Maják

Ostrovem zasvitlo světlo.
Klesnul jsem zasažen a jak,
paprskem teplé thé hnětlo,
dostal jsem chuť na maják.

V přítmí skal ploucích kolem,
stál jsem, jak záškolák,
přepadnout honem, ach honem
kdo nemiloval, ten neví jak.

Jak světlo tvých pohledů může být ryzí,
zazářit, zhasnout a zase jsme si cizí.
Svit běhá ve věži kol dokola.
Otevři poznáním mysl boha Hora.

Šedá je hmota co mozek zdobí.
Světlo ji prostoupí a nijak neuškodí.
Snad jsem se nenadřel zbytečně a pak:
"byla by škoda být jenom ten, co šplouchá mu na maják..."

Láska je...

Láska je uchopení moci, ale bez rozdílu.

Láska je něžný pocit, že vydáme se k dílů.

Láska nic nečeká, když čekáš ty tu na mne.

Láska je i člověka, vypráví příběh za mne.

Láska je blažená a neví, že je užitek.

Láska není vědomá a kdo ji jen sní, je dobytek.

Láska je svoboda, která se nezavírá.

Lásce patří pohoda.

Láska prý nikdy neumírá.

Láska je a není představa, že máme rádi druhé.

Láska je potrava a kdo chce jíst, tak bude...

MZ

Hebká

Jsi hebká na dotek,
jsi hebká sametová.
Jsi motýlí zámotek,
co vylíhne se znova.

Hebká je kůže tvá
a spočinout v ní můžeš.
Přivádět k šílenství
nejednoho a nejen muže.

Hebká jsi stále dál
i přes korunu času.
Nikdo by nehádal,
jsi loukou v níž se pasu.

Michal Zachar

Řeč života ...

Slova nejsou pouze větrem.
Slova jsou cosi, co se má vyjádřit.
Pokud však to, co mají sdělit, 
není neměnné, 
vyjadřují ve skutečnosti vůbec něco?
Nebo vlastně neříkají nic?...
Kde najdu člověka, jenž zapomněl slova, abych si s ním popovídal?

Vnitřní kapitoly - Čchuang-ć

----------------------------------------

Od dob, kdy člověk používá slova k zformulování své zkušenosti vzniká problém. Přeme se o to do jaké míry slova splňují funkci umožnující popsat svět a zároveń jej formovat. A ptáme se stále - může vůbec jazykový výraz uniknout z kulturního prostředí, kde vzniknul a být přeložen do jiného jazyka? Možná, že pokud příliš neodbytně trváme na otázce, udáváme tím podobu odpovědi....

Zklamání

Prázdná a bohatá, živá a klikatá,

slova co skáčou nám po kapkách z huby.

Hloupá a stojatá, mocná a dřevnatá,

slova co odkrývají, jak - kdo z nás umí!

A slovem řečným ven vytváříš sen,

co zdálo se tam ve tvé hlavě?

A mluvíš ven životem či plácáš z nudy?

Zbytečně zkoseným pokoříš jen,

to tvář co málo svítí popelavě.

Zkusíš jen zavržen, chytit víš kudy?

Slova jsou jadrná, mocná co kdyby?

Uhodla hlavička naproti stojící,

že s jimi vyjádřila jenom své pochyby?

Žes vlastně nečekal a nedal nic v sázku...

Ted tu tak neseď, místo pravd je život změnil na otázku...

MZ

Dospělost

A hele jdou sem dospělí, tak máme po legraci...

Ať více méně vyspělí, se tohle pořád vrací.

Že hrajeme si na děti, vděčíme nejen době,

žijeme v divném století, co říká: "věř jen sobě".

Máme duchovní programy a jsme posedlí extází,

hledáme zkratky, taky problémy a nic nás nerozhází.

Vzorce vnitřní slepoty v konfliktu s námi, s činy.

A v písku mizí šlápoty a my mizíme s nimi.

Rozpouštíme se pomalu a zase jenom v moři,

dospělost čeká, zapaluj a už muj plamen hoří...

