví.

JESOD (Dotyky III.)

co potřebuje láska?

aby v srdci vstala

pohladit ti ňadra?

hrou zvonkovou?

uvnitř, co praská

aby na zemi hrála

ve slovech chladla

horečkou citovou

knoflíky výtahů

jak na tvé blůze

květiny zaujaté

vedou mě k tobě

zůstávám na tahu

blízko do infuze

hrajeme srdnaté

na lásky k sobě

a spojené touhy

vypravují možností

těl, co jako nože

ve vášni čas krájí

na okamžik pouhý

ticho se rozhostí

v zahradách rozkoše

spolu dva lidé zrají

Jesod -- falus, plodivá síla boží, proměňující energii do fyzické podoby. Tato sefíra je rovněž známa jako Spravedlivý, o němž se v knize Přísloví 10:25 hovoří jako o "základu světa".

Děkuji Františku

Michale, přeji hezký den.

Konečně jsem si v klidu přečetl tvé básně. 

Tedy nejen se na ně ve spěchu podíval, ale četl. 

Jelikož jsem už odrecitoval hezkou řádků básní 

a navíc mám kolem sebe hodně slušných básníků, 

včetně nejlepšího současného, Vladimíra Janovice, 

nečtu všechno. Lépe řečeno - začnu, ale nedočtu. 

Tvoje básně jsem dočetl. 

Měj se krásně. Klidné letní dny. 

František Kreuzmann 

----------------------------------------------
František Kreuzmann je představitelem čtvrté generace slavného hereckého rodu.

Jeho praděd Adolf Kreuzmann byl prvním hercem plzeňského Budilova souboru.

Dědeček, zasloužilý umělec František Kreuzmann, dlouholetý člen Vinohradského divadla a později Národního divadla, byl vynikajícím divadelním a filmovým hercem, jehož umění si pamatuje několik generací diváků.

Maminka Alena Kreuzmannová, dlouholetá členka souboru Městských divadel pražských, byla znamenitá divadelní a filmová herečka. Mnoho diváků si také jistě vzpomene i na její rozhlasové a dabingové mistrovství.

Zasloužilá umělkyně Anna Kreuzmannová, sestra Františka Kreuzmanna staršího, byla vynikající loutkoherečkou a první interpretkou Skupovy Máničky.

Divadelní společnost nese jméno Františka Kreuzmanna jako poctu všem těmto umělcům, kteří po mnohé desítky let rozdávali svoje mistrovství, radost a lásku, mnoha generacím diváků.

http://www.dsfk.cz/

Servané srdce

laská je slepá

když ty nemáš dost

motýl se třepá

jen tak pro radost

jak rozkvésti

co září, dlouho zraje

tryskajíc neštěstí

duše už má víc z ráje

a srdce servané

šarlatovým plamenem

srdce je poznané

ve kvasu vína edenem

při vzdechu nebe

ovanul tě první chlad

poslední klepe

duše se začne zachvívat

Vojáci štěstěny

tvůj pohled obléká mě do krásy

a duše světů žene do květu

do smrti být čelenkou na vlasy

písmenky v básni popletů

a po proudu paprsků měsíce jít

a dojít až k pramenům dnů

drobná a štíhlá, copak ty jsi štít?

co prohnul se, když meč tnul

odlivem přílivem země krví zalité

plujeme ve vodách krvavých

ty sama sníš, co mají květy rozvité

tvé slzy z mostů skřípavých

do duhy ohňů svoláváš smrti stín

tak teskně se končí láska žen

usmíváš se v polibku loučení vím

my muži pracující pod křížem

..................................................

Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by u vojska ani jediný. - Fridrich II. Veliký

VIRYA (Mužnost)

jdu stále rovně vpřed

já poslouchám srdce zpěv

a tak zažívám střed

uprostřed lásky jsou dvě

malé krajnice z trávy

a já jdu hledající na ostrov

pro slovo, pro laskavý

co dokáže říct, já apostrof

který končící chtění

já skládám krok za krokem

do svých přání a lpění

energie úsilí, jíž jsem otrokem

.......................................

chci barvy, co schnou pod slzami slov

chci nákupní tašky pro všechny z očí koní

chci příchuť, co utká nás rdění do jemnosti

chci, aby život byl zrcadlení a tak jdu dál...

Vīrya

Horečka

do otevřených snů a padajících očí

padá měkoučká peřina zpráv

kde se tak dobře usíná 

tam, málokdy někdo sám vkročí

změřte mi teplotu, stínů stav

láska je srdce vakcína

dotek, kde spíš na motýlech růže

ďáblové v pekle umírají zimou

a držím mezi zuby květ

z hlubokých snů krev, rtuť a kůže

pořád jen bílé dýky dřímou

to smrt si umí přivonět

Pro mou lásku

jestli věřit nebo lhát

vzdychajíc v ústraní

cos říkal? mám tě rád?

a sténáš leda ze spaní

zpíval jsem za záclonou

korálky očí soumrakem

ty jen tou rosou neutonou

plavou spícím zázrakem

neprobleskly by duše

zde v ráji srdce zastřená

vlkodlak žije bez retuše

je láska? a co znamená?

hledáme svého anděla

a Bůh tě objímal či drtil

v náručí jeho jsi úpěla

srdce trpí v náručí smrti

když poslouchám kradu

kolikrát máš mě rád?

jak slzy ohnivého pádu

to světlo kamenné ti dát?

DEVOTION

jsme bouře světů, co osedlávajíce hory

supíme parami, jak jeleni shazováním parohů

a běžící nivami tryskem deště navzdory

jsme boží řeky, co unášejí utonulou oblohu

jsme chvíle, co rozprchnou se jako mlhy

znovuzrozené pahorky, kolem bílé závoje poli

stvořeni pro vítr v dálavách a pro návrhy

vydechneš, to jenom láska v celém těle bolí

víš, paprsky rozběhnou se sami smířené

slunce svitne po tisící barevnou slzou v tváři

to duše pod blesky a deštěm svěšené

zas naplněny hudbou, od srdce k srdci září

VYTRVAT (HOLD ON)

na vodní hladinu dopadá stín

k večeří snů s hříchem bez modlení
po hádce nevíme, co s tím
paprsek píchne, život se náhle změní

a ticho dopadá, jak láva vroucí
skáčou prameny, jak popel na Pompeje
výkřik je mnohdy pro tonoucí
výbuch, co vystříkl náhle z beznaděje

to světlo navléká si na hladinu

klid večerů, ve kterých jde se milovat
a moře přijímá moc endorfinu

láska je v dobré víře s láskou vytrvat

FALLEN XIII. (Skleněná křídla)

v tišinách zákoutí duše pěna stříká

krev z žil foukačů skla lže po klávesách

tak jako se bolest radosti zříká

když klid a vzruch tavených skel klesá

šijeme na míru a na prstech se choulí

čepele nožů zlosti, co dělá malinkaté vrásky

vějíře z nich kol očí dojetím se schoulí

my odpadlíci k nevíře, to je stopa mé lásky

nořící se z varných van sklem tuhnoucí

ze tvé fantazie nabíráš té směsi z plných plic

stačí já fouknout něžně z touhy vanoucí

malou okrouhlou dírkou v srdci mi jdeš vstříc