Jest jedna květinka velice něžná,
která bolu na světě nezná.
A když vůkol všechno již vadne,
hola dívenko, nezapomeň na mne.
Nechť drahá nikdy nepoznáš,
že klam a zrada bolí,
budeš štastná se svým milým.
Kéž srdce tvé si vivolí
ať tvé srdce milující
nebeskou vlast pro vždy cítí.
A tvé líce vzkvétající
ať jsou provždy růže,
Pomněnka to kvítí něžné,
též někdy uvadne.
Ať moje láska růžolící,
večer si k tobě sedne.
Ať moje láska k tobě nikdy nezvadne.
Jak ranní červánky květinku ze snu budí.
Nech tento lístek jako vzpomínku na mě co vzbudí.
Až slavík z lesíka svou ranní píseň pěje,
vzpomeň si dívenko, že to je srdečný pozdrav ode mne...
..........................
Slova, která byla vyřčena a jsou důležitá - by měla dojít svého cíle. I když je už neuslyší uši, kterým byla určena, myslím si, že je slyší aspoň teď a takto. Našel jsem ten lístek v pozůstalosti po mé babičce jako vzpomínku na svého tatínka, kterého měla na světě tak málo. A jeho vyznání a láska k ženě, kterou prosí, aby měla ráda dál, ne pofidérní představy, ale život a člověka by se měla tesat. Ne všechno, co nám naši předkové předávají, stojí za to si vzít sebou. Vím, že tohle za to rozhodně stojí...
