Eso (Shadow on the wall)

jsem výtah do nebe

a sjíždím do pekla

zamilován do tebe

ano tys mě vypekla

přecházím překážky

říkám mám tě rád!

drtím tě do podrážky

píšu si tě do ztrát

jdu na divnou kartu

ústa se dotkla ničeho

do praskliny na rtu
vdal jsem svatého

sex bez lásky je pryč

a ty jsi tady sama

zlomil´s zámku klíč?

aby bylo drama?

sazím se, že stačíš

možná na to, co máš

než srdcem stlačíš

krev, kterou mi dáš

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------

Láska je slepá a láska taky otevírá oči. A tím, co je uvnitř našich hlav, se navzájem lišíme stejně jako se lišíme tím, co máme zvenčí.

Můj anděli (Mon ange)

nikdo nás nezachrání

to před samotou vran

a že křídly bez přestání

mávej do všech stran

můj anděli, kdes stál?

když rozloučení mává

v žilách ženeš krev dál

pláče i tvá hlava plavá?

samota nesluší nikomu

a i když to říkáš znova

nic netíží jádro atomu

víc než prázdná slova

Michal Zachar

-----------------------------------------------

Více významu, méně slov.

Stojící v zimě (In The Cold I'm Standing)

jsem hmota bez formy

a tu mi dává čas

co dávám za normy

a pouštím si je v nás?

jsem láskou beznaděj

a jsem já celá role?

mám vliv na každý děj

nahoře tak i dole

jsem kdosi v prostoru

kdo chápe jiné?

a kráčejíc v mramoru

zářící do jediné

jsem jen chvíle dotyků

a mých pozorností

než zmrzneš v návyku

už jsem se dlouho postil

Michal Zachar

.............................................................................................

Celý svůj život jsem prožil mezi mudrci a nenašel jsem pro člověka nic lepšího, než je mlčení. A uvědomil jsem si, že s jednou láskou člověk v životě nevystačí, ale dostane se s ní nejdále.

Jeruzalém (Jerusalem)

když opouštíš se navždy

a tvá duše volá navěky

to, jak děkujeme každý

v divadle život za štěky

kolem nás poletuje život

se svými křídly motýla

jak zedník klade zdivo

domu, co tvaru nabývá

a když  postavíme chrám

zavěste zvony na zvonici

je to ten, co nám byl přán

na naše srdce čekající

Michal Zachar

.......................................................................................

foto DANTE ART PHOTO

Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost, budoucnost ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel.

Dotýkání (Blessing)

zas jdeme spát

děti nedospělé

k dotýkání ztrát

jsme osamělé

kdo otvíráš brány

těch snů, co spí?

komu jsou přány

když jsme tví?

dotýkám se tě

Bože uvnitř sebe

a ty na parketě

srdcem třepeš

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

V den, kdy se žena vzdává tobě, dělá, jako by ti prokazovala kdoví jakou milost. Avšak vytkneš-li jí, že se vzdala jinému, odpoví ti, že onen dotyk je příhodou bez jakéhokoliv významu. Neznajíce významy svých dotyků a jejich sdílení s ostatními jsme takto v ruletě zvané život jen placatou otáčivou plochou poskytující prostor kuličce.

Potřeby (Nine gate)

jako když zapaluješ lampu

se rozhořela duše má

jako když na startu trampu

shoří chvíle vítězná

jako když tvoje láska bodá

a nerozumíš ničemu

jako když tě lov jen hlodá

chceš patřit prvému


jako když potřebou bolesti
vytváříš zase znova
jako když odpor pro štěstí
hledá tvá bosanova


jako když nenaplníš potřeby
a zůstaneš sám stát
jako když ti srdce poklepy
říkají ať jdeš psát

Michal Zachar
-------------------------------------------------------

A´t už jsme se zastavili kdekoliv, vždy můžeme jít dále. Utrpení znamená, že tomu právě teď jen nerozumíme. Ale to není důvod pro to nejít dál...