Úžasná

Užasná křivka boků co hraje v slunci pochod svůj...
Úžasná - výstřel z bloků, to aby tvůj pohled pochopil, ten můj...

Je jasná zblízka a pak, že je tmavá, ta ženská duše....
Mám za to, že tě získá, co na tom, že jsi malá - za krále, za Artuše...

Úžasná hloubka záhad, co neví, to nás napadlo, jak najít...
A tvářit se zas hurá na hrad, ach bože, kde je zrcadlo, jak zabít...

ČISTÁ

TAK JAKO VODA BERE PÍSEK

KDYŽ PŘÍBOJ ČISTÍ RANNÍ PLÁŽ

TAK V DUŠI ZBÝVÁ MNOHO TŘÍSEK

A CO S NIMA KDYŽ NEVYNDÁŠ?

NA KRAJI JEMNÉ ZRNKO PÍSKU MALÉ

POKROKU OSTRÝ KAMÍNEK

TAK V DUŠI ČISTO NEBÝVALÉ

KDYŽ OHNĚM ČISTÍŠ PLAMÍNEK.

A PO PÁR KROCÍCH VELKÝ KÁMEN

A ZA NÍM ČÍHÁ HLUBINA

JSEM ZNOVU POKŘTĚN, ÁMEN

A SVĚTLO JEN MĚ ZALÝVÁ.

TEĎ DUŠE MÁ JE ČISTÁ

JAK RANNÍ MOŘE V LEFKASU

KDO Z NÁS MÁ V SRDCI HODNĚ MÍSTA?

PRO POCHOPENÍ A PRO KRÁSU...

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------------

Jen vlna co jde ke břehu...

Jen vlna do jde ke břehu,

snese mou bolest ranní.

Jak vlhká houba naberu,

sílu klidu mým zbraním.

A více nežli děs a běs,

jsou srdce lásky svody.

Co více si přáti od peněz,

než doušek mořské vody?

Když za sůl prachy proměním,

tak budu koukat na to,

jak blázen věřím příslovím,

že sůl je až nad zlato.

Jen vlna jdoucí ke břehu,

je čím dál tím víc slaná.

To mořská panna v hlubině,

je pěkně ucouraná.

Když jsem ji totiž navozil,

tu moji sůl za zlato,

rozplakala se ze všech sil

a zbylo mi jen bláto.

Jak trouba stojím na břehu,

co slaná voda smáčí.

Já chtěl jen sobě ulehčit,

aby každý měl na co stačí...

Jen vlna co jde ke břehu,

ta bere bolest ranní.

To zlato cos nezahodil,

tak to ti srdce zraní.

I bez trojzubce, i bez břehu

je lidská duše k žití.

Jen musíš mít i tu něhu

dát svoje zlato jiným.

Až v dáli, v záři světla,

zas půjdeš za vlnama,

tak vzpomeň si co solila

ti tenkrát mořská panna.


Michal Zachar
.......................................................

Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky a bez radosti.

LEFKADA

Utichla chvíle, zavzlykal hrom,

v naději síla zas leží.

To možná bouře zranila strom,

co vyrost blízko u pobřeží...

Sedím si v taverně, všude jsou kapky,

vítr je pohybů vln všech král.

Tančící listy, řev vln, zmatky,

najednou ticho a vítr si jen tiše s mořem hrál...

Internet nejde, mobil se vypnul a přeci,

najdou se lidé i tací,

co radši v TV poslouchaj kecy,

než by si sáhli pro inspiraci.

Dech duše jako zpěv ptačí,

Kolik ho stihneš asi tak vzít?

Někomu jenom pár dechů stačí,

jiný zas nemůže bez něho žít!

In-SPIRO leží v nitru tvém, v dechu.

Boží je ten tvůj i můj...

Užij ho každý den trochu.

Každý den ráno trochu si zamedituj.

Ten ostrov Lefkáda, tam je to jde samo.

Ráno vítr jen zllehka pohladí.

Zpíváš si v duši - IN-SPIRO TI AMO,

s tvými smutky si poradí.

Letící myšlenka...

