Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že v pokusu uvidět pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme kolotoči všemožných rolí a pravidel.
Včera jsem potkal na konzultaci zajímavou 27-letou ženu z Plzně. Toulala se se mnou po městě a vyprávěla mi svůj životní příběh. O svém hledání, o nucené svobodě, o odloučení od matky, která zabíjí vztah mezi nimi. O tom, jak nepoznala mnohdy to, co je správné a jak neví, jak to má udělat. A o tom, jak je teď plná hlavně všemu odporovat. Jak vlastně ve svém životě našla teď místo naplnění a sebepoznání jen svou vlastní bolest a negativitu a její tak plná, že ji až dusí. Zkusila s ní všechno. Ovát vůněmi, rozmasírovat, dostat ji pryč s reiki a zavát ji pryč několika vztahy a výsledkem bylo nic. Jen větší a větší rezistence a další nic.
Začala s tím, jak si uvědomuje, že už svůj odpor prožívá. Ale co teď? Řekl jsem jí, že každá rezistence (odpor) začíná podrážděností, netrpělivostí až hněvem a neschopností setrvat v prostoru na jednom místě. Najednou nás tady něco prudí, můžeme přeletět i kontinent, ale výsledek? Najdeme-li tam klidný a láskyplný prostor, stejně v něm nemůžeme vydržet. Když totiž rezistence probudí naše emoční tělo, pak může i nepatrná obtíž, jako je spadlý kopeček zmrzliny nebo radost partnera nad novým obrázkem na stěně vyvolat intenzivní emotivní pocity. A co třeba pohled na člověka, kterého milovala? Až podle chvíle ticha bylo najednou slyšet, že jsme v jádru jejího odporu.
Ego, naše ego si totiž myslí, že emocemi může ovlivnit realitu a získat to, co chce. A věří, že může změnit situaci k lepšímu. Proč náš odpor, naše rezistence proti něčemu, co se "nám zdá", že není v pořádku (už podle slovního obratu si všimněte, co se nám zdá, tedy není to vůbec spojené s realitou, i když si to naše mysl myslí...), prostě nefunguje? Emoce samozřejmě nefungují. Místo, aby tvořily příznivé situace, spíše jim brání a přitom jejich jedinou "užitečnou" funkcí je, že posiluje naše ego a proto je tak milujeme. Proto jsme milování našimi příbuznými, rodiči a našimi přáteli. Masírujeme si navzájem svá ega. Ale které z nich je to šťastnější? Když vlastně přináší povětšinou jen neklid než dojde k dalšímu poměřování našich pupíků...
A jakmile jsme se my sami ztotožnili s nějakou formou emotivity, i když jen v podobě malého vnitřního odporu vůči čemukoliv, co nás přivádí do neklidu a nejistoty, nechceme se jí vzdát! Takže na hluboce nevědomé úrovni sebe sama odmítáme jakoukoliv pozitivní změnu, protože by mohla ohrozit naši totožnost člověka. A z tohoto důvodu ignorujeme, odmítáme nebo ničíme všechno pozitivní ve svém životě. To je šílenství.
Všechno má v sobě své poselství, jsem jí řekl. Pro ní, postulováno několika drobnými pomocnými větami, avšak i pro nás všechny se dá vyjádřit tímto = Změnit sebe nemůžeme. Nemůžeme změnit své situace, své rámce, své rodiče a ani své partnery. To, co můžeme, je začít žít v přítomném okamžiku! Protože, jakmile si začneme uvědomovat svou vědomou přítomnost, přestaneme potřebovat, aby nám emoce a i ty negativní říkaly, co máme dělat v dané životní situaci. A dokud je máme, neodbíhejme z nich do krizových center, do kontrastních situací, k drogám všeho druhu, kterých je naše společnost plná. Používejme je jako signálu, že se máme vrátit a soustředit se na svůj přítomný okamžik.
Je to jako píseň, kterou nemůžeme ani vystát, začne nám hrát v hlavě a my nevíme, jak ji vypudit. A nebo naopak, přitahuje nás tak silně, že bez ní nemůžeme být. Už jenom ten zvuk nás dráždí! Ale jaký smysl má naše podrážděnost? Naprosto žádný! Udělala to naše mysl, naše EGO, ne MY!
