Zobrazují se příspěvky se štítkemvztah. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemvztah. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 6. října 2020

ZAPOMÍNÁM

 

jsi hranicí mezi prostory
rozdílem mezi Bohem a realitou
co když mě hladí, tak napoví
vášnivá dlaň vede tě přes hlasitou

zpověď, co do všeho dala
trochu sténání z ticha bolu lásek
a pak beze slov jsi povídala
a já jsem ti svlékal z šatů pásek


v sobě vlásek po vlásku
hledáme bez dechu tiše a jemně
zapomínám tu svou lásku
dík za to, že ty tu svou zas ve mně


sobota 14. července 2018

En bon foy (V dobré víře)


někdy si říkám, kdo nás stvořil
že tak dobře dýchám vzduch
kdo ze zákonů stavěl či bořil
byl to ten, co mu říkáme Duch?

každý pohyb dotyků z lásky
co s ní modeloval tisíce věci
vše dokonalé a žádné sázky
kdo může sebe z kůže svléci?

zanechávám otisk v každém
dělit sebe na triliony atomů
nikomu neříkal slovy važte
když dáte své srdce jednomu?

tak si trhám ve zdejším chléb
a do vína znak, že je vyleptán
a i když zbyl z lásky jen střep
věř, já ti to někdy pošeptám

neděle 8. dubna 2018

Plížit se 🖤 (Creep)


celý život se zbavujeme třísek
a když je v srdci náhle pusto
a všechna krev a mokrý písek
je dál rozdílem našich hustot

láska je někdy smrtelně plíživá
že si skáče z očí do očí a hned
ale taky je to mast třísek hojivá
to tam, kde nestačí nám med

chceme se dotýkat bez přestání
aby se chvíle vryla do paměti
ruce bílé zrudly, že nezachrání
okamžik touhy, že neposvětí

my lidé, jsme pohádkoví hráči
bez lásky kosti a svaly rozdrtí
žijeme v naději, že stačí v pláči
říct a žili šťastně až do smrti

💝 věnováno mé babičce Boženě, která by se dneska dožila 103 let, 
kdyby neodešla za dědou :)

sobota 27. ledna 2018

Probuzení


našel jsem tvou láhev sprchového gelu
a v ní posledních pár kapek tebe
vůni, co mě zasáhla, jak neřízenou střelu
namísto nebe, mě v žilách zebe

ublížit si slovem, co láme, šlo jaktěživo
co bylo pevné, jsou teď destičky
zase běží tělem, jak husté rudé oběživo
místo nevěst přicházejí družičky

zas přišla nečekaně, ta vůně tvojí kůže
proto se nezamilujeme do krásy
jsi už dávno pryč a já vím, co se může
tyhlety vzpomínkové zápasy

vidím posledních pár kapek, co kapou
jsou jako tehdy všechny slzy
nespěchej ze snu do života za atrapou
možná, že se budíme moc brzy


sobota 13. ledna 2018

Tlumočník


někdy už jen tiše pozoruješ
co se vlastně děje kolem
a s míčky slov si nadhazuješ
kdo je židlí a kdo stolem

já sledující duší bez pohledu
pocit odpojený bez těla
zažitý zážitek čí? bez ohledu
zda by to chtěla, nechtěla?

aby nakonec nebylo tak žalu
chráníme se odpojením
bohužel však srdečního svalu
a bez něj se neožením

vzít si za svůj stav hrůzy, děsu
a jak dotkne se mne silně
tak možná se jenom víc třesu
a zhasne mi ve svítilně

ne plakat, už neumím brečet
už neumíme ani řvát
za to však dokážeme klečet
hrdě a asi napořád

všechno to začlo kdysi dávno
když se v nás skryl strach
kdy už si řekli, že když přáno
uchrání to pel na řasách

když umíme zrušit nevinnost
dotekem bez srdce, co má
sílu jako pravzor a povinnost
nalézt své srdce doma?

