Podvědomá komunikace nemá nikdy šanci na úspěch v celé šíři. Někdy je to způsob, jak říct ostatním - pomoc... Negativní věci jež se nám občas stávají někdy představují metodu, jímž druhým sdělujeme, jak je milujeme. Jenomže to čisté obětování se nám v životě vlastně škodí. Když to, co máme pod maskou vyneseme na světlo, můžeme se vyléčit. Kdy jste si naposled sundali své masky? A nebo nejsme náhodou už jenom své masky?
Strach je sila, před kterou nemůže utéct. Dar, někdy těžší než může unést. Na křídlech krásna často vyplouvá, ze střevíců samoty se tak rad vyzouvá. Sem tam se kolem míhá mnoho duší, jen některým z nich však jeho světlo sluší. Dobře pozná, kdo je posel světla a kdo stín. Kéž i sobě daruje lásku, tak jako bližním svým.
a tak jen vím lásko že milovat je skvost když máme náskok jeden je víc než dost
Michal Zachar
---------------------------------------
Ačkoliv se někdy partner chová jinak než já, pro váš růst a životní energii je důležité, abys byl ochoten něco změnit a přijmout to, co ti partner dává. Važ si ho pro svou rozdílnost. Jinak ji začne ukazovat jiným a jinak. Pokud byste rostli spolu, tato rozdílnost by vám mohla přinést pro váš život více pružnosti, širší perspektivu a větší úspěchy vašeho vztahu.
Naučme se ocenit si situaci, ve které se právě nalézáme. Skutečně oceňme partnera a všechno, co souvisí s naším životem. Jako celistvá osobnost se můžeme radovat ze spojení se všemi přitažlivými lidmi, kteří nás obklopují aniž ztrácíme své současné štěstí. Dávejte si pozor, abyste nespadli do pasti, jež spočívá v názoru, že jinde bude tráva zelenější. Tak jděte a skočte do sebe.
Teď máš v sobě nebe. Nenech se vyrušovat žádnou představou o vlastní osobě, která by vyžadovala určitou činnost, a tím pádem vyvolávala stress zda bude naplněna. Představa o vlastní osobě je součástí tvé snahy naplnit potřebu či dokázat si cosi, co vlastně není nutné. V hloubce tebe sama vládne pouze jednota - a to je jediné nebe, které můžeš prožít právě nyní.
Jsme-li ochotni vzdát se jakékoliv role a znovu navázat kontakt s vlastními pocity, získáváme intenzivnější schopnost přijímat. Dokážeme postupovat kupředu ruku v ruce s partnerem. A právě to z nás činí opravdového hrdinu, člověka, který úlohu hrdiny nehraje, ale který jím je.
příliš mnoho obran zabíjí tvou lásku, co lidskou není až se tě dotkne pnutí na šíji hláskuj si - žijem OTEVŘENÍ
Michal Zachar
----------------------------------------------------------------
Obranu potřebuje naše ego, jež ukrývá veškerou bolest a je samo podstatou odloučenosti. Jádrem komunikace je otevřenost. Je to schopnost dávat a být sám sebou bez jakýchkoliv výmluv.
Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že v pokusu uvidět pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme kolotoči všemožných rolí a pravidel.
Včera jsem potkal na konzultaci zajímavou 27-letou ženu z Plzně. Toulala se se mnou po městě a vyprávěla mi svůj životní příběh. O svém hledání, o nucené svobodě, o odloučení od matky, která zabíjí vztah mezi nimi. O tom, jak nepoznala mnohdy to, co je správné a jak neví, jak to má udělat. A o tom, jak je teď plná hlavně všemu odporovat. Jak vlastně ve svém životě našla teď místo naplnění a sebepoznání jen svou vlastní bolest a negativitu a její tak plná, že ji až dusí. Zkusila s ní všechno. Ovát vůněmi, rozmasírovat, dostat ji pryč s reiki a zavát ji pryč několika vztahy a výsledkem bylo nic. Jen větší a větší rezistence a další nic.
Začala s tím, jak si uvědomuje, že už svůj odpor prožívá. Ale co teď? Řekl jsem jí, že každá rezistence (odpor) začíná podrážděností, netrpělivostí až hněvem a neschopností setrvat v prostoru na jednom místě. Najednou nás tady něco prudí, můžeme přeletět i kontinent, ale výsledek? Najdeme-li tam klidný a láskyplný prostor, stejně v něm nemůžeme vydržet. Když totiž rezistence probudí naše emoční tělo, pak může i nepatrná obtíž, jako je spadlý kopeček zmrzliny nebo radost partnera nad novým obrázkem na stěně vyvolat intenzivní emotivní pocity. A co třeba pohled na člověka, kterého milovala? Až podle chvíle ticha bylo najednou slyšet, že jsme v jádru jejího odporu.
Ego, naše ego si totiž myslí, že emocemi může ovlivnit realitu a získat to, co chce. A věří, že může změnit situaci k lepšímu. Proč náš odpor, naše rezistence proti něčemu, co se "nám zdá", že není v pořádku (už podle slovního obratu si všimněte, co se nám zdá, tedy není to vůbec spojené s realitou, i když si to naše mysl myslí...), prostě nefunguje? Emoce samozřejmě nefungují. Místo, aby tvořily příznivé situace, spíše jim brání a přitom jejich jedinou "užitečnou" funkcí je, že posiluje naše ego a proto je tak milujeme. Proto jsme milování našimi příbuznými, rodiči a našimi přáteli. Masírujeme si navzájem svá ega. Ale které z nich je to šťastnější? Když vlastně přináší povětšinou jen neklid než dojde k dalšímu poměřování našich pupíků...
