tu, co se v srdcích nenosí
dávám všechny noci v sázku
že jen voda tiše šumí v rákosí
až do dnešní noci znamenala strach
a i když byl strach jen sebemenší
závoj, co rozpadl se v prach
vidící skoro vše ve zdejším
a v téhle chvíli všech chvil
kdy tmavá místa osvětluje den
já druhé části, tváří v tvář jsem byl
a pochopil, že barva není sen odrazem
láska je jen pocit spjatý s barvami
jako by bylo nad hlavou tisíce duh
ať všechna srdce hrají nad námi
a lidská samota už nebude dluh
Michal Zachar
.........................................................................................
Ženy a muži žijí na jedné zemi, a přece každý ponechán sám sobě, bez pomoci! Je tohle lidstvo? Kdo se je odvažoval definovat jedním slovem? Žena, až do dnešní doby otrokyně, zůstávala stále naprosto neznámá a všechny domýšlivé psychologické studie dokazovaly jenom lichost vývodů, které sloužily ničím nepodloženým výmyslům spisovatelů a moralistů. A muž, ani ten nechápal sám sebe; zbaven opory ženy, jež by ho doplňovala, byl nucen sám se probíjet životem, sám se radovat a sám bojovat; zbytečně se zřeknuv spontánního úsměvu, který by mu mohl odkrýt smysl krásy celého vesmíru, zůstával slabý nebo krutý, vždy nedokonalý. Žena i muž, oba dva byli každý jiným způsobem hodni politování.
