Růže co rozkvétá jde spát až brzo k ránu,
kdy hrom nad obzorem tak třísknul do tympánů
svých mraků, co udělají měkkou peřinku
a já se vzbudím a jdu oknu snít si chvilinku...
To se schválně dětem říká, že se jednou probudí
a všechno už bude jiné, dnes ještě zloba nestudí
a jdou k nám ty ruce babiččiny hladivé a milé,
když malou chvíli si stála jinde a chvíle jsou tak jiné...
Zakletá jsi do svých podob a trápení, když odpovíš
mi na otázku, proč zrcadla svá si jenom rozbíjíš?
Nemusí snad zahřmít, aby s důvěrou jsi šla už spát
do peřin snů, co v pohádkách dech úží, můžeš hrát...
Jak vyjít ze svých zrcadlových síní, kde už dávno
všechna zrcadla znají jedinou barvu a to tmavo?
Usni zase, hladím ruce, které třesou si sílu svých
nezhojených ran a srdce do očí a dlaní nevinných...
MZ
__________________________________
na motivy písně Jiřího Schelingra
