tak jako světlo proniká sem mezi mraky
máme v sobě svoje semafory
a pronikáme-li k sobě až tam nad oblaky
nevidíme sami sobě navzdory
vlna se chvěje touhou po olíznutí oblohy
a spěje k výši v matném tichu
my sami jsme někdy jak mdlé mátohy
uslyšíš šplouch nazpět v okamžiku
obloha je chvíli čistá a chvíli zase mraková
prozářit a rozsvítit odrazem moře
jde hlavně těm, co neumí hrát slova taková
že neunesou světlo, avšak hoře
pokaždé, když jde vlna na horu, si nebe olíznout
jdem všichni s ní celí i opuštění
lidem je vlastní touha ochutnat a posunout
a pak zas být klidný v odpuštění
a stejně, když jsi nahoře i dole, jak ta vlna
najdeš i svoje vlastní představy
čím jednou bude tvoje duše s tělem plná
teď víš, že není jen já a ty, ale my.....
MZ
........................................................
všem, co neumí odpustit sami sobě
.jpg)
