sobota 14. května 2011

Buď mé všechno (Be my everything)


mívám tak trochu obavy
život nabízí i co mně nebaví
až poskládal v řadách času
příběhů pár hledajících krásu
s podtextem Ce la vie...

a těžko jdeš po cestách
co nemívají směr a práh
který si sami překročíme
k tomu, co vlastně smíme
až rozplyneme se v hlubinách

a tak statečně a s odvahou
do neznáma jít za pravdou
vykročila tvá noha do noci
tajemství voláním k pomoci
modlitbou srdce bijí najednou

Michal Zachar
.............................................................................................

Věří nikoliv, kdo chce, ale ten, kdo může, neboť víra je dar života,
milost boží.

Když dopadají slzy (When The Tears Fall)



Cítím, jak dopadají slzy.
Z tváře stékají proudem.
A vím, že nikdy není brzy.
Záře žene tmu si off-roadem.

Máme tajná zákoutí snů.
Kam nezavítá ani poledne.
Odkud jsi náhle vyhnal tmu.
Uviděl nejen hloubky bezedné.

Někdy se dotýkáme málo.
A jindy zas až příliš mnoho.
Nevidíme, co by za život stálo.
Lásku chcem všichni do jednoho.

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------
Památce mého bývalého tchána pana Aleše Hroudy,
od kterého jsem se toho mnoho naučil.
Radost ze života a chuť do něj. Tu nám dával všem.

Limonáda (Lemonade)


někdy nevidíme slova
jen pro všechnu tu iluzi
že opakovat vše zas znova
je míchat krví lásku v difůzi

s viděním pravdy slov
a to v zrcadle našeho času
jsem obrazem toho, co je zlo?
a nebo i dobro má svou krásu?

procházím nevědomím
do schodů paměti si klapu
už kolem nikoho neohromím
starými komnatami si sám šlapu

vzpomínky neurčují život teď
toulají se v limonádě mysli tvojí
i proto řekni MILUJI TĚ, teď hned
a vypij je hned, než se stanou zbrojí

Michal Zachar
.................................................................................................................

Cesta není od člověka daleko;
jestli považujeme Cestu za něco nadlidského,
nad člověkem, není to pravá Cesta.

Láska chodí bosky (Humaine)


dívám se na tvou tvář
dívám se včera i dnes
najednou ti úsměv zhas
a do nebe se lehce vznes

kolikrát se díváš do očí
když se lásce zasteskne
myslím na to malé obočí
jen tam se slza neleskne
slzy nestoupají do nebe
cinknou křehce do země
a jejich chlad tě zazebe
když odešla jsi místo mě
přicházívají k ránu zář
světla odrážející kapky rosy
stékající na osamělou tvář
nechávající stopy lásek bosých

Michal Zachar
....................................................................................................

Déšť slz je smutný, protože nám připomíná čas, kdy jsme byli rybami.

Víra (Belief)


když vytryskne pramen v duši
a naší neobydlenou krajinou
chodí ti, co říkají, co mi prý sluší
a ať jdu raději dál jen za jinou

když zjemníme duší svou i mysl
stvoříme proud svého požehnání
a všechno milující ti dává smysl
a všichni spěchají podívat se na ní

když bloudíme krajem posedlí
dokonalostí davu, vnímajíce ospalost
člověk stráví dost času než pochopí
unést úspěch i pád je Boží laskavost

Michal Zachar
------------------------------------------------------------------

Tímto světem projdu jen jednou. Proto každé dobro a laskavost, kterou mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti, nebo němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám. Neboť nepůjdu znovu touto cestou.

Vracím se domů (500 miles)


vracím se domů
do svého úkrytu
řadou těch stromů
kvetoucích v úsvitu

na místo v srdci
kdy kdysi skvělá
lásko sem vtrhni
to byla řeč smělá

kde zpíval potok
nad ploty topolů
teď života motto
lidských svévolů

vztah zde nebyl
prázdný vzhledem
s přibitými středy
a smrt pod dohledem

tak si říkám dost
i nočním pocitům
duše je intimní host
dejme zas Boha Levitům

Michal Zachar
-------------------------------------------------------------------------

Láska zmenšuje svět a zvětšuje domov.
Někdy jsou jím ruce, do kterých můžeš plakat
a které mohou pohladit tvé srdce.


