Vlastníme nebe (We Own the Sky)

jedno světlo, jeden stín

když nebe vzlétlo, kam teď s ním?

vrháme sami největší stíny

nebo největší světlo do našich snů

odrážíme se jak světla splíny

láskou dát ze mě nebe, objevujíce tmu

v každém okamžiku je zázrak

úsměvem svitlo, ukážeš oknem tváře

a srdce je doma, kampak?

vlastníme nebe a nemáme čas na snáře

vstupuješ k sobě svýma očima 

světlo v tunelu je vlak, co jede proti tobě

myšlenka, která končí, která začíná

čím světlo jasnější, tím jsi i větším hrobem

jedno světlo, jeden stín

když nebe vhlédlo, kam teď s mým?

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------

Abys měl aspoň kapičku štěstí, alespoň trochu toho nebe na zemi, musíš se smířit se životem, se svým vlastním životem - takovým, jaký je.

Utopení duše (chanson de toile)

vcházíš do vln

jak loď na obzoru

já života pln

i s trochou vzdoru

dávám vlnám

touhu rozpálenou

čeho jsi plná?

tebe sny nedoženou

nahá vcházíš

a dojdeš k ponoření 

duši tu vsázíš

s mořem k utopení

Michal Zachar

-----------------------------------------------

Ženy nikdy nedokáží být jen dočasnými hosty, neumějí to. Všechny se v skrytu duše usídlují natrvalo, s tupou, pudovou úporností budují domovy za potop a válek, v předvečer vpádů, v dobách, kdy se hroutí státy. - Johann Wolgang Goethe

Naše dny (The Mystery of Feminine Power)

svádivá hra mlhy se stíny

jako mrak, když opakuješ

let po nebi lásky s odstíny

toho čím sebe dosahuješ

učím se objímat srdečním

krokem tepoucích krve žil

a nejsem dost svátečním

hráčem, abych se uchopil

dotyky tvořící to, co vím

i tak hledat sjednocení

tajemnou tichou jsi vším

pro lásky představení

Michal Zachar

--------------------------------------------------------

Nikdo z nás netuší, že naše dny jsou naši Bohové.

Tanec pod měsícem (Dancing Under The Moon)

otvíráš sebe jako květinu?

kdy rosa kápne na okraj?

okvětní lístek, když rozvinu

vzrušením jsi až do mokra

krása je věc, co nechápu

a kolik ji teď opět začíná?

neřeší tolik si dá mejkapu

ani za kolik je tedy laciná


slova jsou nerovná zrcadla
pokoušející se tu zachytit
z myšlenek, co nás napadla
tu hustou smyslu lásky síť

a pod leskem povrchu slov

ticho i tma, co jsou si rovni

jako měsíční úplněk i nov

my díváme se ven i dovnitř

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------

Podlehneme-li závislosti na vnějším světě, naše niternost nás bude stále znepokojovat. Začneme být hladoví. A náš hlad neuspokojí žádná myšlenka, úsilí, osoba a ani čin. Máme-li být celiství, musíme zůstat věrní své vnitřní složitosti, která nás činí tolik zranitelnými.

Až (Tchaikovsky Overture 1812)

až zazvoní zvony, co nikdo neslyší

až dokážeme bez opony, mít se za nejbližší

až naše písně začneme si zpívat

až pustíme tísně, zavřené do nor, do liščích

až dvakrát tři se mu vrátí ozvěnou

až v nás zaznějí zvony na počest člověka

až uvidíme krást tmu duší blázněnou

až na naději bez úhony už nikdo nečeká
až obejmeme srdce jeho velikosti

až poznáme, jak málo stačí k tomu klidu
až nakrmíme se už do sytosti
až rozdáme lásku aniž chceme bídu

Michal Zachar
...................................................................................

Byli jsme společně zrozeni a spolu zůstaneme na věky. Jsme tichá vzpomínka Boha, co se překřikuje tak, že zapomněla, že umí zpívat tak, že by nám to snad záviděli i sami andělé.

