Vyslyšená

foto Robert Saltzman

jsme jak tančící hory

co vtrhly do tykadel světel

tak někdy lidská láska bolí

to když mečem říkáš, jděte

a ve tmě, co se neusměje

před tebou kdybych klečel

prosil o křídla beznaděje

spuštěné ruce stmívaj večer

andělé křídly zlámou zář

podoby srdce tisknu v dlani

svá ústa polož na mou tvář

polibek dlouhý, až do svítání

láska je modlitba vyslyšená

a svět se mi ztratil aniž tuší

když se jak žena začervená

tak v rozkoší i Bůh ztratil duši

Čelem

foto Robert Saltzman

plující po moři života

jsme toužící lidské lodě

a i když ovládá nás nicota

jsme narozeni ke svobodě

hledáme ji v srdci svém

za toulavých nocí z mrazu

až kam dohlédly oči žen

k úsvitu v tichém vzkazu

tak sbohem, asi řekly by

oblohy plné spadlých hvězd

láska nehraje na kdyby

chce si tě držet, líbat, vplést

z mraku koupajíc červánky

v nebi, kde si postel stelem

tam budou naše líbánky

až lehneme si k sobě čelem

HOD (LESK)

vím, že se díváš
a říkám neboj se
sám sobě dávám
naději ze strachu
když mě stmíváš
jsem ve výbojce
chuť světla k ranám
vzpomínku po blahu

otázky neznělé
v zrcadle věčnosti
vynoří se utonulí?
budou mít svatozář?
jsme sobě andělé
na křídlech od zlosti
co v zrcadle uhranuli
si svou vlastní tvář

a v odrazu bytí
jsi stínem Boha
stvořený ke kráse
je v srdci mém
voda svádí k pití
na přání mnohá
o tom, že zdá se
bude patřit všem?

8. Hod -- vznešenost boží. Necach a Hod tvoří pravou a levou nohu boží. Jsou také zdrojem proroctví.

JESOD (Dotyky III.)

co potřebuje láska?

aby v srdci vstala

pohladit ti ňadra?

hrou zvonkovou?

uvnitř, co praská

aby na zemi hrála

ve slovech chladla

horečkou citovou

knoflíky výtahů

jak na tvé blůze

květiny zaujaté

vedou mě k tobě

zůstávám na tahu

blízko do infuze

hrajeme srdnaté

na lásky k sobě

a spojené touhy

vypravují možností

těl, co jako nože

ve vášni čas krájí

na okamžik pouhý

ticho se rozhostí

v zahradách rozkoše

spolu dva lidé zrají

Jesod -- falus, plodivá síla boží, proměňující energii do fyzické podoby. Tato sefíra je rovněž známa jako Spravedlivý, o němž se v knize Přísloví 10:25 hovoří jako o "základu světa".

Děkuji Františku

Michale, přeji hezký den.

Konečně jsem si v klidu přečetl tvé básně. 

Tedy nejen se na ně ve spěchu podíval, ale četl. 

Jelikož jsem už odrecitoval hezkou řádků básní 

a navíc mám kolem sebe hodně slušných básníků, 

včetně nejlepšího současného, Vladimíra Janovice, 

nečtu všechno. Lépe řečeno - začnu, ale nedočtu. 

Tvoje básně jsem dočetl. 

Měj se krásně. Klidné letní dny. 

František Kreuzmann 

----------------------------------------------
František Kreuzmann je představitelem čtvrté generace slavného hereckého rodu.

Jeho praděd Adolf Kreuzmann byl prvním hercem plzeňského Budilova souboru.

Dědeček, zasloužilý umělec František Kreuzmann, dlouholetý člen Vinohradského divadla a později Národního divadla, byl vynikajícím divadelním a filmovým hercem, jehož umění si pamatuje několik generací diváků.

Maminka Alena Kreuzmannová, dlouholetá členka souboru Městských divadel pražských, byla znamenitá divadelní a filmová herečka. Mnoho diváků si také jistě vzpomene i na její rozhlasové a dabingové mistrovství.