jsme nomádi digitálních pouští
bojíš se, co z nich vyskočí?
srdce je tvou a morovou spouští
láska se žije, ne tlumočí

neděle 31. prosince 2017

Bůh ví, že jsem se snažil (God Knows I Tried)


mě stačí i malý kousek tebe
když vím, jak moc se bojím odmítnutí
bojujíc se svým tělem, co zebe
takovým ledem se ten koktejl nedochutí

a pohár života, co si říká grál
bráním tomu pnutí, prst míchá po zradě
napětí po boji, už jsem ochutnal
bolest, co jsem prožil, je znovu na řadě

je odskočit si od svých pocitů
vstupenkou do pekla či ráje prázdnoty?
Bůh ví, že sem se snažil, upitu
napít se z číše je jen bránou do Golgoty

se strachem, že mě opustíš
se těžko žije, když umíráš z nenaplnění
i malý kousek, když upustíš
dostaneš zpátky z lásky bez obvinění

a tak drobím srdce do poháru
tak tělo, co se teď stalo v tichu chlebem
jak se láska jí a pije, nemám páru
ale vím, že mi stačí i malý kousek tebe

úterý 28. dubna 2015

CHCI SI TĚ VZÍT...


Zapomněli jsme na to, co je to mít lásku ve svém srdci. Být láskou ve svém srdci. Stát se láskou. Živou, hmotnou existencí potvrdit Boha v sobě. Sjednotit své protiklady. Uskutečnit svou vnitřní svatbu. Oženit svého muže a ženu....

SJEDNOTIT PROTIKLADY neznamená jednotu v mysli ani v těle, to je to, co je v tomto světě skoro nedosažitelné, protože by znamenala vzdát se toho co jsme. Možnosti stát se člověkem. A tím se lze stát tím, že se své protiklady naučím vyrovnávat. S láskou. Jedině ta dokáže přivést k vašemu vědomí tolik energie, které je třeba na spoutání a ovládnutí archetypu muž x žena v jedinci jako takovém. V sobě samém. Tento archetyp, pokud je vpuštěn a žije v našem nevědomí je popisován jako tzv. "emoční tělo". Nevědomí produkuje emoce. Je to "uvězněná životní energie", která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila sama proti sobě. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie. Když se však stanete pozorovatelem, tím, který sídlí nikoliv ve vědomí ani v nevědomí, ale U VĚDOMÍ, pak se vaše emoční tělo ještě nějakou dobu bude snažit svést vás k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte a pozorujte všechno, co se ve vás děje.

NEVYVOLÁVEJTE NIC SAMI. To, co budete vnímat bude totiž jen iluze tohoto emočního těla, které v nevědomí řídí vaší mysl, zatímco vy si "myslíte", jak máte svůj život pevně v rukou. Proto buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže totiž ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolesti ve vašem těle, vaše vlastní myšlenky ji začnou posilovat. Ztotožňovat se s ní. Stačí se dívat na utrpení statisůců lidí po zemětřesení v TV nebo na netu. To, co vidíte, je stejně jen jako. vy tam nejste. neuděláte s tím nic. Jsou to vaše smyšlenky, kterými dodáváte svou energii "jako" prožitky bolestí a lítostí, popřípadě zlostí z bezmoci, že nemůžete nic udělat, tak tím můžete dodávat energii v prvé řadě svému nevědomí. Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi". Kde je zlost, tam je i bolest. Lidem v Káthmandu po zemětřesení nemůžete fyzicky pomoci. Nejste tam. Oni sami si musí prožít to, co je nyní jejich. I svou bolest a žal. Na vás je, co vy uděláte dnes proto, aby to samé třeba jednou nemuseli prožívat vy i vaše děti. Být pozorovatelem neznamená být bezcitným. Jde však o to být si vědom svých reálných možností. A odpustky vlastnímu svědomí v podopbě DMS, když se nikdy v podstatě nedozvíte, zda vůbec došli na místo svého určení?

NEVĚDOMÍ - toto emoční tělo plné bolesti, zlosti, strachu a nenávisti vytváří; vědomí je pak transformuje v sebe. Do sebe. Do nás. Přijímá je. Asimiluje je. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem." Jako nemůžete bojovat proti temnotě, nemůžete bojovat ani proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste si vnitřní konflikt, a tím i další zbytečnou bolest. Tedy zbytečnou pro vás. Palivo pro entity, jejichž význam ani smysl působení většina nechce a tím pádem nedokáže ani pochopit. Stačí však bolest, trápení či zlost pozorovat. Pozorovat něco, znamená přijímat to jako součást toho, co je v tomto přítomném okamžiku. Stavem tohoto dokonalého býti se označoval kdysi Eden neboli ráj.