Snadná srdce (Easy heart)

je těžké uchopit snadná srdce?

možná když sedím v naprostém tichu?

a usmívat se dál tomu, tož trpme

když všechno, co mám je teď k smíchu

podstatou života je tělo a mysl?

a proč jsou domy v řadě a ne jen tak?

že duch plácá energii na nesmysl

a tak se vznáším jak ryba nebo pták

chci být tvým večerem a dnem?

a kolik z nás dostává darem tajemství?

tak si oblohou prolétneš a lem

života zachytí tvého ticha vzbouření

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------------

Pohlédněte na oblohu; mění se z hodiny na hodinu, po celých 365 dní, ale Polárka se přesto nikdy nepohne. A stejná je i naše mysl.

HUDBA je ZDE

Černý draku (No)

procitáš černý draku

kolikrát tě budu k snům klást

zase chci létat v oblaku

kde budu nudu andělům krást

zkoušíme novými názvy

najít to, co je v nás doma furt

jeden se z toho zblázní

tak máme na rok teď jeden kult

a tak pluj světlem vědomí

v nebi si slunce sedne na měsíc

a že se mi z duše odlomí

kousek podstaty životem kolujíc

Michal Zachar

..............................................................................

Když se smysly rozbíhají ven, je to oheň. 
Když se smysly navracejí do nitra, je to voda.

Když (Anna Maria)

když v nás všechno praská

když v napětí se srdce láme

když to, co potřebuji je láska

to abys nebyla jen epigramem

když ty slétáváš se s tmou

když světlo nepatřící nikomu
když lampu duše tělem zvou
to ty jsi součást božího genomu
když svíčka mysli rozsvítí tě
když ti nejde jen o viditelnost
když plamen lásky pohladí tě
to taková je naše nesmrtelnost

Michal Zachar
-----------------------------------------------------
Zářící světlo je funkcí mysli, prázdné ticho je podstatou mysli.
Je-li ticho bez zářícího světla, pak ticho není opravdovým tichem.
Pak jsme jen jeskyněmi duchů.

V zámezí (Amadeus on the Nile)

neobjevujíc myšlenky

sedím si na měsíci

a srdce výklenky

zaplavující

nedávám možnosti

jen tak se houpá

slabost radosti

je skoupá

bdělosti zrozená

čirá pozornost

jsi bez jména

osobnost

nestavím protiklady

vody v nebesích

láska je tady

v zámezí

Michal Zachar

............................................................................................

Žádost vychází z předpokladu, že věci existují a z vlastnického postoje vůči nim. Tento vztah nikam nevede, protože činnost je vždy poznamenána vedlejším a skrytým motivem.

Vedle mě (Next to me)

zase jsi vyloupnut ze tmy

a můj obraz jako klíč
čekala jsi zas až se setmí
než mě hodíš jako míč


dodávám ti kruté rámy snů
propadáš zálibou
koulíš se mnou před branku

tou rukou bohulibou


tak se mi koukej rovně do očí
jdeš ze sklepa zvíře
kdo z nás dvou si tam seskočí
sem vedle mě v díře


jsme dva tělem, myslí i duší
a někdy je nás dost
mám tě rád aniž kdo, tuší
že jsi má skutečnost

Michal Zachar
---------------------------------------------------------------------
Smyslem vlastního života je pochopit, že dvě spojené poloviny
v jednom člověku jsou více než jeden muž či žena sám v sobě.

Proč? (Why)

proč je někdy jako příčina

nikdy si nenech 

zaslepit místo, kde začíná

srdce v třmenech

proč jsou slova zbytečná

která protečou

každým srdcem skutečná

ta slova nelžou

proč tvá duše bloudí mimo

zavátých stop

místo, aby šla jen přímo

tam je vchod

proč láska žije jak strom

láska jako taková

v tom, kdo miluje, ne v tom

kdo je milován

Michal Zachar

----------------------------------------------------------
autorem fotky je Radka Szabová

Tento sen (This dream)

opět začínám snít

možná je to náhoda

když není co mít

třeba mně vyhlodá

a dírou v hlavě

miluji sny pro ráno

možná ty právě

lásky mají přidáno

tento sen sám

milý polibek hmoty

strhává ten krám

vrhá mě do samoty

Michal Zachar

..................................................................

