Všem svalům mého srdce

všechny svaly mého těla

vším, co je v mém srdci

i když jsi toho tolik chtěla

neumím jít bez pomoci

padáme volným pádem

do výšin svých představ

když sami sebe najdem

skoky srdcí střemhlav

řádem pravdy nahodilé

když poskládáme sliby

o tom, co je černé a bílé

kdo pere ponožky a slipy

spíme si v životech nazí

a dáváme radost golgotě

plaveme v našich vztazích

a umíráme díky dobrotě

jen ta bdělost ve vnímání

až uslyšíš dýchat naše těla

zbavujem sebe zhasínáním

toho, co naše srdce chtěla

Michal Zachar

Zapalovat ohně...

chtěl bych tobě lásko říct

co vlastně, všechno je rozdané

jsme sami jenom s klidem

nevíme, jak naložíme s citem

který se vrací a odléta ne

jsme spolu od jara do léta

ale co podzim a zima?

když jsme si dali to slovo

netušil jsem, jak je to ono

když plašila jsi moje chutě

a ted zním asi taky dutě

jsme si sice dáni světem

máme však, co sobě dát

když už nevíš kudy k dětem

budem si zas síly brát

jsme jen lásky plní snílci

co si spletli svoji cestu

když jsem řekl pro nevěstu

netušil jsem, co zvládne čas

a to asi v žádném z nás

chtěl jsem jen zapalovat ohně

pro život v srdcích hořících

a místo toho pokořil jsem srdce

paradoxně právě to své

když máte srdce bez ohně

a žijete z darů srdcí ostatních

chtějte vidět sebe vlídně

a ostatním neste smích

MZ

Otázky andělům

vrhnout se do lásky

bez nároků odhodlaně

spálíš si své otázky?

a sedřeš si i dlaně?

kdo je ten, co za to stojí

když běžíme si skočit

z mostu svých podobojí

a můžem se i v řece smočit

přijímám vaši výzvu

znělo kdysi pod hradem

směle jsi poslal jízdu

zničit koho napadnem

proč tady ležíš na zemi

je nutný boj, kdy hlava praská?

uvidět sebe v přízemí

když v patrech, už je láska?

Michal Zachar

.................................

Lucii

Krysařova zpověď

poslední minul dům

vesnici liduprázdnou

hraje si k oblakům

písničku čistou s pravdou

vynáší ze zákoutí

špínu, co sem spadla

krysy jsou na pouti

do klidu tmy a prazdná

tváře má zakryté

kápí, co není z těch

ukazujíc jen oči své

a ústa, co berou dech

písnička krysaře zní

kolem a všichni běží

zůstaneme všichni sví

v popelu zapálených věží?

Michal Zachar

......................................

autorovi obrázku Rolandu Havranovi

Sluneční hrob

...když uléháš vedle mne...

...tak další den je naděje...

...žes tou krásou nesmírnou...

...co tiše leží a je vesmírnou...

...silou, co utváří sny o zítra...

...s ní rád otvíráš svá jitra...

...tichý výdech, když se ozývá...

...co v našem letu přebývá...

...hladina moci nad něhou...

...spojena v blocích s vývěvou...

...vakuum, co splývá v síle chuti...

...co nás spolu žít vlastně nutí?

...dobré jitro, usmíváš se na pilota...

...co vracíme si ze snů do života?

Michal Zachar

....................................................
lásce

Přátelství a láska...

Kde končí přátelství a začíná láska?

Zpíváš-li si s ní a dřevo v krbu praská?

Jak rozpoznat pravdu, co je a co už není?

Proč si a na co lhát, jde-li o sdílení...

Jaký smysl si říkáš, mají obě slova?

Jen tiše vzlykáš, když v noci houká sova.

Přátelství, když naříkáš je maličká myš?

A gumuje pryž, slova, co ty neslyšíš...

Když končí láska, přetrvá přátelství?

Kdo stojí a mlaská, možná, že žiješ s ním?

Jak zhasíná láska, jak zbude, na kolik dní?

Srdce nepopraská, slovy nevyslovím...

Láska je radost, pozornost milého bdění.

Přátelství možnost, zažít naplno rozednění.

Když zalije tě, oceán světla ze zborcených stěn.

Sdílíš-li miluji tě, přátelstvím svých změn.

Michal Zachar
...........................................................................................

