Vážená radost

vážíme si radostí?

a kdo je zachová?

bolest s hloupostí?

tvá srdeční komora?

přízraky představ

myslí jsou planoucí

bušících snů stav

trápením tekoucí

malinké obavy lží

co ovládají city

říct svobodně smíš

láska jsem já i ty...

Michal Zachar

--------------------------------------------

Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina z nás obává.

Touha je...

touha je hradba

co nás odděluje

věž, co spadla

tvá, pamatuješ?

jak bez touhy?

chlebem bez vody?

okamžikem pouhým

pocitem svobody

spletitá cesta

srdečních cest

obnošená vesta

vést a ne splést...

Michal Zachar

..................................................................

Neodpovím-li sám za sebe, kdo za mne odpoví?
Ale odpovídám-li jen sám za sebe, jsem to ještě já?

Větev

praskla zas větev záchranná

jen jeden pas a visíš bez lana

dostat přes hloubky spálenišť

skáčeme do sopek mravenišť

po kterých ti běhává zarudlá

tvá tepající krev, pod kůží tvá

tak bezmocné jsou i pohledy

a nemocné srdeční prodlevy

jsme svými zajatci dne i noci

svědky němými bez pomoci

co dělat, snad naše srdce ví

posečkat, s možností prodlevy

to když bolest ti sbírá slova

a srdce tvý je bez domova

Michal Zachar

------------------------------------------------

Věrnosti a stálosti lidské lásky dosahujeme, když překonáváme své setrvávání
na vlastních citových potřebách a obětavě se oddáváme bližnímu.

The language of sound

dotekem hloubíme duše

když posloucháme zcela

i když je to možná klišé

ptám se, jak jsi se měla?

když zpíváme si tělem

a to nechce poslechnout

nemusíš vědět, co se děje

hlavní je si vydechnout

jak trápíme si svoje těla

když sáhneme si do duší

nevíme zda tohle chtěla

a děláme, že nic netuší

kdo z nás čeká rozuzlení

spletených teď v tebe

dík za tvoje pohlazení

co bylo darem z nebe

Michal Zachar

--------------------------

Je možné potkat se tisíckrát a nenajít se.
A je těžké, potkat se jen jednou a najít se navždy.

Láska je smůla...

láska je smůla

co se přilepí

když se hnula

síla k síle dní

přitažlivost snů

ti jenom násobí

doufáš, že tmu

světlem pokropí

tvořící obrazy

nehne se dál

až tě zamrazí

kdo o to stál ?

uvidět všechno

co už není snem

žijem jen jednou

každičkým dnem

a ten, kdo závidí

že drží se tě zas

co jsme to za lidi ?

smůla lásky je v nás

Michal Zachar

................................................................

Míše

Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi.

Polibek

uléhám do tvých polibků

tak jako duše do peřin

nechávám se bez zbytků

zakousnout do tvých slin

a tak večeřívám skvěle

a díku bohu za milost

polibků rty rozechvělé

těch nikdy není dost

a možná taky ke snídani

když je, co zakousnout

tak pusu dej mi za ní

ať tě slyším vydechnout

ty okamžiky ticha rtů

co spojilo se tuším

štěstí v sobě opatruj 

a dávej lásku duším

Michal Zachar
---------------------------------------

Polibek je tajemství, které se prozrazuje ústům.

Pekli spolu lásku...

říkám si hned

otevřít chci

ďábelskou pěst

andělské sny

kolikrát chtěl

a každý z nás

vrátit se směl

do smyslů krás

jsme možná psi

hledající pána

a v nás tiše spí

síla tvá dávná

pookřát pohledem

i barvou světla

a získat svou zem

aby jsi vzhlédla

poprosit o milost

nikdy už neříkej

své lásce dost

své lásky dej

--------------------------------------------

Cesta do nebe je úzká, s Bohem ale není kluzká.
Ve dvou pak jde se lépe, ale musíte se pevně držet, 

jste teď jen jedno kuře slepé, ale s Bohem je to med.
Jeden za druhého zodpovědnost nesou, kdo samoty se zřekli,
za druhého duši neposednou, kdo spolu lásku pekli.

