pátek 10. května 2013

Z korálků

foto: http://www.sxc.hu/profile/kasiunia

se srdcem z korálků

vnímám tě na dálku

nechci mít do dárku

net plnej vtipálků

co nadávaj: pisálku

ještě, že do kanálků

pouští mi kořalku

dělám si z neználků

pozdravy katafalku

vzpomínky na válku

sekyrou do špalku

zvednu ti morálku

nestrpím zahálku

posílám obálku

odcházím na pálku

popohnat píďalku

co leze na třezalku

o kterou zápalku

škrtám a z krystalků

vyjímám rivalku

a hele ji hvízdalku

dávám tě do šálku

pro lásku z korálků

Vychutnat

vychutnat mé tělo

podívej se na ruce

objevovat by chtělo

po dlouhé výluce

polibky andělů

v závojích radosti

křídla ze záměrů

člověka vyhostí

sladkostí života

je dotknutelná tma

hrajícímu slepota

k dotykům dna

a jako v tvé tváři

slib láskou šeptají

modlitby se září

tichem a potají

Natalie Merchant - My Skin

čtvrtek 9. května 2013

Proč? II. (Why)

Photo by Wingate Paine (1915-1987)

Jsou dvě v noci a zkouším spát.

Spát tím, že se budím.

A zkouším chápat, kdo chce lhát.

Kdo se vzít nad osudím?

Točící kolem osudu nevěřící proč.

Letí chvíle našeho času.

A v duši s tělem vypukl kolotoč.

Chyby s láskou pro spásu.

Někdo si letí, jiný je vláčen proč?

Co ještě nikdy nestaví?

Srdce je sval a křičí prosím skoč!

Koho svou smrti pobavíš?

A tak se zabíjíme k ránu proč?

Že tma je milosrdná?

Srdcem pro lásku víš, že vkroč!

Říkáš jen, že jsi ta prvá.

středa 8. května 2013

sBohem V.

foto: © Christel Bangsgaard

sláva je světlo

jedním z mnoha

co samo vzlétlo

vnímajíc Boha

královská síla

kterou tvoří živí

z vody, co pila

už nikdo nežízniví

písně z hmoty

o rovnosti v klidu

lámajíc hroty

laskající bídu

od věků do věků

síla se střetává

v čase k člověku

vytržená lákavá

amén je náš slib

jdoucí k svatbě

srdce své projevit

s láskou vpravdě

Jiskří se tiše

tak už dlouhou dobu jdu

tiše se jiskří kolem cesty

vedoucí v barvě plamene

k ránu barvy sčítám k dnům

kterými oddělujíc od nevěsty

čekám, která si vzpomene

v ruce mám klíče dne i noci

kde bydlí Bůh už dávno znám

kalichy erbu svítí do zlatova

saraf volával jsem bez pomoci

jsoucí si časem přijít k hodinám

zlatá je barva, v níž žije fialová

dali jsem vše pro lásku svou

kruhem se vše v Bohu uzavírá

bláznům hrajou jisker kastaněty

pokoj všem dobré vůle co čtou

v dveřích, co si srdce otevírá

k průchodům k sobě mezi světy

Viděla jsi

viděla s pouhý okamžik

kdy přítomnost byla celá

štípnout se, je to snad trik?

duše křičí lžeš rozechvěním těla

kolikrát spadne opona?

uvidíš klid a ucítíš lásku?