Pravé přátelství nerozloučí ani naděje, ani strach, ani starost o vlastní prospěch.
Přátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství.

Co pijeme...

Stínem dne, co krouží.

Jak vlk kolem kořisti.

Jsou mlhy, co tě souží.

Na dně studny, cos nečistil.

Z ní voda života se pije.

Taková jaká je a dál.

Tvá vlastní radost, čí je?

Víš to, co by sis přál?

Když piješ, až nemužeš.

Víš, co chceš sdělit.

Že když, miluješ,

stejně není, co řešit...

Michal Zachar

................................

Martinovi

V čem?

V čem hledáme sami sebe?

V básních, co nemají konec?

V našich srdcích, kde je nebe?

Ve větách, kde zvoní zvonec?

V čem je naše světlo a tma?

V pohádkách o naději, písních?

V kom zůstává stopa tvá.

V tom zůstává bolest i smích.

V čem navštěvujem svoje duše?

V smokingu, fraku nebo v hadrech?

V tom, v čem vidíme,  co zmůže.

Že žijem víc, než na jeden nádech.

Michal Zachar

.........................................

Otázky VI.

Poklady bývají zakopány,

ve hlubokých slojích.

Tak jako těla rozkotány,

tím, čeho se bojím.

Poklady odjakživa různé,

mívají však velkou moc.

Když někdo duši tvoji uzme,

tak spěchají ti na pomoc.

Pokladů se nikdy nikdo neptá,

zda chtějí nebo tak.

My všichni jsme lidská řeka,

ale jsme MY, ten poklad?

Michal Zachar

..........................................

Dárek

Dárky někdy nebývají příliš drahé.

Stačí jen pohled, slovo, malý okamžik.

Jsou chvíle, které jsou tak stálé.

Že zdarma nestačíš jim říct ani dík.

Jsou dárky, které přicházejí k ránu.

Když prsty dotyků žhnou těla do běla.

Vrypy, co provázejí nezhojenou ránu.

Vždy takové, jaké by je duše nechtěla.

Jsou dárky, které naučí tě srdcem.

Povznášet nade vše život a svobodu.

A naučí tě, taky být i hercem.

Co mrknutím oka dává jenom pohodu.

Jsou dárky, kdy při dotyku puká kámen.

A přeci všechno potrvá a půjde dál.

Až nad vším řekneš jednou Ámen.

I nad dárkem, co bys rád nikdy nedostal.

Michal Zachar

--------------------------------------

věnovánu panu Janu Kaplickému

Pohlazení

Míváme k pohlazení nechuť.

A třeba za to můžou vrásky?

Co tvoří v mysli malé sázky.

A z dotyků nám zbývá pachuť.

Když se dotýkáme v cizí duši.

A myslíme si, že jsme skvělá.

Příležitost, co by chtěla.

Zanechat dotyk, aniž tuší.

Jak proniknout, čím se proskočí?

Až budou těla zmámená?

Když je ti duše vzdálená.

Tak stačí podívat se do očí!

Michal Zachar

..................................................

všem pitomcům, co se dotýkají aniž ví, jak na to...

hudba zde

Rozjezdy

Rozjezdy jsou tvá životní síla...

Říkáš si svou, tvář trochu bílá...

Roztlačit káru, nemusíš z kopce...

Hup do kočáru, jsi postrach obce...

Vyhodils prince, misto něj Honzu...

Nebereš mince, chceš jezdit Monzu...

A v zámku po té, zničíte obra...

A sníte soté, vše v zájmu dobra...

Vítěz je jasný, princezna krásná...

Tak si buď štastný, myšlenka spásná...

Jsou totiž věci, na něž jsem nesáhl...

Adié merci, Váš kocour v botách...

Michal Zachar

.....................................

všem myš-lenkám, kdo v našich životech tvoří a inspirují
z pouhé lásky bez nutnosti odměn, kromě úsměvu...

Borovice a stín

když štěstí usadí se...

ve stínu borovic...

tak jenom nadechni se...

co by sis přál víc?

vždyť všechno je tak...

že neměnil bys...

a čas zaplatí až pak...

a říkáš mu, teď zmiz...

jsou chvíle štěstí...

i bez těch borovic...

jen pochopit ty zvěsti...

že jsi, a co je víc?

