Stopy popela

padaly stopy popela

z rozpálených lidí

do míst, která zmizela

a co už nikdo neuvidí

padaly stopy popela

kam dohlédli oči

k čemu láska vzhlížela

teď padá tiše se točíc

padaly stopy popela

takový lásky spad

to slza k slze pršela

a každá je vodopád

Za dvě duše (Beyond: Two Souls)

nevím, kam se vine růže

prý až k pochopení

nevím, kam až člověk může

snad k tvému chvění?

nevím, co probíhá tělem

když jsi k políbení

nevím, co jde ti teď čelem

snad moje chvění?

nevím, proč pro dvě duše

slovo znamená lásku

nevím, proč tak jednoduše

shazuji s tebou masku

nevím, kam odcházejí slova

vyrčená v nás darem

nevím, kam jdeš lásko znova

v plameni přímočarém

nevím, když dávám co chceš

když toto říkám rozpačitě

nevím, když líbáš, není to lež

srdcem stoupá, miluji tě

Podle jedné indické básně se nejkrásnější žena světa Lakšmí zrodila z rozvíjejícího růžového poupěte a stala se bohyní krásy. Růže, ze které se zrodila, byla považována za symbol božského tajemství. Podle perské pověsti byla růže darem samotného Alláha, který sněhobílou růži určil za vládkyni květin. Řekové považovali růži za dar bohů. Podle Anakreona z Tea se růže zrodila z běloskvoucí mořské pěny současně s bohyní lásky a krásy Afroditou. První křesťané považovali růži za symbol úpadku a rozkladu, ale postupně si i u nich růže vydobyla své místo. Později ji začali nazývat rajským květem a zasvětili ji Panně Marii. Jedna z legend vypráví o tom, že první růže vyrostla z kapek Kristovy krve pod křížem. Muslimové zas věří, že bílá růže vyrostla z kapek potu, které uronil prorok Mohamed při výstupu do nebe.

Ať je to tak či onak, vždy u toho byla voda v podobě krve či potu nebo mořské pěny. A tak bysme své květiny, svou krásu měli zalévat svou vodou. Na počest všech.

Till We Have To Say Goodbye

říkalas, že kouzlo je to

když se tě z lásky dotýkám

tak se srdce srdeční dietou

jsem blíž, tě otvírám

že všechny rány světa

toho, co je už mezi námi

dostanou dopis kazisvěta

ať skončíš s hrami

až se budem loučit

v tomhle světe naposled

chci vidět v očích soucit

chci být uprostřed

Jak je to? II.

o krápnících se mlčí

tiše ve mně ve tmě stojící

vejdeš-li hlava se skrčí

ne tvé srdce bijící

v jeskyních bije

srdce země o kovadlinu

kapka vody kapku pije

v sténání beze stínu

udery srdce zbortí

ty dávno zrezivělé zámky

usměvem nerozpoltím

duši z boží schránky

klid pekla spící

hráči z Dantovy komedie

jsme navždy sobě bdící

takhle se život žije

střežíme brány snu
a taky rub, kde už není líc
a nápisy v tvé krvi čtu
já, kde nezbylo nic

Křídla (Wings)

a zase vzlétám

od liduprázdných stěn

sám sebe skrz naskrz  mám

a nedivím se životu, že říká jdem

křičící si do rukou

probudit, co je dřímající

kdo je Bože srdeční zárukou?

