Tiché kovadliny

jsme andělé, co tančí po křídlech

a zašlapavají si sobě pírka nejistot

ruku v ruce jsoucí za jeden dech

hledáme v srdci druhých svůj kód

kloužeme hbitě po prostoru časem

a nezdvihneme se dál než gravitace

každý z nás zpíváme komu, já jsem

žádný není Herkules, ale jen imitace

pomalé pohyby a ty, co tvoří lásku

údery srdce, jako kladiv a kovadlin

z vystřelených koulí udělají pásku

co drží zbytky, co jsme ne rozkradli

krademe sami v sobě až nezbude nic

křičící zloději z palub pro tonoucí

chvěje se to, co zbylo z plných plic

sbíráme zrnko za zrnkem, žhnoucí

Vůně

dala jsi mi úžas a taky vůni

to abych našel svou krásu

ztracený, jak sumec v tůni

hladový v molekulách pasu

tak takhle nasávám sám sebe

a je to za trochu endorfinu

a za život, když cítíš nebe

čichám díky tomu člověčinu

až když dáváš žiješ dvakrát

a to všechno se vrací zpátky

tak zas máš chuť se zasmát

a vůně vracívá na počátky

a ještě než dopadne zblízka

už ve chvíli stisku se chvěju

křičím, jak moc se mi stýská

ale dnes už se zase směju

Někdy

link

někdy je chvíle delší než čas

co schovává se v peřinách

černá je bílá, když řekne hlas

že touha je děvka laciná

pohledem si říkáme všechno

a netušíš, kam tě odkrývá

dva kolty, co skryly ti stehno

pravda se vždycky zarývá

vystřelil´s pohledem do tmy

pronásledují tě tvé mýty

za hříchy svedeni jsme my

popelem z lásky smyty

někdy je chvíle delší než čas

a prostor se ohýbá přímo

každý zničíme srdcem v nás

chvíli, a z vody je víno

Jen chci...

jen chci, abys vzal rukou mé srdce

a přestal se přitom stydět za slzy

abys to, co odevzdáme smrtce

uchopil dřív než zamrzí

stojíme na světě a nevidíme krásu

chceme se škrábat nohou bosí

hodujeme v života kvasu

bez úcty ke kapce rosy

jsme ti bohatí nejchudší na světě

nedostaneme nikdy vstupenku

možná z plyšového slůněte

uděláme lásce jitřenku

a tak stojím s plyšovými slonem

a naslouchám, co mi povídá

že v plyši neznají honem

a milovat je věc spojitá

jen chci, abys vzal rukou mé srdce

a šel mnou na místa, kde jsem

a, i když nebudu ve vývrtce

budu tvůj v dobrém i zlém

Příčina

Umím vykouzlit smích na tváři ženy

A nejen té, kterou teď miluji

Jsem zaklínač, těch, co probuzeny

Říkají srdcem lásce, slibuji

Jsme všichni z jedné generace lidí

Co slyší tlukot přes kabát

A když se podívá skrz to, co vidí

Tak se všichni začínáme bát

Žijeme v myšlenkách a nebloudíme

A naším průvodcem je strach

Že ztratíme se v slepé pantomimě

Že ze srdce je popel na řasách

A ten pak oplachují hromy a blesky

Pritom stačili by jemné dotyky

Co by ty, řvoucí popeleční stesky

Setřeli, výměnou srdcem za dýky

A na konci, tam v pekle na radosti

Až tam to všechno býti začíná

Uvidět dna slz, kapkami ukrutnosti

Láska vidí, nejen svýma očima

Trojčíslí

ve chvílích ticha sleduj slzy

kam se ty kuličky citů vydají

padají po tváří až mezi prsy

odtud horkými srdci až do bájí

a kdyby hráli, uslyšíš anděly

maličké vzkazy ze všech myslí

když ke skoku okem dospěli

láska je svolá vždy na trojčíslí

a sedí si tu a cosi tiše potají

vypráví tobě, mě i všem lidem

slzy tečou, to srdce zpívají

chvěji se předstíraným klidem

a padají dolů, kam nemůžu

pokaždé, když vidím obrázky

andělů, co řeknou pomůžu

 a skočí do slz očima od lásky

Plížit se 🖤 (Creep)

celý život se zbavujeme třísek

a když je v srdci náhle pusto

a všechna krev a mokrý písek

je dál rozdílem našich hustot

láska je někdy smrtelně plíživá

že si skáče z očí do očí a hned

ale taky je to mast třísek hojivá

to tam, kde nestačí nám med

chceme se dotýkat bez přestání

aby se chvíle vryla do paměti

ruce bílé zrudly, že nezachrání

okamžik touhy, že neposvětí

my lidé, jsme pohádkoví hráči

bez lásky kosti a svaly rozdrtí

žijeme v naději, že stačí v pláči

říct a žili šťastně až do smrti

💝 věnováno mé babičce Boženě, která by se dneska dožila 103 let, 

kdyby neodešla za dědou :)

Jeden jednou 💋

někdy jsem se srdcem mimo

to když se dotýkám tvých vrásek

a všechny najednou řeknou přímo

máš v rukou osudy mých masek

ani jedna z nich nikam neuletí

vždyť jsi se u nich tehdy tak smála

každá z nich je tvou hrou pro objetí

aby se křídla nevzdávala z mála?

víme, co dáváme svým tělem?

z pramenů všeho v jedné chvíli?

když snadno stáváme se nepřítelem

po tom, co jsme si mlčky zbyly

kolik dotyků tebe jsem zahodil?