PS: tu fotku jsem tam dal pro ty, co si myslí, že si z nich dělám srandu, když jim říkám, že pocházím z vesničky, co měla 58 popisných čísel a my byly to č.57...

pátek 13. května 2011

Pojď si zatančit (Dance with the devil)


láska je pouhá iluze
když není opravdová
zapínáš knoflík na blůze
nevíš jestli váš vztah trvá

láska je plná překvapení
tancem snad nezevšední
v tlumeném svitu osvícení
mění ve svátek i den všední

láska není z programů věž
konstelací hvězd v ní spát
duše intimní, na to se těš
není to věc z nálezů a ztrát

láska je někdy představa
ustálená očekáváním davu
jen se nám často nestává
ohněm vstříc životu plavu

Michal Zachar
---------------------------------------------------------

Někdo tvrdí, že Bůh je láska. Někdo, že láska je Bůh.
Jen říkám, že láska JE. A milovat je věc posvátná.
Milovat totiž znamená zapomenout.
Sám na sebe v sobě i v tobě navzájem.

Předešlé kroky (Oh my heart)


předešlé kroky
formují nás víc
jsme sami s vlky
co vyjí na měsíc
kdo poznal bič?
a nebo láskyplně?
nevlastníš? znič!
vyhni se skvrně!
pohodlí vztahů
vyhání duši ven
jen strážci prahů
zabíjí s úsměvem
smyslem všeho je
nechtít jen mít
opustit koleje
a s láskou žít

Michal Zachar
-----------------------------------------------------------

Řekl jsem životu: Chtěl bych slyšet hovořit smrt.
A život promluvil trochu hlasitěji a řekl: Teď ji slyšíš!


This place needs me here to start.
This place is the beat of my heart.

Kabát duší (Look after you)


svazky lásky jdou dál
než sami lidé tuší
a tak jako listí vítr svál
oblékli jsme kabát duší

společnou cestou bez osoby
co poznala jen dobro zlo
tak dnes umyju já nádobí
i o tohle v naší lásce šlo

když budí se duše společná
láska je jen touha palčivá
utišit snahou je věc nemožná
a strpení než to znova začíná

lidé se chtějí vážně milovat
ale nemají na to dost síly
podlehnout zraněním svého já
když víš, že černý je i bílý

Michal Zachar
..........................................................................


Milovat své dokáže každý živočich,
ale jen lidskost se dovede nadechnout
pro lásku ke společnému životu.

čtvrtek 12. května 2011

Hořkosladce (Bittersweet)


někdy dojedeš i s vozem ke konci cesty
a sedíš sám v příkopu hry svého života
zklamáním spálený rozfoukal popel štěstí
jen to, víš, že cílem cest je teď tvá samota

někdy je v cíli páska a sladká show vítězů
a nebo se nepodobá hořce ničemu, co znáš
pocit, že najednou vidíš bez světla tmu
a v dlaních ten pocit, že pálí, když se ptáš

tak smysl věcí je zakryt peřinou ztrát
to když tvé ego velí ke křižáckým hrám
s rachotem mečů neuslyšíš dávat či brát
co tvá láska, na kterou se prostě ptám?

na konci cesty s tím pocitem nesmyslna
nemusíš jet pořád dál, jen požádat zkus
nikdo ti nedá návod k žití dopodrobna
nebyls to ty, kdo řídil ten tvůj vůz?

Michal Zachar
....................................................................................

