pěstí výčitek vpal otázku na co si v srdci vzpomenu
pověsím na žerď
štěstí, požitek, žal a lásku
Michal Zachar
.....................................................................................................
pro herce filmu To, co dýchám
foto - Radka Szábo
Zaléváš-li květiny, zalévej kořeny. Poučuješ-li člověka, mluv k jeho srdci.
Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnějším tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání.
Smutné na smutku je to, že je. Ale jde v podstatě o naši připoutanost k prožitkům, které jsou mírně řečeno prostě trochu depresivní. Skoro opačně pozitivní jsou sušenky BEBE dobré ráno se svou reklamou vtírající se do mysli tak, že snad ani smutek mít nemůžete. Někdy je ho mnoho, někdy zase nepřijde několik dnů po sobě. Prostě, když už na náš dosáhnou chmury a vidět pěkné věci kolem sebe je skoro nemožné, říkáme si: "K čemu to vlastně všechno je?"
To se prostě zastavíme, a najednou jsme nuceni se zamyslet. Hledáme nějaký smysl toho všeho a to, že jsme jen tak malinkatou kapkou v moři lidí a věcí kolem nás, nás mnohdy vede k myšlenkám, že je všechno zbytečné a naprd. Jako kapka přeci nemáme pražádnou moc nad mořem kolem. A ještě se "musíme" rozčilovat nad tím, že jsou kolem nás ty kapky, které žijí naprosto spokojený a śtastný život v tom samém moři jako my. Jak je to sakra možné? To raději nemluvíme o kapkách, které jsou schopné dávat cosi "navíc" těm ostatním kapkám kolem sebe.
A to jsme u moře. Představte si oceán kolem celé planety, představte si celou planetu a co hůře, zkuste si představit si sebe jako kapku v poměru k vesmíru. Takže to s tou méněcenností máme vlastně skoro napořád.
Jenomže žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není ani trochu "cool". Zvláště někteří facebookáři maji mnoho problémů, které prohlubují jejich smutek. Akorát se mi nad tím mnohdy chce spíše brečet vzteky nebo smutkem nad lidskou hloupostí. Jak je možné být smutný nad tím, že mi v krámu vedle naší kanceláře vyprodali ty nová letní trička? Nikdo z těch lidí se nikdy nedostal do situace, která je opravdu smutná. Vždycky, když si náhodou čtu tyhle bláboly na sítích je mi smutně.
Držel jsem v ruce mrtvou ruku člověka, který umřel před mýma očima. A který nedlouho potom spatřil svou matku, tedy lépe řečeno ona spatřila jeho. Tehdy jsem viděl smutek živoucí i mrtvý a je nezapomenutelný. A ten smutek, za který se mnohdy schováváme mi od těch dob přijde jaksi nepatřičný.
"Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře. Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam." - Matka Tereza
Smutek je prostě někdy způsoben naším podvědomím, které se k němu jako k pocitu upoutává. Ale nemůže nás přeci ovládnout. Nemůžeme se k němu upnout jako k jedinému řešení. Když se nedaří je snadné hodit do ringu ručník a vzdát se. Jsou přeci kolem nás spousty důvodů, které jsou větší, silnější a opravdovější nežli jsme my sami. My jsme jen ty kapky v moři. Bez odpovědnosti, bez lásky, s touhou vyrovnat své kolísání. A tak lehce padneme k drogám, lékům či alkoholu nebo sportu, prostě k závislostem. A náš smutek se neumenšuje. Naopak.
"Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně." - George Bernard Shaw
Někdy je třeba zastavit se a přemýšlet. Avšak zůstat stát a nic nedělat? Je dobré nalézt tzv. zlatou střední cestu. Zastavit se a jít dál s cílem a směrem, a ten může být i naprosto odlišný od toho současného. Pamatujme, že ať už jsme na tom nyní jakkoliv "špatně", můžeme něco udělat. A to možná nejdůležitější, z toho všeho, spočívá v našich postojích. Tady a teď.
Kdysi velmi dávno šel jeden muž kolem tří zedníků. Započali stavbu a stavěli zeď, tedy zrovna začali a srovnávali si cihly. Stáli vedle sebe a pracovali. Ptal se jich, co že to tam vlastně dělají? Rovnám cihly, povídá první, jakoby snad nebylo jasné, co tam dělají. Stavíme tu zeď, povídá ten druhý a taky podiveně potřásal hlavou. A ten třetí, s pohledem upřeným do nebe povídá, stavíme tu katedrálu.
Můžeme být smutní.
To znamená se jen zastavit a rozhlédnout se kolem.
