pondělí 17. prosince 2012

Beauty Art


žijeme po objevení krásy v životě
a všechno ostatní je pouhé lpění
jsme poražení spásy v samotě
svléklo je dlouhé zapomnění

boj duší s těly je jenom v mysli
a to v v těch jejichž duše spí
jsme křiví tak, že jsme svislí
to když těla s duší neladí

jsme písní srdce svých matek

tou, co zpívají rty jejího dítěte
to Bůh dal životu zmatek
touhou, co vás uhněte

žijeme pro objevení naší krásy

šílenec hudebník rozladěný
nikdy nám ale nedal pásy
z těch tónů poraněných

neděle 16. prosince 2012

Poupě


vodopády slov
chrlíme nepřející
do šátků vdov
mrtví milující
smekáme žal
oči si malující
kdo se kdy ptal
slz žalujících
střílíme slzy
touha odvěká
někdy zas brzy
zabije člověka

sobota 15. prosince 2012

Okna snů (Don't Dream It's Over)


když byste otevřeli oči dokořán z nebe
a skutečně viděli svůj život jak sen
že spatříte ve všech podobách jen sebe
jazykem dávným jsi Bože vysloven

a když už otevřete uši a nasloucháte si
uslyšeli byste jen svůj vlastní hlas
a ve všech ostatních hlasech z koncesí
kterými Bůh opatřil svůj vzkaz

že je třeba dvou, aby objevili pravdu
to srdce jednoho, aby ji vyslovil
a druhého, aby jí porozuměl v tabu
co řekl Bůh, když člověka oslovil

všechny slova nauk jsou tabule oken
slova druhých světlo vybarvují
a skrze, které vidíme pravdu skokem
ale taky nás od Boha oddělují

Zasněné oči (Dreamy eyes)


když padají dvě kapky deště
spojí se jen v jednu jedinou
v zasněných očích koupá se ještě
sen, co zabíjí hru nevinnou

čekání je dusot kopyt z času
kdy vody nahoře byly i dole
když smích, nikdy ne pro okrasu
žijeme sami si pro své role

sedm pečetí nepostřehneš

proudy z očí jsi je cvakal
a nikdy už v srdci nezapomeneš
na toho, s kým jsi plakal


pátek 14. prosince 2012

Černé hvězdy (Soft Black Stars)


láska je závoj mezi milenci
dělící dvě ženy v mužově hlavě
obrazotvornost má absenci
druhá je teprv rodící se žhavě

láska je krásnou v okamžiku
obnovující každým dnem znova
než život cizí jen podle zvyku
otroctvím stane se i bez ostrova

láska je přijetí pochybností
slovo světla napsané tou rukou
mezi námi čas si nepohostí
jeden druhého svou věroukou
-------------------
Mysl a srdce se nikdy nedohodnou,
 pokud mysl nepřestane žít v číslech a srdce v nejistotě.

čtvrtek 13. prosince 2012

Cesty, po kterých jsem šel (Roads Untraveled)


bloudění je konec, stojím zase tady
potkávám sebe sám na pokraji sil
pole jdou široká, nikde žádné sady
vzpomínám, všude jsem živote byl

a kdo touží nejvíc, žije nejdéle sám
se zvoněním zvonečků ovčích stád
já vrabcem v hrsti, holuba nehledám
zastavil jsem se a chvíli chci se zdát

protijedoucí ať jedou naproti čelem
krása a pravda v srdcí ruk milujících
jasnější v srdcích nebývá nepřítelem
zaslepující oči všech lidí umírajících

zas čekám na zprávu, zprava dobrý
zahanben před tím, kdo mi poslouží
propouštím ze srdce všechny zlobry
a dávám je křižovatce boží do louží


neděle 9. prosince 2012

Šťáva (Think twice)



komu se dáváš, když jsi celá?
kam jdou sny za denního světla?
čím jsi touho a čím jsi být chtěla?
jako ta kytka, co nikdy nevykvetla