ADAM BYL spolu s Evou vyhnán z ráje ne snad proto, že jedl ovoce ze stromu poznání, ale proto, že je okusil předčasně. Chtěl si užívat zralých plodů dřív, než k tomu jako člověk dozrál. Než se člověkem sám stal. Asi proto se dříve jako přísaha říkávalo "STANIŽ SE". Znamená to, že mezi tím, co můžeme od života očekávat, a tím, jací jsme, existuje zvláštní druh podmíněnosti. Adam se zmocnil zralého plodu „dřív, než se jím sám stal“. Základní podmínkou Adamovy zralosti je podle A. de Souzenelle (vynikající belgická znalkyně kabaly a autorka dvou knih, které by měli být v každé knihovně) to, co označuje jako Adamovo „dílo milostných zásnub se svým ženstvím“. V duchu Jungovy psychologie to znamená, že tímto předpokladem je uskutečnění „posvátného sňatku“ (hieros gamos) vnějšího muže se svým vnitřním ženstvím, tj. Anima se svou Animou. Jen skrze toto dílo „živé alchymie“ se Adam může stát celistvým, tj. zralým člověkem. Stromem poznání, kde dozrává zralé ovoce. "A po jeho ovoci poznáte ho".

STROM POZNÁNÍ charakterizuje A. de Souzenelle jako „strom duality“ (klidně tomu říkejte yang + yin), resp. strom jednoty dvou protikladů: dobro a zlo jsou zde jen opačnými póly skutečnosti, jež tvoří dohromady jednotný celek a mají symbolicky vyjadřovat polaritu původního jednotného stromu JOD (jenž v hebrejské abecedě odpovídá číslu 10, čili číslu dovršení). „Rovnováha Stvoření,“ píše autorka, „je v živé bytosti udržována pouze prostřednictvím napětí, které existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi, jež jsou ‚v podstatě‘ pouze jedinou skutečností: světlo a dosud-ještě-ne-světlo (Ejn Sof), dokonalost a nedokonalost, dovršenost a nehotovost.“ Aby byl člověk připraven, a tedy i hoden (Domine, non sum dignus…) pojíst ze stromu poznání, ze stromu dovršenosti a jednoty (dobra a zla, krásy a ošklivosti, pravdy a lži), musí se nejprve sám sjednotit a dovršit, a to tak, že sjednotí protiklady ve své vlastní bytosti. Ty se navenek projevují tím, že Adam je stvořen nikoli jako muž, nýbrž jako „muž a žena“ (Gn 1,27). Poznáním se tu ve smyslu Gn 4,1 („I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla…“) rozumí nikoli poznání pouze rozumové či intelektuální, nýbrž celistvá lidská zkušenost zahrnující všechny způsoby zakoušení a prožívání světa (včetně lidské sexuality).

KLÍČOVÝM BODEM v tomto procesu sjednocování (postupného zrání) je – jungovsky řečeno – setkání Adama s archetypem Animy, tj. se svým niterným, nevědomým a nerozvinutým ženstvím. A. de Souzenelle upozorňuje, že v hebrejštině „muž = samec = zachar" – znamená „ten, kdo se rozpomíná“ na svou zásobárnu energie, Nekeva (což v hebr. znamená „samička“, nebo také „schránka“), v níž se ukrývá moc Jména = ŽIVOTA.. Pojem Jména v kabale v jádru koresponduje s Jungovým pojetím Svébytnosti čili s archetypem celistvosti, dovršenosti a smyslu veškerého BYTÍ - SELF.