výprodej zázraků se nekoná

stačí vydechnout a sundat masku

až vyhrkli slzy krásy

každý den prosíš o milost

v království je dostatek spásy

pro ty, co iluzím řekli už mám dost

Království Boží (řecky βασιλεία τοῦ θεοῦ basileia tú theú) nebo království nebeské (βασιλεία τῶν οὐρανῶν basileia tón úranón) je jeden z klíčových motivů Ježíšova kázání a Nového zákona, v němž se zmínka o Božím království objevuje více než stokrát. Ježíš navazuje na starozákonní označení Boha jako Krále (hebrejsky מֶלֶך‎‎ melech) a svým posluchačům sděluje „radostnou zprávu“ (εὐαγγέλιον euangelion, evangelium) o tom, že toto království – tedy stav, kdy bude naplněna boží vůle – je nablízku a mezi nimi. Přesný obsah pojmu není v bibli definován explicitně, Ježíš o něm hovoří téměř výhradně v podobenstvích a blahoslavenstvích. Království boží však není míněno politicky („není z tohoto světa“). Mezi mnoha křesťany je chápáno eschatologicky, jako něco, co roste mezi věřícími a v úplnosti se uskuteční na konci tohoto světa. Jiní ale vidí toto království realizovatelné v přítomnosti. V moci přítomného okamžiku.

Vody

bojíme se hlavně bolesti

co si smrt najde pod peřinou

a my držící se pelesti

krademe vteřinu za vteřinou

bojíme se srdcem milovat

křičíme polibky falše do nikam

stačí jej blesky grilovat

já přesto dál tebou pronikám

bojíme se svitu do vědomí

sami jsme malinké hromosvody

tma za nás slzu neuroní

že nahoře i dole je třeba vody

úterý 7. května 2013

Na nedohlednou

foto: © Vlad Gansovsky

žijeme jen jednou, tak balíš

krabičku filtrů z cigaret

a papírky a tabák sametový

na nedohlednou je to co splatíš

ve víčku leží vajglů pět

sirky smrdící až do podkroví

kroutící se mezi prsty vzniká

malá trubička s dutinkou

okamžik dospělosti v hrách

vonící na rozmezí, sirka škytá

milá trošička kouře s tmou

rty daly dík posedlosti i strach

cigaretám ubaleným s láskou

prve přišel slastný okamžik

zahučet a s láskou vzplanout

a kdovíkam až smích s maskou

do krve přešel malý kominík

co smetl sázkou srdce na troud

neděle 5. května 2013

Zpovědnice

kdo z nás zná všechny pocit lásky?

jsi zavřená ve své zpovědnici

odkud vylétají masky

netopýři ve vichřici

batman je povolán

tvoříme pochopení

kdo je jak ukován

v tomhle představení

uvidět bez názoru

který tě zasahuje

spíláš do cenzorů

bezmoc tě otravuje

zpovědní tajemství

pouštíme netem

uprostřed hrudi zní

sotva se spletem

tak házej dál houšť

dokud to neproberem

nedávej další písek na poušť

aby se tvé srdce nestalo nepřítelem

S láskou

Srdce je podstatou světa.

Vyprávím mu o našem zatmění.

Které postihuje hlavně srdce.

V jeho každodenním bití.

Co tluče záškubem svalů.

Připraveno nikdy nepřestat.

To my mu dáváme směr.

A taky naději, že má vytrvat.

Ale namísto věčnosti má boj.

A srdce neumí bojovat věčně.

Věčnost je jen ve chvíli lásky.

Která nás volá svým tichem.

A tak se i v nás ozve ticho.

Ticho smrti s věčností srdce.

A my nevěřící jdeme na věčnost.

Bojíme se tolik ukázat svou nesmrtelnost?

Že raději zastavujeme svá srdce.

Zastavujeme je životem bez lásky.

A věčnost je tak mrtvá tím tichem.

Bez tlukotu láskyplných srdcí.

Našich srdcí zpívajících ve smíru.

O tom, že pochopila sebe.

