Na fotce Saturnův měsíc Mimas - Hvězda smrti. Ty, které milujeme neopouštíme ani když nejsou mezi námi. Jsou s námi stále. V našem srdci, v našich činech.
Nemůžeme přimět člověka k ničemu jinému než v něm už je.
Svoboda člověka není v tom, že si dělá "co chce",
ale vždy jen v tom, že "zušlechtí" (od toho pochází slovo
šlechtic, šlechetný) to, co je mu dáno.
Pokud nenachází v sobě sílu k vnitřnímu zušlechtění
ve skutečnosti není svobodný, ale je otrokem astrálních sil
- tzv. egregorů (ať žije výuka magie - :) )
a je iluzí si namlouvat, že zrovna my jsme zcela svobodní,
když jsme otroky vášní a celé dějiny nás o tom přesvědčují.
Člověk se rodí na určitém místě a do určité doby
neboť potřebuje pracovat s určitými silami, aby učinil
sám sebe celistvějším. I já sám. Bez vyjimky.
Když se pozorně dívám na sebe do zrcadla a učím to ostatní lidi,
ptají se mně mnohdy ostatní, proč by se měl člověk dívat pozorně?
Odpovídám jim, aby se naučil vidět sám sebe
a ne jen svůj obraz, který si o sobě předem utvořil...
Tisící básničku píšu jako prózu a tímto se omlouvám všem, kdo si k ranní kávě dali ještě i mou básničku. Nebudu teď nějakou dobu psát. Pokud budete mít chuť a bude vám nějaké téma chybět či přebývat,
napište mi, zkusím vám něco stvořit a poslat. A jestli se k psaní vrátím, ukáže čas.
Teď je třeba žít. Mějte pěkné dny. A Bůh vám žehnej.
Skutečnou hodnotu našemu životu dává vědomí ne toho,
co děláme a umíme, za co nás považují rodiče, partner, přátelé,
ale toho, kým jsme. My sami. S láskou v sobě, nikoliv našich představ o druhých, mylně vydávaných za lásku máme ještě naději...
kam dáváme oči? když se máme podívat? a kdo do nich vkročí? a začne si zpívat?
když jsme šli dál kousek cest svých dcer zkusit si, jak bych stál a nabrat si směr
vyšší rovinu lásky vnímáme svými smysly a že k uchopení krásy není třeba mysli
šachová dílna prahů kde v sobě lepíme lekce polámaných kousků vztahů šach dostáváš i pěšcem
Michal Zachar
-------------------------------------------------------
Pokaždé, když jsem byli zdrceni nebo prožili trauma, byly to situace, kdy se nám nepodařilo naučit se předložené lekci. Místo toho, jsme rozlámali svou mysl na kousky. Byly to situace, kdy jsme měli možnost vystoupit na daleko vyšší rovinu lásky a porozumění. Nic není ztraceno, protože tyto zkoušky k nám přicházejí stále znovu prostřednictvím našich vztahů. Naše vztahy jsou dílna, kde se můžeme naučit své polámané kousky zase znovu pospojovat. Protože až přijde další zkouška, bude ten novej sekáč jinej - ten se už nezakecá...
jaká jsou její pravidla? nadšená je cesta k ráji? řeka, co zvedla stavidla? spláchne vše, co jí dají? podobá se všemu na světě? rozeznáš její obraz od skic? pokud jo, jsi na jiné planetě jí se přeci nepodobá nic...
Michal Zachar
.................................................................................................................. Když hledáš opravdovou lásku, musíš se nejdřív unavit
průměrnými láskami, které tě potkávají. Ta opravdová je jediná, co vydrží.
zase nemůžu spát a budí mě staré fotky jde z nich chlad a jsou trochu i krotký
tváříc se černobíle vyprávíc mi příběhy své dnes je všechno milé o tom, že bylo dobře a i zle
odkrývám z nich koruny stromů a plachetnic láska je srdce zdvih
zas trochu domů a co je víc?
Michal Zachar
-----------------------------------------------------------------------------
Každá oblast vztahů, kde nepanuje úplná hojnost, ať se jedná o komunikaci, peníze, sex, volný čas, štěstí či cokoliv jiného - je oblastí, kde se nám zdá, že máme pravdu anebo jsme o trochu lepší než náš partner: jde o oblast, kde bojujeme, aby partner či situace uspokojili naše potřeby, ještě než to skutečně udělají. Míra nedostatku určuje, jak dalece ještě nejsme ve vztahu vpravdě partnerském.