Narození a umírání, život a smrt, úspěch a neúspěch, chudoba a bohatství, důstojnost a nedůstojnost, chvála a hana, hlad a žízeň, horko a zima se střídají v běhu událostí, jako to odpovídá cestám osudu. Nestojí proto za to, nechat si tím vším rušit vnitřní souzvuk. Protože tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.

středa 11. května 2011

Budu vidět skrz (I'll See It Through)


dotkl ses mě víc než jsi chtěl
chtěla jsem to říct, ale tys zapomněl
na naše laskavé vnímaní reality
kdy stáli jsme spolu my dva, i já i ty

kam jdeme nikdo z nás neřešil
protože to důležité bylo, že ty jsi tu byl
kam chceš jít, když nevidíme ve dne?
ty oči uhranuté, co v nich i láska bledne?

uvidím přes mlhu a co skrz vidíš ty?
důvěřuj jsme říkali, zbavím tě slz samoty
tak někdy zavíráme oči po jediné slze
až uslyšíš tlukot srdce, tam se vydej i v mlze...

Michal Zachar
----------------------------------------------------------------------

Vidět svět takový jaký je a potom jej milovat - to je největší umění.
Protože láska je cesta, jež vede k životnímu cíli. Rozum je jen průvodce.

Smutek (Kim)


dal jsem ti do ruky svůj život
a možná neodhadl jsem tvou nosnost
jako když dopila jsi tehdy pivo
zahodilas mou lásku pro svou volnost

stojíme tu k smrti vyděšení a víme
že tramvaj do stanice touha je teď pryč
štípáme do tváří, dělajíc, že spíme
když jsme si k životu právě zahodily klíč

kam vlastně odjedou ty noční linky?
doprovod už není potřeba, je nám přeci dost
tak v klidu bez lhaní jsi u maminky
bolest se ptá než dosedá, čí jsem teď host?

vzala jsi sílu z rozhodnutí do dlaní
vytrhla ses i kořeny srdcem z toho všeho
a to všechno bez lásky, bez ptaní
jsi dospělá, ale trnem z růže do mrtvého

Michal Zachar
................................................................................................

Proto jsi básníkem, šťastný člověče, aby ses pokusil
ze všeho hořkého a zlého vyčarovat nějakou smutnou krásu.

Každou minutu (Loving every minute)


smutek je znamení neklidu
který se probouzí v duši
že sám se sebou nevyjdu
aniž to mé srdce sakra tuší

smutek je závislostí na dění
co souviselo s danou osobou
mé štěstí bylo vlastně ulpění
i když slova za to asi nemohou

naše štěstí spočívá jen v nás
strach vyžaduje posun statutu
lpíš neslyšíš orchestr těch krás
milující jsem, každou minutu...

Michal Zachar
---------------------------------------------------------

Člověk není člověkem, když miluje jen sebe.
A n
ejvíce lásku obvykle potřebujeme ve chvíli,
kdy nás nikdo mít rád ani nemůže.

úterý 10. května 2011

Ofélia (Faun labyrint)


když kapky tvé krve
odemykají světa bránu
lásce jsi řekla trvej
věřící tomu, že planu
svit ohně se rozhoří
svou září vytrvale
kapou z krve pohoří
lidskou zášti utýralé
pro vzpomínku dítěte
co dospělou má dlaň
až se srdcem dotkneme
vzpomeňme si naň
a pro ty všechny fauny
z podsvětí až do nebe!
láskou jsou řeky hnány
co zasvětí nás do sebe?

....................................................................................
tvůrcům filmu Faunův labyrint

Nikdy neměj strach ze stínů.
Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo.
Až potom si možná všimneš, že vychází i z tebe.


pondělí 9. května 2011

Pozdrav z nebe (Forever you and me)


zas rozorávám pole barvy
modři s řadou bílých beránků
to když na milost jsou vzaty
tvé vlasy, co leží tiše na spánku

a přidávám se k jejich dřímotům
postávám uvnitř tvého srdce sám
a hledám dveře ke všem východům
 i když všechny už je dávno znám

zas procházívám se, teď neviděn
a svíčky, co ještě hoří zháším
čeká tě, láskyplný den barvitě
uviděn, když k tobě nebe snáším

Michal Zachar
----------------------------------------------------

Vše, co se v našich vztazích děje, je konfliktem sebe sama. Tím se usmíříme s tou částí sebe, s kterou prostřednictvím partnera bojujeme. Když se totiž dostanete až ke svému soupeři na dotyk a servete mu z jeho obličeje jeho masku, neděste se. Pod ní totiž uvidíte svůj obličej. Až toto přijmeme, teprve pak můžeme vykročit svým životem dále...

