Haló, haló

někdy jsem v lese zcela sám

bez dryád, které výčitky neunesou

hledám, co jim z té lásky dát

když vraždíme, schováni za noblesou

a tiše volám jen haló, haló?

ozvěno? zbalená do lehkého vánku

a šeptávám ti, co se to stalo?

že jako svíčka mám teď na kahánku

do hvězd jsi Luno zahalená

skládankou oblohy, pocitů, co vsadíš

aby svět nebyla chladná stěna

a že sevřenou pěstí, srdce nepohladíš

Poprchává

dnes zase začnou zpívat

ty zvony v srdci mém

jdeme jako lidi splývat

v proudu slz zoufalém

a někdy se i láska chvěje

že třeba světlo neuslyší

někdy je tlukot z beznaděje

hry koček s malou myší

a zas je zvláštní smutno

žebravých mžiků bez lásky

z koček aniž by bylo nutno

zbylo pár chlupů a ocásky

a tak si na hladině hrají

světlo s tmou a poprchává

v slzách se myši vzdají

to láska byla vždy naléhavá

tátovi

Můžeš

jako když sežehne tě plamen

a duše klidně vzlétne vzhůru

s rukama sepjatýma říkáme, pane

a oheň stráví nás, jak noční můru

říkám si, kdo pak první vstane?

a z bolesti přestřihne šňůru

jak lovci vábící kořist na čekané

chtěla radost ulovit tvou chmuru

pod víčka dal jsi nám pramen

jak strom si sobě trhá kůru

jsi větší, když řekneš jen ámen

a tvoje duše může letět vzhůru

Kováříček

kladívky prstů chytám písmenka

a kroutím jejich boky do spirál

den za dnem mi vychází Jitřenka

jako bych hvězdy z očí posbíral

sám nevím jakou vírou chci být

a zmeškal jsem si hodně chvil

když ukovat pokoušel jsem cit

údery kladívek jsem srdce ctil

a tak tóny vešli i mě do života

z toho, jak se tu se všemi sešli

že zbyla už jenom jedna nota

že zapsáni jsme v jednom verši

Od lásky

choulíme se v náručích

jak v slunci tažní ptáci

jsme posedlí tou touhou

po dotyku, co život vrací

létám a vyprávím písně

a sleduji po očku oblohu

na prsou ty pocity tísně

že neuslyším píseň o Bohu

poslední odpovědi šeptá

jsou na všechny otázky

na které se nikdo neptá

aby všechny byly od lásky

Dark wings

nestálá v pohybu dní a vteřin

plovoucí ze zvyku bez vědomí

jen já ví, kdo mi mou vodu čeří

bez těla, že svět ochromím

a světlo nebylo uvnitř ani jinde

šlo jen o chvíli pohledu do oblak

že zem je stálá a se vším kvintet

hra, jak svítí světlo, komupak?

