jednou touhou po svatosti je jedno, jak se Bůh nazve ta nás spojuje bez nutnosti otrhat všechny fíky z datle
hledajíc osvícení, co nejde dáváme vinu zas jen sobě netušíc, co z hledání vzejde vnímajíc, že podléháme zlobě
bezvědomí toho, co hledáme sami ve spěchu tlačící úsilí technikou lásky málo získáme nevyhrává se, jen hledá v obilí
Michal Zachar
Změny, ty skutečné změny ve své duši nemáme nikdy pod kontrolou. Nemůžeme si je rozplánovat, rozhodnout se jak a kdy se mají uskutečnit. Jdou naším životem sami o sobě. Hojí a mění a vedou k růstu právě, když je nehodnotíme. Ale svým vlastním způsobem a ve svém vlastním čase. A čeho si mám být vlastně vědomi? Svých reakcí. Pozorujte je. A s láskou. Bez hodnocení. A to je naše svatost.
Osamělý je jen stínem člověka. Proto se ti, kdo jsou osamělí mohou podívat Bohu do tváře. Podívat se tam, kam se všichni podívat chtěli. Aby uviděli tvář toho, kdo je osamělý a zároveň plný lásky nás všech.
otevřít srdce a ta které jsem vykopal hrob vstala, když vzata na milost Boží řekla stop byla jsi svět můj už dlouho, jak chutná ret? odpusť životu, stůj lásko má, ani za tisíc let
Na svete je jedna reč, ktorek všetci rozumejú. Je to jazyk nadšenia, vecí urobených s láskou a chuťou, túžbou dosiahnuť to, o čom snívame alebo čomu veríme.
jak se díváš do bližního polibek anděla křídlem člověku, co slovo nehledá srdce doutná a je vřídlem slov, co pálí jako prokletá já svými slovy hasím žár tiším, ten oheň smíchem abych sám nebyl upálen když stávám se i tichem