Člověk

vycházíme vždy ze tmy

a se světlem se do ní vracíme

náš spánek bezedný

svou láskou k tobě střežíme

v polibku ztracených vět
tys kapky z vod nahoře i dole
jsi můj život, celý svět
člověka tvoří láska a ne bolest

vzpláli jsme tvojí silou

a dal jsi nám srdce plamenné

a duši, co je ušlechtilou
když si já na tebe vzpomene

Dělíme

dělíme se do zatracení věků

a v čase končí naše ideály

mám po letech ošoupanou deku

z cest, co ještě nedozrály

tvoříme barvy sic inkognito

a dáváme jména dětem

láska je pro nás zlou formalitou

bojící se, že se spletem

skládáme střípky ze zrcadel

a každý kus je tak jiný

obrazy spících jdou od lákadel

umíráme jen jako stíny

dělíme se slovy od počátku

znamení Kaina až dospěje

do země dáme krev na oplátku

tam s námi umírá i naděje

Málokdy

málokdy už budu milovat víc

když vidím na nebi nebe

a slunce vzhlédne na měsíc

tak já prohlíží si tebe

málokdy už budu milovat víc

a tak tě tím probouzím

z chvíle, co Luně spolu sníc

vzali já, které popouzím

málokdy už budu milovat víc

když promlouváš krásko
k tvým dotykům všem vstříc

já se otevírám s láskou

Ďáblovi slza (Devil's Tears)

zastavuješ čas svými slovy

co proháněl srdce v lidech

čím se leje olej do soukolí

o radostech, a o soucitech

chvíle, když se ženou stává

slovem vyhrknutým ze tmy

a ty jsi dívka šedá, popelavá

tušící až se s láskou setmí

rozsvěcuješ život životem

a svíčky neshoří tak brzy

dříve já stával za plotem

a zbývaly mi ďáblovi slzy

podobná růženkám s trny

jak růže po zdi, když vzlíná

prosekal cestu skrz skvrny

ten, co měl srdce plné vína

Stopaři

a opakujeme staré rány

kráčíme do snů stopujíc den

probírám cestou všechny ty krámy

když protkáváš pavučinou to, co je sen

kráčíme stopou odvážných

obnažujíce rány, co mě přebolí

na bránu nadáváš a psů strážných

ptáme se v srdci, kdo s Bohem zápolí

zas jednou nohou nad hranou

druhou pomalu k sobě přitáhnout

dokud všem vody ohněm nevzplanou

dotyky života nám dají život přesáhnout

Ať už stopa v písku, stopa ve sněhu, v blátě či stopa v srdci, vždy to znamená to stejné, někdo zde byl a zanechal kousek sebe.

Silent gambit

zase se vzdávám svému dechu

a jsem teď v srdci jenom tichý
sbíhající se černé pro potěchu
tekoucí bílé kapky mezi hříchy

tvoříme světlo stínů svými těly
a rozkoš chtíčů z mnoha stran
a že se těla při setkání chvěly
gambit, co byl dávno rozehrán

a zase dopadají vody shora
to abys ty dala mě svou zem
když Bůh stvořil toho tvora
neřekl jen já, ale taky JSEM

Pod slovem gambit se rozumí šachové zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál, aby dosáhl nějaké poziční výhody, zostření hry nebo znepřehlednění pozice. Obecně lze říci, že proti gambitu lze bojovat třemi způsoby (ne v každém případě jsou však použitelné všechny tři):

• přijmout obětovaný materiál a držet ho s ideou odrazit nápor nepřítele a později uplatnit udrženou materiální výhodu, 
• odmítnout oběť, někdy je dokonce možno zvolit tzv. protigambit - nepřijmout materiál, ale nabídnout vlastní, 
• přijmout oběť, ale ve vhodné chvíli ji vrátit za cenu zbavení soupeře všech výhod, které jí získal.

V přeneseném významu (v politice, vojenství) označuje slovo gambit riskantní postup, kdy jedna ze stran (ač by nemusela) vsadí všechno na „jednu kartu“ a přejde do konfrontace s nejasným výsledkem při vědomí toho, že ji čeká buď výhra a velký zisk, nebo prohra a katastrofa.

