Kdykoliv se člověk probudí, probouzí se z chybného předpokladu, že vždy byl přece vzhůru a tudíž vždy byl pánem svých myšlenek, pocitů a činů. V tu chvíli si uvědomí, a to je tou stinnou stránkou poznání - jak hluboká je jeho neznalost sebe sama, jak úzce je on sám závislý na síti vztahů, skrze které existuje, jak bezmocně je vydán na pospas jakémukoli podnětu, který na něj náhodně v každou chvíli působí.
Láska je počátkem všech vědomostí, stejně jako je oheň počátkem světla. Vůně člověka je životním podstatou vyloučenou na povrch těla z jeho tmy. Jak vlastně opravdu voníš má lásko? A co je, vlastně znamená tvá vůně?
Proti všem očekáváním žiji. Tak jsem dnes odcházel z vyšetření v pražském Ikemu. Sedící v čekárně plné lidí, kteří svou zachmuřenou tvář očekávající to nejhorší sdělení ani neskrývali. Šel jsem lehce a až skoro u východu jsem si uvědomil, že jsem stejně lehce přišel. Že se na mém životě něco zásadního změnilo, i když vlastně nezměnilo. Uvědomil jsem si to před několika měsíci, když jsem hledal, co se v mém životě změnilo před 4 lety natolik, že z něj odešli ti, kteří v něm hráli ty důležité role. Žena, děti, pak přítelkyně. Včetně hmotného majetku a peněz. Už delší dobu jsem si pokládal otázku, nebo spíš než otázku žil jsem spíše pocitem, že něco chybí. Ve mně, v mém životě. Něco mimo ty věci, kterých se ostatní tak neustále dožadují a jenž potřebujeme (auto, byt, dům, dovolená, jachta, letadlo...). Nutně. Něco bylo jinak, skoro jsem si připadal, jak člověk, který uprchnul z domova tisíce kilometrů a teď žije ve slumu na okraji společnosti ve světě, který byl najednou neznámý a cizí. Plný těch lidí, kteří mě sice "znali", ale najednou chtěli abych byl jiný. Říkali zhubni, zatímco sami tloustli, shodil jsem 44 kg; říkali miluj a zatímco hledali myšky dírky jinde, držel jsem se jedné lásky v jednom čase a místě. Říkali jdeme za tebou, zatímco se pilně připravovali na svou samostatnou dráhu bez mne a za mé peníze, stále jsem jim věřil. Vyděšený automatismem reakcí svých a lidí kolem sebe hledajících zdánlivou jistotu a hmotné zajištění jsem ten pocit, touhu či otázku pro sebe formuloval takto: "Je toto vše, co nabízí život? Není za tím i něco víc? A kam vlastně jdu?" To mé staré oblečení mi najednou nesedlo, a nejen kvůli tomu, že jsem shodil. Staré masky popraskaly a najednou ztratily smysl. Všichni hledáme osvícení, učitele a toho, kdo nám odpoví na tyto všetečné otázky. Myslíme si často, že je to jako razítko do pasu. Jednou se bouchne a je to napořád. Věřte mi, není. Probuzení není stavem, je činem. Nekonečným opakováním stále stejných úkonů zaměření své pozornosti na to "prázdno - nic" v sobě. Ale uneseme si své NIC v sobě? Pokud jsem uvnitř prázdný z toho všeho hledání a shánění hmoty a hodnotných věcí a zkušeností sebe sama, pak způsob, jak zaplnit onu otázku (prázdnotu v sobě samém), jak uspokojit své základní "hodnoty" svého automatismu, který mám v organismu implantován od přírody je to poznání, že nemusím NIC hledat. Už ho dávno mám. Nemusím nikam chodit, nemusím se plahočit pouští a odříkat si mantry v ledovém vodopádu. Ani skákat po hlavě z přehrady a nebo padákem. Pokud při tom všem popsaném stále zůstávám prázdný, je to na nic. Pokud chci něco, co se mně dotkne natolik, aby to probudilo něco hlubšího a vyššího je třeba něco jiného. Za prvé musím zustat v kontaktu se svou touhou, otázkou - prostě s tím, co mne k hledání přivedlo. Musím zůstat v kontaktu s tím, co bylo mou původní otázkou. A