Jsi (Nine gate)

a pěšáci znavení jdou

jak s větrem plným deště

a prázdné hory lžou

to, že nejsi hvězdou ještě

zářivá bez výhrad

a oslnivá pro oko je dar

možná tě nemá rád

každý z nás, kdo vidí dal

opravdu poznat sebe

je být hvězdou s deštěm

a nepřevýšíš nebe

je čas to uchopit už pevně

uznávám ducha v nitru

ve vlastním já, které je darem

spáči k vlastnímu jitru

když stáváš se svým jarem

a pro ty všechny pěší

co hledají ve hvězdách my

jsi ta, co lampu věší

ten zázrak lásky do naší tmy

Michal Zachar

----------------------------------------------------------------

Uznej, že jsi hvězda a dovol, ať se ztratí všechno, co ti brání zářit. Rozhodni se, že nikoho a nic nebudeš využívat k tomu, aby ses držel zpátky. Rozhodni se naprosto a bezvýhradně milovat. Protože nic jiného tě už není hodno. A nebylo a nebude.

Když umíráš (Lower your eyelid to die the sun)

 

miluj bez příkras

miluj bez ptaní

miluj ať jiskra

miluj ať nezraní

miluj se životem

miluj se dál a víc

miluj za plotem

miluj si sníc

miluj pořádně

miluj bez dechu

miluj posvátně

miluj i útěchu

miluj nastokrát

miluj srdce své

miluj za mokra

miluj se a chvěj

miluj lásko má

miluj pro Boha

miluj a jediná

miluj nebohá

miluj světlem

miluj i tmou

miluj během

miluj jak jdou

miluj v ústraní

miluj velice

miluj bez ptaní

miluj za tisíce

Michal Zachar

--------------------------------------------------------------------------

Markétě

Člověk miluje, protože miluje. Není k tomu žádný důvod.

Ztratil jsem sám sebe (I've lost myself)

čím více milujeme, tím víc roste láska v nás

láska je sice požehnání, ale taky nebezpečí

nepředvídatelná síla svobody, když roste čas

každý, kdo chce milovat otevírá ho ve výsečích

čím více milujeme tím blíž jsme k tomu růst

když někdo milujeme stáváme se tím vším

a nemusíme rozumět třeba dotyku tvých úst

v ten moment se začne dít to, o čem sním
ve chvíli, kdy se dáme cestou hledání lásky
i láska nám vychází vstříc a zve náš hlas
mlčící k hrám, boříce světy bez masky
přichází slova okamžik a zachrání nás

Michal Zachar

Melodrama mysli (Melodramma)

co je to, co přijímá?
kdo je to, co vnímá?
mám rád, že pojímá

kříž rozumu se snímá

jsi stále mojí melodií

hlasem z mého nitra

smysl, co druzí využijí

aby i jim duše špitla

nemáš tu žádný tvar

ty, co přijímáš to vše

sedící u domu jak car

bereš dobré nebo zlé

a návštěvníci chodící

na mši tvých vjemů

ty poslední z věřících

vnímáš cit ke všemu

Michal Zachar
...........................................................................................
foto: Lucie Van Koten

Když přijdete na návštěvu, přijme vás majitel domu. On je ten, kdo přijímá návštěvníky. Když vašimi smysly vstoupí smyslové vjemy, kdo přijímá je? Co je to, co vnímá? Opravdu si myslíte, že je to mozek? A je tedy mozek majitelem vašeho domu? Nebo je to melodie duše? Drama vztahů mezi ní a myslí. Melodramma...

Nejtemnější hodina (Darkest Hour)

dnes ráno přišel mráz

přišel až do morku kostí

proměnit se můžeš v ráz

já křehké srdce hostím

k čemu ho jen přirovnat

zářící podstatu nekonečna

stačíš si větu urovnat

láska, že je i nebezpečná

a mluvit o té podstatě

klam je tajemství forem

kde jedno končí klikatě
a druhá začíná chorem
na všechny strany světa
trčící prázdnota, co zbývá?
a zpívám si dál popleta

můj zvon se ještě kývá

Michal Zachar

.............................................................................