Očekávání a požadavky se rodí z pocitu nedostatku, kterým se v skryté rovině bráníme budoucnosti. Do budoucnosti se ženeme plni očekávání, ale přijímat jsme schopni jen málo, sice něco žádáme, ale neumíme ani přijímat, ani se z daru radovat. Každé očekávání je strachem z budoucnosti.
Význam jde s citem ruku v ruce. Dává nám směr a smysl. Když naplňujeme smysl své existence, když žijeme v souladu se svým pravým významem, žijeme pro lidi a ne pro ty zbytečné drobnosti, kterými myslíme jen a jen na sebe. Je důležité cítit co nejvíce, abychom mohli rozšiřovat vlastní osobnost, protože pokud nic necítíme, umíráme.
Existují dva důvody, proč v nás vzniká drama vztahů. Buď s partnerem vedeme boj o moc, v němž jeden z nás či oba hledáme stále dramatičtější způsoby, jak vyjádřit svůj názor, anebo nám pak vztah přijde nudný, takže stvoříme drama, abysme unikli chladu. Ale každý zápas a chlad v nás bohužel znamená jen to, že se vyhýbáme vlastní kreativitě. Ta by v nás našla řešení. Ale chceme ho najít v sobě? My skutečně milující?
Michal Zachar -------------------------------------
Vize znamená, že přeskočíme přes propast k lásce a necháme stát most, po němž nás budou následovat ostatní. Když sami sebe dáváme tak intenzivně, beze zbytku, že se obrátíme naruby, dovolíme, aby se na zemi znovu zrodila láska. Umožňuje nám přeskočit bezednou propast nevědomé mysli a překonat nicotu. Vize nám umožnuje dostat se na nové území lásky, kde nacházíme i nové odpovědi. Potom jsme schopni vybudovat most, po němž mohou následovat ostatní i objevit jazyk, kterým lze vyjádřit nevýslovné. Máme-li vizi, žijeme pro smysl své existence. Dáváme dar sebe sama tak opravdu tvořivým způsobem, že cesta je bezpečná i pro ty, kteří jdou za námi.
"Pojď dál", řekl Bůh. "Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?"
"Jestli máš čas," řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: "můj čas je věčnost, a proto je ho dost a na všechno. A co se mne vlastně chceš zeptat?"
"Co tě na lidech nejvíce překvapuje?"
Bůh odpověděl:
"Překvapuje mě, že žijí, jakoby neměli nikdy umřít, a že umírají, jakoby nikdy nežili..."
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli.
Pak jsem se zeptal:
"Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?"
Bůh se usmál a odpověděl:
"Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne v nějaké skupině lidí.
Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.
Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
Chci, aby se naučili odpouštět, avšak odpouštět skutkem.
Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit.
Chci, aby věděli, že za peníze si mohou koupit mnoho kromě lásky a štěstí.
Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.
Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět."
Chvíli jsem tam seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě dělá. A Bůh odpověděl: "Kdykoli. Jsem tu 24 hodin denně. Jen se zeptej a já Ti odpovím."
Pravda není zbraň, kterou bychom měli mlátit po hlavách lidi kolem sebe. Pravda dovoluje zvítězit každému z nás. Pravda je sjednocením všech názorů na současnou situaci. A vždy škodí, že si lidé neříkají pravdu do té míry, aby mohli DOSPĚT k plnému porozumění a k řešení. Dokud nezvítězí všichni kolem nás, není to ještě celá pravda.
Všichni, kdo stojí na obou stranách konfliktů, mají nějaké skryté pocity. Jestliže jsme ochotni zjistit, co vlastně skrýváme, co nechceme cítit, tvoříme pro sebe příležitost. A když projdeme ohně těchto pocitů, přirozeně se pohneme kupředu.
Problém je jenom znamení, že je mezi námi přerušeno spojení. A protože všechny dobré věci jsou obtížné a vzácné je lehké jej ztratit a těžké jej nalézt. Srdce totiž vždy kráčí po cestě, z níž nás rozum zrazuje.
štětcem děj každodenní celou dobu jen závislí v srdci to tak není
Michal Zachar
----------------------------------------------------------
Obětování se je skoro jako láska. Chybí v něm jen důležitý prvek. My sami. A protože obětovat se můžeme prostřednictvím role v níž nejsme my sami přítomni, platí že sice dáváme, ale nepřijímáme. Dáváme-li ve svém daru i sami sebe, je to dar z největších, neboť nám umožňuje také přijímat. Ale to tehdy, až když se dáš zcela beze zbytku.
