nejlepší okamžiky jsou ty, co nezůstanou malé dala jsi životu zelenou bez ohledu na pozůstalé všechno se ukládá spát my se zdravíme a dost a někdy je to šach mat i obyčejně žít je statečnost spadnul pocit léta v nás utrhla jsi všechna jablka jakpak se Bože asi máš? čekáš snad, že zamrkám?
Modlitba. Někdy se i kouzelník modlí. Ano. Nestačí vám na všechno jen vaše slovo a směr energie. Je i třeba požádat. Jednotu. Jednu TU. Někdy se modlím za to, aby se nám lidem otevřela hlava a oči a my se konečně zbavili té iluze, že nám ostatní mohou něco dát nebo vzít. Bolí mě ta iluze o to více, že jsme v ní vychováni natolik, že nakonec díky ní ztratíme to nejdůležitější. Svou schopnost milovat.
Někteří mi píšou, že si mnohdy po našich kurzech a seminářích připadají, jako by oni sami teď nebyly z tohoto světa. Prostě se jen vzdáváme. Vzdáváme se sami sobě. A je jedno jestli se při tom učíte líčení, styl, image nebo střih vlasů. Nic víc v tom není. Není to náboženství, není to sekta, nejsou k tomu modlitební knížky. Je to o svobodě. O tom vymotat se z chapadel společenskosti (formálnosti) a společnosti.
Navenek půjde všechno dál jako dosud. Budete dál žít v tomhle světě, ale nebudete už z tohoto světa. Budete sami v sobě. Ve svém nitru. Svobodní. Vaše závislosti vás začnou opouštět. Tedy to, po čem touží především vaše ego. To neznamená, že byste pak už nikdy neměli žádné touhy. A neměli ego. Ale nemusíte chodit tančit po uhlí, jezdit do pouště a nebo mastit si pysky na tantrických seminářích. Můžete být s lidmi, přímo uprostřed nich. To je být sám sebou. Nikdo z nich, těch lidí kolem nebude už mít tu možnost vás učinit šťastnými či nešťastnými. Díky této samotě odejdou vaše závislosti. A vy získáte znovu schopnost milovat. Obyčejně. Protože přestanete ty ostatní brát jen jako prostředek k uspokojování své závislosti. Vaše závislosti se pak mohou i třebas vrátit. Ale pokud přijdou budou už jiné a pro někoho jiného.
Ale dostat se z iluzivního světa představ do území úplné lásky, to znamená projít si bolestmi smrti. Nechte umřít svou potřebu lidí kolem sebe a buďte úplně sami. Je třeba se tak trochu brát jako závislák. Prostě být k sobě jemný, trpělivý a soucitný. Dělat to, co děláte rádi. Smát se. Být opravdu důvěrným přítelem všech, s kterými jste rádi. Ale na nichž nelpíte a na nichž nejste emocionálně závislí.
Modlím se za to, aby jsme nenechávali své pocity záviset na ostatních. Modlím se za to abysme všichni pochopili, že vyhledávat hlučné dění naší neonové "popkultury" je jen míra otupění našich smyslů, s kterými jsme se my sami nikdy ve svém nitru nesmířili a nepřijali je za své.
Modlím se za to, aby nás uctívání vedlo alespoň k úctě k druhým. Modlím se za to, aby nás zbožňování přivádělo opravdu k lásce. Modlím se za to, aby nás naše církve a sekty a kruhy a já nevím co organizovaně neorganizované vyznáváme ve víře, přivedlo vždy jen k jasnému vnímání a vidění skutečnosti a tím i Boha.
Protože, když by nás tímto Bůh nechtěl přivést k životu. K životu v lásce k sobě samému. Stvořil by nás k obrazu svému? A my měli milovat bližního svého jako sebe samého? K čemu by nám to všechno vlastně bylo? Láska není něco, co můžete mít. Láska je něco, co má vás. Stačí se vzdát. Znovu a Znovu.
