Když je jeden polykačem ztrát.
A teplo v zachumlaným svetru.
Chybíš jako ten, co nesmí hrát.
Jsi člověk na kolejích v metru.
Jdeš v tunelu, co černočernou.
Tmou ti barví tvoje malé dlaně.
Blikáš si kolem s myšlenkou.
Žes dal sví a že víš, jak na mě.
Odhodlán k pocitům, co nejsou.
Brány na milost u většiny davu.
Tvé oči, když jsi tu, co nelžou.
Vím, že přímost mate ti hlavu.
Zelenou má v životě to riziko.
Že trať zázraků jede hlouběji.
Pochopíme, že motýl na triko.
Sedá si, bez ptaní po naději...
Michal Zachar
......................................................................................
...obětování se pro naději, že umožníme,
aby se děly nečekané věci má smysl...