Kdo opravdu miloval a je zklamán,
je ochoten spíše nežít než nenávidět.

Létající vody (Flying Water)

ztracená slzou v moři

tvé létající vody

ve mně má bolest hoří

nevidíce schody

očistím duši kapkami

setu balzamik

tryskající, co podá mi

ruku a říká dík

mám možnost uvidět

tu rovnováhu

z které vystoupil svět

na naši dráhu

tím smiřuješ poznané
s nepoznaným
radosti skrz posbírané
slz jmenovaným

bolest omývaná slzou
létajících vod
soumraku magií drzou

jsem pevný bod

Michal Zachar

---------------------------------------------------------
věnováno Janu Mendělovi

Existuje špína, kterou očistí pouze slzy... Jana Matulová

Tady v mém srdci (Right Here in My heart)

poznávám nepoznané

se spícíma očima

rozdávám pro neznámé

jen to, co spočítám

láska nám ubíhá v času

srdce jde kudy kam

v poušti života zažít krásu

je obrázkový hlavolam

s čímkoliv oslovíme den

zakřičíš to do noci

co dáváš, ten text je čten

tady v mém srdci

Michal Zachar

..........................................................................

Mír přináší bohatství, bohatství přináší zpupnost, zpupnost přináší válku, 

válka přináší chudobu, chudoba přináší pokoru, pokora přináší mír.

Řekni mé jméno (Say my name)

řekni mé jméno

a prosím ještě jednou

jsi na zapřenou

láskou nedohlednou

řekni mé jméno

a já se vrátím ze tmy

duší neposednou

když dřív se setmí

řekni mé jméno

a kolikrát si jen chceš

zmínky nevyblednou

ani z toho, čím byla lež

řekni mé jméno

možná, že to nezabolí

víš, že zapřenou

hrajeme pro cokoliv

řekni mé jméno

ať ožiju tvým dechem

a v něm zachyceno

bylo, je a bude všechen

Michal Zachar

.....................................................................

Usměj se, lásko, třeba slzami, když jméno vepsali jsme ke jménu, 

my dnes to zlaté slunce nad námi vzali jsme do našich prstenů.

Magie slov (Strangely Beautiful)

magie slov zná ztráty nekonečna

kroužící vírem chvil současnosti

ta krása je myslím nebezpečná

když vidíš všechny souvislosti

člověk v minulosti nemá stopu

ta podstata stvoření je navždy
pevná část hrází, co nevykopu
a jiskry nekonečna má každý

skutečnost žije ve světlo Boha
po té, co se slovo stalo tělem
jediná jsi byla ze všech mnoha
než jsi se lásko stala nepřítelem

Michal Zachar
..................................................................................................

Většinu toho, co se děje, my lidé vnímáme jako činnost. Jako pohyb. Jako výkon. A naše JÁ předpokládá, že právě to znamená být plodný a tvořivý. Teprve, když se JÁ projeví jako úplné nic, jako stín neschopný uzvednout i nepatrnou částečku prachu, teprve tehdy v nás rázem a v jediném okamžiku ožije člověk.

Plynoucí jako voda (Flow Like Water)

možná jsem tě měl na dosah

možná jsem tě i chvíli spatřil

jak se láme slunce na řasách

a v paprscích jsem nevyjádřil

to, co vnímám srdcem spolu

to s naším dechem tónů slov

stavíme nohy u jednoho stolu

když láska k životu už není lov

možná jsem jen nepochopil

modlitbu v zárodku nesmělou

a srdcem jsem tě neuchopil

i když rozum znal tě dospělou

Michal Zachar

.......................................................................

Nebe a země. Dech a hmota. Síla a moc našeho ducha jsou odvozovány právě z tohoto napětí mezi nimi. A celý svět naší duše touží po viditelné formě. Jako ty, jako já.