neděle 8. května 2011

Takové je JÁ (The way I´am)


vybledlá vůle rodičů
vetkávána do žláz těla
je způsob jakým tě čtu
aniž bys to ty chtěla

a tvé myšlenky a gesta
pocházejí z toho kořene
možná mi říkáš přestaň
že je tam i to nechtěné

programujeme mysli dětí
stejně jak hračky z lega
táhnoucí v hlavách smetí
aniž víme k čemu je třeba

hodně to bolí, probuzení
když se tvůj svět rozpadá
způsob, jakým jsem to změnil
to kouzlo není v přísadách

Michal Zachar
------------------------------------------------

Milovat znamená jednat tak, aby druhý pochopil, že je krásný a jedinečný.
Jako JÁ. Jako když říkáme: JÁ tě miluji. A kdo je ve vaší lásce tím prvním?


Žena je vzácná (Woman's rare)

Dlouho jsem měl potřebu napsat něco o ženách. Někdy je lepší použít to, co už někdo napsal. I tohle je napsáno perem Loise Pauwelse - La femme est rare:

Problém je, že žena skoro neexistuje. Tvrdím, že ženy zmizely a že proběhla katastrofa, že byl ženský rod rozptýlen, rozprášen, rozehnán a vyhlazen před našima očima, které neviděly. Pánové, žena, potomkyně starší a mladší doby kamenné, naše matka, naše samička a bohyně, bytost, kterou budou nazývat ženou muže a o níž nemáme ani ponětí, byla stíhána, zasažena ve svém fyzickém  a psychickém těle a zapuzena do nicoty.

Útroby země jsou přecpány pohřbenými lesy, zbytky zmizelých živočišných druhů, pozůstalých nadlidských lidských rodů, jejichž historie, kdyby byla odhalena, by vyvolala nejbláznivější představy. Proč? Ach, pánové, přemýšlejte! Právě ona odnesla nekonečný a nemilosrdný boj proti primitivním náboženstvím Západu. Tento boj, to je celá historie světa, jemuž říkáme civilizovaný. Myslíte si, že tam, kam římské legie nikdy nezavedly své náboženství, například v Galii či ve Velké Británii, našli Kristovi vojáci panenskou půdu bez myšlení a bohů? Na tisíci místech naší staré Evropy, na vřesovištích, na planinách s menhiry, v křovinách evropských středohoří a na březích řek, kde zpíval Pan, se stále udržovalo místní náboženství pocházející z temného dávnověku, skutečné náboženství západního člověka.

Pánové, mám za jisté, že Evropa žila během tisíciletí vznešeným myšlením, které pochází z jiných věků, myšlením zasvěceným Rohatému bohu a s velebením Ženského principu. Mám za samozřejmé, že tento původní duchovní život byl odstraněn násilím, ohněm a krví, cizím náboženstvím, přicházejícím z  Východu: křesťanstvím. Rohatý bůh, ochránce starověkého lidstva Západu, byl nazván Ďáblem a zloduchem.

Pradávné modly byly zničeny a a s nimi i jejich opora: žena-matka, žena-bohyně, žena-samice, skutečná žena.


Naši velcí duchové dnes odhalují následky nového kolonialismu: indiány žijící v ústraní, vymírající africké mágy, utýrané černé civilizace. Ať se hovoří také o našich starých totemech, které byly zničeny! O starém světě a bohu, který byl zneuctěn a pronásledován. O našich kněžkách, které byly vyhlazeny! O naší ženě, která nám byla odebrána. Stará Evropa se rovněž kolonizovala a znetvořila. Ano, pánové, toto se opovažuji říci! Z čistě antropologického hlediska říkám, že historie křesťanské církve je historií války vedené cizinou proti velice starému, mocnému a hluboce zakořeněnému domorodému kultu, a zdařilým zločinem proti veškerému ženskému rodu. Ztratili jsme svou polovinu, pánové! Usmrtili jsme si ji. Dokážu vám to!