Michal Zachar

----------------------------

Když lásku považujem za výkon

když lásku považujem za výkon

tak jaký rozezní se zvon?

to když srdce není nad zákon

je zlé promarnit svuj skon!

když umírá jen tělo člověk

co měl žít včera a taky zítra

tak nejde jenom o vděk

že víš, že dnes ses dožil jitra

nejtěžší chvíle nastává

žít bez času, tady a teď

je to jen srdce zástava

a rozhodnout se, hned...

Michal Zachar

...............................................

všem pro výkon ztraceným láskám,
co mohli obohatit naše životy

Když uvidíš sen...

Když uvidíš sen...

Co musel odejít...

A ptáš se na ten den...

Kdy stačils pochopit...

Jak jedna chvíle...

Změnila tvé dny...

Tak změň své cíle...

Abys naplnil své sny...

Změň taky knihy...

Které čteš a život...

Co se žije, je živý?

Ty jsi ten pivot...

Co hrou oznamuje...

V zápasech světa...

I ten se jednou zboří...

Jdi a uvidíš, že VETA...

Neplatí snům, co tvoříš...

Michal Zachar

.................................

poděkování všem, co podporují mé sny...

Zloději snů

Zloději snů nespí

a jsou tu s námi,

říkají, že nevadí,

zustaňte sami.

Kdo dává právo,

tiše si vykrádat,

víc než je zdrávo

i vlastní vinohrad?

Jen naše pohodlí

či chvíle slabosti ?

Pro chvíli pohodlí,

že žijem z marnosti?

Nežli jen přežívat,

beze snů na lásku,

řekněte mám tě rád,

zlodějům obrázků?

Zlodějské příkazy?

Ať taky žije fantazie !

Všechny své obrazy,

vraťte si, do své galerie !

Michal Zachar

-------------------------------------

Martině

Optimista

...u díry v blátě

se zastavuji 

a koukám na tě

jak krtci vyhrabují...

...jak jsme si hluboko

pohřbili svůj den

teď ho dej vysoko

ať víš, co chcem...

...když z díry v blátě

vyhrabeš svou pýchu

tak zastav se

a najdi víru k smíchu...

...a aby se podařila

věc, co není jistá

směj se, aby žila

pak jsi optimista...

Michal Zachar

................................................

Ženám I. - Úvod

Tato pomalu pokračující, asi toho bude vícero, směs povídání je věnována ženám, co dělají v životě mnoho, tak mnoho, že odsouvají své radostné chvíle na pozdější dobu a přitom si myslí, že "jednou" to "nějak" dohoní.

"Co chcete?" - moje častá otázka při konzultacích. "Že jste dneska dobře umyla nádobí?" "Že jste vydělal hodně peněz?" "?Byla jste skvělá, však vy víte..." - o tom, jak důležité jsou naše vlastní vztahy a jak jsme se vlsatně v životě milovaly? O tom asi většina, promiňte přemýšlí až na smrtelné posteli. Většina žen (ale i můžů - můž je asi od slova ještě může...) se stává štvanci vlastních cílů, které jsou ve velké většině pouze vnějšími věcmi. Auto, dům, byt, krásná dovolená. V pořádku. Ale pokud je důležitý svět vnější - měl by k němu být vyvážen i ten vnitřní. Pokud dovolíte "něco udělat" - nerad to slovo používám, musíte tady a teď.

Možnost prožít později přichází jenom někdy. Spíše nikdy. Je dobré vědět jedno. Jste-li vnitřně naprosto vyrovnané, všechno co děláte směrem ven, prostě musí dopadnout dobře. Být ženou je asi krásné, sám jsem heterosexuál a tak mi to, co píšu přijde spíše odpozorováno z vlastní praxe vizážisty a stylisty. 

Ale být ženou bez potěšení? Nebo rozkoše či radosti - říkejme tomu všichni, jak chceme - to potom zcela postrádáte smysl života. Podle mne být ženou znamená upřednostňovat a nestydět se za své pocity, za své instinkty, za to, co vás vede k pochopení své krásné duše. Pocity jsou většinou to jediné co opravdu máte a co opravdu vlastníte. Své názory a auta měníme, jak lehátka na pláži. Ale pocity? Rozumíme-li svým pocitům, pak jsme muži i ženy, blíže k tomu komunikovat s tím základním zdrojem veškeré energie, co v nás je. 

Se svojí duší. 

MZ