Žížaly

Ráno. Já jdu vstříc dni. Je po bouřce. Všude svěží tráva, mokré osychající chodníky a do toho vstává slunce. Maličko ještě přimhouřené paprsky jsou pomalé a líné. Na chodníku přede mnou se zastavily u malého tělíčka. Žížala. A mrská se. Zastavuji chod svého parostroje a nasazuji zpátečku. Na chodníku nemá moc šancí k přežití. Pak ji opatrně zvedám ze země a hážu ji do trávy. Taky jsem ji mohl položit. Pozdě, už letí. Žížaly nemají křídla, ale tráva tlumí. Ujišťuji sám sebe. A spěchám dál, abych naplnil svou lidskou povinnost. Tu, co mi přeci dává smysl života. Já jdu do práce. Já jdu tvořit. Tak mě ty žížalo nezdržuj. V tom zamrzne krok, to když jsem si uvědomil, kolik metrů podél trávníku mi ještě zbývá. A, že všude crčelo, ne jen na tomhle metru a že všude je určitě nějaká žížala vyplavená noční bouřkou. Můžu přejít na druhou stranu. Tam je jen beton. Protože, když půjdu tady bude tu určitě nějaká další. jako kdyby nemohly dávat pozor. A já když už jsem pomohl jedné, se pak budu muset znovu sehnout a položit další do trávy. A to mě bude zdržovat. Pak jsem ztuhnul. Úplné štronzo. Ve vědomí toho, že jsem vždy toužil po tom, aby když něco ošklivého přijde do mého života, mne někdo zase posadil do trávy. A pak jsem si všiml několika mrtvých žížal kolem. Ta moje jediná z nich bojovala. Hýbala se, plazila olepená pískem, ani nevěděla kam, ale plazila se. Taky jsem se kdysi stejně plazil. Po podlaze pokoje, kde jsem skoro rok a půl ležel jen na zádech. Být žížalou, bylo to jediné, co jsem mohl mít za pohyb.Plazit se sám, za pomocí rukou po zemi. Dělajíc žížalu. A i tento pohyb jsem měl tehdy zakázaný. Byl jsem sám. Bez pomoci druhých. Sám a sám. A jen sám. Opuštěný. Tehdy nikdo nepřišel. A já se naučil lidi míjet jako ty žížaly. Nevšímat si jejich pohybů, které i když tak malé, tolik vypovídají. Naučil jsem se je přehlížet. A to byl i důvod toho, proč jsem se zastavil. Možná si myslíte, že jsem na chvíli cítil uspokojení z toho, jak jsem šlechetný. Ale hovno. Zastavil jsem se sám nad sebou. Všímáme si vždy jen sebe sama. A já jsem rád, že jsem pochopil aspoň na chvíli, co je to být žížalou. Za zatáčkou totiž leželo cca 70 žížal. Mrtvých.

sobota 4. května 2013

What's Wrong With Me

tak pobledla mi víčka

z pohledu čaroděje

ty oči nejsou hříčka

co se to se mnou děje?

mých míst se dotýkáš

nehraj si na zloděje

když mě celou máš

co se to se mnou děje?

vším v srdci zápasím

zbavit se beznaděje

k tobě se přihlásím

co se to se mnou děje?

Patřím

tak ti říkám dobré ráno

když ti šaty oblékám

a ty zas necháš odestláno

a jdeme si bůh ví kam

kam mi zase zmizíš

když mi sejdeš z očí?

co zasadíš to sklidíš

a já do života skočím

ty upoutaná na místo

které nelze opustit

a v myšlenkách jistot

jsme poslední hřích

tak ti přeju dobrou noc
a dívám se než usneš

jak dáváš mi svou moc
bez toho, že si dupneš
------------------

http://www.vozejkmap.cz/

pátek 3. května 2013

Doma

foto: © Ilona Shevchishina

okolo srdce tkáš pavučinu

z pocitů, které nevnímáš

a v sobě nosíš vinu

až kde ji máš?

