Pod palbou (Under fire)

když mi srdce láme žal

díky dávání se rodím

práskl v hlavě povel pal

k povstání se brodím

pocit, co mě prostupuje

pohladit ho v náručí

láska v nás vše rozšiřuje

i pevnou sílu obručí

proměňuje ochota dávat

i když srdce láme žal

život zachraňuje rabat

pod palbou jde se dál

Michal Zachar

...............................................................................................
Františkovi

Buď připraven, že v každé situaci při níž ti hrozí bolest, strast, zoufalství, marnost, zbytečnost, osamění a prázdnota můžeš skrze své zranění i dávat. Pokud dáváme, jak nejvíc umíme. Pak zjistíme, že se pohybujeme vstříc novému.

Psáno ve hvězdách (Written In The Stars)

očekávání bez odpočinku

přivádí hvězdy k šílenství

na rtech mám tu zmínku

převracíš bolest do štěstí

když vybuchuješ perfekcí

nedokonalý tvůrce života

dostáváš jednu z erekcí

troskotáš v dechu godota

neodpočinutá tvář s vizí

snažící se jít po cestách

nikdy si nevšimne a zmizí

co je psáno ve hvězdách

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------

Dopřej si odpočinek, který dá vyšší perspektivu a oslavu co tě bude motivovat, aby ses posunul na další uroveň svého člověčenství. Nech plynout svá očekávání a najdeš pohodu, co tě ponese vpřed...

Nezřelé (Braveheart)

někdy jsou dny a noci nezřelé

pohádky se sami zavírají v knihách

hluboká bolest a ty jste přátelé

až paprsek svitu s tmou se sbíhá

snažíme se nezávisle živí být

s odstupem času stavu bez zranění

neochota dát se znovu polapit

do lásky dát, že mě nic nepromění


až obzorem uvidím svůj paprsek
a nebude v něm ani v dalších má zloba
i kdyby pravdy zbyl mi jen útržek
vím, že vstřícnost lásky vyléčí nás oba

Michal Zachar
......................................................................................................................

Buď vstřícný k tomu, kdo je v nouzi. Pomáháš totiž hlavně sám sobě.

Křídla ke svobodě (wings to freedom)

stávám se tím, co miluji

už pomalu vnikám do středu

souzním, když srdcem slibuji

radost, že láskou být dovedu

zjišťuji, že láska je také v nás

dávat, přijímat, sdílet sblížení

osázíš tu zahradu všech krás

dávat všem květ místo zranění

dívej se koho teď miluješ!

malinký elf usnul na jahodě

to vše ti tady darem sděluje

láska jsou křídla ke svobodě

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------------

Láska, která miluje ze srdce, je ta nejbohatší, protože dává.
Ta, která hovoří o obětech, jen obírá kosti bez masa.

Každý tlukot mého srdce (Every beat of my heart)

každý tlukot svého srdce
co bych dal za trochu snění
dotkne se náhle prudce
být doma je víc než chvění

stále se vracím do duše

když dívám se tam nahoru

jen dva tři kroky od buše

nebo od řeckého mramoru

jsem v sobě sám hledající

co rukou mi dává zkušenost

a tak dál v mysli stoupající

křičíme svou ódu na radost

příběhem z mého života

je každý tlukot mého srdce

a ta nejkrásnější hodnota

je to, co mi do života vtrhne

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------------

Daně a všem, kdo si myslí, že nejsou doma.

Je mnoho věcí, které jsem ve svém životě neudržel.
V rukou, mysli nebo ve svém těle. 

Ale jednu vzpomínku nikdy neopustím.

A to na místo, kde jsem doma.

A doma jsem právě teď a tady.

A kdekoliv budu, budu vždy doma.

S láskou.

Forrest Gump (Forrest Gump)

co tvoje oči nevidí

když běžíme svým životem

jen možná trochu složití

k tomu, co necháváme za plotem

když čteme řádky slov

co kolébají snad osud v duši

a větřík unáší zpět sklo

čistotou slz srdcem křišťálů buší

kam utíkají bolest strach

pocit, že zabalil´s na dlouhý tramp

možná i hloupější než prach

čistotu srdce jménem Forrest Gump

Michal Zachar

------------------------------------------------------------

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít. A proto je mít rád lidi a milovat lidi to celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.

