Znovu napojení - Reconnection

viděl jsem vlnu

co nesla kapky

možná, že zprvu

byly jen zmatky

které jsou nyní

dobře schovány

 v tvé srdeční síni

a tím jsou za námi

jakkoliv kapka

nemůže běžet

jsi otec i matka

i vlna umí brečet

a napříč vlnami

která je ta pravá?

spojujíc, to za námi

které se nepotkává?

oceán dokonalý

je kapek plný

nikdy se nepotkali

na hřbetu vlny

Michal Zachar

.....................................................................

Zapálený kamínek

i tak věřím, že hoří

i když vím, že zhasli

v kostelíčku v moři

a snadno byste našli

tolik přání hořících

tou zapálenou dlaní

smývá pláč i smích

jak moře před snídaní

vezmi ten plamínek

do srdce dokud hoří

a zapal malý kamínek

a hoď ho zpátky moři

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Viktorovi

Záleží na tom, co jsi, ne na tom, co máš.

Úsilí

když hledání zafouká čas

zkoušíme dojít na konec

možná, že je jenom v nás

touha nezvonit na zvonec

klopýtáš sám svým snem

a říkají mu teď náš život

sluncem v srdci zasažen

že najdeš lásky přívod ?

prcháme před svou bolestí

až na druhý konec světa

jen malý krůček od štěstí

teď platí všechno je veta

co umí dopravit tě k ústům

však nevyvolává žádnou chuť

v posteli docházívá k půstům

to je úsilí, lásky potměchuť

úsilí může svěřit tajemství

ale nedá ti žádnou důvěru

potlačit sebe v hájemství

tak co chci, beru neberu?

úsilí nepřekoná ani zeď

co z myšlenek postavila

chuť říct si o lásku teď

s vědomím, že jsi tu byla

Michal Zachar

.........................................................................

věnováno řeckému ostrovu Kréta

Pin-up girls

dala jsi mi to

co prý nemá cenu

lásku, smích a

pohled do očí

taky úsměvů sto

a patřily jen jemu

tištěných z knih

co s tebou zatočí

na dotyk skoupá

vždy matně zařící

stoupavou spirálou

upnutě vážená

jak se tam houpá

potem mi vonící

tak zítra na malou

chvíli jsi má žena

Michal Zachar

----------------------------------------------

Nejtěžší zkouškou lidské statečnosti je, když člověk zůstane sám.

Tak sviť - 777

dál jen dál

zase jdem mlhou

ať jdem tam, co stál

sviť pořádně

to mi táta říkával

a řval smíchem i na dně

tak svitla světla

domů jede další za dvě

možná, že se tehdy spletla

uvidět smrti stín

a prohlédnout, co zvedla

tancujíc si říkám synovi, tak sviť

Michal Zachar

----------------------------------------------------------------

Smrt je cena za nesmrtelnost.

Chuť pláče

jen, co spadla na zem

ta kapka slz rázem

změnila ve mně svět

a proto jsem hned

řekl do očí tvých

miluju tvůj smích

který mě dává žít

když má srdce bít

a proto když máš

chuť plakat mi dáš

více než jen své slzy 

abych je vysušil brzy

Michal Zachar

...................................................................................

Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.

Kočí srdce

svírám tvou ruku

aspoň v představách

nemyslím na záruku

co ocitla se v tmách

vnímám tvé chvění

a každičký strach

při tom dobře je mi

mám tě na řasách

krása není v oblečení

ale ani v postavách

úpravu vlasů neocením

jsem stylingový vrah

krásu je vidět v očích

když pozvou tě dál

svírám ti ruku kočí

tak žeň se stále dál

jsi kočí srdce mého

když jsme teď oba pryč

zas jeden na druhého

 nepoužíváme bič

Michal Zachar

............................................................................

Celkem vzato - moudří lidé všech dob říkali v podstatě totéž.
A hlupáci, tj. velká většina lidí všech dob, dělali také totéž - totiž pravý opak.

Jen být mužem

říkám si pořád 

co že jen utíkám

říkám si neřád

odnikud do nikam

skončila cesta

skládám si papír

na kterých ze sta

kreslil jsem za mír

co v duši hledá

a klid zapálen

sám si už sedám

bojem unaven

možná jednou

sotva už zmůžem

měj ho sebou

jen být mužem

Michal Zachar

--------------------------------------------------

Poznat nesmírnou složitost skutečnosti,
to je pro mne věc úcty k životu, která stupňuje v úžas.