štěstí potkat duši, co ti otevírá
kam proudí víra srdcem spálená
která ze dvou komor všehomíra
tvoří hlas, kterým je láska slyšená

tlučem si k našim přehradám
krev je docela zvláštní lidská šťáva
a každou kapkou teď tě popadám
v pohledu očí, kterými se bere i dává


sobota 8. prosince 2012

Tento svět (this world)


tento svět je víra oáz nebe v srdcích
kráčejících za vrcholem touhy
řekl budete toužit a ne jen ti z prvních
budete hladovět, žít život dlouhý

to tento svět žízní ještě po větší žízni

a vyzradíš-li své tajemství větru
nevyčítej stromům u cest, že v přízni
dávají tvou tmu dál vstříc světlu

tento svět našich cest kroky neznělé

dostává lásku, co sama pálí
u snídaně si vyprávějí strážní andělé
kdo závidí, bezděky chválí

pátek 7. prosince 2012

Chci


chci, aby ses mě dotýkala
jsem díky tomu člověkem
já nevím ani, kde se vzala
pocit o splácení nevděkem
chci, aby zůstala opravdová
láska, co je v daný okamžik
 až na věčnost, která teď trvá
bez ní jsi prázdná, dogmatik
chci, abys byla vítr, co vál
nad mořem nadšení z žití
krásný vítr, co se jen smál
je čas, dokud se v srdci svítí


Rarášku (I follow Rivers)


pro to se ještě rozechvívá v srdci
smutek, co bloudí v myšlenkách
o tom, že jsme slepí, jak krtci
slepými k slunci, neřekneme ách

a pokud ti chybí pískot pro radost
a dokonalost chceš pro svou iluzi
zpívej, jak odešla ti tma a dost
hlasuješ za Boha, tady na schůzi

to lež si nemůže dovolit porážku
toho, co je srdcem podepsáno
tak vstávej, ty malej rarášku
nemůžeš porážku, to pravda ano

čtvrtek 6. prosince 2012

Všechny slova (Todas las Palabras)

foto Coco

láskou člověka k člověku se otevíráš
dokořán skoro, jak brána nebe
kterou se dál světlem i tmou ubíráš
co na tom, že oči  jsou slepé

všechny slova, kolik´s jich vlastně znal?
jsi dal jako klíče k otevření sebe
když jsi srdcem bolestí se na svět dral
otráven vším, i tou solí a chlebem

všechny slova lásky začínají láskou 
chtěl jsi jich říct jen míň a lépe
to každé setkání slov začíná hláskou
a tou ty, stojící u brány klepej

je světlo první láskou života boží tmy?
zdali pak láska není světlo srdce?
jen myšlenka na lásku ta lásku nenosí
z ní oči slepnou a srdce ztvrdne

Yeshua is the light

středa 5. prosince 2012

Trny (קוצים)


tak si jen říkám, kam jdou?
až kam odcházejí hvězdy zrána?
zas hledám jedině tu mou
co k nebi je má brána

jako z hvězd hlas zněl

a láska by měla být něžnou hrou
ne bez citu používáním těl
trny lží nespoutanou

a teď hvězdy brán ráje

cesta k nim bůh ví, jak je dlouhá
záleží na tom, jak se hraje
a jdu a naslouchám

úterý 4. prosince 2012

Černá je barva (Black Is The Colour)


pravda slunce, když svítá
je násilím nad tmou
paprsek rozbřesku zmítá
barvy noci, co schnou

v té zářící existenci světa
tvá síla dala mu nás
když černá je rozemleta
vyjasněním tvých řas

stáváme se srdcem dne
tlukot obrazu krásy
my vidění, že stále jsme
chopme se naší spásy
-----------------------
leitmotiv - Soňa Kawuloková

neděle 2. prosince 2012

Mrakodrap (Skyscraper)


já nejsem nic z tvých snů
co se chtějí neprodrat
světa lásko prozření, stůj!
veliké, jak mrakodrap

miluješ mě láskou světa?
jsi přeci tím, co znám?
má poslední srdeční věta
o tom, že jdu zase sám

odmítám vést tvou tmou
tvé bílé představy
zmizí ti, jen v hlavě štvou
v závodě, co nestaví

jen v nás je se odhodlat
žít život bez tlaku
závislost jak mrakodrap
věnovat zázrakům

čtvrtek 29. listopadu 2012

Otvírám (This Is Love)


já oči pomalu otvírám
a dívám se vstříc nevírám
která si hledáš otírám
kolikrát tomu říkáš umírám
bez sebe sám opírám
když oči jen lehce přivírám
to místo já si zabírám
do dlaní svou krev nabírám
na srdce jen dotírám
bez milosti smrti skomírám
zmizí slovo zastírám
tak se ti Bože zase otvírám