Vlna (The Approaching Night)

hledáme lásku v horizontu

doufajíce, že je trvalá

co dělá z písmen čára fontu

když svoje znaky šeptala
že na obzoru jen chvějící
je schopna milovat
tu čáru hor, co drží dělící
schopnost ti diktovat
milovat můžeš i prchající
vlny, co klepou břehy
moře se na zem sápající
to vše z lásky a něhy
nežádající záruky a jistotu
vrhá se celá do objetí
tou láskou dáváš životu

velikost bytí bez prokletí

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------
Až se dáš úplně celý. Pak už nebudeš mít nikdy nic pod kontrolou....

Věci půjdou podle mě (Things Will Go My Way)

čím více bereme

sebe na křídla nevědomí

prázdnější modleme

nejistotou svou nevidomí

čím více bereme

tím méně jsme spokojení

přijímat nechceme

strachem svým poražení

čím více bereme

bez srdečních kontaktů

ztrácíme, co chceme

asketové hledící do aktů

čím více dáváme

přijímáme nazpět branou

než ztvrdnem na kámen

vždycky máš na vybranou

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------

Zasloužíme si přijímat. To, co si bereme nám většinou brání radovat se z toho. Ta malá provinilost z toho pocitu blokující radost a udržující tě v pocitu, že jsi míň než jsi. A tak, když se přistihneš při braní, udělej co musíš, aby ses mohl přistihnout při dávání.

Život je život (Life Is Life)

život jsem i já

a není to mé ego

jsme prostě dva

v jednotě tebou

ego bolest působí 

ale taky ji i léčí

láska se znásobí

až když je něčí

soutěžíme v já

zbytečnými úkoly

soupeřící svár

kdo komu dovolí

to, kým jsi ty

to je podstatné

ego nech lžím

láska žít zůstane

Michal Zachar

-----------------------------------------------------------------------------

Z lásky se vám může chtít umřít,
ale taky můžete pro lásku žít.
A také můžete láskou žít.
Kolika lidem jsi dnes řekl, miluji tě?

Signatura (Love The Way You Lie)

vyléčím cokoliv

když láska spí

vlastně nic nebolí

když jsi sama lží

oceňuji tvé dlaně

jak vztáhla jsi

když popel na ně

padal počasím

oceňuji proud sítí

které otevíráš

jak tvé srdce svítí

lásce neubíráš

oceňuji svět kolem

smysly ti dané

jsi jak úrodné pole

pluhem usmýkané

oceňuji tvůj dech

co stoupá vzhůru

něco mi tu nech

na lásky signaturu

Michal Zachar

.............................................................................................

Člověk může dosáhnout dokonalosti jen tehdy, 

když nechá rozpustit svou krásu v lásce.

Podivný svět (Strange World)

pustošíme si splavy dne

a láska umírá nám za noci

to každý vidí jen to své

bez těla, duše pomoci

a kolikrát zakřičíme tmou

co obklopila naše kořeny

ať na děje hledíme si stou

tváří, co sedí mezi rameny

a radost s bolestí se střídá

tak jako mraky stíní den

bez lásky milovat je bída

a prázdno vchází Bohu do oken

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------

Láska je jak dým, jak vdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne, láska je moře vyplakaných slz, láska, jak každý ví, je zákeřný jed i balzám hojivý. Přestaňme být dalšími z Božích zmrzlíků, co si nedovolují pociťovat lásku. Dovolme si sami v sobě cítit lásku, radost a štěstí. Pokud nic necítíme, pak celý život jen tiše umíráme.

Ztracená vesnička (Lost village)

tak ti zas odeznívá čas

a vítr vanoucí se bál

najít se můžeme v nás

o co by každý stál?

požadavky slov a pocitů

kdy naše srdce kráčí

slýcháš u svých rozkmitů

že by i hlasy ptačí?

iluze domněnek čekající

na kdyby potřebných

a do duše voláme si věřící

se zas snáší tichý sníh

po schodech pyramid jdem

ztracenou vesničku spás

bojíme se, že sobě naleznem?

když stopy k ní odnesl čas?

Michal Zachar

...............................................................................................