Zasloužilá umělkyně Anna Kreuzmannová, sestra Františka Kreuzmanna staršího, byla vynikající loutkoherečkou a první interpretkou Skupovy Máničky.

Divadelní společnost nese jméno Františka Kreuzmanna jako poctu všem těmto umělcům, kteří po mnohé desítky let rozdávali svoje mistrovství, radost a lásku, mnoha generacím diváků.

http://www.dsfk.cz/

Servané srdce

laská je slepá

když ty nemáš dost

motýl se třepá

jen tak pro radost

jak rozkvésti

co září, dlouho zraje

tryskajíc neštěstí

duše už má víc z ráje

a srdce servané

šarlatovým plamenem

srdce je poznané

ve kvasu vína edenem

při vzdechu nebe

ovanul tě první chlad

poslední klepe

duše se začne zachvívat

Vojáci štěstěny

tvůj pohled obléká mě do krásy

a duše světů žene do květu

do smrti být čelenkou na vlasy

písmenky v básni popletů

a po proudu paprsků měsíce jít

a dojít až k pramenům dnů

drobná a štíhlá, copak ty jsi štít?

co prohnul se, když meč tnul

odlivem přílivem země krví zalité

plujeme ve vodách krvavých

ty sama sníš, co mají květy rozvité

tvé slzy z mostů skřípavých

do duhy ohňů svoláváš smrti stín

tak teskně se končí láska žen

usmíváš se v polibku loučení vím

my muži pracující pod křížem

..................................................

Kdyby mí vojáci začali přemýšlet, nezůstal by u vojska ani jediný. - Fridrich II. Veliký

VIRYA (Mužnost)

jdu stále rovně vpřed

já poslouchám srdce zpěv

a tak zažívám střed

uprostřed lásky jsou dvě

malé krajnice z trávy

a já jdu hledající na ostrov

pro slovo, pro laskavý

co dokáže říct, já apostrof

který končící chtění

já skládám krok za krokem

do svých přání a lpění

energie úsilí, jíž jsem otrokem

.......................................

chci barvy, co schnou pod slzami slov

chci nákupní tašky pro všechny z očí koní

chci příchuť, co utká nás rdění do jemnosti

chci, aby život byl zrcadlení a tak jdu dál...

Vīrya

Horečka

do otevřených snů a padajících očí

padá měkoučká peřina zpráv

kde se tak dobře usíná 

tam, málokdy někdo sám vkročí

změřte mi teplotu, stínů stav

láska je srdce vakcína

dotek, kde spíš na motýlech růže

ďáblové v pekle umírají zimou

a držím mezi zuby květ

z hlubokých snů krev, rtuť a kůže

pořád jen bílé dýky dřímou

to smrt si umí přivonět

Pro mou lásku

jestli věřit nebo lhát

vzdychajíc v ústraní

cos říkal? mám tě rád?

a sténáš leda ze spaní

zpíval jsem za záclonou

korálky očí soumrakem

ty jen tou rosou neutonou

plavou spícím zázrakem

neprobleskly by duše

zde v ráji srdce zastřená

vlkodlak žije bez retuše

je láska? a co znamená?

hledáme svého anděla

a Bůh tě objímal či drtil

v náručí jeho jsi úpěla

srdce trpí v náručí smrti

když poslouchám kradu

kolikrát máš mě rád?

jak slzy ohnivého pádu

to světlo kamenné ti dát?

DEVOTION

jsme bouře světů, co osedlávajíce hory

supíme parami, jak jeleni shazováním parohů

a běžící nivami tryskem deště navzdory

jsme boží řeky, co unášejí utonulou oblohu

jsme chvíle, co rozprchnou se jako mlhy

znovuzrozené pahorky, kolem bílé závoje poli

stvořeni pro vítr v dálavách a pro návrhy

vydechneš, to jenom láska v celém těle bolí

víš, paprsky rozběhnou se sami smířené

slunce svitne po tisící barevnou slzou v tváři

to duše pod blesky a deštěm svěšené

zas naplněny hudbou, od srdce k srdci září

VYTRVAT (HOLD ON)

