tak dar si dávám pokaždé s tím a objevuji nemožné v nitru sebe vtělujíce láskou, řeknu jen smím? cítím, jak se mi stále srdce klepe
Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------
Když se jiní domáhají pozornosti, zaměřte svoji pozornost do svého nitra. Když všichni ječí: „Podívejte se na mě!“, mlčte. Když se ostatní chlubí svým úspěchem, vy ponechejte svoji chválu na ostatních. Když ostatní chamtivě lpí na autorských právech, dejte svoji práci volně k dispozici. Když si jiní vytyčují cíle jako motivaci k dalšímu růstu, naučte se být se sebou spokojeni, a lidé se vás budou ptát, jen aby poznali vaše tajemství.
Pokud nevěříme, že ve vztahu a v životě můžeme mít všechno, budeme mít pravdu. Věříme-li že druzí jsou takoví a makoví - budeme mít pravdu. V nás a v našem vztahu k životu se projeví všechno, v co věříme. A pokud se nám nelíbí, co máme, změní se to díky tomu, že změníme své myšlenky.
Člověk pořád nachází nové přátele a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale uvidíme stále stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života. A jen co k tomu dojde, chtějí nám do toho života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít život druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami.
Pokud nás Bůh miluje, proč nás žádá, abychom trpěli? Pokud se domníváme toto, jde o naši projekci. Pro lásku Boží stačí udělat jediné: přijímat tuto lásku a být šťasten. Právě to je vzpomínka na nebe, náš domov.
Vztahy plné lásky. Mohou nás provést skrze území chladu a konfliktů na další, vyšší roviny. Každý problém, co společně vyřešíme nás vede na další úroveň. Vztah slibuje, že když jej budeme rozvíjet, bud on rozvíjet i nás. Až k nám přijde tolik lásky, že naplní náš život. A nebo beznaděje. Ale to je vždy na nás a my s tím musíme žít.
Dospět na novou úroveň vnímavosti lze tak, že si uvědomíme, že mnohé útoky lidí kolem nás jsou jen jejich voláním po lásce. Ačkoliv neschvalujeme jejich jednání, ale podpoříme ho v nejhorší chvíli v jeho životě, stáváme se tím, kdo miluje, protože mu umožníme postupovat vpřed a tím i růst.
pěstí výčitek vpal otázku na co si v srdci vzpomenu
pověsím na žerď
štěstí, požitek, žal a lásku
Michal Zachar
.....................................................................................................
pro herce filmu To, co dýchám
foto - Radka Szábo
Zaléváš-li květiny, zalévej kořeny. Poučuješ-li člověka, mluv k jeho srdci.
Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání.
Smutné na smutku je to, že je. Ale jde v podstatě o naši připoutanost k prožitkům, které jsou mírně řečeno prostě trochu depresivní. Skoro opačně pozitivní jsou sušenky BEBE dobré ráno se svou reklamou vtírající se do mysli tak, že snad ani smutek mít nemůžete. Někdy je ho mnoho, někdy zase nepřijde několik dnů po sobě. Prostě, když už na náš dosáhnou chmury a vidět pěkné věci kolem sebe je skoro nemožné, říkáme si: "K čemu to vlastně všechno je?"
To se prostě zastavíme, a najednou jsme nuceni se zamyslet. Hledáme nějaký smysl toho všeho a to, že jsme jen tak malinkatou kapkou v moři lidí a věcí kolem nás, nás mnohdy vede k myšlenkám, že je všechno zbytečné a naprd. Jako kapka přeci nemáme pražádnou moc nad mořem kolem. A ještě se "musíme" rozčilovat nad tím, že jsou kolem nás ty kapky, které žijí naprosto spokojený a śtastný život v tom samém moři jako my. Jak je to sakra možné? To raději nemluvíme o kapkách, které jsou schopné dávat cosi "navíc" těm ostatním kapkám kolem sebe.
A to jsme u moře. Představte si oceán kolem celé planety, představte si celou planetu a co hůře, zkuste si představit si sebe jako kapku v poměru k vesmíru. Takže to s tou méněcenností máme vlastně skoro napořád.
Jenomže žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není ani trochu "cool". Zvláště někteří facebookáři maji mnoho problémů, které prohlubují jejich smutek. Akorát se mi nad tím mnohdy chce spíše brečet vzteky nebo smutkem nad lidskou hloupostí. Jak je možné být smutný nad tím, že mi v krámu vedle naší kanceláře vyprodali ty nová letní trička? Nikdo z těch lidí se nikdy nedostal do situace, která je opravdu smutná. Vždycky, když si náhodou čtu tyhle bláboly na sítích je mi smutně.