Zažehnán

pak spadlo slovo nevěř

opustil i matku rodnou svou

vydal se cestou hledačů nevěst

ze čtyř směrů přichází a třemi jsou

a tohle vám lidi přeju mít

žebřík, kterým se leze na zem,

ta jednota slova, co umíš vyslovit

když křičíš v tmách orgasmu já jsem

stojím věrný své předloze

oráč sedmého dne vyčerpán 

zápasím svým srdcem v poloze

kdy je stav lásky nouze zažehnán

Život

život je vlastně o přijetí

srdce vlastního rozumu

schovávaná bez napětí

před účinky konzumu

život je vlastně o bdění

a rozpoutává myšlenky

víříme ve dne ve snění

jsme synové Jitřenky

život je vlastně o lásce

viděn vlastníma očima

a dojdeme jen k otázce

když nekončí, jak začíná?

Run

poslední kapky spadly

a prach ze zvířených těl

proč nám ty lásky vadly?

kdo přišel a kdo uletěl?

otázky tanečních kroků

co v srdci volí melodie

mé rty na tvém boku

takhle se nikdo neopije

tančíme pocitem hrůzy

strachu toho, co přinese

a tak zbavuji tě blůzy

a srdce k srdci přilne se

Mukthinath

sedící symboly dnešní doby

vůle padajících kapek krve

a nepochopíš srdcem hroby

hledáš jen, kdo řekne trvej

vstoupit k abredu bytí čelem

pochodně noci v očích nést

zbydeš si v sobě nepřítelem

za to, že žít je teď tvůj trest

tak jedině vystoupit z kruhu

dřív něž se z něj stane kříž

malovat srdcem k srdci duhu

možná, že to lásko pochopíš

Někdy nevíme, co máme dělat s tím, čemu jsme říkali život. Najednou to není to, v co jsme věřili a doufali. V představě naší mysli. Ale chápeme, že jediné, čemu můžeme věřit a v co doufat je vždy jen a jen v našem srdci. Země zaslíbená je skrytá jen ve dvou slovech. Já jsem.

Mukthinath (3800 m n.m.) je posvátným místem buddhistů i hinduistů. A proč se zrovna toto špatně dostupné místo vysoko v horách stalo posvátným? Co vede tolik poutníků k tomu, aby podnikli několikadenní náročný výstup údolím řeky Kaligandaki do Muktinathu, nebo dokonce překonali sedloThorong La a nebo se sem nechali dopravit helikoptérou? Za všechno může nenápadné věčné světýlko - přírodní úkaz, kdy plyn ze zásobárny v podloží probublává vodou, na jejíž hladině pak hoří malinkými plamínky. Něco takového považovali lidé za boží znamení a rozhodli se na tak významném místě postavit chrámy. Nejedná se však o nic pompézního, celý chrámový komplex je v dokonalé harmonii se svým okolím. Areál je obehnaný zdí a je odtud nádherný výhled na okolní himálajské štíty. Muktinath je dalším výmluvným důkazem toho, že hinduisté a buddhisté jsou schopni existovat vedle sebe a tolerovat se. Příklad hodný následování!

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme

3AXIS LOOK INSIGHT - 6 TVÁŘÍ ČLOVĚKA: Paměť máme proto, abychom věděli, kdo jsme:

Když si pamatujeme, kdo jsme přinášíme na světlo světa svou podstatu. Naši autentičnost. naši podstatu bytí. jsme však tolikrát nuceni skrývat své pravé JÁ, to proto abychom mohli přežít, že na něj následně zapomeneme a odevzdáme svůj život jen tomu falešnému, o kterém si celý život namlouváme, že je tím pravým. Marně. Od určitého okamžiku v našem životě je pak už toto zakrývání zbytečné, a přesto přese všechno zjišťujeme, jak je pro nás obtížné se tohoto skrývání se zbavit. A každý den, co nám ještě zbývá, jsme postaveni před volbu. Budu podporovat ve svém životě svou autentičnost nebo své falešná já. Budu žít v pravdě nebo budu lhát?.