na vodní hladinu dopadá stín

k večeří snů s hříchem bez modlení
po hádce nevíme, co s tím
paprsek píchne, život se náhle změní

a ticho dopadá, jak láva vroucí
skáčou prameny, jak popel na Pompeje
výkřik je mnohdy pro tonoucí
výbuch, co vystříkl náhle z beznaděje

to světlo navléká si na hladinu

klid večerů, ve kterých jde se milovat
a moře přijímá moc endorfinu

láska je v dobré víře s láskou vytrvat

FALLEN XIII. (Skleněná křídla)

v tišinách zákoutí duše pěna stříká

krev z žil foukačů skla lže po klávesách

tak jako se bolest radosti zříká

když klid a vzruch tavených skel klesá

šijeme na míru a na prstech se choulí

čepele nožů zlosti, co dělá malinkaté vrásky

vějíře z nich kol očí dojetím se schoulí

my odpadlíci k nevíře, to je stopa mé lásky

nořící se z varných van sklem tuhnoucí

ze tvé fantazie nabíráš té směsi z plných plic

stačí já fouknout něžně z touhy vanoucí

malou okrouhlou dírkou v srdci mi jdeš vstříc

Neslušný návrh (Propuesta Indecente)

mluvíme občas podezřelou řečí

co neříká nic o tom, co jsme zač

to když se srdce pletou v křeči

a z očí tryská místo radosti pláč?

kroužíme kolem těl, jak hadi

a proplétáme city v náručích

určujeme, co znamená mít rádi

v životě, kde se nikomu neručí?

čím větší je vášeň po splynutí

až k ránu už je hudba línější

víme, co k čemu v sobě nutí?

že jsou ty naše slzy kalnější?

Když jsi zlomil můj pád (Break My Fall)

připomenul jsi mi všechny věci

co jsem si myslel, že tajně nesu

až jsem se dotyků začal bát

až pohledy srdce za spouštěcí

půlnoční vítr úplňku fouká z lesů

to když jsi zlomil můj pád

byls struny mé duše pohlazení

tajemný dech noci pokaždé jinou

když člověk vytrhne se ze sna

v modravé dáli nic nepramení

v kruhu blízkosti si duše plynou

když světla měsíce jsou těsná

Tmavá krása (Black beauty)

před ránem spořádaných zpráv

je moje duše chtivá lásky

někdy je život jako splav

co bublá vzkazy na otázky

a taky jak prší kapky duhy

z radosti nad tím obrazem

kdo z nás je první, druhý?

když jsme jen jedním odrazem

a tak nás líbá najednou

v té tmě, přítomností světla

protože i slova pravdy lžou

když naše srdce vzlétla

Co zpívá mi

pokud spíte někdy v dáli

přejte svým milým dobrou noc

jak hvězdy, co zmizí nebo se staly

tím, kdo bláznivě milovat chtěl moc

a všechny věci, co se stanou

vítat a milovat úsměvem tváře své

s úsměvem srdce krásou nevídanou

jako když rozkveteš mi v poupě růžové

kolik, že lásek nám srdce mate

až jsme v něm zbyly jen zatrpklí

láska jediná má života právo svaté

spojit zas ty, co srdci srdcem uprchli

a možná se i teď jen namáhám

pohladit srdce, co dávno v klidu spí

já pro jednu lásku zůstávám stále sám

jsi skřivánek, co zpívá mi tiše v nebesích

Jízda (Ride)

jak nezešílet pro bolest

když křída skřípá po tabuli

srdce je z lásky ratolest

prosí, aby se čáry neprotnuly

kreslíš si, že štěstí je sen

kožíšku můj milý plyšový

a bolest, že je rodná zem

a když bolí, držíš ať nepoví

bolest jsou naše ostruhy

radosti jsou křídla od absurdit

nutí nás plakat do stuhy

láska umí i čárou promluvit

Byl pozdní večer, první máj...