že kapku krve necítil jsem prolitu?

každý z nás se jeden jednou narodil

aby se srdcem dotkl našich pocitů

❄️ KDYŽ TAJÍ LEDY 💙

chodíme po světě oblečení nazí

a dáváme mezi sebe slovy trní

hledáme lásku až z toho mrazí

pohladit, dotknout se až vrní

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

chci mít všechno hned i lásku

zaklínám svět dorty i televizí

ale obětovat jedinou vrásku?

hlad po všem, ten nevymizí

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

modlit se tvá vůle se pane staň

pomáhá jenom na chvilenku

natáhnout musíš srdce i dlaň

a dostaneš život za milenku

po tvářích táhnou beránky snů

chcem milovat se tady a teď

srdce řekne jen jednou, stůj

a víno a chléb je odpověď

Hovořit 🧡

když duše hovořila s Bohem
zůstal jsem sám a bez vína
a tak se nezabývám slohem
slovo Adamovo, růže Evina

peču se, jak chleba bez kůrky
to, když čekám, až tu nebudu
slunce hupslo někam za hůrky
a tma se stala svědkem Osudu

točíme kola štěstí nekonečna
a tahle práce nás moc nebaví

krom toho, že je nebezpečná
čekáme okamžik, co je zastaví

a tak spolu našli tuhle svíčku
uhořívá, ale nikdy nezhasne
a i když slzy někdy na krajíčku
svítí jen to, co samo hořet chce

Psi 🧡

co je to člověk bez lásky?

hlas bez naděje vyslechnutí?

sudba za všechny otázky?

že k smrti vcházíme nesehnutí

jizvy se časem nezahojí

jsou protestem proti utrpení

zapomenout v lásce svojí

protože z ní nikdy nepramení

hledáme oddanost slepí

nevidíme ty, co jdou v duši

a i když se pravda třepí

i když nevíme, co komu sluší

pořád jdou bez odměny

a nehledají si pohodlí a úkryt

srdečním mrazem ojíněny

hřeje je váš úsměv, jako úsvit

co je to člověk bez lásky?

to není srdce, co bije samo 

to svět bez objetí otázky 

zhasl a víc nám není známo

věnováno panu Františku Koukolíkovi

Amor zmetek

jsme všichni jedné krve

co neumějí sami sobě lhát

umíráme hned napoprvé

i když vlastně nadvakrát

jednou zabíjí nás láska

když z očí studna bezedná

po druhé srdce si praská

tma je už celá průhledná

největší přesvědčení je žít

touhou největší je se milovat

amor zmetek vyndal šíp

a bude navždy kralovat

máme svoje rozumy a sny

tvoříme dotykem, co nezdá se

všechna ta srdce, to jsme my

láska je tvá touha po kráse

V NAŠÍ TOUZE MODLIT SE, JEN ODRÁŽÍME TOUHU PŘIVÉST BOHA SEM NA ZEM
ANIŽ SI UVĚDOMUJEME, ŽE JEDNA POLOVINA KRUHU SICE PŘESNĚ ZRCADLÍ
TU DRUHOU, AVŠAK VŽDY V OPAČNÉM SMĚRU.

Najít cestu

Marie Brožová - MAB

zapletená v pavučinách sítě

spletá si ve mě tma své hry

soukáme slovní hry, jak nítě

proskočit srdcem, jedno kdy

andílci snů opatrných svíček

a mnoho květů barví červená

měsíc, není vždy jen míček

očima koček srdcem svedená

tak jsem strom, co opadává

a netopýr letící vstříc gestu

kořením, otvírám červenavá

řekl, slibuju, že najdu cestu

splýváme ze dvou polovin

a nikdo neví, co se má stát

ďábelská je chuť mlhovin

andělská, že nebudeš lhát
................
autorem obrazu Magie novoluní
je Marie Brožová

To the stars

dívám se lásko, kam jsi odešla

dívám se do hvězd, která je ta tvoje

někdy je život setba, která nevzešla

někdy je život bolest bez závoje

co ze spadnutých slz se tkají

rád bych ti zpíval, abys dobře spala

ale že radost a smutek se z cest znají

v divadle život ses dlouho neohřála

smutným se dlouhé zdají hodiny

a proklínají čas, ty vzpoury okamžiků

když z hor se stanou náhle holé roviny

a jméno boží z ticha do výkřiků

křikne, že čekat bude na shledání

já teď ve tmách hledám světlo z hvězd

láska je úsvit, cesta k sobě bez přestání

a ty jsi vzplála, abys mohla vést

Lásko ...