Neobviňuji. Tento úžasný zločin byl snad nutný. A snad osudový. Dnešní civilizace by nebyla taková jaká je, kdyby skutečná žena ještě existovala. Dál bychom věřili v Ráj na zemi. Lidská duše by nepoužila nových cest. Nechystali bychom se dnes dosáhnout daleké galaxie, neměli bychom široce otevřené dveře do vesmíru, kterými už prostupuje volání po nejvyšším Bohu, ve kterém budou splývat všichni naši bohové a ve kterém se jednoho dne bude duše zeměkoule vstřebávat dokončením svého poselství. Podívejme se však na zločin.

Fyzické vyhlazení na hranicích! Připomínám stovky tisíc skutečných žen nazývaných čarodějnicemi, za což byly upáleny (ve skutečnosti od roku 1486, kdy byla publikována kniha dominikánů Kramera a Sprengera Malleus maleficarum = Kladivo na čarodějnice - které položilo základy hrůzovládě namířené proti ženám; až do poloviny 18. století bylo upáleno či zabito 9.000.000 kacířů, z toho 80 % žen = 7.200.000). A miliony dalších žen přemožených a změněných strachem. Vymýcení kultu propagandou představuje zbraň jistější než všechny ostatní. To víme dnes. Tehdy byla účinnější estrapáda (mučení houpáním na laně stožáru), španělská boty a siřitá košile. Nebo pálení rozžhaveným železem a odstraňování jednotlivých údů zaživa. V podstatě sadistická revoluční válka vedená rytířstvem proti skutečné ženě ve jménu nové modly. Žijící dodnes v myslích poblouzněných kopií, v legendě o rytíři na bílém koni...

Pánové, bytost, kterou nazýváme ženou, není touto ženou. Je to degenerace, kopie. Podstata v ní není, naše radost a záchrana v ní nejsou. Nazýváme ženami bytosti, které jsou ženami pouze zdánlivě, bereme do svých rukou napodobeniny úplně nebo skoro zničeného druhu.

Žena je vzácná. Většina mužů se žení s podprůměrným padělkem, trochu mazanějším, trochu obratnějším, ale berou si vlastně sami sebe. Vidí se procházet po ulicích, trochu poprsí a boků, vše zaobalené hedvábným svetrem. Poté kráčejí spolu, líbají se, žení se. Je to vlastně jen méně chladné, než si vzít zrcadlo.

Žena je vzácná. Klene se vinicemi, převrací trůny, zastavuje roky. Její kůže je mramorová. Když je sama, je slepou uličkou světa...kam potečou řeky, poplují mraky, poletí ptáci? Vlévají se do ženy...žena je však vzácná...Musíme rychle utíkat, když ji spatříme, protože miluje-li, nenávidí-li, je nemilosrdná. Její soucit i láska je nemilosrdná... Ale je vzácná.

Skutečná žena, která prochází z hlubin věků, žena, která nám byla darována, patří zcela cizímu vesmíru, vy pošetilí muži. Dohlédne k opačnému konci Stvoření. Zná tajemství vod, kamení, rostlin a zvířat. Dívá se upřeně do slunce a jasně vidí v noci. Má v rukou klíče ke zdraví, odpočinku a harmonii hmoty. Je to bílá čarodějnice, tušená Micheletem (kniha La Sorciere). Víla s vlahým lůnem a průzračnýma očima. Očekávající Muže, aby znovunastolila pozemský Ráj.

Jestliže se mu vzdává, činí tak v posvátném panickém hnutí, když mu otevírá vlahou temnotu břicha, bránu do jiného světa. Je to studánka cností. Přání, která vzbuzuje, stravuje rozrušení. Ponořit se do této studánky očišťuje. Je sterilní, bez špatností, protože zastavuje kolo času. Nebo lépe: je to ona, která zasévá muže: znovu ho zplozuje. Vkládá do něj dětství světa. Obnovuje jeho mužskou sílu, která ho pozvedá nejvýš.
Říká se nadmuž, ne nadžena, protože žena, ta skutečná, vytváří z muže víc, než je. K plnému rozvinutí ji stačí jen být - existovat. Muž musí přijít za ženou, aby se stal člověkem, ledaže by si vybral jinou askezi, kde se s ní bude neustále setkávat v symbolických podobách. 