Někdy je život pěkně zamotanej. Někdy máte jasno. Prostě všelijak. V tom, v čem si "myslíme", že víme a máme přehled se najednou zjeví nebetyčný bordel. A střídá se rychlostí vln v moři. Píšu básničky. Už šest let. Jen naslouchám a zapisuji, co přijde. Jsem samouk, ale tak nějak jsem si vytvořil rytmus i melodii poesie, která zaujala dost lidí. Píšu je totiž především pro sebe. I proto někdy trefí ty druhé. Ale ať, každého autora to potěší, když mu někdo přihřeje ego a poplácá pochvalně po zádech. A řekne: "dobrý"! Pak se jen zamyslíte, jestli k tomu co děláte nevede i nějaká ta šňůrka závislosti. Píšu pro sebe, pro Boha, pro lásku, pro lidi, pro přátele, pro těžké i sranda okamžiky.
V pátek jsem dostal záludnou otázku" záleží ti na tom tvém psaní? Říkám sebejistě ano. Aha, a co kdybys nepsal"? Ušetřím pár minut času. Najím se v klidu. Nakrmím rybičky, pohladím květiny. Zacvičím si více. Pohoda, ty bych dal. Pak se ozvalo ego, ale ty tvé básničky jsou dobré, mají ohlas, pomáhají hodně lidem, sám víš kolika lidem přinesli tu chvíli a ten okamžik, který jim možná změnil život...Egon dovede fakt brutálně vydírat. Znovu a znovu.
Pak se mě ten hlas zeptal znovu. Představ si, jestli vůbec můžeš, když bys měl možnost se vzdát něčeho, co miluješ, co ti dává "tvůj smysl" života. Vzdát se toho výměnou pro někoho či něco jiného. Uděláme byznys. Ale ne jen kecat. Co bysme jeden pro druhého udělali, toho máme všichni plná ústa. Prostě to provést. Netušil jsem, že B2B funguje i tam nahoře, ale zmáknuté to tedy mají, to vám povím. Prostě řekni, jsi ochotný udělat něco pro někoho na kom ti záleží? Vzdáš se své závislosti? Já za to odstraním závislost zase někomu jinému! Říkám, chceš po mě abych přestal naslouchat? Povídá, ne, ale vzdej se a já pomohu. Na čem ti více závisí? Vzdal jsem se. Už od pátku naslouchám znovu a znovu a nic. Ani ťuk. Nepíšu. Prostě uvidím. Třeba to mé psaní byla jen epizoda a nyní je třeba se soustředit na jiné úkoly. Vzdal jsem se. Někdy možná začnu psát. Jak nebo kdy nevím, až to přijde, tak to přijde.
A asi si z toho udělám soutěž. Budu se zkoušet postupně více a více vzdávat všech věcí, na kterých mi dříve záleželo. Ne kvůli výsledku a pocitu dobra, který tímhle obchodem udělám. Kvůli tomu, co všechno mohu udělat pro to, aby jsem sebe konečně uviděl i bez nálepek, které si na sebe my nebo ti druzí dáváme - ted jsem sundal tu s nápisem básník. A řeknu vám, ta držela. Tak se pomalu prokousávám k sobě. Vzdávám se, výměnou za ... to nechme stranou. To není důležité. Vzdejte se taky. Třeba potom začnu psát básně ještě líp? No, jo egon zase hovoří...tak jo. Prostě to lidi taky zkuste. Je to věc. Bez keců. Vzdejte se. Znovu a Znovu.
„Nejbohatší jsou ti lidé, kteří se většiny věcí mohou vzdát.“ - Rabíndranáth Thákur
tak letí tvá setba v nás rozeznívá tep a tvoje láska není kletba k Bohu jdeš i vleže na zádech a ta tvář, co žije jen běžným odrazem jediná duše, co z mé pije když stáváme se jedním obrazem kolikrát láskou jsme? v tom moři vlastních faulů když ty jsi noc a já jsem den tak nasaď uzdu a jeď jízdu králů
jsme malé země jen hlína a prach od muže k ženě jde hlavně strach jsme hrnky z hlíny uplácané na úsvitě a každý jsme jiný tváříc se použitě jsme tváří prachu a byl rudý dechem když dal si odvahu jakým jsme echem jsme jiné ze-mě spojující mnohá kráčíc jdu němě mé stopy Boha