jsem té tvé pravdy pouhý kupující

vzlétnout aspoň dnes

chvějící se na start jsi vlítla

já netuším, jestli rock nebo jazz

je to, co zvedá tvé lásce z lásky křídla

Shameless

zůstávám po tmě s tebou

a dotýkám se tvých řas

a nevnímám, jak ženou

se věci života kolem nás

zůstávám po tmě s tebou

a nazírám přes clonu času

a odpouštím nestoudnou

polibkem, co změnil trasu

zůstávám po tmě s tebou

a poslouchám usínání snu

a v mžiku, kdy jsi sebou

miluji duší světlo i tmu

Břeh

stopy, co umývá moře

v písku, kde moře končí i začíná

kolikrát ještě o pokoře

další krok z místa, kde je mělčina

kráčím pískem a mizím

stopy v písku splývající s vodou

já splývám k těm vizím

co slyšet o snech ani náhodou

ulpívám na zrnkách písku

já zrnko prachu z mizícího popela

vstřebávám Boha nablízku

stopa, co právě teď na břehu umřela

Procházím davem

procházím davem

plným liduprázdných slov

a sním o nebi tmavém

co dám mu svým srdcem krov

procházím davem

mrtvol a bez životných lidí

v pláči trochu štkavém

přes slzy ani svůj život neuvidí

procházím davem

a sním sen o moři touhy

o srdci, o tichu laskavém

o tom, žít život z lásky pouhý

Skinny love

někdy se nám zdá

a trochu nás i budí

bez pardonu

každý z nás má

ve své hrudi
píseň zvonu

rýsuje ji a čárá

to, co střežíme

a nikdy ne na chvíli

a je tak stará

že ani nevíme

kde jsme se ji naučili

z moci do bezmoci

božím argotem

sedl motýl na kytku

za jedné noci

mezi šepotem

hříšných polibků 

srdce nás polapí

a tluče v nás proto

vždy bez frází

Boha vždy překvapí

naše rty a toto

co z nich vychází

v téhle řece neutonu

skrze nás ožívá

slovem jsi vyloven

ta píseň zvonu

to srdce si zpívá

a pláče zároveň

Hobbit

budeme bojovat tak dlouho, jak budeme žít

a svět kolem nás se zhroutí v křeči šelem

a kdo z nás chce se pro lásku svou bít

nikdy už není naším nepřítelem

budeme bojovat tak dlouho, jak budeme žít

o lásku našich dětí a žen, co žijí dál v nás

když přiletí bez lásky mířený ostrý šíp

padnul na cestě jen jeden z nás

budeme bojovat tak dlouho, jak budeme žít

o Osamělou horu, skryté dveře a melodii

co zpíváme kladivy, meči, štítem o štít

dojdem, všechny nás lásko, nezabijí

Vyhřátou

asi proto, že to byl pelíšek

protáhlo se  nám vstávání

myškám spočítá se kožíšek

už bylo pozdně na svítání

asi proto, že jsme dva

dáváme si jedno přání

přání ať jde láska k nám

a my zas jdeme za ní

asi proto, že tě miluji

píše nám srdce devátou

a tak zpívám a vdechuji

tu naši vůni vyhřátou

Láska tichošlápka

NIGERIJSKÉ DOPISY - FRANK TESAŘ

a rukou píšeš mi své dopisy

to jsou vrátka do pokoje

divadlo hledající kulisy

že tvé je teď i moje

pochopil jsem z těch dopisů

jak rostem s láskou spolu

pálení srdečních úpisů

dýcháš nahoru dolů

z bolestí rosteme znakem

srdce je lásky skořápka

srdce pukají i tlakem

lásky tichošlápka

link k článku, který inspiroval...

Bělejší než bílá

Image Courtesy: Lucy.travelspot

všichni nám říkali

jdi výš, tam za světlem

a sami zpovzdálí

dívali se zda blednem

šplháme do hrobu

do tmavé díry bez oken

a světelnou porobu

vypouštíme svým okem

jak usínáme celí sví?

když moc vysoko je málo

v moci světel narezlí

spojit, aby to za to stálo?

tak utahujem šrouby

většinou uvnitř našich hlav

atomovky chlouby

co říká ne srdce, ale dav

vždycky lehce snivá

to srdce přicházejí k ránu

 a do něj slova tklivá

vetkám si do těla rámu

touha, kdo ji odesílá?

že světlo zachrání naši duši

být bělejší než bílá

znamená smrt, aniž to tušíš

Zpět

pomalu přicházíš zpět

stou cestou do nikam

chvátalům provázíš svět

šestou bránu odmykám

knoflíky oči čas od času

na cestě oslepuje prach

drahomamem zas o spásu

na vestě uplatňuje krach

otevřít se novým trasám

být tím, co pluje, jde i letí

sevřít se slovy, já sám

jít, že bdím cestou o přijetí

Zkouším se

zkouším se zastavit

nad svou otevřenou ranou

pro tebe Bože opodál, co stojíš

vím jen, že klid

nepřijde nebeskou branou

toto, co jsi v nás jenom zdvojíš

kolikrát ležící jsi

lopatky dnů z Hirošimy

kolikrát atomem umyješ džíny

sevřená řetězy prý

bez moci své pantomimy

na stěnách vykvetly tvé stíny

otáčím kolem osudu

ale na kterou stranu se dát

stranu svých představ v prstenu

dlouho, ale nebudu

do vteřin času se máš ptát

když přestala s hrát si na ženu

Pokud byste viděli (If You Would Have Seen)

pokud byste viděli

a třeba jen malou žabku

jak vzácně soustředěná

hledá mezi anděly

svou malou lásky kapku

doufajíc, že je zachráněná

pokud byste viděli

sami blouznící po kráse

co přicházívá obrazem

každý den nedělí

končívá chůze po trase

objevit, co je důkazem

pokud byste viděli

jak ta krása stačí kvést

v očích dětí a žabiček

v srdci už dospělí

co pravdu mohou snést

jsoucí blíž sobě o kousíček

KOCO-VINA

Fallen Angel from Divine Comedy by Salvador Dali 

díváme se do sebe
jak do svých krabiček
zkoumajíce nebe
v tom, co dal pánbíček
vytahujeme prázdné
doufáme v naplnění dnem
občas to mlaskne
když k sobě nepříjdem
míváme sliby vinou
komu, že je přítěží mé já?
do práce s kocovinou
pořád jsme to MY, a to dva

mé sestře Blance

Slzy draka

do svých rukou

jsi nás tehdy uchopil

srdce už tlukou

každým z nás jsi byl

v hlubinách vod

dostáváme sny růže

každý je vhod

z červené hlíny kůže

kolikrát z koho

hra na Boha si láká

v sázce je mnoho

z tmy jsme slzy draka

Čistá voda

proud vědomí pluje tebou
a cítím bolest i strach, co bodá
že lásku necháváš slepou
když se miluješ nesourodá

jdu a cítím vše v jedné chvíli

tání bolesti z ledovcových bloků

popel a sníh z míst, kde byly

křivky tvých pevných boků

a všechny slova byla tvrdá

nemohoucí tvůj strach rozpustit

hříva, vztyčená hodně hrdá

od bolesti k radosti jen být

jdoucí po cestě nezahynou

světlo zlatého květu ti jas dodá

jdeme dokud se nerozplynou

shora i zdola jen čistá voda

Jsi první

cinkáním korálků procházíš

celá v peřinách z měkkých vln

a uklízíš to, co si rozházíš

tak moje lásko vysávej a vrň

malinké střípky Gerdina ledu

zase nám popraskaly sny a celé

královna řekla, že nepojedu

a tak se lásko vrať za vyhořelé

snoví padáme z rolí do rolí 

na kole sama jezdit nedovedu

při dopadu škubne a zabolí

lásko jsi první v mém slovosledu