Dlouhé schody

autorem obrazu je Gabriela Flimmelova

v záplavě modrých světel

rodíme v bolestech svoje sny

a potom už jen nádech a jděte

že kamkoliv kdokoliv jde, spí

my hledáme okamžik tmy

a minulost přestane existovat

a nikdo z nás neví, co se smí

a nic z toho už nejde schovat

srdce se napíná ke skoku

a odpouští z řádu cti a krve

všechny, co chtějí do kroku

milovat jenom tak napoprvé

a když pláču jsem kapkou

to stáváme se součástí vody
možná jen pohladit tlapkou
láska jsou dlouhé schody

Extreme Ways

láska je rubem temnoty

v srdci, které poznalo své jméno

platíme svými bonmoty

za život vše, co mu bylo ukradeno

cihla prý ztvrdne v kámen

a nebo rozdrobí se pod tlakem meče

v pravdě srdce říkám ámen

když do něj vodu nabíráme vkleče

jsme živé duše pátého dne

a ani láska nepřináší vytoužený mír

pořádně máchni nežli tne

ozvěna prvního v žilách ještě hřmí

OTÁZKY XXI.

FOTO MARTIN ČECH

blaženě si tancuji a smíchem pláču

jsem jak šílená a pak z ničeho nic

klečím na kolenou a cítím strašný smutek

svět se mi smrskne jen na pár rváčů

těch amorů, co ulomili ze svých špic

ostří, kterými tě bodají jen pro zármutek

k uzoufání šťastní, nevděčné obrazy

a jde si s námi pohrát taky gilotina

když hlavy padají do košů pod popravištěm

to mrtvoly z ledu v srdci nic nemrazí

a my se jen hádáme čí, že je to vina

nikdo z nás se nestal pro druhé útočištěm

v chrámu andělských srdcí je noc

deště se zaplétají do sítí z pavučin

a místo polibků se tu jen slzy tiše splácí

kdo požádá srdce srdcem o pomoc

když každý učitel tě něčemu naučí

ale tvé lásce tě naučí jen tví vlastní žáci

V tobě

hrajeme svoje hry, které jdou do ztracena

a tam k nim nedoléhá hluk velkoměst

radost i strach míchá se a nejsou odečtena

na miskách, na vahách, se provonět

s houfem prstů mávnu a tak letíme nyní

možná zblednu, ztmavnu do krve

jdu po světě nevidouc kroky, co dobrodiní

a přece je každý můj krok poprvé

zlehka si nese kamikadze lásky samostříl

kam dech jde sám, jak motýlí křídla

tak i ty své srdce v lásce sám rozprostři

možná, že pomalu či prudce svitla

dopadám na zem každým dotekem tebe

když jsou ty sny v nás na pořád

a zase hlouběji jsem v tobě, když nebe

spustí svých kapek vodopád

FOTO

Křižovatky z cest

a zase stojí na křižovatce a povídám si se zdí

kolena jdou sama vratce a vržou, že to nezní

komu dáme svoje dny, když noci jsou a budou

vteřinu za vteřinou spí, svědomí hrazené nudou

za peníze nekoupíme lásku nebo spásu pro Boha

k ránu snad trochu chrápu, nespí mé duše výloha

proutníci povážlivých stezek, upletli si pomlázku

kam si zajíc vleze, do křoví, do košíku? pro lásku?

stojíme na prahu svého srdce a není dobré žít kříž

krom těch, co nevěří smrtce a nejdou k dobru níž

křižovatky srdcí vždy táhnou, kam? to je nasnadě

možná, že jen navždy, nepřestanu vnímat beznaděj

Ještě?

FOTOZDROJ

♥

orgasmus žene nám prý barvu do tváří

a kdekdo se při něm tváří jako imitace

milování už vyšlo z mody, my lichváři

umíme tak pouštět vzdechy do matrace

♥

a vznešená slova plná břitkých nástrah

už nedopadnou srdcem do vymazlení

místo prosím chci, to je teď tvůj zásah

 a meditace jako bonus nebo přilepšení
♥

co chodí kolem tvého srdce jak pes?

co asi dáváš za kosti svým démonům?

den za dnem, stejný včera jako dnes

podléháme všichni stejným zákonům

♥

copak to jde zatratit lásku? a jak snadno

když potom za nocí ženou se slzy deště

pomalu utichá tlukot, zamrzá, je chladno

a ty se tu ptáš Boha, jestli já chci ještě?