Ale pak jít zase dál. Jako ta kapka stavící svou katedrálu.
Z našeho moře lidí.
Na lpění je tragické to, že pokud nezískáme předmět lpění (může to být i odpověď na otázku), přináší nám to bolest. Získáme-li ho však, přinese nám pouhý záblesk nadšení, po něm následuje znudění a obava. Podstata lpění je v tom, že vytváří neskutečnou sílu krve chuti upíra nasávat to, co potřebuje. A není možné nad ním vyhrát. Nikdo neví, jak si udržet to, na čem ulpíváme bez boje, strachu, úzkosti, prohry a ztrát. Je jediný způsob, jak vyhrát. Zbavit se ho. Lpění. Proto všichni tzv. bohatí, co chtějí vstoupit do království, nemohou nalézt cestu. Jak by taky mohli, když jsou osleplí ze strachu o své věcí a správné odpovědi?
Michal Zachar
------------------------------------------------------------------------
Ať je to již víra náboženská, víra národní, politická nebo víra v krásu
a v potřebnost nějakého díla, každá společenská víra obdivuhodně posiluje lásku.
Když sílí strach, vzrůstá naše kreativní (sexuální) energie. Čeho se tak moc bojíme, to v hlubší rovině přitahujeme. To je jedna z neskrytějších částí naší mysli. Ta co ji nejvíce potlačujeme. Identifikujíc se hlavně se svou myslí, myslíme si to samé o sobě. Změnit to můžeme jen tím, že si budeme přát, aby se stalo to, co doopravdy chceme. Je paradox, že toto před ostatními tajíme, ale při tom hledáme šíleně a vášnivě ten "skutečný" kontakt. Když bysme tuto stránku před lidmi odhalili, teprve po tom, by nám to umožnilo navázat skutečný kontakt s tím, kdo nás skutečně chce. Jinak si hrajeme na slepou bábu. Sami se sebou i s ostatními. A říkáme tomu život. S láskou.
Život není hledání zkušeností, ale hledání sama sebe. Objevíme-li vlastní stav do základu, všimneme si, že tento stav těsně souvisí s naším vlastním osudem, a dojdeme klidu. A možná konečně pojmenujeme milence zajatci. Protože posedlí druhými nevidíme sami sebe. A naše jména jsou v zajetí.
když vyrovnávám svoje pocity do řady, jak padlé bojovníky a ze zbroje už dávno prožity si v hlavách stavím památníky
pro ztrátu samu šiješ kostým aby do bitev šla zas a znova pomocník nepravdivě prostý co vstává mrtvým ze hřbitova
stále těm druhým pomáháme s bolestí sami v sobě šťastní role, co končívají epigramem a skrýváme si jen svou vlastní
jak dítě vyrůstající z podstaty Spartacus je i jméno v dějepise bojovník znamenající návraty setřást svou roli a uchopit se
Michal Zachar
--------------------------------------------------------------------------------
To, že občas skrýváme svou bolest za pomoc ostatním, nám znemožňuje jít dál po své cestě. A nemůžeme se hnout z místa, když unikáme svým starým ztrátám. Zrodit se pod svou rolí je touha dovolit si postoupit kupředu a tím získat větší schopnost pomáhat ostatním. Protože naše role, s kterou se identifikujeme, je kostýmem pro neoplakanou ztrátu.
To, co chceme odpustit jiným, odpouštíme sobě. Až potom se můžeme dostat do stavu vědomí, radosti a lásky.
Kshanti ( . skt , Ksanti ) nebo khanti ( Pāli ) je trpělivost, shovívavost a odpuštění. Jedná se o jednu z praktik dokonalosti (skt / Pali:. páramita ) obouTheravāda a Mahāyāna buddhismus .
To je praxe výkonu trpělivost k chování nebo situace, které nemusí nutně si zaslouží, a je viděn jako vědomou volbu, aby se aktivně dát trpělivost, jako by dar, spíše než být ve stavu útlaku, ve kterém se člověk cítí povinen jednat jako způsobem.
Buď připraven, že v každé situaci při níž ti hrozí bolest, strast, zoufalství, marnost, zbytečnost, osamění a prázdnota můžeš skrze své zranění i dávat. Pokud dáváme, jak nejvíc umíme. Pak zjistíme, že se pohybujeme vstříc novému.
Dopřej si odpočinek, který dá vyšší perspektivu a oslavu co tě bude motivovat, aby ses posunul na další uroveň svého člověčenství. Nech plynout svá očekávání a najdeš pohodu, co tě ponese vpřed...