♥♥♥
Byl pozdní večer
První máj
večerní máj byl lásky čas
hrdliččin zval ku lásce hlas
kde borový zaváněl háj
pozdní večer..lásky čas
pozdní večer
o lásce šeptal tichý mech
kvetoucí strom lhal lásky žel
svou lásku slavík růži pěl
růžinu jevil vonný vzdech
pozdní večer..lásky čas
pozdní večer
Byl pozdní večer..První máj
večerní máj byl lásky čas
lásky čas...lásky čas..lásky čas
♥♥♥

Na dosah

v chvíli, když zemřel čas 

a duše je láskou sužovaná

vidím ve všem jeden hlas

o čem to mluví milovaná

to, co dává bere je tak

vše, co odzvonila hrana

půvab, krásu i něžný zrak

srdce jedna jediná je rána

a kdyby sám Bůh chtěl

sestoupit na zem a plát

zavírám zámek bohužel

a venku ho nechám stát

klid, co není na dosah

nechci nic, ani pocit hladu

na kámen narazí-li kosa

bláznovství bere si vládu

Vzala jsi mé srdce pryč

odrážím se klidnou vodou

vzala jsi mé srdce pryč

slza je kapkou cizorodou

když odmykáš a nemáš klíč

a já předstírám, že můj sen

poutem paží lásko milá

jen setřel pot na čele mém

vzpomínám, jak jsi se ovinula

a tak mě líbej, líbej prokletí

ústa překrásná opustí tě

sám stín, co jde do podsvětí

pak už jen líbat budeš skrytě

z kapek slz, co bolest svírá

já tě beru sebou jako lék

sevři těsně, to duše neumírá

když léčí ji tvůj lásky polibek

Na váze

link foto

protože je noc a ty jak sníh, plná ledu

z lámajících ker a srdce zmrazené

ptám se, proč pout se zbavit nedovedu

když to, co milujeme praská zdrcené

neklidem běžný klid, beznaděj za nadějí

křič než budeš pryč, že prožíváme

buď válku nebo mír a nikdy nedospějí

na váze lásky zbytky v dekagramech

a kolikrát chceš utíkat a hned se vracet

zápěstí do pout dát a zas opouštět

vyznání na mých rtech máš mi splácet

kolikrát lze proklínat a zase odpouštět?

Tati

link na foto

se školou lži jsem do světa šel

a nakonec ztratil svůj rozum a cit

marnil jsem čas a to bohužel

asi nikdo z nás nebyl na tom líp

květy učil jsem trhat před jarem

a v té touze po krvi už není utišení

co všechno je v štěstí vrtkavém

to které dává jen nálepku poražení

a tak chci prostorem dál unikat

chtěl bych křídla mít, ne pro okrasu

Bůh prodává draze mám tě rád

před šípy dvou očí najít chci spásu

za letu, když vítr mírný si vane

a tys řekla jen má dala jsem, dáti

že láska ve slámě, co vzplane

že teď shoří na popel jako ty, tati

Jsi mé žebro

když v slovech bolest prší

a tělo jich už má prostě dost

a já jsem nepřemýšlel nad výdrží

to jen tobě k nebi jsem stavěl most

žít je stejné jako tě milovat

všechen rozum je proti tomu

i když má chuť si tě známkovat

láskou být je nemoc bez symptomů

v životě věřím, že mohu létat

milovat ho víc než jeho smysl

není jen, co chceme myslí splétat

jsou pouště, co jsem na nich neuvízl

i vlk má tlapu a tlamu z krve

hlodáš, jak hlodáš, najdeš kost

svým srdcem říkám to lásko trvej

to jen tobě k nebi jsem stavěl most

Chuť krve (Taste of blood)

foto by Devianart

člověk je stvořen pro lásku

kterou však sám uhlídá stěží

na tolik malých provázků

jedou koně v lonži bez otěží

a šedé nebe v zachmuření

a my žijeme sami v odloučení

pak láska v pravdě není

když s větrem naše dráhy mění

až paprsky nás postříbřily

když kletby vlčí nejdou spát

a s nocí jejich světlo sílí

když dotýkáš se, jdu se bát

zahalen v měsíčním jasu

stojím a vím, přihlížet je nech

srdce vstanou po zápasu

když navzájem pili si svůj dech

NOVÝ SVĚTOVÝ JAZYK aneb o vizuální komunikaci a o jejím autorovi MUDr. Miroslavu Krejčířovi