Pánové spatřit skutečnou Ženu je milost. Nevyděsit se je další. Spojit se s ní vyžaduje naléhavě Boží přízeň...

----------------------------------------------------------------------------
PS: Z tohoto textu vyplývají dva závěry. Za prvé - muž musí přijít za ženou, aby se stal člověkem. Abych ustřihl jazýčky těm, co tvrdí, že každý z nás má v sobě oba, muže i ženu. Ano. Ale zde se myšlenky mohou mýlit. Nikoliv autora textu. Naše. On hovoří o tom transcendentálním prožitku, který může Muže dostat dále, přes hranice jeho možností. Proto si původní civilizace tolik vážili žen. Ne vždy je to nutná nebo jediná cesta. Ale pochopte pánové, jací jsme museli být idioti...když jsme se jí vzdali. Za druhé: patriarchální systém zbavil muže skutečných žen nebezpečných jeho nadvládě. Naše patriarchální myšlení vytvořilo technokratickou civilizaci bez duše, ideálu a skutečné lásky. Stojí na falešných hodnotách, vede ke katastrofě, k válce. Krachuje na všech úrovních, včetně sociální i ekonomické.
Žena si proto musí uvědomit ženu, která v ní spí. Je nejvyšší čas. A muž, chce-li si zasloužit skutečnou ženu, musí nejprve tuto myšlenku přijmout. A přijetí je ženský princip...


zdroj: kniha André Van Lysebeth - TANTRA


TO NENÍ KONEC -  It's Not Over

NENÍ NAD JASNÉ VĚDOMÍ
A TO NEPOTŘEBUJE SLOVA
DRŽÍM SE ZA LÍMEC LAKOMÝCH
DO UŠÍ ŠEPTÁM JIM JE ZNOVA

ŽE ŽÍT NEMUSÍ SE NAVĚKY
KDYŽ CHYBÍ LÁSKA AŽ CHLAD
ZMRAZUJE V NÁS I ČLOVĚKY
KOUKAJ, ODKUD JSEM TO SPAD

JÁ JSEM OSEL, TY JSI OSEL!
POZITIVNÍM MYŠLENKÁM ZDAR
A KDYŽ TI SEDÍ NA LÍMCI POSEL
CÍTÍM V TVÉM MUŽI JENOM ZMAR

DĚLÁME VŠEM CO BYSME MĚLI?
STAČÍ NÁM NĚŽNÁ POCHVALA?
MÁTE VÍC POCIT, ŽE JSME SKVĚLÍ?
CO SE NÁM TO VLASTNĚ DOSTÁVÁ?

sobota 7. května 2011

Život po vás (Life after you)


zas vyjde slunce a den
někdo se obrátí prudce a sen
bude jen na chvíli přerušen

zas přijdou chvíle co dál
pohnou tvým srdcem a sval
stáhne se prudce, aby spal

kam přijde noc, když tací
jako my sázející v informacích
nechápou ani trochu až zvrací?

kde bude bydlet tvá láska?
kam další fotku vylepí kráska?
než nám zas život zapraská

někdy je to skoro na provaz
strach z budoucna, co bude po vás?
zbude jen život, život po vás...

Michal Zachar
-------------------------------------------------------

Pavlíně

Vy si myslíte, že život trápí vás, ale pravda je,
že to vy trápíte, otravujete a ponižujete život.

Zachraň mě (Save me)


někdy se vydávám na cesty
a hledám na nich Boha
procházím rozcestím pocestný
a všude jen cedule touha

odkud vlastně šel a kam?
někdy je přáním jediným
zlomit ručičky hodinám
ale být laciným hrdinným?

a tak stojím na křižovatce
zvažuji nad mapou, jak dál
nemusíš se tvářit ani sladce
zachraň mě, vždy jsem o to stál

Michal Zachar
.........................................................................................

Bůh, to je vlastně víra sama.