celý život, že točíme se v kole

v srdci jsme v pohybu a klidu

a když, co bylo nahoře je dole

pravda, že klid je věčnost svitu

fotozdroj: https://i.ytimg.com/vi/HPVokmQtR-Y/maxresdefault.jpg

The Dance Of Dragons

jen míra nečekané zlosti

co zabíjí mou radost ze svobody

na poušti srdce nejsou žádné kosti

a není cesty zpátky do pohody

jsme jedním tělem z krve

co unikala dlouho z ran minulosti

až, čemu se říká láska, řeklo trvej

aby ti, kdo pijí, pili do sytosti

a tak klečím a modlím se

bez chuti zlehčovat a s pokorou

jak vrabec za drobkem po římse

skáče krev na zem, na holou

z každé kapky se rodí nová

to když se cesta dávno uzavřela

pod křídla draků se teď schová

než vezme si prince za manžela

fotozdroj

Warrior of Light

podoby neznělého věku

odhalují nám, co je skutečné

ze stínu jdou bez vděku

k tomu, co je nám společné

vědomí živící se krví

na krajích smrti bez života

všichni jsme stále prví

v čekání srdce na Godota

jsem padající k zemi

myšlenka mě střílí do oblak

když andělu projevení

otevře všechno, ne jen zrak

světlo se válí v kole

tak si tak padám, do věku

nahoře ne a nyní dole

zakusím já úděl člověkův

spatřit střed nejdříve

nebe otevřené, zem rozlehlá

jsem hvězdonoš, Lucifer

anděl, co nese lásku do pekla

Vive Dieu, Saint Amour

na schodech ke kráse

s tmou jeskyň se svítí

rty v šklebu ke zkáze

svíčka uplakaných nití

pachy zbyly v tmách

slovo rozmazané tuší

to usycháme v snách

slepí a k hlasu hluší

jsme okoralí na kost

duše umírají mstami

měníc radost za zlost

tak bezmocní a sami

ráj zůstal za námi boží

letící pokřik, nezklamu!

a před námi peklo hoří

Vive Dieu, Saint Amour

Vive Dieu, Saint Amour

(Ve jménu Boží lásky!)

OTÁZKY XX.

kdo poslouchá náš smích?

že ze mě je nejen lidský sen?

a za svoje zpovídat se smím?

za něhu, za každý verš, za prsten?

kam putují oči, když nevidí?

jak zůstat bdělý, i když spím?

vodou, ohněm, vzduchem opití?

a podlehne také srdce našim rzím?

kde koupá se labuť než vyletí?

a kam v nás jdou vrcholky hor?

je boží jiskra skoupá, co zasetí?

nevěsta život předvádí svůj vzdor?

za malou větou, kterou opakuji

za láskou, která chtěla by si hrát

za tebe krví malou větu zabarvuji

dnes, denně, znova, nevím kolikrát

HUDBA

V kapičkách

v kapičkách odrazů nebe

honí se teď bosí sokoli

a čeká mě objetí sebe

v náručí, kde nic nebolí

zamíchat, protřepat, pít

nápoje života hořknou

chuť jedu podepsat, být

sladkostí doby trojskou

do srdce vylít se mi chce

jsem špinavý prachem

pro mrtvé dělá se mše

až život zarůstá strachem

oněměla duše obnažená

sklo za ní nedýchá

slova, co zamlžená

stínají tu bolest do ticha

FIRE & BLOOD

fotozdroj

tak hledáme pravdu, v mlhách středozemí

kde sám je být mapou bez těch druhých

jak služba na majáku, co nikdo neocení

uprostřed řvoucích srdcí mnoho hluchých

kráčíme lesem k prostřední hoře, svedeni

cestou za hlasem, co zůstal tajemstvím

měl a my jsme mu byly v sobě svěřeni

možná, tě člověče, snad jednou počeštím

jediná jsi, ta, co může měnit početí i rody

a zapíráš svou podstatu hlíny prachem

uprostřed lesů, krásných bosých a vody

skutečnost mění jména tebou a ne strachem

tvůj dech plane, ty nejsi lidsky pověrčivá

a pracuješ, když sleduješ ty bouře kolem

z mlh bez jezer se zase hudba rozednívá

odhazuješ do ztracena, krev nad rozkolem

mračna se stahují a já cítím dychtivost

do zářící tmy se naše světlo svléklo

v ráji mé země je skryta pravdivost

hledej, i kdyby jí mělo být peklo

Zloději svítání

lítáme životem nemajíc čas

ani na jednu holou větu

rychlíky z opačných tras

motory tohoto klidu i vznětu

tma celá, je bláznem v naději

kolikrát držel jsi její srdce?

do dlaní vejdeš se zloději

drž, hází se prudce než vtrhne

na parket, střevíčky zazvoní

bez slitování a natrvalo

ledové teplo je až k roztání

zlodějské svítání mě u srdce vzalo

Kořeny lásky

stromy jsou strnulé svým klidem

 o který se teď v tichu opíráš

nehybné jak Bůh, jdou k nám, lidem

zazpívat si tichý otčenáš

to hlasem zvuku a rozděleni vedví

z lehkosti srdce zachytit

když čaruješ dlaněmi svých větví 

jsem doma, kde mám být

teď duše stromu otřásá se chvěním

když hledíš do kořenů lásky

a troufneme si říct: "lásko já nevím,

lze prožít ticho bez otázky?"