♥

ZKRESLENÍ ANDĚLÉ

všude tam, kde jsem doma, něco začíná

v těch chvílích okamžiků síly

moc lásky je stálá, jak hurikán a jediná

dívám se na život a jeho díly

a tak popadám dech, když šlapu schody

najednou se to vše prodlužuje

život má smysl, když chci dát do svobody

všechno, co ho tady nebuduje

veliký medvěd mávající velkými tlapami

jak ptáci, co odlétají na podzim

to dobré, za co stojí být ještě není za námi

a tak ti to dávám, to neuprosím

člověk není nic jiného než to, čím se udělá

objevili jsme všechno, jen ne, jak žít

a tak říkávám ji, své duši, nebuď zbabělá

do pravé ruky meč a levá bude štít

Ember

foto: www.jeanie-marie.dk

klepu se zimou u své klávesnice

písmenka padají, jak z nebe kousky ledu

a popelem ze snů, co hořely ponejvíce

já už znovu zatopit nedovedu

poskládáme denně střípky osudů

když dlaněmi prošly bez všech zastávek

co ti budu lásko zpívat, až tu nebudu?

čekáme, že život řekne: přídavek?

všechny mraky vesmíru se skryly

když před úsvitem vyšla tvoje hvězda

máme jen svoje srdce na azyly

a to je to, co se ti lásko nezdá

Najdu si tě

někdy je podat ruku víc než láska

zvláště, když nevíš, koho vlastně držíš

co člověk, jsme jen bídná cháska

a jako Jidáš se ptáš, kolik stříbra stržíš

tvrdíme, že chceme vládnout světu

ale neumíme podat ani ruku své lásce

prodáme se za nedokončenou větu

dáváme srdce do rukou nejmenší sázce

že tvoříme svůj osud svými výkony?

otoč se a uvidíš mě, pro pohled do pekla

svět je teď, jsme sami sobě démony

není už místo, kudy by tvá duše utekla

v té chvíli, kam ani světlo nedosáhne
se tobě budu dívat tvýma vlastníma očima
do tmy Boha, jsouc kapkou i oceánem
dívám se ti do duše, víš ty, co je nevina?

Prázdná srdce

nejhorší je vstávat do bolesti

když zvoní bez mobilu hrana

když na posteli bez pelesti

počítáš ta opuštěná rána

všechno nezahojí nikdy čas

a rány bolí tak nějak znova

to vše je už navždy v nás

zhaslá lásky supernova

a vymetáš popel z ohniště

plamenem umírat své děti

viděl jsi cizí lidí pro příště

první krok jít bez paměti

že bolest prý nutí lidi lhát
a to, co bylo ještě nevinné
prázdná srdce nejde brát
a i tohle jednou pomine

Time lapse (Okamžik dne)

rodíme se z popela rán

a kdy rosou zavlaží se zem

každý z nás bude zván

na místo, kde říkáme: jsem

každý den se rodíme zas

když spadne po výbuchu tma

střípky zrcadel, co z nás

udělala fénixem ta boží hra

střídáme koloběh života

spějeme do smrti okamžiku

krev Boha v nás kolotá

tak díky Bože, za tu erotiku

každý den začíná zrodem

láskou jsi v srdci zachován

a není to jen mimochodem

láska boží už je taková

Dotkni se ♥

dotkni se srdce svého

položíš si na hruď ruku

uprostřed všeho zlého

hledej podle jeho zvuku

dotykem hladit trápení

taky přidat trochu lásky

nebát se, že zuby vycení

či zamručí samohlásky

někdy jdem bez naděje

v nás zbylo málo z citu

uspěje láska? neuspěje?

stopy Boha ve sgrafitu

že dotknutí jsou strohá?

kroky toho pocestného?

když slyšíš zpívat Boha

dotkni se srdce svého

Mono - Pure As Snow

YARA

Po větvích vítr se v sadu honí.
Ještě brzo k dozrávání otrhat.
A Adam s Evou pod jabloní.
Neměli by si, kde s hady hrát.

