Tato pomalu pokračující, asi toho bude vícero, směs povídání je věnována ženám, co dělají v životě mnoho, tak mnoho, že odsouvají své radostné chvíle na pozdější dobu a přitom si myslí, že "jednou" to "nějak" dohoní.
"Co chcete?" - moje častá otázka při konzultacích. "Že jste dneska dobře umyla nádobí?" "Že jste vydělal hodně peněz?" "?Byla jste skvělá, však vy víte..." - o tom, jak důležité jsou naše vlastní vztahy a jak jsme se vlsatně v životě milovaly? O tom asi většina, promiňte přemýšlí až na smrtelné posteli. Většina žen (ale i můžů - můž je asi od slova ještě může...) se stává štvanci vlastních cílů, které jsou ve velké většině pouze vnějšími věcmi. Auto, dům, byt, krásná dovolená. V pořádku. Ale pokud je důležitý svět vnější - měl by k němu být vyvážen i ten vnitřní. Pokud dovolíte "něco udělat" - nerad to slovo používám, musíte tady ateď.
Možnost prožít později přichází jenom někdy. Spíše nikdy. Je dobré vědět jedno. Jste-li vnitřně naprosto vyrovnané, všechno co děláte směrem ven, prostě musí dopadnout dobře. Být ženou je asi krásné, sám jsem heterosexuál a tak mi to, co píšu přijde spíše odpozorováno z vlastní praxe vizážisty a stylisty.
Ale být ženou bez potěšení? Nebo rozkoše či radosti - říkejme tomu všichni, jak chceme - to potom zcela postrádáte smysl života. Podle mne být ženou znamená upřednostňovat a nestydět se za své pocity, za své instinkty, za to, co vás vede k pochopení své krásné duše. Pocity jsou většinou to jediné co opravdu máte a co opravdu vlastníte. Své názory a auta měníme, jak lehátka na pláži. Ale pocity? Rozumíme-li svým pocitům, pak jsme muži i ženy, blíže k tomu komunikovat s tím základním zdrojem veškeré energie, co v nás je.
