Do hloubek

do hloubek neprožitých mlčení

si zase sahám pro tebe, Bože

tam, kde rostlo jen lidské ničení

namísto klid, křičelo se: cože?

jdu do té krve z otevřených ran

kde váhy se už zase vychýlí

nepoužívejme lásku jako zbraň

zbrocené závaží našich úsilí

pro naděj, co se zas probudila

sviť pro to požehnání z ní

v duši jsi zatím slepá blábolila

otevři krásou i té poslední

vteřině za vteřinou z milování

dýchat pro všechno, co je

všechny láska asi nezachrání

nevzdám se nikdy bez boje

do hloubek neprožitých mlčení

přišla jsi, má zkušenost bytí

my jsme dva do sebe spletení

život je, když láska ještě svítí

Schody do nebe (A Small Measure Of Peace)

světlo stojící před námi

je výslednicí našich chyb

tma mezi dvěma šelmami

a každá chce jen kus msty

když boj přináší naděje

je na cestě tvá upřímnost

a i když se duše nesměje

chce se ti říct stůj, dost

stačí mi to, co je dáno

nebo chci dát se za oběť

tomu, co sestupuje ráno

když hledáš odpověď

spravedlnost nesklízí
zákon příčin a následku
předsudky pout do krizí
a srdce mají zápletku

jistoty bezpečí dětí
odešel mír, cos chtěla
to když muži znesvětí
život i kus tvého těla

co přináší hojnost, boj?
přemýšlím nad prací
hledám té lásky zdroj
jen ona dítě navrací

pocity volají obrazy
a je čas stanovit směr
iluze to možná zamrazí
a jít na jih, na sever?

komu chci dát lásku?
první schod je má čest
cesta boje pro otázku
co ty chceš vnést?

možná jde odpustit
všem mužům co byly
ta touha nic nevpustit
ať není boj zdroj síly

život nám dává dar
sestoupit o schod dále
jsi láska nebo zmar?
já na to se ptám stále

Črty

dlouho jsem neobjal ženu

a tak verše sbírám z lásky

komorám srdečním klenu

kameny slov samohlásky

sbírám slova jako klásky

do věnců je vinu troufale

zapomínám na provázky

že bytí je i mírně hádavé

odpouštím životu slabinu
že pořád víc a víc slyším
zrazovat se než spočinu
dej prázdné pasti myším

a přežít přes lásky škrty

neber mi tu všechny růže
z tvé tváře jsou jen črty
přivonět, už ti nepomůže

Vystrkuješ nohy

foto: Karel Zakar - THE WALL

vždy mlčenlivější než čas

něžnější než smutek
jak růže rozvitá teď zas
vystrkuješ nohy na zármutek

jen díváš se tak opodál tiše
a tma v stínu střech
křičí, co neumějí slyšet

jsi dech a jdeš teď na nocleh

jen schoulení z krás mlčení
bez hlasu tiše vábí
a ústa v tichu zkamení
vím, že tě srdce samotou trápí

dobrou noc, dobrý den růže
neoblékáš si masky
neptáš se, jestli se může
do smrti být v stínu tvé lásky

Čísla (Numbers)

zapomínáme lítat

hlavně o vánocích

ze smíchu vřídla

zpěvy o prorocích

slunce vychází

na východ od nás

a zapadá extází

na západě má čas

zapadne vstane

a zase svítá v duši

vítané nevítané

nasloucháme hluší?