Jednoho dne, až světla pohasnou, jen víra zůstane, víra že se světlo vrátí. Jednou, až temnota zavládne, jen naděje zůstane. Naděje, že znovu přijde den.

Do slávy (To Glory)

odešla i poslední myšlenka

přede mnou chvěje se celek

svit měsíce je má vstupenka

do prázdna srdečních délek

zrcadlo mé duše oproštěné

svět pronikající vodní lázní

jsou zázraky stále neviděné

oči mého domu, co blázní

mám-li hlad, najím se nyní

pohledem samoty naplnění

co vnáší až sem do jeskyní

neklid z toho, co je vyústění

přes hlavu hážu své roucho

a najednou se ztiší ten svět

do slávy mnicha z hor dlouho

bude mé srdce se chvět

Michal Zachar

.......................................................................................

Největším uměním je ve štěstí neztratit rozvahu a v neštěstí klid.

Srdce (Heart)

stojím mezi nebem a zemí

do modré dálky odplouvá loď

usmívající se a dobře je mi

v srdci mém letí vzducholoď

rudými listy javory pláčou

a podzimní rosu vloček v okolí

závratně tančí, když skáčou

odvezla´s píseň, mé city nikoli

zafoukal vzhůru do kopců

vítr a měsíční svit ve tmě studí
poutník jde k horám ledovců
v srdci mám smutek po vyplutí
zlato na tělech soch obrůstá
mechem a z prachu slz proletí
že já jsem tebou přerůstán
to padají z hor mé slzy dojetí

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------

Moudrý si zajisté sám utváří šťastný osud.

Černý den (Black day)

jsem tulákem po hvězdách

smějící se světu z mostu

kontinent odkud jsem plách

mě škrtnul ze svých hostů

proud vody probuzení zpívá

a listy na stromech tančí

jsi chtivá, mstivá, lživá, čtivá

nosíš sebou touhy samčí

k tomu skrývanému v dešti

dosud nepronikly svatí

tisíce křídel andělů, co leští

jsoucí a předpojatí

dnes nocí zní výkřik zvonů
bloudím tě i dosahuji
nevím, co nevím až z tónů

černý den si zabarvuji

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------

Vše, co považujeme za barvu je odrazem naší vlastní duše. 

A jak si my zbarvíme svůj svět, tak takovým i bude.

Černá díra (Black Hole)

básním za jasné noci

až přilézá ke mně i mráz

vítr skučí bez pomoci
rostou si husté lesy v nás


noční vzduch rozpaluje
až děsivý cinkot nespavců
k branám snů doputuje
nelidský řev těch všežravců


osaměle zívající vírou
hledám tě ještě doutnající
prázdnou a taky čirou
jsem černou dírou cestující

Michal Zachar
--------------------------------------

Je tu cosi beztvaré a úplné, co se zrodilo mezi nebem a zemí, jak podivné a nehmotné! Stojí to samo neměnné, působí všude a na vše a není ohrožováno ničím. A tak mu říkáme TAO.

Devátá brána (Nine gate)

po čem večer toužívá vítr?

spočinout v nalézání klidu?

kam ukládá hlavu strom?

