Ráno. Já jdu vstříc dni. Je po bouřce. Všude svěží tráva, mokré osychající chodníky a do toho vstává slunce. Maličko ještě přimhouřené paprsky jsou pomalé a líné. Na chodníku přede mnou se zastavily u malého tělíčka. Žížala. A mrská se. Zastavuji chod svého parostroje a nasazuji zpátečku. Na chodníku nemá moc šancí k přežití. Pak ji opatrně zvedám ze země a hážu ji do trávy. Taky jsem ji mohl položit. Pozdě, už letí. Žížaly nemají křídla, ale tráva tlumí. Ujišťuji sám sebe. A spěchám dál, abych naplnil svou lidskou povinnost. Tu, co mi přeci dává smysl života. Já jdu do práce. Já jdu tvořit. Tak mě ty žížalo nezdržuj. V tom zamrzne krok, to když jsem si uvědomil, kolik metrů podél trávníku mi ještě zbývá. A, že všude crčelo, ne jen na tomhle metru a že všude je určitě nějaká žížala vyplavená noční bouřkou. Můžu přejít na druhou stranu. Tam je jen beton. Protože, když půjdu tady bude tu určitě nějaká další. jako kdyby nemohly dávat pozor. A já když už jsem pomohl jedné, se pak budu muset znovu sehnout a položit další do trávy. A to mě bude zdržovat. Pak jsem ztuhnul. Úplné štronzo. Ve vědomí toho, že jsem vždy toužil po tom, aby když něco ošklivého přijde do mého života, mne někdo zase posadil do trávy. A pak jsem si všiml několika mrtvých žížal kolem. Ta moje jediná z nich bojovala. Hýbala se, plazila olepená pískem, ani nevěděla kam, ale plazila se. Taky jsem se kdysi stejně plazil. Po podlaze pokoje, kde jsem skoro rok a půl ležel jen na zádech. Být žížalou, bylo to jediné, co jsem mohl mít za pohyb.Plazit se sám, za pomocí rukou po zemi. Dělajíc žížalu. A i tento pohyb jsem měl tehdy zakázaný. Byl jsem sám. Bez pomoci druhých. Sám a sám. A jen sám. Opuštěný. Tehdy nikdo nepřišel. A já se naučil lidi míjet jako ty žížaly. Nevšímat si jejich pohybů, které i když tak malé, tolik vypovídají. Naučil jsem se je přehlížet. A to byl i důvod toho, proč jsem se zastavil. Možná si myslíte, že jsem na chvíli cítil uspokojení z toho, jak jsem šlechetný. Ale hovno. Zastavil jsem se sám nad sebou. Všímáme si vždy jen sebe sama. A já jsem rád, že jsem pochopil aspoň na chvíli, co je to být žížalou. Za zatáčkou totiž leželo cca 70 žížal. Mrtvých.