odvolávat bludy

jak Galileo inkvizici

říct, že šel tudy

miluji dal po tisící

pokořen klečet

asi tu chybí pokora

neumíme brečet

a láska padá seshora

tak Bože můj

nikomu neporoučíš

dal jsi nám stůj

lásku nám neodloučíš

pod poraženým

stromem poznání jsi

dáváš vyvoleným

tak, aby tě neodmítli

navzdory všemu

milovat se chceme

tak z lásky menu

berme, co vybereme

přijde číslo, den

lásku přeměňoval

a už nebude ten

kdo by ji ubližoval

Safe & Sound

mezi myšlenku a skutečnost

pomalu dopadá stín

proměna klopýtá v ozvěnách

i světlo dotklo se tě pro radost

a já nevím, co s tím

když tu ležíš tmou zvrásněná

jsi volavka mých tužeb z nocí

včerejšek jako nůž

zakrojil do zítřka, co mi nepatří

vidět v tvých tvářích lásku moci

a s ní vybarvit růž

 a tou vymalovat nejen záňadří

už nikdo nikdy nevidí ten květ

co přebývá v lásce

jsem jiskra, jsem srdce, já hlas

nahota nutí mé smysly bdět

ty jsi duše odkrytá

a uvidět tě, dám všechen čas

Poison & wine

déšť božích slz trval 

tak dlouho až réva uhnila

tys byla moje prvá

oba to víme, vína ubývá

láska duše pro tonoucí

ve sklenkách toho přípitku

jedem růže schnoucí

k vínu dáš vodu pro kytku

v zázraku šesti nádob

se z vody stalo víno života

polykám slovo zrado

neopouštěj nás, krev kolotá

někdo lidskou tvrdost

polykáním slov mlčky zapíjí

to srdce bere trpkost

a vina není nápoj, co zabíjí

Bez váhání

ledová země nebe zrcadlila

a to jí za to posypalo sněhem

když bílá s bílou zbyla

lásky se dotkneš a jsi zběhem?

následuj sebe a nalezneš mne

radost či bolest, láska či zloba?

já proklínám smrt dne !

následuj mne a ztratíš nás oba

do jarních zahrad rozkvetlých

zastavit vpád vloček nedovedu

zastavit v srdci smích?

květy se sevřely v krůpěj ledu

odrážím ke zrodu duši jasem

bez Boha, nečekám, že pomůže

já stal jsem se hlasem

počkáte tu se mnou? na růže?

Hněv nikdy neumírá (Anger Never Dies)

začínáš zakopávat o svět u nohou

naivně svěží plná sil a jdeš se líbit

a něčí ruce ti po noci pomohou

postavit pohár života a zas si připít?

nevidíš ještě ostře, co je to strach

nevnímáš zklamání jako své prohry

srdce se ti houpá na řasách

odkud ti je ty sudičky asi šlohly?

byla´s nádhera fantastických snů

a každý zatoužil po tobě nocí plout

jak absint opíjel tě hněv tvůj

žít bez lásky z nasazených pout?

že světu vládnou peníze a žumpy

ano má svůj rub a líc i ve tvé tváři

vzpomínkou vyháníš si lumpy

a čekáš, že světlo všechno přezáří?

dívat se bez masky vznešenosti

ne skrz prsty po malých škvírách

i když ho srdce už nepohostí

víš, že tvůj hněv nikdy neumírá?

OTÁZKY XV.

stane-li se obraz činem

v rozhodnutích podle těla

štěstí je v tobě a ne v jiném

takhle jsi to chtěla?

spojila se černá zem

výbuchu skrytých třaskavin

a nebe ve jménu v srdci mém

tančíme krásně laskaví?

když se staneš zvířetem

v osudu krvavý masa smích

tanec smrti, co vířil parketem

najednou zcela ztich?

trpíme za ty jiné duše

dech připomíná jen jeden jazyk

srdcem k srdci tančící láska kluše

proč milujem se nazí?

Moudré srdce

když vynechává srdce

hravě si možná vzpomeneš

láska tluče mává prudce

protože je z moudrého kamene

a i když máme své dny

nespoutané naším chtěním mít

říkám mu, bij za sny

tluč odhodlaně, jsi toužící být

hřející tvými doteky

zpráva mi jen letmo podaná

to moudré srdce bezděky

tluče svými tepy a já dozrávám

OTÁZKY XIV.

když nastala tma

a oči bloudí po zdech pokoje

otázku jsi-li zlá

zda vládneš bez boje?

se odehrává uvnitř zdí

co postavila v mysli chuť se prát

a srdcem říkáš jdi

bez toho čekat na návrat?

paprsky svitu krájí tmu

a chuť milovat tě pálí svou krásou

nastavit srdce jednomu

srdce, co bude naší spásou?

Vysvobození

nechal jsi náš život plynout

na klapkách klavírů

tónům ses nechtěl vyhnout

v srdci, co bylo na míru

klid a mír ty tóny klepoucí

vyváží hranice snů

kam jsi šel ty sám vidoucí

že život byl i svůj

a tak ty už buď duše svolná

dosáhnout pokoje

já jen nábožně poslouchám

tvé písně, co v nich je

Miluješ mě k smrti (You Love Me To Death)

v hladinách celku pluje

mé srdce vyrvané nočním můrám

v zákoutí Platonovy sluje

záblesky stínů z ohně křičí hurááá

na svět jsme přišly tiše

my lidé jsme začali k smrti šílet touhou

mít Bohy, hřebíky a kříže

a jazyk věků zničit za vteřinu pouhou

jsme mrtvé stíny stínů

ze kterých nezbylo už ani trocha kostí

láska si hledá domovinu

kde? v srdečních síních z lhostejnosti?