když přijímáš svou bídu

a všichni spojeni dechem

po cestách bílý ženem svit

já stalo se mých echem

bolesti pln jdu vyslovit

svá obvinění srdcím těm

co odrážejí lásku do oblak

když prší jen na poli mém

kde není žádný mrak

zpívajíc rty, okem jen bdím
kdo rozhodí my před zraky
roj ptáků táhne láskou tím
že uvěří v zázraky
srdcí našich přízrak je tmou

co zpívá hříva koním? dost?
zkoušen jsi, jak roky jdou
byls ten zvaný host?
ostrůvek písku tlukoucího
nitku bílou jsem teď objevil
a před zraky nevěřícího
ten pohár odstrčil
zas tiše bez rozdílů třepetá
se listí, jak ptáci sem a tam
to lidská kletba odkvétá
že bojíš se být sám

v deváté z bran...
věnováno tvůrcům filmu Nine gate

Michal Zachar

Zatím s bohem (Goodbye For Now)

když hlavu položíš na zdroj

kde život láskou se míchá

narodíš se a propukne boj

nenávist a radost je pýcha

a čím víc bojujem za něco

tím víc seberem vlastností

rebela, co jak to děcko

tyrana od sebe vyhostí

a když se zbavíme tyranů

a stáváme se sami vůdci

sami s pevností viklanů

snažíme si nebýt škůdci

čemu vzdorujeme to trvá
protože sílí i naše zloba
a tím je pevnější i ta prvá
myšlenka krátkodobá

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------

Pochopit, že to proti čemu bojujeme už je dávno naší vlastní součástí a rozpoznat to. Zavři oči a dovol si doplout na místo času, kde jsi se poznal jako ten, kdo měl tutéž vlastnost. V důsledku toho, že jsi měl o sobě nějaké přesvědčení, které jsi potlačil, sis přirozeně v životě stvořil někoho, kdo tuto konkrétní vlastnost vyjadřuje. A jsi to ty. A čím víc proti té vlastnosti bojuješ, tím víc se ona v rámci tvého života tlačí do popředí. Vrať se k sobě. Vezmi se do náručí, poskytni si bezpečí a usmiřte se. Spolu v jednotě se držte dokud nedospěje až do tvého současného těla a pak otevři oči. A zjistíš, jak tvůj odpor, co zuřil mimo tebe, právě pomalu mizí.

Melodie (Vocalise)

jak moc pro tebe znamená...

jak žije se ti bez jména...

jen proto, že je vzdálená...

a nevíš, zda je ztrápená...

i když jí láska byla vrozená...

a v ní nebyla tajená...

snad proto byla červená...

jen asi trochu mlčená...

ta slova nejsou volená...

i když odejdeš smířená...

až rukou smrti vztažená...

teď hledáš, kde je snášená...

a že dál nebude znavená...

tvá máma, žena milená...

Michal Zachar

-----------------------------------------------------

zemřelé mamince mého přítele

Vocalise je vokální (zvukové) cvičení beze slov,
u které se melodie zpívá jednou nebo více samohláskami.

Vlastníme nebe (We Own the Sky)

jedno světlo, jeden stín

když nebe vzlétlo, kam teď s ním?

vrháme sami největší stíny

nebo největší světlo do našich snů

odrážíme se jak světla splíny

láskou dát ze mě nebe, objevujíce tmu

v každém okamžiku je zázrak

úsměvem svitlo, ukážeš oknem tváře

a srdce je doma, kampak?

vlastníme nebe a nemáme čas na snáře

vstupuješ k sobě svýma očima 

světlo v tunelu je vlak, co jede proti tobě

myšlenka, která končí, která začíná

čím světlo jasnější, tím jsi i větším hrobem

jedno světlo, jeden stín

když nebe vhlédlo, kam teď s mým?

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Utopení duše (chanson de toile)

vcházíš do vln

jak loď na obzoru

já života pln

i s trochou vzdoru

dávám vlnám

touhu rozpálenou

čeho jsi plná?

tebe sny nedoženou

nahá vcházíš

a dojdeš k ponoření 

duši tu vsázíš

s mořem k utopení

Michal Zachar

-----------------------------------------------

Ženy nikdy nedokáží být jen dočasnými hosty, neumějí to. Všechny se v skrytu duše usídlují natrvalo, s tupou, pudovou úporností budují domovy za potop a válek, v předvečer vpádů, v dobách, kdy se hroutí státy. - Johann Wolgang Goethe