Maybe (Možná)

možná ti zbude vzpomínka

možná jen z lásky vodopád

slz, co odplavuje blázínka

chlapa, co má tě pořád rád

možná jsi jenom krásnější

 možná, že čas zastavíš v letu

za tím, co chce ten jasnější

děláš si z lásky já epoletu

možná, že si najdeš cestu

možná probereš se prsty

v srdci jsi nechala v gestu

pár slz, co už jen zmrzly

V pravdě

děkuji za tvou laskavou lásku

za jedno objetí znamenající cit

ty nemáš žádnou lidskou masku

dáš tolik, co až nejde pochopit

děkuji za tvou kamennou krásu

za oheň života, co vznikl z plamene

tvůj klid dal srdci na chvíli spásu

co na tom, že teď bude kamenné

do srdce hmoty málokdo vidí

a teď ve mně žiješ, ty - kámen

čas dušiček trhá pláště nejen z lidí

za slovy miluji tě přidal jsem Ámen

Amen (hebrejsky אמן) je slovo, které se často používá při modlitbách, v náboženských a liturgických textech. Nalezneme je jako součást/závěr modliteb jak v židovství, tak v křesťanství či islámu (ve forměامين ámín). Přes liturgii přešlo i do hovorové mluvy. Slovo amen je jedním ze svědků společné semitské náboženské tradice spojující tři velká světová monoteistická náboženství (židovské, křesťanské a islám). Původně hebrejské adjektivum אמן (amen, skutečné, pravdivé, v některých biblických pasážích užíváno i též jako podstatné jméno) se stalo neurčitým výrazem pro stvrzení výše řečeného ve smyslu „tak se staň“, „pravda“, „kéž se tak stane“. Etymologicky vychází z kořene א-מ-ן, ’-m-n, tj. věřit, doufat, ujistit se, být věrný (od stejného kořene je odvozeno i slovo אמונה emuna, „víra“). Podle výzkumů je příbuzné se slovem אמת, emet pravda. Odvozené formy jsou v nif’alu נאמן, ne’eman - „být jistý“, „být pravdivý“, přeneseně „obstát“, v hif’ilu pak האמין he’emin - „věřit“ či „uvěřit“. V judaismu původně nejspíš bylo formulí pronášenou vždy na závěr modlitby a benedikce, pravděpodobně to byl také jediný moment, kdy se společenství svými responzemi aktivně účastnilo liturgie.

Slovo amen bývá někdy interpretováno jako akronym pro sousloví אל מלך נאמן El Melech Ne’eman, „Bůh, věrný král“.

PAŇŇÁ (Šáchar znamená POCHOPENÍ)

zas přichází a jde skrze zmatky

rovnou z ničeho do komor

přináší mnoho cest a křižovatky

rozhodují, jak hluboký je ponor

zabýváš se moudrostí a život jde

kolikrát spadne opona bytí

tak jen žít uvnitř se svým snem

s tím, kterým jsme i my skrytí

vše, co musíte je radost z duše

tak abych znovu nazul boty

a dokud mi srdce tiše kluše

šel zapalovat ty zhaslé knoty

Paňňá (pálí, v sanskrtu pradžňá) znamená moudrost, vhled, chápání, porozumění. V buddhismu označuje intuitivní chápání Čtyř vznešených pravd a intuitivní vhled do pomíjivosti, neuspokojivosti a bezpodstatnosti všech jevů, který vede k nirváně.

Tento vhled (vipassaná) lze ovšem rozvíjet pouze souběžnou kultivací mravnosti (síla) a soustředění (samádhi). Vhled není výsledkem pouhého intelektuálního pochopení, ale je ho dosaženo přímým meditativním pozorováním vlastních tělesných a mentálních procesů.

Paňňá, správné chápání, je jednou z částí ušlechtilé osmidílné stezky a jednou z páramit (Dokonalostí).