Zavři oči a jdi do sebe. Za hranici toho vnějšího života, do své ztracené vesničky, kde je tvá duše doma. Na místo, kde jsi celistvým člověkem a kde neexistují tvé potřeby. To je místo, kde máš všechno. To je základní skutečnost tvé mysli. A teď oči otevři. A uvidíš tu svou ztracenou vesničku...

hudba: Jirka Mucha
foto: Lenka Chalupská

Stará cihlová zeď (Old brick wall)

jak se teď cítíš?

u staré cihlové zdi

sám na svět hledíš

a duše ti skládá mši

kde cihla je tónem

zdi v srdci zvonící

a říká jdi honem

jsi láskou věřící

ruka se dotkla

drsného povrchu

hledáš svůj poklad

blesk svitu paprsku

a tak rozebereš zeď

tu starou cihlovou

začneš hned teď

stavět nanovo?

Michal Zachar

------------------------------------------------------

věnováno TRADJAIG

Příliš často dovolujeme věcem v životě přerůst ty lepší stránky povahy, a proto je třeba, aspoň jednou denně číst pár veršů, zazpívat si nebo se podívat na krásný obraz. Příliš často stavíme zdi názorů mezi sebe a svět domnívajíce se, že se tím uchráníme zklamání. Protože jsme-li vzdáleni od toho, co milujeme za zdí, ovládáme se, a zdá se nám, že, čím mocnější je naše zeď, tím více sílu vášně, která se dříve vybíjela navenek, obracíme do svých niter. Zbouráme.li zdi, opět se objeví to, o čem jsme se domnívali, že se toho dovedeme zříci. I to je láska. Bourat s-vědomím své staré cihlové zdi...

Padat (Falling Down)

uchopila s do zubů smršť

z toho, co říká si tvůj život

a že to byla tvá náhlá smrt

zapomněla jsi tu i to pivo

padat zpátky mnohdy chcem

za branou mysli života jsme

kam kdo z nás teďka jdem?

zapomínáš jedno sto jmen

napravit chyby náleží času

tomu, co odplaví proudy dnů

segregací smyslu pro rasu

šlechtěným z bojových psů

veselou dáváš rozkazem

srdci, co už tě nikdy neuvidí

tys byla lásky důkazem

obsáhnout bolest všech lidí

Michal Zachar

.........................................................................................................

Blance a její babičce

Je třeba milovat život, abychom jej mohli žít,
a je třeba život žít, abychom jej mohli milovat.

Pochod proti mně (March against me)

skvoucí se tiše v dějinách

prohlédl jsem a řekl ách

čemu, že říkáme naděje?

láska, že jemně zahřeje?

svit kalným ránem prosekl

tmu slasti až bol utekl

a mračnou chmuru ve tváři

odlesky meče jenom ozáří

tak směle kráčím k rovinám

když dáváme si lásku hrám

co šikmě ční mi do života?

třpyt z úsměvů nanobota

Michal Zachar

-----------------------------------------------------------------

Rozum se na delší dobu zastaví v životě mnohokrát.
Srdce jen jednou.

Má vášeň (My passion)

láska je hra s vášní
je to tak, protože vím
sama vášeň je zvláštní
bez lásky jen utrpením

vášeň není náš hřích
tím je srdeční chlad
ledově bijící v lžích
když přepadl tě hlad

tak, že smysly ohluší
nakrm pýchu z vášně
přijdeš o srdce i o duši
masky shazujeme vážně?

Michal Zachar

-----------------------------------------------------------------

Aby se z dámy stala děvka, k tomu stačí vášeň.
K opačnému postupu je nutná láska.

Lepší dny (Better days)

jsou lepší dny?

jsou krásnější?

sníš hezčí sny?

jdeš zdravější?

jsou skvosty z lidí?

jen tiky srdečními?

snad ti nezávidím

jsme kupujícími

jak smrt dá život?

jsi ty s poznáním?

než stát nakřivo

lásce nebráním

Michal Zachar

...................................................................

Kdykoliv se člověk probudí, probouzí se z chybného předpokladu, že vždy byl přece vzhůru a tudíž vždy byl pánem svých myšlenek, pocitů a činů. V tu chvíli si uvědomí, a to je tou stinnou stránkou poznání - jak hluboká je jeho neznalost sebe sama, jak úzce je on sám závislý na síti vztahů, skrze které existuje, jak bezmocně je vydán na pospas jakémukoli podnětu, který na něj náhodně v každou chvíli působí.