Mužem je ten, kdo se rozpomíná na své nenaplněné vnitřní ženství (Animu) a nastoupí cestu dobývání svého Jména“ (tj. cestu individuálního = osobního vývoje). Podle A. de Souzenelle lze v tom spatřovat životní úkol každého Adama (archetypického člověka), ať už muže, či ženy. Jestliže Adam, ať muž či žena, okusí ze stromu poznání dříve, než tuto práci na sobě vykoná, dopouští se čehosi nepatřičného, nepřiměřeného a hlavně „nezaslouženého“. Asi proto má většina mýtu v pohádkách jádro příběhu kolem ať dobrovolné či vynucené "služby". Dopustit se tohoto činu-přečinu, ukrást to, co jsem si nezasloužil, neodsloužil, znamená podlehnout iluzi, kterou Genezis vyjadřuje slovy: „Teď je Adam jako JEDEN.“ (Gn 3, 22). Budhisté ji říkají mája. A my lidé dneška podléhající mýtu o nenaplnění a vyhnání i tak žijeme. JAKO.

ADAM JE vyhnán z ráje, přičemž vchod do ráje střeží od této chvíle cherubové s plamennými meči = energii našich vlastních vnitřní mýtických archetypů. Koženou suknici = kůži = tělo = hmotu, jíž Hospodin přioděl Adama a Evu, vztahuje A. de Souzenelle na základě rozboru příslušných hebrejských slov k „ne-světlu“, resp. k „slepotě“. Je znamením toho, že Adam poté, co pojedl ze stromu poznání a „prohlédl“ (nahlédl dvojakost světa a svou nahotu), zároveň „oslepl“ vůči prapůvodní jednotě světa. „Nezná již svou pravou skutečnost", podstatu. Neumí již "pojmenovat" síly, z nichž byl stvořen, zvířata, jimiž je ve svých ontologických strukturách. Je tedy uvržen ve zmatek, v zapomnění (opět častou součást pohádek, kdy hrdina zapomene předchozí stavy...) svého ženství, svého "energetického" potenciálu…

MUSÍME POČÍTAT s existencí mýtu, který nemá jednoznačně positivní vliv na život společnosti, ať už archaické či postmoderní, a proto není žádoucí, aby se stále znovu opakoval jako vzor našeho chování. Všechny mýty usilují o to, aby byly pokládány za „pravdivé příběhy“ hodné opakování a uctívání. A proto pronikly i do náboženství a vytvořily z nich nevědomé ždímačky energie. Problém dneška spočívá v tom, že některé mýty jsou životodárné, kdežto jiné zhoubné, a to proto, že přicházejí z temné noční strany lidské existence. Jsou mýty, které lze označit (v duchu starokřesťanské Didaché) jako „cestu života“, jiné jako „cestu smrti“.

DNES JSOU PROTIVÁHOU bezbřehé víry ve vědecký rozum, který zcela odmítá a opomíjí odvrácenou noční stránku světa a především lidské povahy – existující mocné temné mýty slibující „zářné zítřky“, a těmto mýtům není moderní, positivisticky založený člověk schopen vzdorovat. Chtěli bychom se – obvykle na základě těch "nejušlechtilejších pohnutek" – zbavit archetypové, mytické složky života, ale vždy znovu zjišťujeme, že jsme nuceni vo­lit mezi mýtem životodárným a mýtem neblahým, který pod heslem urychlené cesty ke spáse, tj. zkrácené „cesty do ráje“, vede ve skutečnosti „do pekla“. Obtížnost této naší volby spočívá v tom, že každý mýtus, který se ve své době stává mocným duchovním faktorem uvádějícím lidské masy do pohybu, je bez ohledu na to, zda patří do první či druhé skupiny, pro danou chvíli reálně působícím, a v tomto smyslu je pro své vyznavače „pravdivým“ příběhem (ideologií, duchem doby, převažujícími myšlenkovými tendencemi). Jako takový se stává nejcennější, kultovně uctívanou hodnotou pospolitosti, ať už se tak děje vědomě, nebo výše popsaným temným, nevědomým způsobem.

DĚJINY 2000 let křesťanské Evropy ukazují, že vždy, když z jakýchkoli důvodů byla odmítnuta "jemná spiritualita" křesťanského náboženství, která je výsledkem dlouhého předkřesťanského vývoje, se v kolektivním nevědomí evropského člověka probudily archaické mýty, které lépe odpovídaly nahromaděné primitivní energii bažící po jednodušších, méně duchovně komplikovaných a méně náročných formách „cesty do ráje“.