Odtieňmi

keď slová nestačia

ja vstúpil na schodisko

keď srdce zatlačia

my hľadáme východisko

a každý krok stúpa

alebo klesá podla súžby

a moja noha skúpa

kam kladiem svoje túžby?

myslím na ťa v sebe

stúpajúca hmla zahaľuje

lásku o vode a chlebe

odtieňmi šedi, ale nemaľuje

Kamikadze

při pádu odhodil jsem křídla

a chtěl jsem abys byla krásná v letu

zapomněl jsem na života zřídla

pro okamžik, přísudek od podmětu

při pádu odhodil jsem křídla

a to všechno pro to, abys měla den

já zapomněl jsem, cos nabídla

když jsi chtěla sebou naplnit náš sen

při pádu potřebuješ i křídla

rychlostí hmoty jdeš vstříc naší zemi

malá naděje, co mi teď svitla

to muži jsou z lásky kamikadzemi

Někdy jsou muži schopni učinit sebe nešťastnými kvůli tomu, aby byla šťastná jejich láska. Jenže zapomněli na to, že ji projikují do ženy. Ne do té uvnitř, ale do té vnější. A proto se i jejich kotrmelce odehrávají ve vnějším světě, kde jim jejich křídla při pádu nejsou už nic platná.

Znovu (Again)

stojím na ramenou pláče

a beru do ruky svůj luk

mé střely probudí spáče

a já jsem znovu malý kluk

zase je vidím přicházet

ty lidi, co chtějí vyléčit

znovu mi srdce přeházet

zranění není ve výseči

kůže už srostla z těch ran

zadřená zloba slova uvnitř
já znovu celý nepoznán

jazykem našich mluvnic

a moje rady chci uslyšet

každý den znovu hlásám

zachránit tvůj i můj svět

jsem chtěl slyšet já sám

Stopy popela

padaly stopy popela

z rozpálených lidí

do míst, která zmizela

a co už nikdo neuvidí

padaly stopy popela

kam dohlédli oči

k čemu láska vzhlížela

teď padá tiše se točíc

padaly stopy popela

takový lásky spad

to slza k slze pršela

a každá je vodopád

Za dvě duše (Beyond: Two Souls)

nevím, kam se vine růže

prý až k pochopení

nevím, kam až člověk může

snad k tvému chvění?

nevím, co probíhá tělem

když jsi k políbení

nevím, co jde ti teď čelem

snad moje chvění?

nevím, proč pro dvě duše

slovo znamená lásku

nevím, proč tak jednoduše

shazuji s tebou masku

nevím, kam odcházejí slova

vyrčená v nás darem

nevím, kam jdeš lásko znova

v plameni přímočarém

nevím, když dávám co chceš

když toto říkám rozpačitě

nevím, když líbáš, není to lež

srdcem stoupá, miluji tě

Podle jedné indické básně se nejkrásnější žena světa Lakšmí zrodila z rozvíjejícího růžového poupěte a stala se bohyní krásy. Růže, ze které se zrodila, byla považována za symbol božského tajemství. Podle perské pověsti byla růže darem samotného Alláha, který sněhobílou růži určil za vládkyni květin. Řekové považovali růži za dar bohů. Podle Anakreona z Tea se růže zrodila z běloskvoucí mořské pěny současně s bohyní lásky a krásy Afroditou. První křesťané považovali růži za symbol úpadku a rozkladu, ale postupně si i u nich růže vydobyla své místo. Později ji začali nazývat rajským květem a zasvětili ji Panně Marii. Jedna z legend vypráví o tom, že první růže vyrostla z kapek Kristovy krve pod křížem. Muslimové zas věří, že bílá růže vyrostla z kapek potu, které uronil prorok Mohamed při výstupu do nebe.

Ať je to tak či onak, vždy u toho byla voda v podobě krve či potu nebo mořské pěny. A tak bysme své květiny, svou krásu měli zalévat svou vodou. Na počest všech.

Till We Have To Say Goodbye

říkalas, že kouzlo je to

když se tě z lásky dotýkám

tak se srdce srdeční dietou

jsem blíž, tě otvírám

že všechny rány světa

toho, co je už mezi námi

dostanou dopis kazisvěta

ať skončíš s hrami

až se budem loučit

v tomhle světe naposled

chci vidět v očích soucit

chci být uprostřed