to je nepohodlné. A to je nejistota - jsem ten cizinec, nepohodlný ve své vlastní kůži, odpojený a hledající něco, pro co nemá ani jméno (pro křesťany, Bůh to není :), sorry...). Ta tmavá nejistota chtějící všechno potlačit, popřít. To ošklivé, co se nedá ani vyslovit natož pak popsat, co většinou zamykám ve svém sklepě a tiše doufám, že je tam dost místa (pokud si tam aspoň jednou v životě neposvítíte, nemůžete ani vědět, kolik se tam vejde, že?). To tmavé, co pak psychologicky vytěsním, a jenž stále mojí součástí se po mě sápe a vztahuje ke mně své hladovějící ruce a dožaduje se mé lásky. Lásky k sobě samému. A to za druhé. Vědomí toho, že to druhé je paradoxně, to samé. Mou životní mízou a vědomím se stala právě tato má otázka. Tím spojovacím článkem spojující mne s něčím větším a hlubším než dokážu vyjádřit slovy. Je mnohem snazší se zahrabat do automatických reakcí svého organismu a potlačit život a hnít v pohodlí větru, který mne vláčí, kam se mu zamane. Je mnohem snazší dovolit své mysli létat v představách, formulovat svá vysvětlení, ospravedlnění, výmluvy a zdůvodňování. Nechal jsem se sám dlouho chránit, svými automatismy, abych přežil. Jako každý. Stal jsem se omezeným, stejně tak můj život. Chtěl jsem více pohodlí než nepohodlí, více klidu než neklidu, více spokojenosti svých rodičů než své vlastní, více potěšení než bolesti, více jistoty než nebezpečí. Stal jsem se pro svůj život vlastně tak omezeným, až jsem se stal zbytečným. Až když mi tehdy před mým kolapsem někdo řekl, že jsem v jeho životě zbytečný a moje JÁ najednou nebylo nic, jsem pochopil, že jdu správnou cestou. Byl jsem NIC. Nebyl jsem ani smutek ani radost. Nebyl jsem dobro ani zlo. Nestal jsem se svatým ani ďáblem (bez poznámek...). Byl a jsem nic a ani nevím, jak vám to popsat, vlastně to ani nejde. Jelikož žijeme v duálním světě, kde má každá věc svůj opak, uvědomil jsem si, že má další cesta dál v životě je dostat se do stavu "mezi". Při cestě sanitkou jsem ještě pochyboval. Pochyboval jsem ještě i při srdeční katetrizaci. Pochybuji i dnes. A budu po zbytek života. Protože to mne při něm drží. Pochyby. Mé tělesné já se nechtělo nechat jen tak poddat. Bojovalo do poslední síly. Už několikrát. Při prvním záškubu před pár lety z toho kolotoče změn ve mně vypadla ze vztahu má žena. V dalším i má přítelkyně. Následně i několik "přátel". A tak jim děkuji. Pohřbili mne dříve než tak hodlám učinit sám. Ale pomohli mi pohřbít mou osobnost, mé JÁ. Mé podstaty se jejich pokusy naštěstí nedotkli, jen díky nim obnažili až na jádro mne samotného. A tak se vlastně narodíme znovu. Jsme lidmi, kteří se v bolestech druhých (matek) rodíme na svět ven. Až po letech se rodíme sami v sobě znovu nazpět sami do sebe. A věřte mi, že to bolí úplně stejně. Zbavíte-li se svých poranění a nedorozumění, po kterých jde váš strach, uzavření se do sebe a i svých představ, ve kterých nakonec žijete. A to je JÁ. Naše role představ naší falešné osobnosti. Žijící většinou z toho, co bude... Pokud svou otázku nikam neodsouvám mám možnost. Nepředstavuji si už, že mohu cokoliv změnit. Jsem tady a teď. Ve svém reálném automatismu života. Jen jsem si splnil své nejniternější přání. Přání jiného způsobu bytí. Pochopil jsem, že lásku, radost a klid už dávno mám ve svém srdci. A byl jsem pro něj odhodlán i zemřít. Říkal jsem sám sobě i svému srdci, že s ním půjdu až na konec cesty, že jej nikdy nenechám cizím rukám. Uvěřil jsem sám ve svou vlastní podstatu. Uvěřil jsem