Dotkni se slunce

tak od hodiny k hodině si žijem

možná, že taky trochu pijem

a že vybrali jsme se na pouť

před věky a pohltil nás proud

tak dáváme si rady kudy a kam

možná, že taky strach mám

když vidím, jak jsem sám

a proto nikam prostě nespěchám

jen stačí-li nám v nádrži benzín

když ujíždíme a nevíme před kým

když pak na konci svých cest

necháme-li se srdcem vést

potkáváme poslední překážky

dotknout se slunce bez lásky ?

Michal Zachar

--------------------------------------------------------------

Soustřeďte se na to, kam chcete jít, nikoli na to, čeho se bojíte.

Manifest ADAMA za jeho EVU

Už dlouho se mi honí hlavou něco, co chci napsat. Dlouho pracuji se ženami a pořád narážím u žen i u mužů na to samé. Na popření své ženské stránky sebe sama v naší civilizaci. Náš svět západní civilizace se formoval dlouho, a tak jak jej známe dnes je ve stejné podobě skoro přes tisíc let. Po těch mnoha letech se však ocitáme ve smutně zdeformovaném světě, který je zbaven skoro všech stop ženství.

Vnitřní ženská duše, ženské hodnoty, které v naší kultuře žily, zemřely cca právě před tisícem let. Naše "mužnost" a patriarchální mentalita vyhnala ženství z naší kultury a našich životů. Celá ženská stránka života jako je láska, procítění vztahu, pozorování vlastního nitra, intuice a lyrika životní zkušenosti - to vše téměř zmizelo.

C.G.Jung označil duši za hermafroditní, skládající se z mužských a ženských složek. A tak každý muž a každá žena spojují jakožto jeden celek v sobě bohatství obou stran, obojí přirozenosti a dvojích schopností. Psyché považuje schopnost navazovat vztahy a milovat za "ženské" schopnosti, které vyvěrají z ženské stránky duše. Do "mužského" oddělení duše se naproti tomu dává vládnutí silou, kontrola nad situací a obrana území. Chceme-li se stát úplnými muži i ženami, můžeme v sobě každý z nás rozvinout obě stránky duše. Můžeme být schopni obojího: vlády i lásky, zvládnout výkon moci i spontánně splynout s osudem, a to vše v pravý čas.

Když zde mluvím o "ženském" nemyslím tím jenom "hodící se k ženám". Mluvím o vnitřních psychologických kvalitách, společných všem. Když muž rozvine sílu své vnitřní ženskosti, dotváří tak své mužství. Stane se úplnějším mužem a úplnějším člověkem.

Jeho JÁ je pak souhrnem všech protikladných sil, energií a kvalit, které v člověku žijí a dělají z něj toho, kým je - JEDINEČNOU OSOBNOST.

Vědomou myslí však sami sebe - své já - málokdy prožíváme. Zřídkakdy máme onen pocit souladu a úplnosti. Obvykle se sami cítíme jako chaotická změť konfliktních tužeb, hodnot, ideálů a taky možností, z nichž některé jsou vědomé a jiné nevědomé a obojí nás táhnou mnoha různými směry zároveň.

Jsou to právě ženské hodnoty, které dávají životu smysl: VZTAH K LIDEM; SCHOPNOST ZJEMNIT SÍLU LÁSKOU; VĚDOMÍ VNITŘNÍCH POCITŮ A HODNOT; RESPEKT K PROSTŘEDÍ V NĚMŽ ŽIJEME; POTĚŠENÍ Z POZEMSKÝCH KRÁS a HLEDÁNÍ VNITŘNÍ MOUDROSTI. Pokud jsme o tyto kvality ošizeni, nenacházíme v životě valného smyslu. Svými meči a kopími budujeme říše, ale nechápeme jejich smysl a účel.

Vidíme dnes mnoho lidí, co se pokouší přivést ženskost zpátky z nevědomí. Lidé se chtějí vyjadřovat o svých citech, projevovat emoce, probudit zpátky intuici do svého života. Někdy se podobná snaha mine cílem, někdy jde o "pomíjivou módu", která se zredukuje na vědomá objetí a násilnou "spontánnost".

Proč jsme my, západní lidé ztratili tolik ze své schopnosti milovat, procítit a navazovat vztahy? Jsme vojáky na válečném poli nelidských vztahů, které zná jen neustálé další války, zabíjení, spojenecké smlouvy a smrt. A naše niterné ženství je v naší kultuře ve stejné pozici - stále jen následuje vojska vlečeno zaprášeným vlakem maskulinní hnací síly, dusí se válkou a je zapomínáno ve věčném a ohlušující rachotu zbraní...