Němá

když za bleskem uhodí hrom

pěšinka z nebe rozčísne se k zemi

to z radosti steskem objeví se vtom

obrázek duše, co špitne z nevědění

duše, která oněmělá stála sama

a spatřila oceán, ten, který přijme

kapku vody zpět nevycení drama

prudce rozdrobená do slova pijme

a srdce se rozbíhá do miliardy

to z jedné kapky dostáváme sílu

dostali jsme život jen na petardy?

a nebo ruce a srdce taky k dílu?

Óda na fantazii srdce

rodíme se jako na zapřenou

co to v nás vlastně zakrnělo?

krása ztratila se na zkušenou

a nám zbylo jen naše tělo?

v náruči žen není dost místa

a muži zapomněli se v hraní

jen válka, věc smrtelně jistá

nám v smrti na stojáka brání

slunce má stále svou fantazii

a moře svoji jistotu, nic víc

dokud se nám z břehů nevylijí

ozvěny stínů, jdeme si vstříc

jsem tvá pozornost k životu

se vznešeností, jak hravé dítě

srdcem vnímám tvou nahotu

tlukoucí slova miluji tě

hudba: The Theory of Everything

(The Cinematic Orchestra - Arrival of the birds)

foto: Michal Zachar

Odřezky

jaro je, když země nebe zrcadlí
a květy rostou tiše jako vločky
zahrady srdce právě rozkvetly

a muži jsou kluci a holky kočky

květy se na noc jemně uzavřely

čekají teplo ze slunečních dlaní

malíři do pláten kreslí akvarely

o tom, co nikdy nepoznalo lhaní

a když z kořenů ozve se valčík
k tanci zve tě všechno to kolem
prameny krve slzami oči smáčí
opilé létají včely v jednom kole

když si srdcem vybíráme stezky
nehledáme všude svoje znamení
vrbový proutek, nůž a odřezky
čím člověk v člověka se promění?

PILLOWTALK

to bolest srdce rozpustila sníh

co zamrzl tvou vodu v led

ďolíčky vášně jsou na tvářích

dotyky z lásky ženou krev

když navlékala vločky sněhu

to, aby z očí opadaly pryč
provlhlý pohled krájel něhu
nepřestat toužit, to je klíč

a teď se lásko svíjíš jako had
nechci odlehčit tvou zemi
přestal mě ohřívat tvůj chlad
i touha srdce uletět mi

kam zapadli sazeničky rad
jsme růží, stačí přivonět

zahradu života, co mám rád
a v ní každý živý květ

Kdekoliv jsi

na odvrácené straně ticha

uslyšel jsem tlukot křídel

smích srdce, co ještě dýchá

život je dech bez pravidel

oči teď mlčí kvůli větru

já plachtami touhy couvám

smíření tmy dávám světlu

když si teď boty zouvám

mám pocit, že Bůh zavřel

sny o smíchu a křídla motýlí

hřeješ mě, jak věčný flanel

někdy se láska ven prostřílí

vzpomínky zazní a blednou

 s bolestí k poslední čtvrtce

běžíme už ne jenom jednou

vždy vejdeš se do mého srdce

Odpověďi - V.

už tolik lidí je bez lásky

jsi jak hvězdy, co se na nebi třpytí

soucit srdce pro mé otázky

odpovědi jsou otázky, co tak svítí

přestat se schovávat ve tmě

na to uchopit skutečnost okamžiku

a kdy čekáš ho ty ve mě?

když na bundě máš boží heraldiku?

vyvoláváš sem hvězdný třpyt

co z nitra vzejde, tě zachrání, křičím

ta chuť srdce těla tebe políbit

co si z nitra nepřivoláš, to tě zničí

Evangeluim Tomášovo - logion 70 Ježíš řekl: 

To, co máte v sobě, vás zachrání, když to vytvoříte sami ze sebe. 