Letící paprsek osvíti zem.
Vstávat vy maliččtí, všude je den.
Myšlenka na noc je ještě daleká
a v nohách života už hnětou člověka.
Jen, aby bylo dost hlíny, říká si hlas.
No hlavně, aby nebyl moc líný, pak nahlas.
K čemu jsem dospělý za ty dva tisíce?
Lízátka pro dceru, maskáče a drahý palice?
Jsou naše těla tak plná hlíny, že nevidí?
Když do nich nalejou odvárek z maliní?
A tak se stále přeme o svoje krabice...
Jenomže jsem JÁ ze slunce a nebo z měsíce?

MZ

Afrodita z Lefkády

Stála v tichém oparu a moře skládalo jen
vlnu za vlnou k jejím nohám.
A byla v dobrém rozmaru, snad sen
když jejím pohledem jsem smotán.

A v malé klubko energie co vyšla jen tak
na vycházku ráno nad hladinu.
To ráno překrásný je a ona shodila svůj cop
k nohám klamu co si s ním plavu.

Slunce po ránu je vždycky krásné, ale na Lefkádě
jak starý rybář stojíc v loďce,
jen nasávám to co je jasné a nasnadě, že
se tu kořist stala z lovce.

MZ

Plavky

Vzala si tenkrát černé plavky

a moje touha vešla do světa.

Co pro pár kousků malé látky

udělá z kluka člověka!

A pak zase jednou takhle zrána

si vyšla k moři v zeleném.

A byla tajně milována

i když jen milým pohledem.

To modrá zvážní jako rosa,

co stříká v krocích z trávníku.

To šla jsi domů zase bosa,

v plavkách co nemaj logiku!

Byli to kousky barev, nití

vždyť je to jen kus hadříku.

Mě však ten pohled protáh žití

apropó - povinná součástka všech šatníků.

PS:

A kdybych mohl trochu do červena,

ale né plavky, jenom myšlenky.

S plavkami, bez nich, doba skvělá,

jen duše skvělé milenky.

V těch plavkách, v těch to není,

ty vybrala vám logika.

Co však přinesou ? Další snění a vilný pohled kozlíka...

Shalom Zachar

Nestačil jsem chytit tvuj život do dlaní.
Moje srdce je teď první v rodu.
A tak mě to tak trochu pohání.
Jak přijdeš o svobodu...

Když jsem se narodil neměl jsem nic.
Jen tvoje jméno a k tomu líc.
Strávil jsem pár let prost od všech pranic
A ještě pozděj býval jsem panic....

Až když jsi zakašlal a dech byl tak hrubý,
vypadlo panictví troubovi z huby.
Neměl jsem na výběr, předal jsi žezlo.
Vládnout je umění, víc než by se sneslo...

Závojem myšlenek probírán v sobě.
Jak je to přetěžký být prvním v rodě.
Ty jsi mne opustil a já tě posílím.
Zítra tě táto můj naposled rozptýlím...

A až si tvůj popel tiše sedne do trávy,
chci ti slíbit, že tě vždycky pozdravím.

Shalom

Chlad v duši...

Chlad v mojí duši zbyl jen tak trochu
pár smotků čaje, deka a orlí spár.
Když vydal sem svoji duši prachu
a viděl se radovat lidí pár...

Chlad v mojí duši zbývá jen trochu
láska je klidná a nehoří v temnu
Duše je rozpínavá proti strachu,
klidná a neklidná pokoří jednu...

Blízká a vzdálená je láska pro toho, co neví,
že stal-li se horou pro svoji zář
nehledá už nikoho, kdo by mu zjevil
co ve snách ztrácí svatozář...

MZ

Weeping eyes...

Smutek je vůně mandarinky,
co zvedla ti oko do nebe.
A rozhodla zas, že samotinký
že žal ti víčka poleje.

A oči sklíčené se snadno ztrácí,
tu měkkou milou korunu.
Oponu z řas vykouzlit za senzací,
plačící kouzla na dunu.

A v písku barvy mandarinek
setká se slza s řasou zvlášť
a pak dál jen malý skřítek,
stavidlem škubnul a je pláč.