A ČLOVĚK JE VYHÁNĚN z ráje v každém okamžiku, kdy vznáší nárok na zralé plody, k nimž sám vnitřně dosud nedozrál, nebo kdy si osobuje ve světě místo, které si dosud nezasloužil; kdy se chce zmocnit poznání a požitků, k nimž na své cestě dosud nedospěl. Nepřestáváme po nich žádostivě sahat – aby nám v příštím okamžiku zhořkly v ústech. I kdyby měl člověk doopravdy vše, co by mu mělo stačit ke štěstí a spokojenosti, má přesto neodbytný pocit, že mu stále cosi uniká, že mu život zůstává cosi dlužen a že se na jeho životní cestě vždy nečekaně vyskytne něco, co jeho štěstí zkalí nebo zhatí. Proto i poté, co se mu podařilo stanout na samém vrcholu svých životních možností, nepřestává být neuspokojený a plný agresivity: je stále znovu vyháněn z ráje svých "iluzorních představ o naplnění", o němž si myslel, že na ně má nepopíratelné právo. Je to spíše nepřikrášlený obraz lidské přirozenosti, zpráva o tom, co se tak jako tak děje, ať už to vědomě přijímáme či nikoli; je to vyprávění o osudové situaci, z níž musí člověk stále znovu vycházet, chce-li vůbec někam dojít.

MÝTUS JE SCHOPEN neustálé proměny. Tak se mýtus o "návratu do ráje" – jako kontradikce příběhu o vyhnání z ráje – po své chiliastické středověké variantě z 15. století v této zemi objevil znovu v podobě marxistické vize „pozemského ráje“ v rekolektivizované společnosti všeobecného blahobytu a spásy skrze „vyvolený lid“ = proletariát, a ta byla – po neúspěchu tohoto tragického sociálního experimentu – opět vystřídána postmodernistickou vizí "spotřebního ráje", tj. ničím nepodmíněného (bez jakýchkoliv vnitřní etických morálních opor či struktur) zneužívání všech vymožeností, jež nabízí soudobá vysoce vyvinutá civilizace. Je to vize, která již není založena na představě nějaké „velké hry na naplnění lidského údělu“ a nepočítá již s žádnými konvencemi, idejemi, hodnotami či pravidly hry. A to je na ní "smrtící". Vše, co nyní jakýmkoli způsobem podmiňuje dosažení cíle, je pociťováno jako zbytečná komplikace, oddálení a překážka na „cestě do ráje“. Ať žije "bezpodmínečná láska", která je vrcholem reklamního snažení moderní esoterie. Hlavně vše pominout, zničit, opustit a jít do nového. Jenže i to nové musí někdo stvořit, vybudovat, postavit. V 15. století stačilo na poblouzněný dav několik stodol, my můžeme klidně spát, my máme své atomovky.

KAMENEM ÚRAZU v případě mýtu je tedy jeho tvrdošíjnost, s jakou se udržuje při životě. Často po celá staletí dříme hluboko pod povrchem vědomí a mimo hlavní křižovatky dějin, aby se náhle a nečekaně znovu vynořil a zmocnil se lidských myslí a srdcí. Moderní průmyslová společnost, která usilovala o vybudování „pozemského ráje“, zpočátku podmiňovala jeho dosažení určitými ctnostmi, kromě práce také odpovědností a sociální spravedlností. Dnes? I tzv. láska je jen o využití a použití. Jde o vrcholný byznys. 

Postmoderní společnost postupně dekonstruuje i tento druh podmíněnosti a je fascinována možností ušetřit si "namáhavou individuální cestu k dosažení" tohoto cíle: chce vstoupit do ráje bez zvláštního úsilí, aniž by musela nejprve prožít a uskutečnit svůj příběh. Současná západní civilizace si tu zvláštním způsobem podává ruku s východními naukami: svým typickým vědeckotechnickým způsobem vyrábí z těchto nauk snadno (to si pamatujte - hlavní je rychlost) aplikovatelné návody, postupy a metody, jak dosáhnout s co nejmenší námahou a co nejrychleji vytoužených rajských stavů. Reklama na subliminální nahrávky výslovně uvádí, že „není nutná žádná zvláštní námaha“, stačí se jen poddat působení této hudební nebo jiné „drogy“ – měkčí či tvrdší, chemické či duchovní – aby návrat do ráje se mohl uskutečnit bez zbytečných průtahů a co nejefektněji. S příchodem virtuální reality padá poslední překážka na této cestě, totiž realita sama. To je ovšem již jiná kapitola, kterou bude psát teprve toto tisíciletí.