Moment pochybnosti ( Moment of Doubt)


momenty pochybností
jsou Damoklovy meče
když srdce dosytosti
žene čas, co jej vleče

poznávám z písmen
poznávám z obrázků
jen nezralá zmizne
kašlajíc si na lásku

to všechno je jasné
a ty bez zamlklosti
chvíle, kdy hasnem
moment pochybosti


neděle 25. listopadu 2012

Zůstáváš dál...


zůstáváš dál
písečné stopy
zůstáváš dál
co neuchopím
zůstáváš dál
přikrytá tmou
zůstáváš dál
stopy, co jdou
zůstáváš dál
jakousi sázkou
zůstáváš dál
staniž se lásko
zůstáváš dál
oceán smývá
zůstáváš dál
u Boha živá
zůstáváš dál

čtvrtek 22. listopadu 2012

Umím (Nierika)


umím i nemít poslední slovo
umím nebýt jen svůj stín
umím zlato stavit na olovo
a z něj se zase postavím

umím se dívat pod povrchy
umím se vyrovnávat s tím
umím si brát k srdci mrchy
ale bez lásky to neumím

umím se vracet k jednotě
umím, i když červením
umím sestoupit v hmotě
jsem-li láskou, stvořením

středa 21. listopadu 2012

Nirvána (Fire dance)


touha tvá je polovina žití
lhostejnost má je půl smrti
tak srdcem ze tmy svítí
myšlenka tmy, co nás drtí

vytušit tajemství v srdci
tajemství v srdci schovaná
a bez klíče sem vtrhni
takhle se boří naše nirvána

když vidíš mou radost
a nevidíš mé bolesti znaje
ztratil´s klíč a marnost
k jedné ze sedmi bran ráje

nirvána jsi, když třásní
napsal jen tu jednu báseň
co píše nejvyšší básník?
já vedu vám lásku na zem!

pondělí 19. listopadu 2012

Ledy lásky


jsem svého srdce stín
vyprávím jen v arytmii
milovat pravdu je míň
pro ty, kdo to neprožijí

vytvářím mrak pochyb
o tom, že láska trvá
spíš než pro vrtochy
věřit, žes byla prvá

jsem svého srdce stín
to nám dnes otepluje
na ledu lásky člověčím
unaven tím, že nemiluje

pátek 16. listopadu 2012

The roads of tea and horses


cestuji sám životem
a ptám se, kdo mě poslal dál
nejdříve běžím úprkem
desetkrát minu býka, co tu stál

s rukama v kapsách 
zastávky s čajem v mlhách luk
v duši koně já napsán
kopytem klopýtám a šířím zvuk

ať nikdo sám se neklame
kdo moudrým jsi, buď bláznem
a hledej čaj v záznamech
všech cest bláznovství, co spásnem
-----------------------------------------

Svět je velký blázinec a skoro každý se má za víc, než skutečně je.

čtvrtek 15. listopadu 2012

The Game Has Changed


jsi dál než mi stačí dech
dobíhám jen zhusta
jsme sami ve svých snech
a krve zas plná ústa

házíme sebou do peřin
odvážní si a smělí
bojící se druhem otevřít
vidoucí a zkoprnělí

daleko od sebe stavíme
co ten druhý nezná
a chce být už napřímen?
srdce jsou bezesná

středa 14. listopadu 2012

Muž bolesti (Man of Sorrows)


labyrint lidských dualit
v zajetí myšlení se bouří
rozumem zvíře obalit
před láskou oči mhouří

kdo zlo ztotožnil k tělu?
dobro, že jediné je s duší?
hříchem, že bez andělů
nevíme ani jak srdce buší!

žijeme? ne! existujem!
kdo lásku i bolest prožívá?
udržováni přehrabujem
vábivá, červivá a třpytivá

slovo je mužem ve větě
bolesti neseme bez vděku
člověkem jsi ve světě
další svět Boha v člověku

úterý 13. listopadu 2012

Momenty pochybností (Moments Of Doubt)


prvotní princip Boha
tvořivá síla nadechnutí
ty narozená z mnoha
princip já k nesehnutí

a pohyb dechu hmoty
přivádí zárodek života
že až odstraníme ploty
spadne i naše slepota

šestého dne stvořen
Adamem jsi se stal
a láskou jsi přetvořen
tak buď tou láskou dál

