jitřenkou úsvitu probuzená
vdáváš se sama bez spěchu
ráno i večer, jsi prostě žena
zvuky krásných povzdechů
zaklínám do slov tvou lásku
a cítím, že ji zas nemám dost
chybí mi slova pro nadsázku
v kterých umírá povinnost
a tvořící se na tvářích bděle
paprsek, s kterým pohrávala
si samo srdce ztraceno v těle
úsměv, který jsi nespoutala
kouzelník ví, jak tě proměnit
polibkem očí, v duši probudit
lhostejnost k člověku až v cit
vzpomínkou jdoucí pod hrudí
samota, co teď už věrná je mi
večerem přichází spletí trav
a i když ukrutný, je už němý
tranzistor vyhořelých zpráv