MY LIDÉ si volíme sami, individuálně: musíme se rozhodnout, kterým nadosobním silám svěříme v důvěře (pistis sofia) svůj život. (Sv. Pavel: Vím, komu jsem uvěřil…) O nadosobní síly (energie) však jde v každém případě. Pouze tehdy, rozhodneme-li se pro vědeckou hypotézu (jakožto náhražku mýtu na úrovni slova), podle níž tyto síly nejsou ničím jiným než pouhým nakupením energie, nemá již smysl hovořit o „pravdivém příběhu“, ale již jen o technologickém problému, jak této energie využít. Podlehnout pokušení spočívajícímu ve snaze obejít se bez mýtu jakožto „pravdivého příběhu“ je možné jen tehdy, jestliže se člověk v rámci uvedené vědeckotechnické hypotézy začne sám pokládat za pouhý - nelidský technologický problém, jehož základními parametry jsou výkonnost, lákavé balení (image) a nakonec sladké spočinutí (requiem aeternam…) v ILUZI BYTÍ na jazýčku mlsající reklamní děvky. A je jedno, kdo ji pase. Kdo se tváří jako dveřník její boží milosti. Jako...

Do ráje vede a vedla vždy jen jediná cesta. Skrze svou vlastní temnotu. Skrze své vlastní srdce. Stát se v něm svým vlastním světlem. Zapálit se pro život. A proto už v životě jen jdu. Od srdce k srdci.

MZZ

PS: Stejně po tom všem cestování zjistíte jen to jedno. Ale to vám neřeknu, projděte se...

***********************************

hudba: LANA DEL REY - TROPICO - https://youtu.be/7PTZPa5hkRE

Sestaveno a sepsáno použitím materiálů Eckharta Tolleho, Moc přítomného okamžiku a Rudolfa Starého © - Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie

čtvrtek 16. dubna 2015

Tvůj


bez lásky stále hladovím
rozplynout se v kouři pohledů
kdo byl srdcem kamenným
který z nich mohl být ten tvůj?

čekáte lásku v jednom dni
nemáme soucit srdce nešťastná
že na lásku musíte být tři
jinak touha zestárne do prázdna

měníš se něhou nevšední
i když se strach s obavou chvěly
možná, že se jen rozední
a v žilách vzpomínky potemněly

v každé radosti se rodí žal
svíce zhasíná, zbude trochu kouře
jsem tím, čím jsem se stal
tvůj polibek to byla lásky bouře

pátek 20. února 2015

SPŘÍZNĚNÁ DUŠE?

Často se o ní v rámci lidských vztahů mluví. Jaká je to výhra ve vztahu. Hmm. Ale málokdo ví, co je to zač. Je to člověk. Jaký? Má jedinečnou schopnost. Dokáže z nás dostat to nejlepší. Avšak platí pro něj i další pravda. Dostane z nás i to nejhorší. Když se totiž ve vztahu uvolníme, pracují spolu všechny čtyři komponenty vztahu spolu i proti sobě. A ti, kteří nás milují, ti dovedou vyvolávat nejen lásku, ale i její stíny. Stíny a radosti ze 4 druhů vzájemného působení. Tělesné, to probouzí touhu. Emocionální, to vyvolává náklonnost. Intelektuální probouzí zájem. Spirituální podněcuje lásku. Spříznění duší zahrnuje všechny 4 oblasti. A vychází jenom z jednoty všech těchto částí. Jednotou je myšleno nikoliv splynutí, ale pochopení, přijetí, komunikace.

Největší omylem vztahů bývá pocit, že právě duše nás změní. Toužíme po splynutí duší. Správně by se mělo říkat znásilnění jedné duše tou druhou. Jde jen o boj o moc. Duše nelze splynout ani kdybyste na hlavě stáli celý život. Už ze základu splynuté jsou. Vznikly z jednoty. To, co je paradoxem spřízněných duší je tedy duše sama. Ta jediná se totiž nikdy nemění. Je stejná po celý život, jste stále tatáž osobnost jako v dětství, jen starší a většinou nechtějící si to přiznat. Neexistuje způsob, jak udělat sebe lepším, a osvícenějším. Existuje způsob jak dosáhnout vnitřního prosvětlení. Zevnitř. Sám. A partner je ten, kdo vám k tomu všemu může poskytnout čas a prostor. Venku i ve svém vlastním srdci.