----------------------------------

Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku,
dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku.
Erich Fromm

neděle 11. listopadu 2012

Já jsem já


já jsem první i poslední
oslavovaná zatracovaná
co setmí a taky rozední
sama k sobě uvázaná

já uvnitř tebe schovaná
v každé přirozenosti
jsem Bohem vybraná
k tvé radosti i zlosti

já na počátku stvořená
anděly plamenů ducha
na konci tebe slyšená
šeptající nic do ucha

já jsem to, co ví i popírá
neuchopitelná rozumem
zle čirá v draho-mírách
nepostižitelná datumem

já jsem intonace jména
obraz nezapomínajících
prvotní muž a žena
na seznamu cestujících

já láska beru si tvou ruku
odlišná přitíží a taky uleví
jsem hlas každého zvuku
slovo, které se vždy objeví

-----------------------------------------

Člověk žije a skutečně žil jen v tom, co miloval:
všechno ostatní se ztrácí a nezanechá stopu v nás,
ani okolo nás. -
François de la Rochefoucauld

čtvrtek 8. listopadu 2012

Maska


Nejhorší na příbězích je, když jsou ze života. Z vašeho života. On přítel. Dlouho sám. Pak našel, co hledal. Byla o něco mladší. Láska, Aspoň si to mysleli. Ona se vykořenila a šla za ním. Z malebné krajiny do jiného kraje. Brala ho pro jeho neústupnou dravost s kterou jí dobýval. Imponoval ji. Ona jeho zjemňovala svými kreativními kreacemi. Pak ráz na ráz. První dovolená. Dítě. On firma. Ona dům. On rekonstruuje dům a řídí firmu. Ona na mateřské. Oba dva se nikdy před tím nedostali blíže k dětem, jak na návštěvě u známých. Oba se pustili do společného dobrodružství zvaného početí a život. Narodil se kluk. Babička přes pul republiky. Druhá o nic lepší, ale o pár km blíže. U ní dítě nechce být. Inu asi i proto šla nevěsta pryč z rodinného domu. Láska se pomalu ztrácela ve výčitkách a neproměněných představách. Zpočátku to držel možná sex, pak ani to ne. Dnes ona v práci, kterou ji obstaral on, aby ona byla spokojena. Byla nebyla. Kdo ví. Hledá si teď svůj byt, získává totiž funkci ředitelky kulturní instituce, má pocit, že na to má a jde o byt dále. I se synem. Zná to z domova. Rodiče taky tak vyřešili své závislosti na sobě. Útěkem. Od sebe. Dnes on na pokraji zhroucení. Bez dítěte, bez ženy. Bez toho, proč to vlastně vzniklo. Bez smyslu. Sám v domě duchů. A jak to vlastně šlo do pryč?


On měl matku. Silnou ženu. Snesla všechny jeho rány. Žena byla křehká květina. Nezatěžoval ji tedy. Jezdil vše říkat mámě. Někdy mě. Potřeboval komunikovat víc než si přiznal. Začal mluvit po webu s několika lidmi. Dlouhodobý vztah mimo, ne. Lidi se mu jen svěřovali. Byl to chlap. Snesl hodně. Komunikace byla dobrá, všichni spokojeni. Žena nic nemusí řešit, on se vyřeší, maminka spokojená ve své závislosti na synovi. Maminka však náhle umírá. On je mimo realitu. Těžko. Smutek, Tma. Tlak na duši sílí. S kým, když doma ne? S jinými. Žena otevírá jeho chat = nevěra. Já mu nemohu už věřit. Proč nevěřila sobě, když ji žádal aby jej vyslechla? Proč on před ní tajil, jak moc potřebuje komunikovat? Nevím. Najednou situace, která je oba vykolejila ze zajetého rytmu. A co s ní? Jeden neví, co s ní. Druhý utíká. Oba jsou malé děti, které si místo lásky působí jen bolest. A dovedou to dobře. Viděl jsem to. Drsné grimasy, úleky, chvatné křečovité pohyby. Nepřibližuj se, jsem odjištěná/ ný - bouchne to. A dítě probíhajíc mezi nimi beroucí si jeho děs v očích a její strachem nahrbená ramena. Jako vzor.