Potichu se plazící trochu líně.
Na to, že zasadí do srdce Boha.
Svár a neuvidíš v žádném kině.
Jak hadi rychle berou roha.

Jsme jsoucí mračna tří bodů.
Milovat, dotýkat se srdcem včas.
Odhodit meče a bez návodů.
Být tím, čím jsem už byl, zas.
Láskou...

Hurts Like Hell (bolí to, jak peklo)

v srdci bolí to, jak peklo

když se rozhodneš jít dál

a kdyby na kolena kleklo

není nikdo, kdo by se smál

slza je tam, kde byla láska

prázdné se ti ozývá tichem

co žilo v napětí jen praská

já, království sudé a liché

za branou tichých dnů jsem
dveře lásky tavilo a speklo

cos řekla, bylo zlým křtem

v srdci to bolí, jak peklo

Bílá maska

foto: Karel Zakar

bezpočet křídel zlomil jsem

od vážek až po anděly

a všechny prosil jsem

jen, aby nemlčely

ale s jedním křídlem neletí

a tak jsem noční můrou

kdo spí v srdce zajetí?

já s drsnou kůrou

v těch rozechvělých tónech

jakoby ďábel stisk mi ruku

a ronil dokud neutone

slzy čistého zvuku

dopustit smutek v obrysech

zla srdce člověka a dost

nejsi hoden, aby ses 

dělil o jeho radost

FIRST LIGHT

foto: Karel Zakar

modlím se za ta křídla motýlí

co vzlétla s řádem světa

a tak ti, co svou lásku dopili

vzali si hrníček a znovu zkouší létat

jsou chladem srdce zamčená

když narodíš se ledy tají

než přikrade se bez jména

a rdousí srdce, a nikde nevnímají

a za zdmi srdce z bloků ledu

jsme stejně jenom sami

a ptáš se, copak tohle svedu?

vystoupit ze tmy sám do svítání?

a tak se rodí duše

tvořená bolestí tvých rtů

a naše láska kluše

políbit světlem boží tmu

Rozhled

foto: Karel Zakar

rozhlížím se po tvých očích

a vidím, co je na světě krásy

každý, kdo do nich vkročí

že je milencem tvé spásy

chci mluvit, než se podíváš

a svět je náš o jedinou chvíli

k východu slunce zazpíváš

my se pomodlili, černí, bílí

a hvězdy na nebi nesou prach

když je křídla motýlů stírají

černá pro obavy, co je strach

co naše lidská srdce svírají

tak tu teď stojím úplně sám

a očima piju to, co není lež

a slyšíš, než se ho vzdám?

ze stínu mého srdce jdeš

Trnky

foto: Karel Zakar

až jednou půjdeš po cestě

květ trnky bude vše, co jsem tu zanechal

květina uschla ve vestě

cesty, kterými jsem šel hodně zdaleka

vrátím se ke svým krokům

když nenašel jsem ani to, co jsem hledal

snění vzhlížející k bokům

a srdce opuštěná, která jsem lásko zvedal

každý máme právo snít

o tom, jak jedou papírové čluny vodou

já člověk odnikud, co chce mít

dech, co jsem s ním vyšel za svobodou

až vyjdeš za poslední dům

že tam, kde jsem dal to, co jsem neměl

a čas vede ke všem dnům

že nesmíme zapomenout na trny ze-mě

LIGHTS GO DOWN

chodím se teď toulat do zimy

znám jeden les, co je daleko

možná zavzpomínat na splíny

kdy alfa nevěděla, že je omegou

a kam nikdo kromě mě nechodí

daleko kam ledový vítr nefouká

 a kde je všude jenom bezvodí

a já si opakuji, co je prvouka

a ani bílí chodci sem nedojdou

a když celý pokrytý sněhem

a valím se bílou tmou sněhovou

co jde se mnou za příběhem

povídám si s Bohem nahlas

aby ani jedna vločka nespadla

on si někdy dává pěkně na čas

a já mu posílám svá říkadla

aby se Gerda mohla vrátit hrát

složí Kay ledové kostky hned?