okolo srdce jdou otazníky

z lektvarů vypitých

co s dryáčníky

sítí vyrytých

okolo srdce jde i probuzení

a dlouho tady nečeká

chuť, co chutí není

uviděl´s člověka

čtvrtek 2. května 2013

Bůhví možná

je to jen pár slov, na které se zítra zapomene

jdem krokem, co zvoní jak prasklý kov

a spěcháme být první u pramene

je to jen pár slov, co splaší hustou mlhu

a jako se říká mužům dobrý lov

a mne Bože nikam neuvrhuj

je to jen pár slov, u kterých nikdo nebyl

zpíváš je v tónech, co nemaj sloh

a drží, jak zrezivělé hřeby

je to jen pár slov, co ale srdcem říkám

mé kapky krve tančící na proslov

to jenom Bůh ví kam

Modlitba pro OP

foto KAREL ZAKAR

VŠEMOCNÁ LÁSKO

PROSÍME O MILOST

DEJ AŤ TĚ NIKDY

NIKDO NEMÁ DOST

JSI DÁVANÁ BRANÁ

KRÁSNÁ BEZMOCI

JSI SVĚTLEM RÁNA

A TMOU DO NOCI

A HLASEM MÍRU

ZPÍVEJ ODVĚKÁ

JSI SPÁSOU K DÍLU

STVOŘIT ČLOVĚKA

------------------

věnovánu panu Dominikovi Dukovi

Ptám se

Par Zachar Rise

stejně jako se obracíme zády

chceme jen něžně milovat

než pochopíme, že ne rády

ptám se, co chceš slepovat?

stejně jako jsme tuze líní žít

chceme brávat daním

já chtěla rosu tvoji pít

a já se ptám, kdo ti brání?

stejně jako chceme být málem

aby nás ocenil zvláštní svět

srdce my tiká cvalem

a ptá se, co chceš uvidět?

Rozdávám

rozdávam fotky starých tváří

že skoro nejde vydechnout

každý se vidí, jak jen září

než pohltil nás proud

žluté fotky berem do dlaně

komu patří proudy slzí

když nechtěli zplanět

řekne mě to mrzí

jsme jenom malou vinou

v paměti Boha mizící

prachu domovinou

obrať se ty věřící

HERETIC: JAM romantické lásky

HERETIC: JAM romantické lásky: Tolik jsem ze svého života strávil hledáním a toužením, že ani nevím čeho. Tolik okázalých cílů, tolik věcí, o kterých jsem si myslel že je ...

středa 1. května 2013

Sníh představ

ponořila ses celá do víry

až z duše na anděla padá

i ďáblové dali trošku síry

padala dlouho vločka mladá

scházíme ke svým prahům

čekající na zázrak i hřích

a svobodu dáváme vrahům

omluvou jsou z posledních

my první do čela z pýchy

otvíráme i vrata kostelů

vločky rozpuštěné smíchy

kapou do srdcí z výstřelů

myšlenek, co teď zabíjejí

žebráci u vrat líně leží

i když už padáš pomaleji

dívám se k nebi, zase sněží

Smrti

potoky sluncem vylitých

do slz, co slaně plují

z pohárů lásky vypitých

čekala´s až dohodují

nápoje lásky slané

vyprodávajíce cit od koní

co vlastně v sedle máte?

schválně si oči zacloním

do bitev strachu jedu

obavy schovám za plotem

v srdci mlčet nedovedu

platí-li se životem

pondělí 29. dubna 2013

Slovo se stalo tělem

třepetá se srdce v dlani

podáváš svou ruku slovům

svaté jejich přijímání

to my muži věřící kovům

ani svou kapkou krve!

dáváme si taky tělem sebe?

křičíme rozkoší trvej!!!

a se sluncem bouráme nebe

do hloubek scházím

do duše nevidíš temný díl

do stínu slunce sázím

do studny vody, abych pil

prohlížím si bolesti

jsou většinou až tam u dna

všechnu vodu přenésti

do míst, kde není stud na

sekáme mečem slova

hledajíc tu harfu utopenou

potápíme se znova

s láskou jen na zapřenou

a všechny mince slov

vhodily sem jiní s láskou

tvoří mým rukám rov

poslední mince je maskou

chtěly jste vodu živou

zasadit, porodit syna, mít klíč

mince slov v nás plynou

z harfy zní jen chladný chtíč

zas stojím u studny

kam křivda zavalila lásku

z mincí slov bludný

kov tvořící bohatou masku

Popsané dny

foto: Belovodchenko Anton

popsané sny v kalendáři
ostrůvky samoty nízké
třetího druhu a září
stačí dotyky blízké

kam dlaní píšeš mi vzkaz
o tom, jak se mi bráníš
kopřivu nespálí mráz
srdce jen dotýkání

potichu zvoní mi polibek
otázkou znějící zpívá
poslední láska je lék
na lásku, co zbývá