A proč si naše mysl vytvořila stavy podráždění? Jelikož neumí žít v přítomném okamžiku, potřebuje nás přesvědčit, že rezistence, onen odpor, kterou teď prožíváme jako pocit podráždění, nějakým způsobem změní naši situaci. To je ovšem nesmysl. Rezistence, kterou mysl způsobuje je mnohem nepříjemnější než příčina podráždění, kterou se pak snažíme odstranit. A to třeba i svou matku, partnera, bolest z nemoci a nebo jen pocit. Až se pak možná stáváme snadno lidmi bez citu.
Co s tím mohu udělat? Zazněla otázka. Než najdeme zase nějakou novou a novou a novou metodu řešení, ve vnějším světě kolem sebe (homeopatika, karty, anděle, léčení na dálku, sex, drogy, cestování, kurzy, vztahy na internetu, atp), prostě cokoliv ve vnějším světě kolem nás, co nás stejně neuspokojí, jelikož nám nedá, to co si naše mysl myslí, že potřebuje = odstup a klid. NEHLEDEJME KLID. To byla moje rada. Nehledejme jiný stav než je ten, ve kterém se právě nacházíme. Budeme-li stále hledat, způsobíme si další vnitřní konflikt a vyvoláme další rezistenci, další odpor. A je to dost namáhavé, nepoznáme ani sami sebe, když pořád někde couráme po venku a nejsme doma.
Odpusťme sami sobě za to, že nežijeme ve stavu klidu. Jakmile přijmeme svůj neklid, teprve pak se promění ve klid. Cokoliv plně přijímáme, nám pomůže dosáhnout klidu. A to je zázrak odevzdání se. Protože, jakmile začneme přijímat to, co existuje, každý okamžik bude tím nejlepším okamžikem. A to je o-svícení.
Její světlo, které zazářilo jasně uprostřed jejího čela a roztáhlo ji po tváři ještě plachý úsměv bylo nádherné. Pak se mě zeptala, jestli tomu klukovi, co ho zavrhla v předchozím vztahu, ale s kterým je stále vnitřně totožná, má zavolat. Řekl jsem ji, že realita jiných nám uniká právě proto, že jsme nenašli svou vlastní a že od ní zase utíká i jen tou otázkou. Ať se neptá mně, ale sebe sama v sobě, ve svém srdci, co má udělat. A pak se v ní najednou rozpustilo její ego a zmizelo pryč. Tedy nemohlo zmizet :). Jen podstoupilo stranou a uvolnilo cestu kráse, kterou nevídáte každý den.
Usmála se, zvedla se a odcházela domů dát sobě i tomu neznámému ještě jednu šanci. Ne proto, že musí, ale protože se sama rozhodla, že CHCE. Jiným krokem, s jinou pružností a s jiným dotykem se zemí, prostě žena, která nyní už vychází z toho, že ONA je tím, kdo tomu všemu dává SMĚR. TADY a TEĎ. Ve svém přítomném okamžiku.
Proč potřebujeme mít vztah sami se sebou? Proč prostě nemůžeme být sami sebou? Proč se necháváme rozdělovat přáními našich kultur, rodin a myslíme si, že každý myslí jen na naše dobro, když nás tím rozděluje na objekt a subjekt. A tato dualita je příčinou všech konfliktů v našem životě. Když naše já splynou v jeden celek, když se neodsuzujeme, nelitujeme se, nejsme na sebe pyšní, tak jsme překonali propast, kterou stvořila naše mysl = já. Pak už není nic, co byste museli chránit. Pak už jen můžete svobodně žít. Bez touhy po budoucnosti, do které stejně nevidíte a bez vztahu k minulosti, kterou stejně nezměníte. Žijete tady a teď a i kdyby jen na jeden den dopředu. Ale vždy být připraveni dát si šanci.