A jakmile jsme se my sami ztotožnili s nějakou formou emotivity, i když jen v podobě malého vnitřního odporu vůči čemukoliv, co nás přivádí do neklidu a nejistoty, nechceme se jí vzdát! Takže na hluboce nevědomé úrovni sebe sama odmítáme jakoukoliv pozitivní změnu, protože by mohla ohrozit naši totožnost člověka. A z tohoto důvodu ignorujeme, odmítáme nebo ničíme všechno pozitivní ve svém životě. To je šílenství.
Všechno má v sobě své poselství, jsem jí řekl. Pro ní, postulováno několika drobnými pomocnými větami, avšak i pro nás všechny se dá vyjádřit tímto = Změnit sebe nemůžeme. Nemůžeme změnit své situace, své rámce, své rodiče a ani své partnery. To, co můžeme, je začít žít v přítomném okamžiku! Protože, jakmile si začneme uvědomovat svou vědomou přítomnost, přestaneme potřebovat, aby nám emoce a i ty negativní říkaly, co máme dělat v dané životní situaci. A dokud je máme, neodbíhejme z nich do krizových center, do kontrastních situací, k drogám všeho druhu, kterých je naše společnost plná. Používejme je jako signálu, že se máme vrátit a soustředit se na svůj přítomný okamžik.
Je to jako píseň, kterou nemůžeme ani vystát, začne nám hrát v hlavě a my nevíme, jak ji vypudit. A nebo naopak, přitahuje nás tak silně, že bez ní nemůžeme být. Už jenom ten zvuk nás dráždí! Ale jaký smysl má naše podrážděnost? Naprosto žádný! Udělala to naše mysl, naše EGO, ne MY!
A proč si naše mysl vytvořila stavy podráždění? Jelikož neumí žít v přítomném okamžiku, potřebuje nás přesvědčit, že rezistence, onen odpor, kterou teď prožíváme jako pocit podráždění, nějakým způsobem změní naši situaci. To je ovšem nesmysl. Rezistence, kterou mysl způsobuje je mnohem nepříjemnější než příčina podráždění, kterou se pak snažíme odstranit. A to třeba i svou matku, partnera, bolest z nemoci a nebo jen pocit. Až se pak možná stáváme snadno lidmi bez citu.
Co s tím mohu udělat? Zazněla otázka. Než najdeme zase nějakou novou a novou a novou metodu řešení, ve vnějším světě kolem sebe (homeopatika, karty, anděle, léčení na dálku, sex, drogy, cestování, kurzy, vztahy na internetu, atp), prostě cokoliv ve vnějším světě kolem nás, co nás stejně neuspokojí, jelikož nám nedá, to co si naše mysl myslí, že potřebuje = odstup a klid. NEHLEDEJME KLID. To byla moje rada. Nehledejme jiný stav než je ten, ve kterém se právě nacházíme. Budeme-li stále hledat, způsobíme si další vnitřní konflikt a vyvoláme další rezistenci, další odpor. A je to dost namáhavé, nepoznáme ani sami sebe, když pořád někde couráme po venku a nejsme doma.
Odpusťme sami sobě za to, že nežijeme ve stavu klidu. Jakmile přijmeme svůj neklid, teprve pak se promění ve klid. Cokoliv plně přijímáme, nám pomůže dosáhnout klidu. A to je zázrak odevzdání se. Protože, jakmile začneme přijímat to, co existuje, každý okamžik bude tím nejlepším okamžikem. A to je o-svícení.
Její světlo, které zazářilo jasně uprostřed jejího čela a roztáhlo ji po tváři ještě plachý úsměv bylo nádherné. Pak se mě zeptala, jestli tomu klukovi, co ho zavrhla v předchozím vztahu, ale s kterým je stále vnitřně totožná, má zavolat. Řekl jsem ji, že realita jiných nám uniká právě proto, že jsme nenašli svou vlastní a že od ní zase utíká i jen tou otázkou. Ať se neptá mně, ale sebe sama v sobě, ve svém srdci, co má udělat. A pak se v ní najednou rozpustilo její ego a zmizelo pryč. Tedy nemohlo zmizet :). Jen podstoupilo stranou a uvolnilo cestu kráse, kterou nevídáte každý den.
Usmála se, zvedla se a odcházela domů dát sobě i tomu neznámému ještě jednu šanci. Ne proto, že musí, ale protože se sama rozhodla, že CHCE. Jiným krokem, s jinou pružností a s jiným dotykem se zemí, prostě žena, která nyní už vychází z toho, že ONA je tím, kdo tomu všemu dává SMĚR. TADY a TEĎ. Ve svém přítomném okamžiku.
Proč potřebujeme mít vztah sami se sebou? Proč prostě nemůžeme být sami sebou? Proč se necháváme rozdělovat přáními našich kultur, rodin a myslíme si, že každý myslí jen na naše dobro, když nás tím rozděluje na objekt a subjekt. A tato dualita je příčinou všech konfliktů v našem životě. Když naše já splynou v jeden celek, když se neodsuzujeme, nelitujeme se, nejsme na sebe pyšní, tak jsme překonali propast, kterou stvořila naše mysl = já. Pak už není nic, co byste museli chránit. Pak už jen můžete svobodně žít. Bez touhy po budoucnosti, do které stejně nevidíte a bez vztahu k minulosti, kterou stejně nezměníte. Žijete tady a teď a i kdyby jen na jeden den dopředu. Ale vždy být připraveni dát si šanci.
Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se. A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou. Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého může ani ženu. Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou. Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol (1912-1993; klášter Heinsa)