O víkendu (ve čtvrt. vydání magazínu DNES + TV - 17.4.2014) mi vyjde článek o šedesátiletém doktoru Krejčířovi z Luhačovic, což je psycholog, odborník na neverbální komunikaci. Z toho, jak působíme navenek, dokáže poznat, jací jsme uvnitř - alespoň to o sobě tvrdí. Takže jsme si povídali o řeči těla, a do Magazínu se nakonec nevešla jedna zajímavost, která se k panu Krejčířovi vztahuje.
On totiž prožil svou smrt, a řekne vám o tom alespoň tady: "Kdysi před třiceti lety jsem byl jako student medicíny na banální operaci krčních mandlí, kterou kolegové nezvládli, takže jsem pak krvácel. Se mnou na pokoji byl druhý pacient, kterému jsem říkal, proč tu trčíš, jdi se dívat na televizi, dávají fotbal, ale on nešel, což mi zachránilo život, protože jsem sebou najednou mignul."

Takzvaně jste lékařům odešel...

Ano. Nebýt toho spolupacienta, tak mě najdou až po fotbale, kdy bych měl všechno za sebou, ale takhle se stalo, že jsem měl zajímavý zážitek - najednou jsem seshora viděl, jak na sále někoho operují, jak dokonce nadávají, "co když nám tady exne?!" Čím dál víc jsem zjišťoval, že mi je ten pacient podobný, a nakonec mi došlo, že to jsem já - nebo spíš jakýsi můj kabát.

Tohle se dá jistě vysvětlit nějakými halucinacemi.

Víte, já jsem pragmaticky uvažující člověk, a tak jsem si to myslel taky. Jenže problém - když jsem tehdy svoji operaci pozoroval z výšky, mimo jiné jsem v té místnosti viděl zástěnu, za níž byla hromada chirurgických bubnů; nádob, ve kterých se sterilizovaly nástroje. A když jsem se ze všeho jakžtakž dostal, tak jsem se na ten sál vetřel. Opravdu tam byla zástěna a za ní naskládané ty bubny, které jsem nikdy do té doby nemohl vidět. Až na základě toho jsem svůj zážitek začal brát opravdu vážně.

Když jste byl v té klinické smrti, setkal jste se s někým?

Právě že jo. Měl jsem zajímavý hovor s jakousi bytostí, kolem které bylo světlo - fantastické, překrásné barvy. Ta bytost mi naznačila, že se ještě musím vrátit; že se nemá předbíhat.

Myslíte, že to byl Bůh?

Nevím. Jsem si jen jistý, že to byl někdo, nikoli něco. Že jsem mu rozuměl. A že v těch chvílích bylo všechno blažené, radostné, uvolněné... Moc se mi to líbilo, a když jsem se vrátil zpátky do toho těla, tak jsem byl, s prominutím, šíleně nasranej.

Je mi jasné, že vy se na smrt přímo těšíte.

Velmi. Samozřejmě se ale bojím, že bude umírání spojené s bolestí, a pak je tady ještě jedna věc - nemůžu vědět, jak to vypadá o kus dál. Možná jsem viděl jenom marketingově upravené předsálí, které je ovšem rozhodně úchvatné.




link: ŠKOLA 3 AXIS VISUAL LANGUAGE

zdroj: Magazín DNES + TV

SAY SOMETHNIG

ještě mám chvíli

a chci ti něco říct

život chutná, jak čili

když vracíš se do míst

kam nemáme klíč

kde zbývá už bolest

a srdce může jen pryč

ruce mi dáš pro ratolest

oči a jim oheň sluší
a chlad ledu z utrpení
plamen života vlny ruší
jsi dar, co můj život mění

ještě mám chvíli
tak ti chci něco říct
že chci, aby se duše slili
až bude Bůh tvé jméno číst