foto: JULIA TROTTI

50 odstínu šedi

v šedivé barvě míst tvého srdce

kde už není ani trochu vidět krev

50x by bouchnout mělo prudce

než spadne víko sexu na rakev

uháníme svůj život chtěním

o které možná ani není zájem

a tak bloumající za dne sněním

dáváme srdce na podnájem

tvořící výhně z ohnivé pece

vdali jsme se v srdci z rozumu

v zajetí lásky betonové klece

podlehnem volaní sexu na gumu?

když odcházíme jeden s druhým

po rovnoběžkách křivých cest

to v srdci dělá šeď zas další pruhy

a my vzdáváme se citu, co měl vést

link foto: http://crispme.com/wp-content/uploads/2014/10/Estrella-840x559.jpg?pass

CO ZBYLO

foto KAREL ZAKAR

PEKLO MÁ JEN JENDU JISTOTU
ZAKŘIČÍŠ DO TMY SRDCEM MOHU?
AŽ UVNITŘ SEBE HLEDEJ GOLGOTU
V MÍSTĚ, CO PATŘÍ JENOM BOHU

JAK LVOVÉ BIJEM O MŘÍŽE
JMÉNA, CO POSTAVILA DOBA TOBĚ
ZVÍŘECÍ SILOU LAPENI JSME DO KŘÍŽE
ŽÍT JE BOŽÍ OBRAZ NA TENKÉ SKOBĚ

JEN S LÁSKOU DÁ SE JÍT I PEKLEM
K BODU, KDE ZAŠEPTÁŠ SVÉ JMÉNO
TMA HMOTY ZPÍVÁ, AŤ SE NEZALEKNEM
ŽE ČLOVĚK JE BÝT MUŽEM I ŽENOU

TY STOPY ZÁŘÍ TICHÝM SVĚTLEM
CO ZBYLO V TOBĚ Z DOBY POČÁTKU
AŽ DLANĚ K MODLITBĚ SI SEPNEM 
A POLKNEM VÍNO A S NÍ I OPLATKU

Nauč mě jak být milován (Teach Me How to Be Loved)

s přesností jedné vteřiny

když jsem byl křižován

bez anděla z lásky odvrácené zločiny

nauč mě, jak být milován

pohledem otevíráš vesmír

všechno je teď dokořán

prosím tě já, který neví, co se nesmí

nauč mě, jak být milován

na dosah ruky utržená hadem

do života i smrti jdu sám

přeju si, ať tvá země neleží ladem

nauč mě, jak být milován

když nechtíc hrudník otevřeš

a chceš abys byl zachován

na chvíli v ruce krvavé srdce sevřeš

nauč mě, jak být milován

srdce bezbranné a bez zátěží
lidská láska už je taková
bez písně, bez veršů, bez úžasu tu leží

nauč mě, jak být milován

Milovat sex

https://www.facebook.com/pages/Lisac/189885184438 + http://www.lisa-c.fr/

chodící síly snů

se pokládají za svaté

když v očích zavíráš tmu

tak někdy o půl deváté

jen z lásky svit

vybělí v srdci z noci kus

všichni chceme jenom být

tím klíčem, co zná plus

odemykám šance

aby láska bylo milování

ze sexu nedělalo než psance

když sexujem bez přestání

Pád (Trust In Your Love)

v srdci nejsou výztuže!

a jen jednou v nás zastudí!

utrpení mnohá, Bohu-žel...

až v rukou Boha, Bohu-dík...

nic se neděje, špitla!

když oddáváme se mozku!

jen ztrácíme svá křídla...

slepená kapičkami z vosku...

letět dál, chtít nejvyšší!

jak stahy stěn vedou vzruch!

cit srdce je bytí nejbližší...

naposled tu pohneš vzduch...

já v zajetí dětské duše!

v srdci život mi něco křesá!

slzy z vosku padají hluše...

zas jedna hvězda z nebe klesá...

..................................