však nejen svou duší, avšak i svým tělem. To, že začnu něčemu věřit neznamená, že se to tak vyplní. Řešení spočívá v tom převést svou víru z mysli také do svého těla (opět vsuvka pro křesťany - "a jeho slovo se stalo tělem"...). V to, v co nevěřila například ani jedna z mých žen v mém životě. A pro jejich klidný spánek ani nemohla. Nemůžete věřit v podstatu jiného člověka. Ani Boha. Jen v tu vlastní. Ale můžete pochopit, skrze sebe, že jste součástí něčeho, co nás všechny přesahuje i spojuje. A můžeme tomu říkat láska, radost i klid. Ale čím víc věříte a odhalujete svou vlastní přirozenou tvář a shazujete staré masky, odmaskováváte taky své okolí možná ještě více nežli to sami citíte sami na sobě. A to nikdo z nás většinou nechce. Nesnášíme to. Tedy jeho JÁ to nechce. JÁ se spokojí s reklamními bludy typu : důležitý je přeci váš osobnostní rozvoj, štěstí, pohodlí, potěšení, zisk, sebezdokonalení, atp. Ty však bez dotknutí se a pohnutí podstatou člověka přinášejí pouze dočasná uspokojení. Nutí nás vyrážet ven se něco nového naučit, něco nového vykonat, něco nového přinést před domácí oltáříček myšek hryzalek, jenž při hře "koušu se do vlastního ocasu" vlastně jen hledají zapomnění nad tím, co jim vlastně chybí. A chybí jim to podstatné. Podstata jich samých. A ta není nová, tu není potřeba hledat, tu už dávno máme. Tak teď jsem mezi. Zahlédl jsem pravdu o sobě samém. O svém odpojení od podstaty, o svém automatismu, o svých iluzích a představách. Uvědomil jsem si to, čím si přeji být. Člověkem, co si vzpomněl. Na to, že stačí zastavit kyvadlo života a postavit se mezi. A stát čelem (vědomě, pro absolventy 3axis look a imagemakera) k tomu, co v sobě najdu. Bez hodnocení, bez posuzovaní, bez analýz, bez otáčení se a utíkání nazpět, bez psychologické vytěsňování mimo sebe a utíkání do tmy sklepa svého domu. Co si budete dělat vy, je mi jedno. Bez urážky, mám vás všechny rád. Stejně.
Největšího podvodu na životě se dopouštíme, když vyměníme to, co máme, za to, co chceme. Láska je úmyslné rozsvícení světla uvnitř sebe sama. Světla vnímání, která osvítí i ty nejtmavší kouty mechanismů svých rolí, svého JÁ, svého individuálního krunýře té tzv. falešné osobnosti, která není mnou, ale souhrnem pravd mé výchovy, kterou jsem přijal. A z toho, co najdu, tady teď zkusím žít.
máme svět sevřený v dlani leží kus od ruky leží sám zatčený zkoušejíc souzvuky s naší pravdou dne za námi přichází dospělí otevřem hlavy hned i pro to, co nechtěli? dáváme si otázky bez možností odpovědí rachotíc oblázky lásce bez obětí žít pro existenci dávajíc svým rodičům darem oslavenci patříme k zářičům svit naší pravdy bude tím, co osloví tě zasety už navždy otevři se mi dítě
Michal Zachar
-----------------------------------------------------
Každá generace se usmívá nad svými otci, směje se dědečkům a obdivuje pradědečky. Stejně tak i své matky, babičky a prababičky. Žít pro smysl existence i podle jejich přání. Vědomých i nevědomých. Byli to programátoři našich životů. A to jak dosáhnout své životní rovnováhy je obrátit se mnohdy nazpět ke svým rodičům; odpustit a vyvážit naší láskou jejich dary nám. Odpustíme-li jim jejich nedokonalost, kterou je mnohdy viníme z našich nezdarů, urovnáme naše vztahy (matka) i práci (otec). A až je takto do sebe začleníme, objevíme poklad, který každý z nich pro nás představuje. Stačí si to jen představit. Obejměte je a přijměte je ve svém srdci. Rozpustí totiž vaše JÁ a umožní, aby vzniklo TY. To podstatné z obou.