Kdysi se prý podle starých legend naše ženská část duše Západu vydala na mýtický ostrov v moři poblíž Irska. Odešla, aby žila v nevědomí a čekala na lepší dobu, kdy se vrátí a bude žít lidským životem. Ptám se sám sebe každý den: "Cos pro to, aby se vrátila udělal?"

A tak se ptám i Vás. Co děláte dnes pro svou EVU ?


na motivy knihy Roberta A. Johnsona - Věčný příběh romantické lásky - nakl. Portál

V přítmí řas

je v pohledech

jen z očí do očí

to, co nesvedem

když tebou zatočí

tvé srdce a tak

co hledáme z nás

dostávat na frak 

jen v přítmí řas

hledáme, co je bůh

když visí před očima

a já jen dobrodruh

vidím, že jsi jiná

Michal Zachar

------------------------------------------------------

Toho, kdo se povznesl nad dobro i zlo, kdo je stejný k příteli jako k nepříteli,
kdo Boha zří ve všech věcech, toho Bůh neopouští a ani on nikdy neopouští jeho.

Spirit

když jsem stál

a držel se toho stromu

život kolem hrál

lidé spěchající domů

někdy přichází

ty naše duše nazpátek

stojíc na zápraží

v rozpuku poupátek

čím víc se zaříkám

strom a nebo krásná květina?

otázka je odnikam

a tam to všechno začíná...

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------
Radimovi

Bůh ti dává obličej. Smát se musíš sám.

I´m just shadow now

požehnání květin z louky

a dolet ptáků na střechách

to mě k tobě ze mně snoubí

v těch snových dálavách

a tak mě napadá při snění

že ti, co se nejvíc bojí zemřít

a bojuji až do denního bdění

s pocitem, že se taky bojí zřít

když utíkáme před smrtí

a že je to běh na dlouhou trať

utíkáme před životem, jak chrti

na konci stojí cedule - teď plať

ptákem být nevím, co si myslí

ale vím, že je si třeba odpustit

a nepatří to do styku s čísly

zítřek se sám stará, o to být

Michal Zachar

............................................................................................

Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.

Noční motýl

ten strach v mé duši

trávící z všech jedem

a nevím, co mi sluší

když se nocí sejdem

do ulic duší našich

podivná ta stvoření

vytvářející si kaši

jako JÁ páv dvoření

z pochopení rozumu

nesoucím se ulic tmou

bliká neon konzumu

ty strachy nezmoknou

a z bludiček světýlek

od lampiček krásy

přilétá snů motýlek

říká, bál ses asi?

Michal Zachar

-----------------------------------------

věnováno hedvábným obrazům Dagmar Bergrové

Srdečnou

procházím vším

a dotyky jsou

prachobyčejným

pocitem ve dvou

srdce zkoušená

posmutněle slzí

že neobyčejná

chvíle odejde brzy

zas tě vnímám

tlučeš mi do hrudi

srdečnou mám

rytmus k zalknutí

pomáháš uchopit

svět můj do sebe

takhle vám přeju žít

jít za dne do nebe

Michal Zachar

...........................................................................

Člověk nemusí vlastnit to, co miluje.
Skromnému člověku stačí vědomí, že to milované žije.
I v jeho srdci.

Otázky XI. - neomezený život?

země neustále rozechvívá srdce

a to jsi ty, co se jím řídíš tady

někdy ti jde všechno prudce

jako míček spadne do zahrady

jelikož nevíme, kdy zemřeme

vidíme život jako studnu bez dna

jen tak si svou paměť zavřeme

jako když noční hlasy chladí tma

všeho je jenom určitý počet

na to odpoledne vzpomínáš

když ti v dětství letopočet

křičel:  jdi z dortu na guláš

kolikrát ještě v životě uvidíš

vycházet měsíc, tak v úplňku?

křičící mysl, dělej, že neslyšíš

nepatřils přeci k doplňkům

a tak mě rozechvívá slovo

a tvůj dotyk, mezi větami

možná vzpomenout ne mnoho

a pamatovat si jen to MY

Michal Zachar

------------------------------------------------

Hledat lásku? Nesmysl - říká rozum.
Směšné - tvrdí hrdost.
Riskantní - brání se zkušenost.
Ale samota mě zabíjí - šeptá srdce.