„Člověk má sklon k destruktivnímu a sadistickému násilí právě proto, že je člověkem, že není věcí, a že se tedy musí pokusit život aspoň zničit, nemůže-li jej vytvářet.“ - Erich Fromm

Neuměli

mám rád ten hlučící svět

a všechny jeho směšné věci

člověka, trávu, potok, strom

a nad hlavou slyším hřmět

když láska letí, jak šneci

a do mého srdce bije hrom

život je jak lampa svítící

co dává tvary ránům nocím

chvíle, tak krátké věčnosti

my mraky na čele chodící

milujeme se do bezmoci

ale nikdy ne až do sytosti

jako všichni jsem mnohým

co žili tak, jak museli žít

a vydali všechno, co měli

z bolestí stínem pouhým

ve tmě srdcem lásku chtít

jinak jsme to ani neuměli

Objetí srdcem

nikdy jsem nechtěl jen tak letět

ale záviděl všem, co někam letí

asi jen chtěl si dát v srdci vědět

jak já sám taky toužím po objetí

převracíme svět dokud nezkamení

zůstane slovo, to co kámen puká

my všichni můžeme být poražení

my co lpěli a život v srdci ťuká

má milá, jak je ti s mým stínem?

až zeptám se tě jednou s úžasem

na hrudi držím tě srdce v objetí

a už vím, proč tu vlastně jsem

Mlčení

zase jsem spadl z větve stromu

života, co lákal k sobě šeptajíc

a já na třešně jsem dostal chuť

volným pádem letím zase domů

můj hlad po lásce si had líbajíc

kousnul do všech ochraných lhůt

polibek země postříkaný blátem

a z dlaní místo třešní teče krev

tvá ruka konejší tu bolest, pane

lidi trhaj ovoce zakázané pádem

stoupnou si k tomu třeba na rakev

kdo padl, když nekradl, zas vstane

Vítejte (Feel so different)

Bůh mi dal klid a já se snažím jít

i když svět nemohu změnit

jen plamínkem svíčky mohu být

nade mnou hledající zenit

nejsem už to, čím jsem býval

srdce tvrdé jako kámen

odlitý v hlubinách, kam ses díval

až řeknu v pravdě ámen

lásko nenech mě zapomenout

kvůli všem zkušenostem

míhající se ruka na zamračenou

tvář políbenou tělem po sté

co bylo bylo a tím už teď nejsi

zbavuji prokletí tě slovem

hoďte si kamenem ostřejším

a vítejte v království novém
.........................

"Keren hipuch" je korunování protikladů. Je koncem neboli hruškou meče, který hlídal Východ Edenu; slovem míhající se je míněn hipuch = dvě ostří jednoho meče, slovo keren znamená roh - jeho sjednocenou špičku, složenou z obou ostří.  Jeden bod. A jen ten je hoden poznání, kdo v něm vládne svou MOCÍ, plně dobytou mocí, schopnou sebe sama uchopit. Indové jí říkají advaita. A my ji musíme dát ještě svou lásku, abysme naši moc mohli i pochopit. A pak protože jsme dozráli jako ovoce stromu Poznání, uchopíme svůj meč a můžeme jít sklízet plody stromu Života. V ráji byla přeci dva stromy, pamatujete?

S nadějí úsvitu

z kořenů stromů protéká pot, co miloval

milenku zem v noci totiž políbilo nebe

a aby láska nespálila svět, chladný vítr vál

když jsem v tvých očích uviděl sebe

ten pohled mi sedí, jak motýl na rameni

jako když tichým splavem plavu

srdcem k srdci jsme sami sobě naklonění

oči jsou lodě ze ze-mě do přístavu

smutné trochou něhy, rosou vlahých cest

zalité vodou a nejsou všechny z ryb

a dejte se mezi oběma břehy láskou vést

ale nečtěte svou lásku ze starých chyb

možná, že život není jen o slovu medituj

ve sněhu touhy ze zmrzlých závějí

planoucí srdce nespí od úsvitu k úsvitu

nosí ho oči žen, co milují s nadějí

Je mi zima

copak chci tak moc?

žít, kde srdce dřímá

plamínek Bůh volá o pomoc

a říká: "je mi zima..."

tak pramení láska?

a kolik ji mohu dát?

když krev tiše zmrzlá praská

a je mráz už napořád?

snad zapálit sirkou?

ale z ledu je i škrtátko

kudy chodí, kterou dirkou?

nespálíš se na krátko?

chodím dál podél vás

v košili měsíce stříbrné

a čekám, kdo podpálí čas

 a popel srdcem rozhrne

foto: http://pavelcibulka.blog.idnes.cz/c/175996/Fotoblog-8-detailu-ze-zabijacky-hadanka.html