Podstatou role pomocníka je, že se cítíme o trochu lépe než ti ostatní. Tato role maskuje pocit méněcennosti, pocit, že nejsme dost dobří. Většinou si do vztahu vybíráme osobu, která je na nás nebo my na ni spoluzávislý. Pak se stačí jen domluvit na tom, kdo za to může a drama může začít. Máme jen strach být rovnocenným partnerem. Ne ve věku, ne v dovednostech, ne v tom, co všechno umíme. Ale v tom nehrát mu žádnou roli a dovolit jemu i sobě přijímat se takoví jací jsme. Přiblížit se k sobě a sdílet se s láskou.
Nezáleží na tom, jak jsme staří či mladá, zda vážíme příliš nebo málo, jakou máme postavu či IQ, důležité je pouze to, co prozrazujeme svou podstatou. Přestaňme se chovat líbivým způsobem, který od nás vyžaduje tvá osobnost. Ukažme svou podstatu. A skutečně zažijete krásu nesmírnou. Na své cestě.
Hezká dívka si krutě zahrává s láskou. Zdá se jí zcela přirozené, že ji milují, a myslí, že má povinnosti jen k tomu, koho ona miluje, ochotně by věřila, že člověk, který ji miluje, je už tak dost šťastný. Na její omluvu musíme uznat, že ani zdaleka netuší, co to je láska, třebaže na ni myslí celý den. Protože počestnost žen je často jen láska k jejich pověsti a vlastnímu pohodlí.
Člověk neláskou raněn se potácí na světě bezcílně z místa na místo. Říká se tomu láska.
Ve skutečnosti je to jen nezřízená touha ovládat
a vlastnit druhého člověka.
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.
Urážky bolí jen tehdy, přicházejí-li od člověka, kterého milujeme. A proto ochraňuj mne, Pane, před posledním zklamáním v lásce,
ale dovol mi, abych se ještě mýlil.
Základním smyslem mocenského boje je zabránit nám oběma v postupu vpřed. Tak vyvstává otázka, co na svém partnerovi skutečně miluješ? I kdybys nalezl jen jednu jedinou věc, bude požehnáním vám oběma.
Co je to láska? Tomu, kdo ji prožil, to vysvětlovat nemusíte, tomu, kdo ji neprožil, to nevysvětlíte. A proto není možné zapomenou na člověka, kterého opravdu milujeme.
Tato báseň vznikla v ten samý den našeho života nezávisle na obou autorech,
kteří ji sepsali každý se stejným názvem, se stejným začátečním slovem
a se stejnou poslední větou. Takhle píše básně život.
Věřím, že každý z nás má v sobě kousek dítěte. Něco na co zapoměl. Já si to rád přiznám a taky jdu na hřiště, když dostanu chuť. Zhoupnout se, zablbnout. Žiju jen jednou, a tak už se nechci připravovat o ty krásné okamžiky tím, že je budu ignorovat a budu mít zacpané uši, když mi srdce a duše říká: "Udělej to! S láskou!"
Devítka (ochránce, vyjednávač) - Devítky vynikají svou empatičností, vnímavostí a klidem. Devítka není moc průbojná a svým okolím je snadno přehlédnutelná. Nebývá moc otevřená a mívá například problémy bavit se o tabuizovaných tématech nebo například o sexualitě.
Osmička (vůdce, ochránce) - Osmičky jsou přirození vůdci, ochraňující slabší, obdaření velkou vnitřní energií, jež je žene dopředu. Mají problémy s autoritami a obecně se často dostávají do konfliktů, také bývají tvrdohlaví a nenechají si vymluvit své názory.