na chvíli zastavit srdce, stát

a silou zimy se rozpláče led

Odmykám

hledáme vítr ve vlasech

v dnech, kdy se připozdívá

jsme cestou ke spáse

zaživa nikdo nepohřbívá

cestou dáváme sobě

poselství zrozená z lásky

láska je taky o nádobě

kam dáváme své masky

a když už jsme plní

srdce je cestou do nikam

ne vždycky se splní

díky tobě Bože, odmykám

Vojtovi Frančemu

NA LŽIČKU

Srdce se dává dotykem
když motýl křídly mává
říká jakýmkoliv jazykem
milovat, to se lidem stává

sejdem se uprostřed nich
a tak, jako se pije káva
každý jeden z posledních
po lžičkách se teď dává

dostaneš jen, co sám dáš
tak koukej nepřesladit
motýl sedl na lžičku a máš
lásku dle svých kvalit

Strach na řasách

z mlhy vycházejících vlků

se do dlaní vloudí strach

a hrdličky nikde, ani vrků

 a tma ti usnula na řasách

slyšící bolest, šumí moře

tlukotem tlapek do mechu

a v očích vidíš sebe hořet

po trnech šlapat bez dechu

a tak se chodíme sloučit

živoucí duše, co jsou mrtvi

ptáš se mě, co je to soucit?

to je tvá bolest v mém srdci

Ve jménu srdce, kříže a kalicha

foto Filip Michael Štojdl

slyšíme všechny srdce světa

když jdeme v tichu spočinout

to tvé je místo slov celá věta

co zaplní ve mně každý kout

a tak tu slyším všechna srdce

co nezapomněla tam dolů jít

některá zní trochu moc trpce

protože pro ně nemá nikdo být

a zas a znovu uléhám do ticha

v bolestech zlomená si drobím

ve jménu srdce, kříže a kalicha

piju je a jím cestou do záhrobí
vyplavit smutek z milionů srdcí
andělé z pekla nejdou pro milost
ta naše srdce posednutá mocí
co místo lásky bijí zběsilost

a zas a znovu vstávám do ticha

v bolestech zlomená si drobím

ve jménu srdce, kříže a kalicha

piju je a jím cestou do záhrobí

věnováno Filipovi Michaelovi Štojdlovi

Úžasný den

jdu a vidím, že něco tu je

to myšlenka skáče, že by to čert?

a srdce v nás si zaburcuje

že láska je všechno, jenom ne žert

cynik je zlosyn, co jen žebrá

o každou jizvu nebo modřinu světa

zapomenout v nich na to včera

zpívající jsme kytka, motýlokvětá

a tak čekáme u pomníků

jen jeden den se tu srdce protká

od andělů či od čertíků

úžasný den vždy, když tě potkám

děkuji čertovi Dejmorovi za foto

Born to be your Queen

autisti světa uzavřených srdcí

kde zvoní zvonek vždycky nadvakrát

bez lásky, co i kámen zamrzí

ohněm jde planout, ale zimou nezahřát

kamenná srdce poházená

snítky květin bere si do dlaní svítání

tvá krev už ani nezčervená
kouř popela slibů lásku silou zahání

noc dala kamenům šanci
ranní světlo, co vede domů na studeno
co tančí za svit na zachránci
a můžeš si vzpomenout na své jméno?

cit krademe ve dne, v noci

chtěl jsem jen pro tebe roztáhnout křídla

lakomí touhou jsme otroci

stínáme křídla andělům aniž si kmitla

a tak bubny zazní jako ticho

zpívajíc o duších než se jim uzavře nebe

stíny z druhé strany od bližního

zpíváme hvězdám v noci, zabíjejíc sebe

Moudré, modré...

a maličká kapka slétla na zem

a s ní i brána do přediva času

a každý jsme tak trochu blázen

a srdce máme jenom na okrasu?

a ruce, oči máme k dotýkání

a přitom studíme se, jak zima

a že nám při tom nic nezabrání

a v srdci přijde zase Hirošima?

a stále letí než dopadne na zem

a k tomu všemu nebylo už zbytí

a co když já blázen věří na sen?

a že se srdce v slzách nezachytí?