Děkuji

možná, že neumím jít

pořád rovně

možná, že nejsem žid

neřád a skromně

možná, že jsem hloupý

zrovna dle doby

možná i teď skoupý

být zle dobrý

možná, že zapomínám

to podle sil

možná si nevzpomínám

kdy jsem, kde byl

možná, že tím slovem

radši miluji

možná, že než sbohem

stačí děkuji

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Děkuji bohu za to, že mne neudělal schopným experimentátorem.
Mé největší objevy mi napověděly nezdařené pokusy.

Než nastala tma

radostí na dohled

pozvedám naději

dívám se vpřed

a mám tě raději

protože přicházíš

v sobě a sním

vydělit mě smíš

jménem tvým

odplouváme dál

k tomu, že dva

v jeden se stal

než nastala tma

Michal Zachar

......................................................................

Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.
Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň.
Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.
Pro lidi...

Někdy je slovo klíč

kdo s láskou neví

kudy sem a kam

tomu ať se zjeví

i konec našich bran

ať se třeba zamiluje

jen ne do člověka

láska taky vysiluje

když nevíš, co tě čeká

kdo vezme do srdce

si svého krále, kluk?

královnou hneš prudce

a vystrašil nás ten zvuk

ten srdce lámající 

ta navždy bdělá

myšlenka nelkajících

neopouštějící naše čela

co nezmizí pryč

když je zapotřebí

když tomu nedáš klíč

hledat si můžeš i v nebi

Michal Zachar

----------------------------------------------

 věnováno té, co těžce snáší, že jednou možná bude i tou naší...lásce

Květ z roku 1975

dívals ses někdy do nebe?

a poslouchal zvony?

copak stačí myslet na tebe

a přát si to, co shůry voní?

ta vůně připomíná tebe

když něžně kvetla jsi

jsi tvarem srdce, co nebe

poslalo mi dělat počasí

tak ležím na trávě a vidím

jak jaro prchá pryč

závoj květů nenávidím

ze smutku upletl bych bič

teď zbývá svěřit se sobě

a i když se podobám

krev mele něco o hrobě

a buben srdce zadýchán

až když zastavil se dech

slyším zaklepání na sklo

to zas mi vítr a větev

poslal květ až to prásklo

dívám se okem na květ

co dál letí pod oknem

tak měním hole a na svět

vytáhnu křídla a letím ven

i když mi to jaro pořád zní
a nechci by vrátilo se zpět
nebyl to můj krok poslední
v tom roce sedmdesát pět

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------

Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám.

Tvarující srdce

mezi dvěma okamžiky

zastavil se mi život

jak hlavy leští kliky

těm, co platívají pivo

viděl jsem upadnout

hlavu ze sloupku

kutálejíc i zapadnout

mezi vědry na dvorku

hlava sochy s očima

vidoucí nad věky

dívá se na svět jinak

teď ze země bezděky

sloup s anděly zabíjí

křičeli chceme jinou

ztratíme-li svou Marii

tak i tváře pod gilotinou

Michal Zachar

...............................................................................

Nevěřím v osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv.
Věřím však v osud, který ho ovládne, když neudělá nic.

Vůbec nic...

žijeme teď a tady

a nevíme, co bude

hledáme klíče od zahrady

i když nevíme, co ještě zbude

ovoce jsme už otrhali

i po hostinách dávných

Evu s Adamem jsme zaprodali

kdo z nás věří ještě na smích ?

kam jdeme bez něhy?

copak lidství neunese víc?

ptám se pořád, od alfy do omegy

zatím je skóre skoro vůbec nic...

Michal Zachar

----------------------------------------------------------

Tím nejvznešenějším, co člověk může zažít je přijmout Tajemství.

Ledový muž

bez hranic žiju

ledovým dechem

ohňovou vodu piju

obrůstám mechem

odrůstám věku

co dává jistotu

propadám vděku

chválící temnotu

dávám i záruky

za tebe, za mně

a z ruky do ruky

slunce prodá mě

kupujíc byl už

tak trochu jiný

ledový muž

bez masa a hlíny

krouceným dnem

dívám se dál

hrnek se snem

prasklinou hřál

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Where is my mind?

den přešel kolem

kolikátý už?

byls bohem

aspoň chvíli muž?

tvořivá honba

kočky s myší

voda stoupá

plameny slyším

z očí víček stěna

mrknou si?

bylas žena

ne jen padnoucí?

kamkoliv došels

jak ostře se mihotá

cesta je posel

v tvém smyslu života

Michal Zachar

......................................................................................

věnováno všem, co ho pořád ještě hledají i těm, co už ho mají...