když sem zaklepal a přišlas otevřít

a každá vteřina byla tak dlouhá

nemusíš hned všemu srdcem uvěřit

to radost si lhostejnost strouhá

poznávám lék na všechny nemoci

otevíráš mě, jak zašlé skříňky

skřítek, co prskal "nechcu pomoci"

a teď dělá štafáž do vitrínky

pomáháš najít mě, když nehledám

oči ve chvílích smutku a zla

o radost se dělím, smutek nesu sám

jdeš za mnou i tam, co je tma

nevěříš na to, co zaseješ, že se sklízí

dáváš i přesto, že jsem blázen

smutek, jak holubi tlesknutím mizí

miluju, když snášíš mě na zem

Soul roads

nekdy se duše schovávají

třebas na písku

a jak vítr se zrnky rozehrají

hry o to, kdo spadne na misku

někdy se duše taky potápějí

třebas na hlubině

když cesta dál než za nadějí

kdo polyká bublinky o nevině?

někdy jdou duše jen světem

třebas na zrození

a očima říkají lidem, bděte

srdcem se jen tak nepramení

někdy se sejdou v jednom

třebas ani kolik tuší

život je dát všem všechno

láska je stavem našich duší

Do dna chrámu

spěcháme soudit pro vlastní pocit viny

nevinnost nejde nikomu dokázat

pro vlastní pocit bezpečí odůvodním činy

všechny ty sliby bez zásad

k zločinu najdeš ochránce, většinou duo

nevinnost srdce v krvi nepropiješ

k vraždě člověka najdeme vždycky důvod

jak ospravedlníš to, že žiješ?

bez dobré vůle, u mě se požehnání nedává

neprozřetelný krok, prostě se sčítá

jste zpustlík, cynik, pederat, snaha těkavá

tma ve tmě pomalu si svítá

hledáme svatý grál, doufajíc v dokonalost

zoufalé náboženství moc, v nás žije

nevinna není v poháru jako ta pozůstalost

vina je vždy na tom, kdo pije

„Slova "míti se" neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy a někdo pořád. Mít se to není stav peněženky, nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten - to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas, ne. A vždycky jen svou vinou.“ - Miroslav Horníček

Do konce času

někdy jsou slova na přítěž, stačí doteky
život se pod věčností pomalu stmívá
ač nejsem Alaladin, tam v dálce daleký
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

říká se, že věčnost smrti začíná láskou
když žiješ pomalu, jen po sekundách

navždycky je dech tvůj mou poukázkou
k hostině na níž si nikdo nepochutná

a tak se dáváme do tance, co nekončí
včera možná mi chyběla tvá pokora
ruka tvá pohyby srdce srdcem dokončí
z atomů skládá se zítřek jako opora

v náručí tisknout dokud zas neuvěříme
že nikdo neumřel, dokud se ještě zpívá
nazí nežli odejdem ještě se zapotíme
i kdybych umřel, zůstaneš ve mě živá

Srdce kamenná II.

chodíme si světem nepodobní šutrům

často se ptám, co to všechno znamená

když moje srdce prožije těžký útlum

a všechna zbylá se už zdají kamenná

a někde mezi duchovnem a světem

v myšlenkách letíme si až do oblak

sen dokola kolem kamene si hnětem

ta místa, kde by to mělo jít i naopak

život je poslání, co věříme mu málo

kdo chtěl by radost her a jejich ozvěny?

tak pomalu jdeme, aby to za to stálo

i bez peří andělů byly ty srdce pokřtěny

Probuzení

našel jsem tvou láhev sprchového gelu

a v ní posledních pár kapek tebe

vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu

namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo

co bylo pevné, jsou teď destičky

zase běží tělem, jak husté rudé oběživo

místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže

proto se nezamilujeme do krásy

jsi už dávno pryč a já vím, co se může

tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou

jsou jako tehdy všechny slzy

nespěchej ze snu do života za atrapou

možná, že se budíme moc brzy

Do sebe

jsem oceánem vzpomínek a představ

do kterých tvé vlny naráží

přicházíš do mozaiky střípků sestav

mé tělo je tvé boží zápraží

a tak sedím v oceánu sama a vnímám

když hladina je výš a níž

vlna za vlnou, cestuje klínem přímá

a ty se neptáš ani neslyšíš

a tak prolínáme bez cti jen rozumem

bez slůvek lásky děkuji

křič, jak chceš, je srdcem přitlumen

tohle si všechno slibuji

a tak vlévám se teď srdcem do sebe

do tmy lásky bez obětí

 nevěřím na nic, jen že ze mě na nebe

jsem otázkou i odpovědí

Tlumočník

někdy už jen tiše pozoruješ

co se vlastně děje kolem

a s míčky slov si nadhazuješ

kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu

pocit odpojený bez těla

zažitý zážitek čí? bez ohledu

zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu

chráníme se odpojením

bohužel však srdečního svalu

a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu

a jak dotkne se mne silně

tak možná se jenom víc třesu

a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet

už neumíme ani řvát

za to však dokážeme klečet

hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno

když se v nás skryl strach

kdy už si řekli, že když přáno

uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost

dotekem bez srdce, co má

sílu jako pravzor a povinnost

nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští

bojíš se, co z nich vyskočí?

srdce je tvou a morovou spouští

láska se žije, ne tlumočí