Jsme v emocích stejní, máme zájem o tytéž věci, kupujeme skoro stále stejné jídlo. Měníme se více fyzicky nežli duševně. Přiznáme-li si to, pak máme šanci, že se můžeme milovat a vaše láska bude s vámi léty růst a vy budete bohatší a bohatší. Láska neznamená, že vše půjde snadno, právě naopak. Ale dává vám naději. Dává vám šanci. Žít a milovat se s někým, kdo pro vás lásku hmotně představuje. A to není málo.

Emotikona tongue MZZ

PROČ SI MÁM VZÍT POTVORU?

Ne to není moje delirium tremens. To je poděkování ženám, které nás muže přivádějí sice k šílenství, to ano, avšak v podstatě jen proto, že my už šílení jsme. Abysme se zamilovaly a sdílely svět s těmito pro nás mnohdy nepochopitelnými tvory. Komplikované dívky jsou velmi kreativní a velmi emotivní. Česky řečeno jsou "praštěné pavlačí". Můžou v sobě mít nádech něčeho, co lidé nazývají většinou „bláznivým“ nebo „proradným“. Většina rodiny je považuje za černé ovce, o kterých se moc nemluví. Raději. Nikdo je moc nemá rád. Protože neví, jak je milovat. Ale nikdo nás nikdy nebude milovat víc. Nikdo se s námi vážení pánové a mužové nebude nikdy milovat s větší vášní než ony. Nikdo nás nebude tolik zbožňovat. Možná ani Bůh ne. Ten asi určitě ne...

Nikdo nás tolik nepovzbudí v cestě za našimi sny. Čeká na nás nespočet hlubokých konverzací, které nás donutí pokládat si otázky ohledně našich názorů a myšlenek. Vždy se nás budou snažit přechytračit. Vždy se budou tvářit nezkrotitelně. Nechte jim ten pocit. Vždy budou v opozici. A vždy se budou pokoušet zvítězit. I nad námi. Při mnoha příležitostech. Vždy budeme muset být ve střehu. Aby zase něco neprovedly. No a nebude to vždy snadné, ale rozhodně to bude plně uspokojující a vždy nakonec pro oba i zábavné.

Jednoduchá dívka má jednoduchou mysl. S ní nebudou věci tak těžké a komplikované, bude to hladké plachtění na klidném moři. To je typ dívky, s kterou si možná představujete život – ne s tou, která má svoje názory (někdy horší, jak britské ultras), je chytrá, a ne vždycky se vším, co z naší velectěné makovice vypadne, ihned souhlasí.

Ale jestli se chcete stát tou nejlepší verzí svého „JÁ“, ožeňte se s tou komplikovanou. Udělá pro vás totiž tohle:

1) Sice neví mnohdy, co úplně přesně chce, ale bude si na tom trvat tak dlouho, až dokáže obrátit vaši pozornost k problému jako pes, co zachraňuje v lese zraněného pána. Větší věrnost vám dvěma nenajdete. Vezměte si takovou ženu.

2) Bude po vás chtít váš respekt. Pravda je ta, že to i v situacích, nad kterými se můžete pousmát, ale to byste neměli. Tím, že dává najevo svou hrdost a vy zase na oplátku respekt k ní, Nutí k tomu i nás, své muže. Vezměte si takovou ženu.

3) Bude totiž možná jediná chtít snášet vaše názory i přes to, že ji nijak neimponují, ale protože je říkáte VY, bude za nimi hledat vás a objeví tak pro vás i mnoho dobrého v tom, čemu říkáme duch, spiritualita, víra. Vezměte si takovou ženu.

4) Bude vám s vášní, planoucí jako oheň z jejích očí, srdce i těla vyprávět o svých snech. A když se vy stanete jejím snem, budete se navždy hřát v plameni lásky, který nezhasíná. Popřípadě v pekelném oleji, záleží na nastavení hořáku. Vezměte si takovou ženu. Stejně vás to vždy bude stát úplně všechno.