Držel jsem v ruce mrtvou ruku člověka, který umřel před mýma očima. A který nedlouho potom spatřil svou matku, tedy lépe řečeno ona spatřila jeho. Tehdy jsem viděl smutek živoucí i mrtvý a je nezapomenutelný. A ten smutek, za který se mnohdy schováváme mi od těch dob přijde jaksi nepatřičný.
"Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře. Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam." - Matka Tereza
Smutek je prostě někdy způsoben naším podvědomím, které se k němu jako k pocitu upoutává. Ale nemůže nás přeci ovládnout. Nemůžeme se k němu upnout jako k jedinému řešení. Když se nedaří je snadné hodit do ringu ručník a vzdát se. Jsou přeci kolem nás spousty důvodů, které jsou větší, silnější a opravdovější nežli jsme my sami. My jsme jen ty kapky v moři. Bez odpovědnosti, bez lásky, s touhou vyrovnat své kolísání. A tak lehce padneme k drogám, lékům či alkoholu nebo sportu, prostě k závislostem. A náš smutek se neumenšuje. Naopak.
"Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně." - George Bernard Shaw
Někdy je třeba zastavit se a přemýšlet. Avšak zůstat stát a nic nedělat? Je dobré nalézt tzv. zlatou střední cestu. Zastavit se a jít dál s cílem a směrem, a ten může být i naprosto odlišný od toho současného. Pamatujme, že ať už jsme na tom nyní jakkoliv "špatně", můžeme něco udělat. A to možná nejdůležitější, z toho všeho, spočívá v našich postojích. Tady a teď.
Kdysi velmi dávno šel jeden muž kolem tří zedníků. Započali stavbu a stavěli zeď, tedy zrovna začali a srovnávali si cihly. Stáli vedle sebe a pracovali. Ptal se jich, co že to tam vlastně dělají? Rovnám cihly, povídá první, jakoby snad nebylo jasné, co tam dělají. Stavíme tu zeď, povídá ten druhý a taky podiveně potřásal hlavou. A ten třetí, s pohledem upřeným do nebe povídá, stavíme tu katedrálu.
Můžeme být smutní.
To znamená se jen zastavit a rozhlédnout se kolem.
Ale pak jít zase dál. Jako ta kapka stavící svou katedrálu.
Z našeho moře lidí.
Na lpění je tragické to, že pokud nezískáme předmět lpění (může to být i odpověď na otázku), přináší nám to bolest. Získáme-li ho však, přinese nám pouhý záblesk nadšení, po něm následuje znudění a obava. Podstata lpění je v tom, že vytváří neskutečnou sílu krve chuti upíra nasávat to, co potřebuje. A není možné nad ním vyhrát. Nikdo neví, jak si udržet to, na čem ulpíváme bez boje, strachu, úzkosti, prohry a ztrát. Je jediný způsob, jak vyhrát. Zbavit se ho. Lpění. Proto všichni tzv. bohatí, co chtějí vstoupit do království, nemohou nalézt cestu. Jak by taky mohli, když jsou osleplí ze strachu o své věcí a správné odpovědi?
Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------
Ať je to již víra náboženská, víra národní, politická nebo víra v krásu
a v potřebnost nějakého díla, každá společenská víra obdivuhodně posiluje lásku.
Když sílí strach, vzrůstá naše kreativní (sexuální) energie. Čeho se tak moc bojíme, to v hlubší rovině přitahujeme. To je jedna z neskrytějších částí naší mysli. Ta co ji nejvíce potlačujeme. Identifikujíc se hlavně se svou myslí, myslíme si to samé o sobě. Změnit to můžeme jen tím, že si budeme přát, aby se stalo to, co doopravdy chceme. Je paradox, že toto před ostatními tajíme, ale při tom hledáme šíleně a vášnivě ten "skutečný" kontakt. Když bysme tuto stránku před lidmi odhalili, teprve po tom, by nám to umožnilo navázat skutečný kontakt s tím, kdo nás skutečně chce. Jinak si hrajeme na slepou bábu. Sami se sebou i s ostatními. A říkáme tomu život. S láskou.
Život není hledání zkušeností, ale hledání sama sebe. Objevíme-li vlastní stav do základu, všimneme si, že tento stav těsně souvisí s naším vlastním osudem, a dojdeme klidu. A možná konečně pojmenujeme milence zajatci. Protože posedlí druhými nevidíme sami sebe. A naše jména jsou v zajetí.