Vlny

každý den vás potkávám

a kdo se na mě usmívá?

blesk s vědomím já sám
jen možná maska slušivá

jen sebe přesvědčujeme
že jsme součástí širokých
 z vod i země roztančené
až do výšek vysokých

osaměle bydlící si v těle
každý v nějakém jiném
to když pronikáš bděle
mým světem svým činem

Michal Zachar

-------------------------------------------------------------------------
Jsme světem v našem těle, jenž nám bylo propůjčeno.
Na chvíli. Našeho života...

Lehký jako pírko (Light as a feather)

lehký jako pírko

si někdy připadám

že je život chvilkou

a věř jeho přísadám

byli jsme dva smělí

bylo jen jedno srdce

každý den jsme měli

osud slova ve vývrtce

kolikrát tíha skoupá

když noří život z vln

poslední nás houpá

tak se jen přání splň

a tak si nás láska

světem zase stočí

a jako bič zapráská

zbarvená je podle očí

Michal Zachar
.......................................................

Hoď kámen do rybníka a tento svět už nikdy nebude takový, jaký byl.

Vy nevíte, co je to láska (You Don't Know What Love Is)

vy nevíte, co je to láska?

když moře šumí pod oknem

když dřevo tiše praská

v krbu tím vykládaným snem

zatopím i pro ty další

jsi to dřevo, co do něj házím

když nepřihrávám falší

to kvůli času s tebou sázím

láska nejde na hodinu

ale ani na měsíců pár spát

biješ srdcem kovadlinu

do tvaru láskou bít a vytrvat

tak ty chceš umřít sám?

že zbude láska nespoutaná?

bez tebe jen si usychám

na druhý břeh už vidím z rána

tak nevíte, co je to láska?

žít životem toho, koho milujem

laská se mi samohláska

z vína slov, co si tady lisujem

Michal Zachar

--------------------------------------------------------

Okamžiky bývají malých rozměrů, ale duchovně nám vystačí možná na celý život. Jen je musíme prožívat s člověky a ne s lidmi. Lidí je spousta, člověka abys pohledal.

Sen jednoho muže (One man's dream)

tak si tak někdy říkám

jak to, že jsme ještě tady

když odnikud nikam

vstupujem zadními vrátky

do zahrady

snů života, co už je

budoucí o představách

jak se sen pozoruje?

to jsou křídla letu zpátky

jen splývavá

život je sen Mojžíše

co odbočil k hořícímu keři

nevěděl, kdo napíše

zve nás věčnost splátky

kdo neuvěří?

Michal Zachar

................................................................

Když muž miluje ženu II. (When a man loves a woman)

existuje místo

kam odchází

i světlo svíček?

tak, že je jisto

před zápražím

máš ten klíček?

tajné nanečisto

dnů s nesnází

a malý míček?

neznámé číslo

paměť neschází

do svých kliček

tak ty šachisto

žiješ ve fázích

hledání sklíček

příchuť čisto

věčnost extází

sousto hříček

Michal Zachar

---------------------------------------------------------------------------------

Láska je jídlo s příchutí věčnosti, ale taky je to sousto pořádného nic. 

Formovat (Yanni)

když mám tě učit o Bohu

vlasy tiše sténají prosbou

nemohu přijít na tu polohu

do které tvé ruce pozvou

hra skutečnosti s fantazii
když jsem tě začal milovat
naplněn, co jiní neprožijí
srdcem si lásku formovat


láska není jen milování
tvé tělo s duší hazardu
falešná očím nezaclání
může zemřít, na pravdu

Michal Zachar

---------------------------------------------------------

Jsou lidé, kteří sice milují své bližní, ale tak primitivním způsobem, že jim působí jen bolest. Ulpívající na svých představách falešných obrazů, do kterých se zahledělo naše ego. Kdo opravdu miloval a je pak zklamán, je ochoten spíše nežít než nenávidět. Láska ne, ale představa o lásce, ta sama o sobě může být mnohdy slepá. Proto ji doprovázejme vždy pravdou! Ale pravda může být někdy bezcitná. Proto ji čiňme prostřednictvím lásky přijatelnou.