5) Bude vás donekonečna nechápat a vy tak budete muset, když s ní budete chtít komunikovat nucen rozvíjet i talenty, o kterých jste ani nikdy nevěděl. Vezměte si takovou ženu.

6) Bude to možná bývalá pojašená jeptiška nebo skoro kurtizána, na počtu před vámi nezáleží, ale je to žena, která pochopila, co je to být ne ALFA, ale OMEGA vašeho života, která vás pro spásu od Boha bude směřovat k tomu, abyste rostli jako duchovní bytosti. Spolu. Vezměte si takovou ženu. (PS: tady stojí za to podotknout, že se s ní občas vyskytne taky zkratka pro zvolání OMG - "o my good")

7) Bude se s vámi přít do krve. Bude se hádat a rvát se. Bude bojovat, aby vás udržela v bdělém stavu. A když pochopí, že bojovat s vámi nemá cenu, bude se jen smyslně kočkovat. I když někdy s nezataženými drápky Emotikona smile. Ale stejně tak bude bojovat o vás a vaši lásku se světem, bude se rvát za vaše děti a za vaši svobodu. Vezměte si takovou ženu.

8) Bude se vám chtít vždy vyrovnat a bude v mnoha směrech lepší než vy. A jen opravdový muž si přizná, že je jeho žena v mnoha ohledech lepší než on. Protože ji miluje. A protože ona udělá to samé vám. Bude vás milovat. Vezměte si takovou ženu.

--------------

No pánové, komplikovaná, ale nezralá dívka vám bude osinou v zadku. Budete chtít ji zabít, protože vám to možná přijde humánnější než pořád řešit ty její "blbiny". Bude se s vámi o všem hádat, budete se vedle ní vždy cítit jako „loser“, protože nebudete vědět, jak ji učinit šťastnou. Ale s trochou zkušenosti a moudrosti se i taková dívka stane tou ŽENOU, s kterou je dobré se O-ŽENIT. Je na vás, jestli chcete růst spolu a nebo ji předklepete a připravíte jako řízek někomu jinému, kdo si ji obalí a šoupne si ji už skoro hotovou na pánvičku.

A až jednou do tohoto bodu dospěje (rozhodne se vás milovat), nenecháte ji už nikdy odejít, protože byste tím riskovali ztrátu toho nejlepšího, co vás v životě potkalo. Její problém není v ní, ale v tom, jak komplikované představy svého okolí musela zpracovat, aby přežila. A je moudré se naučit laskavě a láskyplně přijímat to, co je nesnadné a nepříjemné. Pokud by toho chtěla zneužívat, vraťte ji zase klidně na zem, i na holou. Ale nikdy ji nezapomeňte ocenit. Protože, když něco tvoříte, váš vztah například, tak to, co vytvoříte vychází-li z milujícího srdce, pak vždycky vytvoříte něco překrásného. Něco cenného.

Protože na konci nás zachrání jedině krása. Jestliže v ní i v sobě vyjádříte lásku, co je ve vás i ve vašem společném životě, pak vás ta láska, kterou jste takto zrodily, zachrání. Jestliže to neučiníte, pak vás tato nevyjádřená láska svou silou zničí. MZZ

hudba
: http://youtu.be/n3fyzKoLGkk

Polibek na dobrou noc


někdy to málo stačí
pro záchranu světa
o rozkoši řečí ptačí
a zpovídej mě běda

jen tak se dotknout
jisker srdce létavic
tvé vlny protknout
pobřežím těla a víc

svou radost nahou
pokládám do peřin
objetí pod přísahou
že najdu i tvůj klín

a hroty ňader jiskří
ospalou do křivek
co v nás vlka zlidští?
když ne polibek?

pátek 10. ledna 2014

Vedeš mě...


vedeš mě za ruku, i když jsem nechtěl
laskavá, objímající, jak nechceš záruku
dáváš se, jak předěl, životem umírající

držím se tě láskou, i když to nevypadá
postupuj směr dolů, k proudu se sázkou
co masíruje záda a tlačí nás být spolu

 co je, je před námi, srdcem kreslíme graf
z pocitů, že zahálíme, končíme se mstami
rovnováha je stav, když nic necítíme