Oslepeni touhou po vlastním prospěchu věnujeme veškerou pozornost sami sobě. Hledáme se. A nenacházíme. Protože nejsme sami sebou. Jsme na cestách a nejsme v sobě doma. A potom nemůžeme nikdy přivítat svého může ani ženu. Je čas skončit cesty. Je čas se sejít doma a poznat se láskou. Není peklo a ani ráj. Jsme jen my. - Tchoong Songčchol (1912-1993; klášter Heinsa)
Věnováno zpívající bubenici Karen Carpenter (1950 - 1953), která zemřela na selhání srdce po dlouhodobém onemocnění - anorexii. Její život byl plný lásky, kterou svým jedinečným hlasem zaznamenávala a že se k tomu naučila bubnovat tak, že ji uznávali její současníci jako Hal Blaine, Cubby O'Brien, Buddy Rich. Nezáleží na tom, jak chceme projevit svou touhu milovat, stačí i bubnovat. A když byste mi jako mnozí namítli, že nemá cenu milovat za každou cenu, pak se Vás chci jen zeptat. Stihly jste to vůbec? Milovat? A kolikrát jste to komu vlastně řekli? - Jestli uvažujeme tak, že pro nás musí mít milování nějakou cenu - má pak ještě vlastně svůj původní význam? Přimět lidi otevírat svá srdce a sdílet jejich tlukot. Dokud ho slyšíme.
Už je to dlouho, co jsem nepsal v rytmech. Jelikož mám svůj vlastní rytmus teď trochu vychýlený, píšu jen tak bez rytmu. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce - o tom jsem přemýšlel nyní po několik nocí, když jsem se budil v nemocnici na kardiologii. Buď přivezli nového pacienta nebo se vedle začal někdo dusit kašlem, či se mu udělalo ještě více špatně ,atp. Nikdo se však pacienta neptal. V té chvíli všichni maximálně věřili tomu svému úsudku a konali podle něj. Nevím jestli je to správné a jestli má v téhle chvíli cenu mluvit o demokracii, ale toho pacienta se nikdo vlastně ani neptal.
Nemáme to ve zvyku, ptát se lidí kolem sebe a nejmíň těch lidí, které přeci tolik milujeme. U nich spíše předpokládáme. A to je to nejhorší, co můžete v lásce udělat, ale ne ještě něco, ještě horší pak je, když svého partnera neberete takového jaký je. To, že to jednoho může i zabít pak lehce zjistíte taky, ale to už je většinou pozdě. Krajiny srdce jsou nejistá měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak.
V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen jak prostě přišla. Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem zda-li mě druhý den pustí, ale docela jsem si to přál. Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce naproti heliport, slétali se k nám jak sovy na kořist. Po čtvrtém dosednutí jsem je přestal počítat. A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se nedá odkládat.
V noci po tom čtvrtém přistání na mne kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy :) - nechtěl čaj, jen mi ukázal vedle sebe a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal co dělá. Zadýchaně mi řekl, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat miluju tě. Bylo mi v té chvíli jako když mne trefí konví plnou vody mezi oči. Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít sesumírované a všechny informace pohromadě. Pak mě poplácal, jako že abych šel a já šel zase do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku.
Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. Až tak, že jsem způsobil lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor jako ten hlavní. Protože to dělají ti, co se bojí své vlastní smrti. Jako jsem se bál já. Když jsem jí sám prošel (levostranné srdeční selhání dle NYHA II) zbylo mi teď a tady už jen jedno - MILUJI TĚ. To bude asi to, co mne už bude pronásledovat jako krédo a cíl do konce života. A jsem šťastný, že jsem to zjistil. Už pro ten pocit.
Michal Zachar
............................
Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte.
Člověk se nemůže vyrovnat s minulostí (ta byla) a ani s budoucností (ta bude). Člověk se může vždycky vyrovnat s přítomností. Ale sám? A tak voláme své anděly...
odvahou každého já je mít se prostě rád zrození vesmíru ti dá věčnou chuť se milovat
jak malá je ta odvaha co ukazuje společné asi protože, že namáhá životem platíš dobré zlé
až uvidíš, že od břehu už měsíc neodplouvá odvahy dost na něhu kterou ti nic neodsouvá
najednou se mi objevuje před očima smrt ráje když srdce zabubnuje říct milovat, slova zná je?
pevně jsem objal prostor ocitnul se i mimo tvé stíny pohltil jevy naprosto změříš hloubku té krajiny?
Michal Zachar
............................................................................................................................. Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.