Řeka (The river)

kdo ví, jak často přichází 

člověk během života k sobě

do řeky života po hrázích
topící se toužící po podobě


to ty, kdo přijdeš vodu pít
i ty, co někdy jen z řeky nabírat

ten smír v odrazu záře štít
nebude nikomu doušek odpírat


až najdeme kámen k pití
ten, co se říká, že byl mudrců
tak budeme na konci bytí

zase jen kojenci matce u prsů


řeka mlčí slovo tiše plyne
jedna slza sází jedno písmeno
sedím si a čtu si v zátočině
soucit bytí, i když je námi míjeno

Michal Zachar
.....................................................................................................
Prostřednictvím písmen slov nejsme nikdy jen v přítomném okamžiku.
Žijeme dávno ve věčnosti. Ale musíme se jí jen naučit znovu číst.

7 sekund (7 seconds)

zas vysévám tvá slova

a učím se je dávat do řádků

jdou směrem do rájova

kde se slaví, i když bez svátků

a větry bytí tančící mezi

v duši máš místa víc než dost

jinakost slova pro genezi

stačí i sedm sekund pro radost

když věčná radost bytí

zatančí mezi kapkami tvé krve

vyhlédli ti dosud skrytí

milováním říkám životu své trvej

Michal Zachar

----------------------------------------------------------------------

Duše je to nejintimnější místo. S duší druhých se setkáváme dříve než s jejich tělem. Setkáme-li s jejich duší a tělem jako s celkem, vstupujeme úplně do jejich světa. Kdyby si člověk uvědomoval hloubku a krásu takového setkání a přistupoval k němu citlivě a s láskou, mohl by poznat nové možnosti milování, jeho radosti a extáze. A takové milování může v partnerech otevřít pramen hluboké lásky. A znovu by se tak spojili i se světlem ducha, který je tím třetím mezi nimi a vstoupili tak do kruhu odvěké sounáležitosti, které v podstatě vděčí za svůj vztah.

Nerozhodný (Undecided)

vnímám své obrazy

vychován k tomu, který je vhodný

někdy mně zamrazí

to když jsem najednou nerozhodný

upouštím se do hlubin

mých daných paměťových sklípků

kde řadící se do skupin

zhodnotím, zabalím a řeknu v klídku

zahodím to, co nechci

a budu mít chvíli jen dovolené sny
jezdíte taky na slepci?

já barvu z obrazů jsem už dávno smyl

Michal Zachar
.................................................................
Život nám přináší všechno. Důležité je všechno.
Nerozdělovat jej sobě a ani jiným.

Kam patřím (Where I Belong)

dívám se na oblohu

a po cestách srázných

pomohu, když nemohu

vnímat věk krásných

let, co došli ke stromu

obepínajícího korunou

svět jdoucí k jednomu

objetí už asi nebudou

duše je tvůj vánek bytí
v úchvatném žije rytmu
kdo koho vlastně chytí
zrcadlem algoritmů?

Michal Zachar
............................................................................................

Až půjdeš krajinou, podívej se na zvířata. Jsou to tví starší bratři. Jsou tu již miliony let. Nevědí nic o Freudovi, Ježíši, Buddhovi. Ani o Wall Streetu, Pentagonu a Vatikánu. Nezajímají je naše intriky a záměry či potřeby. Ona už se zabydlela ve věčnosti. A mlčí. Mlčí?

Ze mě (Land anaka)

naslouchám tvým očím

když vyháníš mě z noci

do srdce jen si vkročím

kde mám tě v mé moci

ruka je schovaná dnem

logika posvátných míst

skrz srdce jde krev ven

do tváří, kam jdu tě číst

jako on proudí do světa

aby nám všem pohyb dal

člověka láska je rozseta

a srdce ze mě dává cval

Michal Zachar

.......................................................................................

Jednání člověka je plno tajemství. A přebývá v něm síla ráje.