Jsou to oba mí přátelé. Když mi bylo v životě nejhůř a selhalo mi srdce, přijeli pro mne, zabalili mne do deky, odvezli mne k nim domů, ustlali mi u kamen a dali mě do péče synovi. Hrál jsem si tam dva dny a pro lásku kolem nemohl jsem skoro ani vydržet. Vlastně mi po rozpadu mé rodiny vrátili víru v život. Ve dvou. Teď jsem stál mezi nimi, naslouchal oběma. Nemohl jsem říct než to, co jsem jim oběma řekl. Ona i díky mé práci stylisty vyhrála konkurz na místo svých snů. Zkusili jste pracovat pro přítele, i když víte, že po tom, co ona získá samostatnost, osmělí se a odejde z jeho života? Byla to nejtěžší zakázka mého života. On ji tuto službu zaplatil. Miluje ji tolik, že i když ví, že ona odejde, dělá vše pro to, aby ji podpořil. 

Těchto pár slov není ani obhajoba, ale ani obžaloba. Oba jsou svým způsobem v právu. Oba se mohou cítit ublížení a rozhořčení. Ale to jim nedává právo měnit svět dítěti, které bude nyní vykořeněné. Opakuje se přesně model sestupu otce do pekel, které začli, když odešel jeho vlastní otec od něj. Všichni jen opakujeme nacvičené modely. Jako opice. Jiné neznáme. Možná jen proto, že jsme se nenechali projevit. Protože jsme byly líní. Byly jsme líní naplno žít. A taky proto, že jsme se vzájemně neprověřili v těžkých situacích. Žili jsme a žijeme vlastně moc normální život. My všichni. Oni dva neznali skutečné představy toho druhého. Neznali hranice, do kterých je onen partner ochoten ustoupit, a které se nesmí překročit. A kolik svých hranic znáte vy? Kolik skutečných hranic znáte vy? U sebe a svého partnera? Ptejte se, dokud je čas. 

Vztah je totiž záležitostí rozšiřování a růstu, nikoliv kladení hranic a vytyčování mezníků svých nedobytných území. Vztah je záležitost růstu a schopnosti nést riziko pobytu na celých nových územích, přičemž se rozšiřujeme za hranice své pohodlné zóny. Mezníky nejsou nic jiného než jizvy z minulosti, zlověstné lekce, jenž se ještě netransformovaly. Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost a ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel. Proto je důležité umět své hranice definovat i ve vztahu k tomu, koho milujeme. Vztah je záležitost rozšiřování se směrem k ostatním. A především ke svému partnerovi. Otevírat se. S láskou. Být nahý a zranitelný. A s důvěrou v sebe. I v toho druhého. Jsme-li ochotni uznat tuto pravdu o našich vztazích, pochopíme, co se s partnerem učíme vzájemně na sobě. Protože podstatou našich vztahů je zbavit se chybných představ o vlastní osobě, přičemž stále více objevujeme a přijímáme to, kým my sami doopravdy jsme. A to bolí. To moc a moc bolí. Ale to, co bolí není láska, to co bolí, jsou jen stržené masky našich vlastních představ.

středa 7. listopadu 2012

Čekání (Waiting)


čekáním na lásku
tavíme led v ohni
osaměl tavič snu
ledové slzy zvoní

já slušný k sobě
a s hrdostí ohně
hořící krve oběh
a žiješ v šabloně

já tvé srdce v těle
čekajíc na adama
nechci bít osaměle
v očích sebe sama

úterý 6. listopadu 2012

Jak se máš?


někdy jsou štěstí okamžiky
v té pomyslné láhvi světa
válené vlnami slunce, díky
a harmonie je tvá viněta

vlna, rodina, práce, volný čas
kameny v písku pláže myje
očekávání, že láska spasí nás
když ani nevíme, že žijem?

přátelství a menší oblázky rtů
má harmonie se vztahem
na pláže vozíme písek detailů
JAKO se zalykáme blahem

vděčnost za každý nový den
všechno s námi tvoří pláž
na které necháváme válet sen
zeptá se někdo, jak se máš?

Dveře


otevřeme brány srdcí 
vypusťme a vpusťme lásku 
ukřižovaní a jak zmrzlí 
to jsme my lidé po fiasku 

zpěv života a síla k činu 
čekáte odkud zpěv přijde? 
mačkáte v rukou si vinu 
z poháru srdce, tak si pijte 

dýcháme stejný vzduch 
všichni do posledního dechu 
dveřmi, kterými vchází Bůh 
od nádechu do výdechu

pro Mariku
--------------------------------------------
díky za inspiraci Evě Cvejnové