(Přijmeme-li myšlenku za svou a uvědomíme si ji světlem svého srdce a rozumu, 

pak v nás vzniká život, pak sobě i světu dáváme život)

Jestliže to v sobě nemáte, pak vás to, co v sobě nemáte, zahubí.

(Pokud ji však vezmeme k sobě bez přijetí srdcem a rozumem, odsoudíme jí k věčnému zatracení a bloudění v tmách našeho nevědomého nitra, odkud jednou přinese naši smrt)

Věřím

až přejdou noci a dni

já nevím, co lásku spouští

ani jestli jen slovem jsi

či stopou života v mé poušti

ta stejně zase zvítězí
láskou jsi v srdci, v stisku
dotknout se v příbězích
odcházím za zvukem písku

věř, cokoliv miluješ
v touze uzdravit zraněného
sám sebe smiřuješ
v čas hledání posvátného

a taková je cesta lásky
jsme pouští a v ní obklopeni
zrnka písku za oblázky
ta síla jít ze svého osamění

Skrytý svitek

jsme tvář mnoha bouří

jsme skrytým talentem stínů

když srdce bolestí kouří

tvářím se, že tady nezahynu

jsme posedlí svou mocí

jsme k smrti každým krokem

když pohyby v bocích

zrcadlí pochyby padajíc okem

jsme silou dne včerejší

jsme tmou, co zháší bez námitek

když se v krvi konejší

písmo, co vyplakal skrytý svitek

Srdcem srdce

pohledům, prý odolávám

co stahují mé tři květy

a když se tobě vzdávám

prolínáme naše světy

a možná přijde i tísnivý

pocit, že  tam v dálce

je mezi přílivy a odlivy

i lež o svaté válce

a tak naše srdce přijímá

učit může i nepřítel

a ne každý, kdo objímá

je srdcem srdce učitel

OTÁZKY XVIIII.

život začíná tam

kde zastaví se čas

když přidáš gram

přeteče v nás

smutek člověka

ze ztracených přání

na ně už se nečeká

vstříc umírání

zvědavost zůstat

pokořit pyšné chvíle

polibek, co na ústa

padl nezdvořile

otázek kvantum

bojíš se, aby nezůstal

foto, co nemá album

otáčej si dál

život jde prudce

to, když zastavíš čas

a když přidáš srdce

co z Boha je v nás?

Malé tlapky

když bolí nás život

asi proto, že je divočina

zvuk zvonu je můj pilot

a já boží zvětšenina

a možná, že to rajčata

česnek s pohankovou kaší?

žíla brambor je už přeťata

ty málokdy se splaší

a dívám se tu na vodu

to padají stříkající kapky

z moci ducha a sta důvodů

v krvi chodí malé tlapky

takhle se v ráji stoluje
uprostřed děje zkameněly
když oko očima spatřuje
co naše srdce zapomněly

modlitba srdce Janova

to slepý slepého nepohostí

ohnivé slunce se neschová

a stín vrací k skutečnosti

NEZAHYNU

možná že to jen srdce bije

a taky čte mé myšlenky

když v slovech poezie

nachází muži své milenky

když svět ztrácí radost

tak stačí srdeční vítr

kam odejde má starost

strach jen tak kmitl

trávíme nádherné dny

když srdce bije vinu

ten, kdo srdci srdcem sní

tomu já říkám, nezahynu

Na kraji tvé krásné vůně

jsi milá, když se díváš

srdcem, co utržilo rány

nade mnou se stmíváš

jak věty, co jsou psány

zatváříš se vždy skrytě

než spolu zas odletíme

podobná zpívané hymně

lidi z pěny se narodíme

vždy všechno poznáš

u diktátů neděláš chyby

nechci tvé oči pro pláč

nechci jen to, co se líbí

kočka, očiska mhouřit

a vždy být ta, co stůně

když máš proč se bouřit

na kraji tvé krásné vůně