Anam Cara

stojím tu mezi svými protiklady

vynášející smutek ke štěstí

houpačka, kdy jsem tam a pak tady

umožnující vlaku spěchat k návěstí

přelétavá povaha vedoucí bránou dál

směrem k svému vlastnímu opaku

na čí straně života jsem vlastně stál

když zahrál jsem si roli v dalším zázraku?

když se ze dvou stanou další tři a tmu

pohltí svit stávající záře, že jedním

pohybem vědomí zpátky k nekonečnu

s vědomím soucitu lásce nezevšedním

Michal Zachar

---------------------------------------------------

Láska je počátkem všech vědomostí, stejně jako je oheň počátkem světla.
Vůně člověka je životním podstatou vyloučenou na povrch těla z jeho tmy.
Jak vlastně opravdu voníš má lásko? A co je, vlastně znamená tvá vůně?

Proti všem očekáváním (Against All Odd)

Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem dnes odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. 

Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 4 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. Něco bylo jinak, skoro jsem si připadal, jak člověk, který uprchnul z domova tisíce kilometrů a teď žije ve slumu na okraji společnosti ve světě, který byl najednou neznámý a cizí. Plný těch lidí, kteří mě sice "znali", ale najednou chtěli abych byl jiný. Říkali zhubni, zatímco sami tloustli, shodil jsem 44 kg; říkali miluj a zatímco hledali myšky dírky jinde, držel jsem se jedné lásky v jednom čase a místě. Říkali jdeme za tebou, zatímco se pilně připravovali na svou samostatnou dráhu bez mne a za mé peníze, stále jsem jim věřil. 

Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe formuloval takto: "Je toto vše, co nabízí život? Není za tím i něco víc? A kam vlastně jdu?" 

To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? 

Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího je třeba něco jiného. 

Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. 

A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy. 

Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. 

Až když mi tehdy před mým kolapsem někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem (bez poznámek...). Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". 

Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou osobnost, mé JÁ. Mé podstaty se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude... 

Pokud svou otázku nikam neodsouvám mám možnost. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete pochopit, skrze sebe, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid. 

Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí možná ještě více nežli to sami citíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno máme. 

Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem (vědomě, pro absolventy 3axis look a imagemakera)  k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Bez urážky, mám vás všechny rád. Stejně.

Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co najdu, tady teď zkusím žít.

Michal Zachar

------------------------------------------------------------------------

naučil jsem se přijímat

naučil jsem se být láskyplně

naučil jsem se taky dát

naučil jsem se žít smysluplně

naučil jsem se uvidět

naučil jsem se vidět i to, co není

naučil jsem se vnímat svět

naučil jsem se nebýt žábou na prameni

Naše pravdy (Our Truth)

máme svět sevřený
v dlani leží kus od ruky
leží sám zatčený
zkoušejíc souzvuky
s naší pravdou dne
za námi přichází dospělí
otevřem hlavy hned
i pro to, co nechtěli?
dáváme si otázky
bez možností odpovědí
rachotíc oblázky
lásce bez obětí
žít pro existenci
dávajíc svým rodičům
darem oslavenci
patříme k zářičům
svit naší pravdy
bude tím, co osloví tě
zasety už navždy
otevři se mi dítě

Michal Zachar
-----------------------------------------------------

Každá generace se usmívá nad svými otci, směje se dědečkům a obdivuje pradědečky. Stejně tak i své matky, babičky a prababičky. Žít pro smysl existence i podle jejich přání. Vědomých i nevědomých. Byli to programátoři našich životů. A to jak dosáhnout své životní rovnováhy je obrátit se mnohdy nazpět ke svým rodičům; odpustit a vyvážit naší láskou jejich dary nám. Odpustíme-li jim jejich nedokonalost, kterou je mnohdy viníme z našich nezdarů, urovnáme naše vztahy (matka) i práci (otec). A až je takto do sebe začleníme, objevíme poklad, který každý z nich pro nás představuje. Stačí si to jen představit. Obejměte je a přijměte je ve svém srdci. Rozpustí totiž vaše JÁ a umožní, aby vzniklo TY. To podstatné z obou.