A smolné slzy proudí okem,
stavidla zdvihlá skřípěla.
A Bůh letěl nad Marokem
nabídnout ti svého anděla.

Smutek je vůně mandarinky,
že slza nebude dost dobrá.
Srdcem bijí na kovadlinky.
Aby probudily spícího obra.
Lásku.

......................................................

Michal Zachar

..................................................................................................

Největším štěstím v životě člověka je vědomí,
že nás někdo miluje proto,
 jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme.

Indické inspirace...

"Smím prosit?" Skláněl se Pán Šiva ke své spící Šakti.
"Krása má tvé jméno, má královno."

"Krása má tisíce jmen, můj králi." Probouzela se Šrí Párvatí s úsměvem.

"Ty dáváš život všem, není ničeho bez tebe." Zahleděl se Šiva do hlubokých očí své nevěsty.
"Ve spánku pozoruji tvé sny. Jsou průzračné jako prostor, který v nich ožívá."

"Ty sny mohou ožít jen díky tobě, můj pane, který jsi jim svědkem.
Bez tvé pozornosti by ani má vůle nebyla projevena, nespojily by se spolu ve vědomí, nedaly by zrod životu, našemu božskému dítěti."

"Ano, v Ganéšovi se naše srdce ukázala být jedním... A já se ukázal být zlodějem tvých snů."
Usmál se Šrí Šiva a pohladil svou ženu po vlasech, ve kterých zazářila souhvězdí.
Pak povstali, zlehka se k sobě přivinuli a dali se do tance.

Odstup

Sen začíná s učitelem, který v nás věří, který nás postrkuje a posouvá a uvádí nás na vyšší úroveň, někdy nás pohání ostrou holí, které se říká "pravda". Dan Rather

Naučit se odstupu. Pro většinu lidí vychovaných "západním" způsobem myšlení je to synonymum pro "nezájem". Lingvisticky je však slovo odstup definováno = "zájem o věc z objektivního hlediska". Takže, když mluvíme o odstupu, mluvíme o tom, že můžeme vidět věci a lidi bez připoutání se k nim. Mluvíme o tom, jak se uvolnit a udržit si v tomto světě i svůj nadhled a smysl pro humor.

Když budeme sledovat co způsobuje, že ztrácíme smysl pro humor, můžeme poznat své připoutání. Kde si udržujeme smysl pro humor, tam máme odstup a můžeme reagovat pružně.

Když máme odstup, dokážeme klidně pozorovat své reakce na různé situace a nebudeme vtahováni do emočních postojů. Nezaměňujme to prosím s chladem a nezájmem - jde o pravý opak. Když se necháme do něčeho vtáhnout a udržíme si svůj smysl pro humor, projevujeme tím svou schopnost projevovat hluboký zájem z objektivního hlediska.

Michal Zachar

Tak jako život jede...

Tak jako život jede

svými kolejemi,

tak naše srdce přede

a teď dobře je mi.

Svět se nám zbláznil hele,

když líbáš zemi,

tu tvoje láska hřeje,

jak vzduch mezi lampami.

To tvoje láska dívej,

v rybníka záři plovoucí,

pomáhá zahnat chmury

jak jen jsme vidoucí.

Slepí, jak slepci stíny sbíraj

a už jsme všichni na konci.

Belzebub bázeň zpívá shůry

o tom, že MY jsme pitomci.

mé sestře Blance

Mravní důsledky jež vyplývají z anatomických studií - Leonardo da Vinci

A Ty, člověče, který v tomto mém usilí odhaluješ obdivuhodná díla přírody, usoudíš-li, že je ničemností ničit ji; pomysli, že je věcí nad jiné ničemnou vzít život člověku, pomysli, jestliže toto jeho složení se Ti zdá obdivuhodně dovedné; že je to ničím k duši, jež přebývá v takové architektuře, a skutečnost ať je jakákoli, je věcí božskou; nech ji tedy bydlet v jejím díle podle libosti a nedopusť, aby Tvuj hněv nebo zlomyslnost zničily takový život, kterého si ten, kdo jej nectí, opravdu nezasluhuje.